Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Evropská integrace po krizi: Sjednocení mezi deflací a rozpadem

USA

  11:33

Přechod k úplné fiskální unii bude všechny zúčastněné ještě hodně bolet, ale je nevyhnutelný, píše Jan Novotný.

foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Současnou monetární politiku eurozóny rozhodně nelze označit tak, že by vyhovovala všem. Spíše naopak. Dnes asi není jediná země, které by současný přístup vyhovoval.

  • Státům, jež si užívají nadprůměrného růstu a kladné inflace, se budou společné úrokové sazby zdát reálně nižší než ostatním zemím a nominálně nebudou stačit, aby inflace byla pod kontrolou. Monetární politika proto bude příliš uvolněná, růst bude zrychlovat a ekonomika se začne přehřívat.
  • Na druhou stranu periferní země, jež mají problém s růstem a potýkají se deflačními tlaky, budou čelit příliš pevné monetární politice a vysokým reálným úrokovým sazbám. To je bude tlačit ještě hlouběji do recese a deflace se brzy projeví. Samo o sobě lze tomuto mechanismu pozitivní zpětné vazby, která problémy netlumí, ale naopak akceleruje, z hlediska monetární politiky těžko zabránit.

Jedinou možností, jak se mohou periferní země vzpamatovat z ekonomických problémů a získat zpět konkurenceschopnost vůči severním zemím, je projít vnitřní devalvací – srazit ceny a platy prostřednictvím celé ekonomiky. Tento postup ale funguje, jen pokud se podaří držet inflaci periferních zemí pod úrovní Německa a severního bloku. Pokud ale bude Německo trvat na své nízké inflaci a ohánět se historickým strašidlem hyperinflace, budou periferní země čelit reálné deflaci.

Ano, deflace bude reálná a s hroznámi důsledky. Státy, jako je Řecko, se mohou snadno ocitnout v deflační pasti, kdy sice mohou vykazovat růst a primární přebytek, ale nominálně vyčíslený dluh bude reálně růst. Nastane opak toho, co ekonomové označují inflační rozpouštění dluhu, kdy inflace reálně odmazává to, co státy dluží. Tím se například Řecko může dostat do smrtícího sevření – navzdory veškeré snaze nebude schopné reálně svůj dluh odmazat. Bankrot tím bude nevyhnutelný.

Evropská unie – zastávka na půl cesty

Z hlediska komplexního systému je současná EU nestabilní systém. Nestabilita spočívá v tom, že každý krok, který dnes musejí politici činit dohromady o budoucnosti unie jako celku, je stojí neskutečné úsilí a nepopulárními kroky ztrácejí politické body. Nemusí ale jít o dramatickou změnu či přesun nových pravomocí, politickou cenu platí i za natolik banální krok, jako je snížení úrokových sazeb. EU je dnes ve stavu, kdy má problém existovat v podobě, v níž je.

Proč ale teď? Protože si globální svět prošel jednou z nejhorších ekonomických krizí v moderních dějinách. V období, kdy evropské země nadšeně přijaly euro, čímž se vydaly k hlubšímu sjednocení, si globální ekonomika prožívala zlatá léta. V době růstu se všechny participující země měly každým rokem lépe a se nikdo nepozastavil nad cenou svazku. Tato otázka vyvstala až v krizi, kdy růst zmizel, ale cena za neúplné sjednocení zůstala.

Mimochodem, podobným mechanismem si v České republice lidé „všimli“ korupce. Dokud česká ekonomika rostla, nikdo neviděl neefektivní zacházení se státními zakázkami. Koláč stále rostl pro všechny. Až v době, kdy se ekonomika utlumila, se lidé začali ptát. Evropským politikům proto není co vyčítat.

Nestabilita EU spočívá v tom, že každý krok, který musejí politici činit o budoucnosti unie jako celku, je stojí neskutečné úsilí a nepopulárními kroky ztrácejí politické bodyPoložme si otázku, zda vyřeší současné problémy spojené s finanční krizí bankovní unie? Vyřeší, ale jen částečně. Evropská unie už má předpoklady pro vznik bankovní unie, například společný systém bankovních plateb funguje velmi dobře. To ale bohužel nestačí. Krize ukázala, že problém představuje riziko skryté v komplexním bankovním systému, proto je třeba mezi prvky funkční bankovní unie zahrnout i společný dozor. Ten se pomalu začíná zavádět. To ale opět nestačí.

Je třeba zavést společný systém pojištění bankovnictví, například vklady střadatelů musejí podléhat stejné ochraně ve všech zemích. Stejné tím, že za ně ručí fakticky stejná entita. Německo a Španělsko proto během krize mohly ze zákona poskytovat stejnou ochranu, reálně se ale situace výrazně lišila. Je takový společný systém pravděpodobný? A jak pravděpodobný je společný systém na řešení finančních problémů, neboli společný fond, ze kterého se budou veškeré problémy finančního odvětví platit? Řekli bychom, že příliš pravděpodobný není.

Proč je ale problém zavést společnou bankovní unii? Protože ji nelze zavést, aniž bychom zavedli fiskální unii. Ta představuje systém, kdy jednotlivé části budou přirozeně provádět transfery mezi regiony podle potřeby, aniž by bylo třeba o čemkoli rozhodovat a na něčem se shodovat.

Podobné transfery jsou běžné nejen mezi regiony v České republice, kdy přirozeně bohaté hlavní město díky svému statusu generuje větší zisk, který je pak přerozdělován do chudších regionů. Stejně tomu je například v USA, kde Louisiana je trvale čistým příjemcem, a žije tím na úkor ostatních zemí unie. Nejde tedy jen o dočasnou pomoc zemi, která je v nouzi, což se stalo například Kalifornii, ale o čistého černého pasažéra. V USA ale rozhodně neuslyšíme tolik zlých řečí o Louisianě, jako si dnes musejí vyslechnout Řekové. V čem jsou USA jiné? Jsou nade všechno politickou unií.

Papírový model EU

Hlavní neduh současné EU tkví v tom, že se vydala ke sjednocení z opačné strany. Z opačné z toho hlediska, že nelze mít stabilně společnou měnu, aniž by země tvořily monetární unii. Pevná monetární unie vyžaduje ekonomickou integraci, a proto se neobejde bez ekonomické unie. Systém ekonomicky integrovaných zemí se společnou měnou pak vyžaduje společnou bankovní unii. Ta ale nevydrží bez fiskálních transferů, které nejsou možné, není-li za tím vůle politická. Politická unie proto tvoří základy, bez kterých EU nevydrží. Je nezbytná pro používání eura, hladký pohyb kapitálu z účtu na účet přes hranice nebo společného finančního regulátora.

Dnes je EU uprostřed cesty mezi rozdrobeným systémem malých, navzájem soupeřících států a evropskou federacíDnes je EU uprostřed cesty mezi rozdrobeným systémem malých, navzájem soupeřících států a evropskou federací. To jsou dva rovnovážné body, ke kterým směřuje. Je třeba si uvědomit, že stejně jako je současná poloviční monetární unie nestabilní, je nestabilní i iluze o ekonomické unii s volným pohybem zboží, osob a kapitálu, ale silnými nezávislými státy. Obzvlášť v regionu, kde neexistují fyzické hranice, žádný kanál nebrání pohybu a během několika hodin se člověk dostane z olivových hájů jihu k chladným břehům severu.

Takový systém přímo vybízí k tomu, aby se jednotlivé země snažily spolu soupeřit, rozjely regulační arbitráž a dostaly se do spirály dlouhodobě neudržitelných výhod. Podívejme se například na Kypr nebo nízké korporátní daně v Irsku před krizí. V globalizovaném světě rychlých komunikací si těžko představíme, že udržíme dvě strany jedné hory od sebe oddělené, jako to šlo ještě před 50 lety.

Je tedy fiskální unie pravděpodobná? Není. Je nevyhnutelná. Nestane se to proto, že „byrokrati“ v Bruselu budou zavádět normy na potraviny a omezovat pojem másla jen na něco, co máslem doopravdy je. Stane se to, neboť je to ekonomicky nevyhnutelné a tržní síly si to vynutí. Možná k tomu bude třeba ještě několik finančních krizí, ale současný systém je neudržitelný, příliš drahý, aby v něm státy zůstaly.

Přechod k úplnému sjednocení bude všechny zúčastněné ještě hodně bolet, ale všichni se během úvodní radostné euforie dostali příliš daleko, aby bylo možné se jen tak vrátit. Ve Velké Británii si myslí, že stále mají na vybranou. Uvidíme, zda je kanál natolik široký, aby je od sjednocení uchránil.

Poděkování

Tento článek, který vyjadřuje jen a pouze názor autora, vznikl na základě podnětů vzešlých z panelové diskuse, která se uskutečnila 28. listopadu v samotném srdci londýnské City a kterou organizovali absolventi pražské CERGE-EI sídlící ve Spojeném království. Panelové diskuse se zúčastnilo mnoho zajímavých hostů a na samotném panelu vystoupil Petr Zemčík, bývalý profesor CERGE-EI, v dnešní době ředitel výzkumu v Moody’s, Jan Švejnar, profesor na Columbia University a jeden ze zakladatelů CERGE-EI, Alan Brown, poradce ve Schroders a ředitel CERGE-EI US Foundation, Andrew Lilico, ředitel Europe Economics, a John Nugée, nezávislý komentátor a konzultant.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!