Minulý týden dalo Finsko, členský stát eurozóny a disciplinovaná země, světu a Evropě najevo, že se již nehodlá tvářit smířlivě. A prohlásilo, že finance na podporu pokračujícího neřešení řeckého zadlužení nevydá bezodkladně, radostně a s předstíráním důvěry v Řecko.
Finové otevřeně předložili otázku a podmínku: Pokud chcete nadále dostávat naše peníze, jste opravdu ochotní je někdy splatit? Proto poskytněte nějaké zástavy či záruky, neboli kolaterál. A pak uvidíme, zda si přejete splácet. Složte hotovost jako záruku nebo třeba ostrovy.
V současnosti asi nebudou jako za křižáckých výprav za záruku považováni příslušníci vládnoucí třídy země. A je důvod k obavám, že by Řekové svého premiéra Jorgose Papandrea drženého například v helsinském vládním komplexu nevykoupili. Není totiž důvěryhodný, o jeho slovech nemluvě. Král Richard Lví srdce byl výnosným kolaterálem-zástavou pro rakouské panovníky při svém uvěznění v roce 1193. A propuštěn byl až poté, co za něho Angličané zaplatili. Papandreos by se v severském klimatu spíš dožil vysokého věku než vyplacení svými krajany.
Prověření slibů
Každý ze svého soukromého života ví, že chce-li dostat úvěr, půjčku od banky či spořitelny, musí sepsat smlouvu o zárukách a kolaterálech. V hotovosti si banky řeknou i téměř o sto procent, v nemovitostech ještě o víc. Proč by totéž nemělo platit pro členské státy eurozóny a skupinu PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko)? Proč to neplatí? To je podezřelé. Naše trestní právo by v tom oprávněně vidělo pokus o podvod – opakovaný pokus o podvod kvůli předchozím podvodům.
Evropská centrální banka v tichosti nakupuje státní dluhopisy zemí skupiny PIIGS, čímž fakticky monetarizuje jejich nehorázné dluhy na úkor eurozóny
Evropská unie by proto měla přiznat, že bankrot je bankrot a že jej žádný polystyrénový pomník nezakryje. A zda je nejnovější řešení finanční pomoci Řecku z 21. července během summitu eurozóny reálné, a nikoli vylhané. Pokud je jen pokrytecké, pak jsou postupy a požadavky zodpovědných zemí na nějaké záruky za úvěr víc než jen „jednáním v krajní nouzi a sebeobraně“. Jsou projevem pudu sebezáchovy: útok, nebo útěk v nebezpečí. Neútočí, ale dávají poslední výzvu ke hře s otevřeným hledím a bez proradnosti. A kritériem budiž odpověď. A dle ní je pak případně třeba zvolit odchod od Řeků a dalších dlužníků.
S požadavkem podobných záruk a kolaterálů již přišly i Slovinsko, Slovensko, Rakousko a Nizozemsko. A dnes se k nim přidalo Německo. Dle jeho ministryně práce Ursuly von der Leyenové by zachraňované země měly ručit zlatými rezervami či státními podniky. Tyto státy však chtějí jen prověřit opravdovost slibů dlužníka, který si vydíráním vymáhá další úvěr. Bravo! Od Řecka totiž nelze očekávat, že přizná nepoctivý úmysl, jestliže se nepoctivě chová již od svého vstupu do eurozóny. Totéž platí i pro ostatní země skupiny PIIGS.
Morální hazard
Pravdu si nechce přiznat především Francie, které v eurozóně a EU jde o skutečnou moc. Proto stále nutí menší a dobře hospodařící členské státy eurozóny k co největší spoluúčasti na tomto morálním hazardu. Těm, co chtějí prověřit pravdomluvnost Řecka, nejde o moc a vliv, ale jen o pravdu a přiznání reálného stavu.
Řecko na tyto požadavku reaguje neoprávněně podrážděně. Jeho premiér Papandreu se zlobí. A navíc prohlašuje, že žádné předčasné volby v Řecku nebudou a že nikdo nemůže jeho zemi nutit k návratu k původní nedisciplinované měně drachmě. První část Papandreova výroku je legitimní a vnitřní záležitostí Řecka. Nikdo mu nemůže zvenku nařizovat předčasné volby, pokud jeho vláda vzešlá z těch předchozích zvládá se ctí své povinnosti, sliby a role. To mohou jen Řekové sami.
Druhá část Papandreova výroku o drachmě je však jinou záležitostí. Řekové vyměnili drachmu za euro podvodem. Jejich věcí byla drachma, euro je však společnou měnou. Nyní chtějí své drachmové chování parazitně sanovat z majetkové podstaty eura, kterou však sami nevytvářejí. K tomu již mají členské země eurozóny co říct. I EU by se měla začít vyjadřovat k tomu, zda chce mít ve spolku vzájemně si ručících věřitelů dlužníky, kteří odmítají poskytnout jakoukoli záruku.
Prodlení
České banky by například oprávněně českému soukromému klientovi za takových okolností nepůjčily ani vindru. Natož pokud je dlouhodobě veden v seznamech notorických dlužníků. Český trestní zákon i obchodní a občanský zákoník znají postupy, jak čelit a vymáhat soukromé dluhy. Nezabývají se však veřejnou ani mezistátní sférou.
Pokud je nějaký člen společné domácnosti rozmařilý a generuje dluhy, rozumná rodina je nekryje ze svých příjmů. Na exekuční odebrání rodinného majetku většinou reaguje přesunem trvalého bydliště tohoto svého příslušníka, což nahlásí na obecní úřad. Na svůj národní obecní úřad by však současné řecké hrdiny nikdo nenahlásil. Zdá se, že jen evropská mocnost Francie je k tomu ochotná. Navíc na úkor menších, až dosud mlčících zemí. Ty však mlčet přestaly, stejně jako Německo.
Finové a další malé národy nechtějí být za blbce nejen před světem a vlastním obyvatelstvem, ale i před Řeky
Situaci nemohou bagatelizovat ani ratingové agentury. „Dohoda mezi Řeckem a Finskem, která je sama o sobě malá, nabývá mnohem většího významu. Vyžadování dalších takových dohod by mohlo vést k odložení příští tranše finanční podpory Řecku a vést k jeho platební neschopnosti,“ uvedla agentura Moody’s. A v pondělí oznámila, že přidají-li se další členské země eurozóny, může to vést k neřízenému bankrotu Řecka.
No a co má být? Neřízený bankrot Řecka a eurozóny by mohl nastat kvůli prodlení v jednání, což je však výsledkem jak summitu eurozóny 21. července, tak setkání francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové minulý týden.
Spásání občinové louky
Evropská centrální banka (ECB) v tichosti nakupuje státní dluhopisy zemí skupiny PIIGS, čímž fakticky monetarizuje jejich nehorázné dluhy na úkor eurozóny. Bez účasti ECB by již dávno žádné nové emise neprováděly a musely by vyhlásit bankrot. Eurové dluhopisy minulý týden naštěstí neprošly, protože se to Německu vnitropoliticky nehodilo. Tento týden se zřejmě odpískává i bláhový nápad na společnou evropskou ekonomickou „vládu“. Co se ještě musí stát, aby bylo jasno?
Antické Řecko dalo světu Platóna a Aristotela. A ti zase vědění postuláty o „tragédii občinového hospodářství“. Současní Řekové obešli nejen své geniální antické předky, ale i dnešní Evropu. A udělali si z EU a eurozóny zahraniční „občinovou louku“, kterou spásají až na kamenný a prašný podklad.
Vlastní pole si však Řekové šetří pro sebe, a nikoli na nějaký směšný kolaterál, přičemž své produkty transferují do Švýcarska. To je sice od nich mazané, ale už méně chytré. A určitě ne poctivé, ani mravné. Němci, Finové a další národy to nyní pouze chtějí prověřit. Nechtějí být za blbce nejen před světem a vlastním obyvatelstvem, ale ani před Řeky. Toť vše.