Podle současného diskurzu Evropa nesmí připustit střet civilizací, ale ve skutečnosti v něm s islámem už dávno je. Nejde o apokalyptickou válku – kromě teroristických útoků či občasných pouličních nepokojů je tento střet v podstatě nekrvavý a tvoří jej každodenní přetlačování o veřejný prostor, hodnoty a jejich uplatnění. A Evropa jej zatím prohrává.
Evropa a islám představují odlišné civilizace. Znakem Evropy je, že od antiky přes křesťanství (člověk je stvořen k obrazu Božímu se svobodnou vůlí, „dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“)až po osvícenství a demokracii utváří sféru veřejnou a soukromou a také světskou a náboženskou, což je základ například pluralismu, demokracie, svobody, světského práva, osobního vlastnictví či vědeckého pokroku.
Islám nic takového nemá, vyžaduje absolutní primát. Nezná svobodnou vůli, neuznává autonomní světskou sféru. Žádá podřízení, nic mu nesmí odporovat. Přitom není pouze náboženstvím, podobně jako křesťanství formoval civilizaci, a představuje identitu, kulturu a společenský systém, v němž zmíněné instituce nevznikly.
Evropa a islám se zásadně liší v pohledu na člověka a na vztah státu a náboženství, přičemž obě civilizace vytvářejí neslučitelné a konkurenčníspolečenské, politické a kulturní instituce. Srovnání jakékoli politické, ekonomické, kulturní či společenské kategorie muslimských a evropských zemí to potvrzuje.
Znemožnění integrace
Střetu civilizací se nelze vyhýbat poukazováním na umírněnost muslimů. Většina z nich je nepochybně umírněná, když odmítají násilí, ale pokud jde o společensko-politické přesvědčení, je jejich umírněnost problematická. Jsou například „umírnění“ ti, co by sice redaktory Charlie Hebdo nepostříleli kvůli karikaturám proroka Mohameda, ale hlasovali by pro trestní postih těch, co ho urážejí?
Evropané nepovažují islám za identitu s vlastními hodnotami. Chtějí v něm vidět osobní náboženství bez společenských následků, umožňují mu však vzkvétat jako společenský systém. Tím znemožňují integraci muslimů do evropských společností. |
Nelze ignorovat, že islám není pouhým náboženstvím, ale identitou a kulturou s radikálně odlišnými hodnotami a tradicemi. Z evropského hlediska je radikální každý muslim, který nadřazuje islám nad evropské hodnoty. V tomto smyslu může být radikálů většina a svou agendu prosazovat mírumilovně a demokraticky. Řada výzkumů, studií i případů ukazuje, že velká část evropských muslimů má fundamentalistické názory a je na prvním místě loajální k islámu jako společenství.
V Evropě je mnoho muslimů, kteří se zdají integrovaní – mají práci, umějí jazyk –, ale ve skutečnosti vytvářejí paralelní společenství. Ukazuje to například dokument německé veřejnoprávní stanice ZDF Jeden stát – dva světy? Vyplývá z něj, že němečtí muslimové nepovažují německé ústavní a společenské hodnoty pro sebe za závazné. Respektují je sice, ale neztotožňují se s nimi. Jsou to pravidla pro Němce.
Komunitu, která se příliš neztotožňuje s většinovou společností, lze zvládnout, je-li malá a společnost na ni neustále vyvíjí tlak na asimilaci. Toto pravidlo pro zvládání imigrace však Evropa zavrhla. Navíc Evropané nepovažují islám za identitu s vlastními hodnotami. Chtějí v něm vidět osobní náboženství bez společenských následků, umožňují mu však vzkvétat jako společenský systém. Tím znemožňují integraci muslimů do evropských společností.
Zvláštní zacházení
Střet evropské a islámské civilizace je dán tím, že se islám ze své podstaty snaží ovládnout veřejný prostor. Evropské tradici by odpovídala snaha zatlačit jej do pozice soukromého náboženství. Islám svou roli plní, Evropa nikoliv, čímž nastává islamizace. Tu nelze považovat za jednorázovou hromadnou konverzi, jež ze dne na den promění společnost, ale za pomalé a v podstatě nenásilné pronikání islámu coby kultury do veřejného prostoru, a to v důsledku zvláštního zacházení s muslimy nebo přizpůsobení se většiny muslimským požadavkům.
Islám svou roli plní, Evropa nikoliv, čímž nastává islamizace. Tu nelze považovat za jednorázovou hromadnou konverzi, jež ze dne na den promění společnost, ale za pomalé a v podstatě nenásilné pronikání islámu coby kultury do veřejného prostoru, a to v důsledku zvláštního zacházení s muslimy nebo přizpůsobení se většiny muslimským požadavkům. |
Jde o malé ústupky muslimským komunitám kvůli dobrému soužití, nezasahování do jejich záležitostí, větší toleranci vůči jejich kulturním excesům či antisemitismu, nevyučování „citlivých“ historických témat ve školách, umlčování kritiků v rámci boje s „islamofobií“ či relativizaci evropských hodnot a pravidel. Tyto ústupky zdánlivě nikomu neškodí, a proto jsou podle liberálů v pořádku. Ve skutečnosti však pozvolna mění veřejný prostor.
Zásadní roli hrají i stupňující se podoba požadavků muslimů. Z práva na odlišnost se stal požadavek na odlišná práva, z malých ústupků pro muslimy se stávají omezení pro nemuslimy. Islamizaci podporuje i růst počtu muslimů, jejich věková struktura a koncentrace na daných místech, což disproporčně zvyšuje váhu jejich požadavků. Za takové situace nelze mluvit o integraci, natož o asimilaci muslimů. Naopak dochází k tvorbě paralelní společnosti.
Druhá a třetí generace muslimů je často hůř integrovaná než první, což je historicky bezprecedentní. Ani zdaleka nejde o takzvané no-go zóny, ale o aktivní odmítání asimilace, neochotu identifikovat se s většinovou populací, hodnotami, kulturou a zemí, ve které žijí. Pokud se ve Francii hovoří o ztracených územích republiky, myslí se nejen fyzická, ale především hodnotová odtrženost.
Zavádějící relativizace
V řadě evropských měst žije až několik desítek procent mladých muslimů, což je proměňuje v muslimská. Bez jediného výstřelu mohou muslimové změnit jejich charakter, a to pouze dodržováním svých zvyků a způsobu života, v čemž je Evropa často podporuje. Je zavádějící relativizovat sílu muslimů tím, že jich je jen několik procent. Naopak by mělo zarážet, že i tento jejich relativně malý počet mění Evropu a určuje její agendu.
Televize France 24 uvedla reportáž o vytlačování žen z veřejného prostoru v muslimských čtvrtích francouzských měst – jsou nežádoucí v kavárnách, na ulicích je pro ně lepší nenápadné chování. Nejde o žádnou revoluci, žádné zákazy vstupu, žádnou revoltu žádající změnu zákonů, ale o tichou rezistenci – ženám je v kavárnách dáváno najevo, že tam nepatří. Policie, antidiskriminační zákony ani genderově korektní učebnice zde nepomůžou.
Je zavádějící relativizovat sílu muslimů tím, že jich je jen několik procent. Naopak by mělo zarážet, že i tento jejich relativně malý počet mění Evropu a určuje její agendu. |
Bývalý francouzský socialistický kandidát na prezidenta Benoit Hamon bagatelizoval neochotu akceptovat rovnoprávnost pohlaví tím, že v 19. století také existovaly ryze mužské dělnické kavárny, což ukazuje náladu v Evropě, pokud jde o islám – vyviňování, relativizace a přehlížení problémů. Evropané hledají chyby ve většinové společnosti, nedostatku tolerance či v socioekonomické oblasti.
Konstruují historické paralely prostoupené pocitem viny, zakrývají problémy s imigrací, nekompatibilitu kultur odbývají jejich relativizací, ignorují negativní zkušenostis poukazem na nepřípustnost paušalizace. Na střety evropských hodnot s asertivním islámem obvykle reagují ústupky.
Namísto vynucování evropských hodnot, pravidel a způsobu života nabízejí zvláštní zacházení a práva. Evropané se domnívají, že se islám nejlépe integruje tím, že mu vytvoří speciální postavení a že opatrným našlapováním okolo něj se jeho ostrost otupí a postupně rozpustí v relativistické Evropě.
Ustupování požadavkům
Integrace neboli asimilace znamená, že se imigranti stanou součástí společenství a postupně opustí své původní identity a kulturu, nikoliv pouze to, že se naučí jazyk a dostanou občanství. Od Evropanů to vyžaduje vůli dominovat, prosadit svou kulturu a ochotu jít kvůli vlastním hodnotám do střetu.
Snaha nepopuzovat muslimy lpěním na evropských hodnotách a raději ustupovat jejich požadavkům nepovede k jejich integraci a europeizaci islámu, ale jeho etablování jako společenskopolitického systému. Popírání neslučitelnosti některých projevů islámu s evropskými hodnotami je kontraproduktivní. |
Snaha nepopuzovat muslimy lpěním na evropských hodnotách a raději ustupovat jejich požadavkům nepovede k jejich integraci a europeizaci islámu, ale jeho etablování jako společenskopolitického systému. Popírání neslučitelnosti některých projevů islámu s evropskými hodnotami je kontraproduktivní. Evropa staví okolo islámu zeď nekritizovatelnosti, čímž mu umožňuje vzkvétat i v tom, co je s ní neslučitelné.
Evropany představastřetu odpuzuje, naučili se vše řešit ústupky a jednáním. Objevili absurdní koncept dvousměrné integrace – inkluze. Dokumenty Evropské unie uvádějí, že integrace je „obousměrnýdynamický proces vzájemného přizpůsobování“. Snaha vytvořit neutrální multikulturní společnost spojenou pouze tolerancí a respektem však končí společností bez kultury a v hodnotovém vakuu.
Neautentické evropské hodnoty
Historie je plná neúspěšných pokusů o multikulturní společnost. Nakonec jde vždy o to, kdo se komu přizpůsobí, která kultura vytvoří hodnotovou hierarchii. Společnost může být multirasová, multietnická i multináboženská, ale nikoli multikulturní. Bez společné kultury totiž nelze mluvit o jedné společnosti. Žádné postmoderní fráze o diverzitě a toleranci nenahradí historickou a kulturní sounáležitost. Multikulturalismus vždy přinesl segregaci či občanskou válku. Zdá se, že Evropa se s tím pomalu smiřuje.
Ideologie multikulturalismu, relativismu a antidiskriminace pronikla do evropského uvažování natolik, že se Evropa nedokáže definovat jinak než ve vágních pojmech otevřenosti a tolerance. Ty však nejsou autentickými evropskými hodnotami, ale vedlejšími produkty evropského pluralismu, svobody slova a úcty k důstojnosti člověka. |
Mentální stav značné části evropských elit ukazuje prohlášení bývalého starosty Amsterodamu Joba Cohena, jež uvádí francouzský filozof Pascal Bruckner: „Je třeba dnes, kdy je společnost na pokraji občanské války, akceptovat, že se muslimové chovají ke svým ženám jinak než my – zavírají je doma, zahalují a provdávají podle svého přání –, pokud se tím obnoví sociální soudržnost.“ Touha po klidu a snaha vyhnout se střetu převažuje nad vůli vynucovat vlastní hodnoty. Lépe Cohen evropskou kapitulaci vyjádřit nemohl.
Evropa reaguje jako civilizace, která ztratila víru v sebe sama.Pocit historické viny a snaha o intelektuální sofistikovanost ji vedou k popírání svého dědictví a identity. Ideologie multikulturalismu, relativismu a antidiskriminace pronikla do evropského uvažování natolik, že se Evropa nedokáže definovat jinak než ve vágních pojmech otevřenosti a tolerance. Ty však nejsou autentickými evropskými hodnotami, ale vedlejšími produkty evropského pluralismu, svobody slova a úcty k důstojnosti člověka.
Důsledky tolerance
Tolerance musí být vykládána v kontextu těchto hodnot, v opačném případě jen odůvodňuje ústupky či dokonce popírá hodnoty, z nichž vzešla. Dnes lze ve jménu tolerance požadovat omezení svobody slova, uplatňovat společenskopolitické nároky coby projev náboženské svobody, umožnit vznik paralelních společností a pokračovat v přijímání lidí, kteří často žádnou koncepci pluralismu neuznávají.
Pro Evropany se tolerance stala ospravedlněním rezignace na vlastní hodnoty a ústupků stupňujícím se požadavkům a citovému vydírání muslimů. Povinnost respektovat cizí kultury pomohla v Evropě ustavit kulturu, která ji odmítá. |
Pro Evropany se tolerance stala ospravedlněním rezignace na vlastní hodnoty a ústupků stupňujícím se požadavkům a citovému vydírání muslimů. Povinnost respektovat cizí kultury pomohla v Evropě ustavit kulturu, která ji odmítá. Civilizační redukce dostala Evropu do situace, kdy je oprávněnější nařčení menšin z diskriminace většinou než nářek mlčící většiny, která se přestává cítit doma ve vlastní zemi. Více než vlastního zániku se dnes Evropa děsí obvinění z diskriminace a rasismu.
Podle francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta Evropa vyprazdňuje svůj dům, aby mohla hostit ostatní, rezignuje na to býtspecifickou civilizaci, oddanost abstraktním principům staví nad vlastní bezpečnost, snahu nikoho neurazit nad pravdu, toleranci nad zdravý rozum, relativizuje své úspěchy, vyžívá se v pocitu historické viny, odvrací se od svého dědictví a vyklízí veřejný prostor.
Růst asertivity
Evropané často nedokážou říct, že považují svůj způsob života za lepší, hodný zachování, a tudíž diskriminovat. Ztratili vitalitu, sebevědomí, vůli dominovat a asimilovat nově příchozí. Odmítají hájit sebe a vlastní právo na existenci, protože nevědí, proč by měli. Evropskou civilizaci nezachrání zákony, finance ani technologie, pokud ztratila vůli se kulturně i fyzicky reprodukovat.
S nárůstem islámské komunity, poroste její asertivita a rezistence vůči evropským hodnotám a pravidlům, naopak vůle a možnosti Evropanů donutit ji k asimilaci budou klesat |
Evropa vykazuje silné příznaky ztráty této vůle, a proto prohrává s islámem. Islamizace bude pokračovat. S nárůstem islámské komunity, poroste její asertivita a rezistence vůči evropským hodnotám a pravidlům, naopak vůle a možnosti Evropanů donutit ji k asimilaci budou klesat.
Čím více bude v Evropě lidí, kteří se s ní nebudou hodnotově ztotožňovat, tím více se bude měnit. Evropa nemůže být stejná s kulturně jinými lidmi. Při současných trendech se tempo demografické i hodnotové proměny bude zvyšovat. Evropské elity se budou snažit, aby se odehrávala v klidu a nenásilně, ale zdá se, že v podstatě jsou s ní smířeny. Otázkou zůstává, nakolik je s ní smířena mlčící většina. Čím později se totiž objeví snaha kapitulaci Evropy zvrátit, tím ošklivějších podob může nabýt.
