Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Eva a Vašek: Vznikli jsme z poptávky lidu

  8:48

Hudba jako taková není daná politickým systémem. Komunisti nechtěli bigbít, dnes zase nechtějí dechovku, říká Václav „Vašek“ Ševčík.

foto: © foto archiv Eva a Vašek, montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice

Točí se o nich dokumenty, lámou si jimi hlavu hudební kritici – svojí zvláštní směsicí estrádních šlágrů a dechovek totiž na naší současné hudební scéně představují opravdu něco hodně exotického. Přesto, či právě proto jsou jistým fenoménem: během kariéry totiž prodali víc než půl milionu hudebních nosičů. A to má v rámci trhu, jakým je desetimilionové Česko, už přeci jen jistou váhu a vypovídací hodnotu. Navíc se v současnosti stali mediálními tvářemi nové celoplošné televizní stanice Šlágr.

To zvláštní hudební uskupení si říká prostě a jednoduše Eva a Vašek. „Hudba je nástroj na ovládání lidských emocí a zaleží na tom, jak ho využíváme – jestli k potěše srdce či nějaké nenávisti. Možná by si páni kritici mohli vzít harmoniku, vyvěsit si plakát a zkusit, jestli odevzdají Kalouskovi nějaké peníze. Tedy jestli si něco vydělají, a to ještě tak, aby si je napříště pořadatel pozval znovu,“ říká za úspěšné duo Václav „Vašek“ Ševčík.

ČESKÁ POZICE: Co tedy vlastně hrajete za hudbu? Za co ji považujete vy sám?

„VAŠEK“: Nepovažuju se za žádného umělce, jsem lidový hudebník. Lidový hudebník byl totiž prvotně ještě před umělcem: chodil a rozdával lidem hudbu, která vznikala zkrátka z poptávky lidu. Lidé prostě řekli: „Zahrej nám Akáty bílé,“ a on jim prostě dokázal vyhovět. Umělec je naopak ten, na jehož umění se jdu kouknout. Jako když se jdu do cirkusu podívat, jak někdo umí chodit po laně. Takovým extrémním umělcem byl třeba Pavarotti. Jdete do divadla a s jistou pokorou obdivujete, jaké úžasné tóny ze sebe nějaký umělec vyloudí a co všechno z nějakého nástroje dokáže dostat. Za takovým člověkem pak nejdete a neřeknete mu, přestaň hrát Mozarta a zahrej mi Už tróbějó na horách jeleni. V lidové hudbě to ale možné je, si říct: „Nehraj mi Hájku háječku, ale raději Bílé skály.“ Já jsem obyčejný lidový hudebník, který umí vzít kytaru či harmoniku a lidem zahraje to, co oni mají ze srdce rádi. Eva je ale na rozdíl ode mě umělec a na rozdíl ode mě má předváděcí repertoár.

ČESKÁ POZICE: To ale ještě nic nemusí neznamenat. Hrajete pokleslou hudbu, jak tvrdí kritici, či nehrajete?

„VAŠEK“: Já bych asi nikdy neřekl, že je nějaká hudba pokleslá. Třeba v nějaké zaplivané hospodě hraje jakýsi Franta Vopršálek dvěma prsty na harmoniku a je to tak velký zážitek, že na to nikdy nezapomenete. V té hospodě to prostě sedí. Hudba se přece skládá z neskutečného množství žánrů – dovede nejenom potěšit srdce, ale také vybičovat k demolici sálu. Je to nástroj na ovládání lidských emocí a zaleží na tom, jak ho využíváme – jestli k potěše srdce či nějaké nenávisti. Možná by páni kritici mohli vzít harmoniku, vyvěsit si plakát a zkusit, jestli odevzdají Kalouskovi nějaké peníze. Tedy jestli si něco vydělají, a to ještě tak, aby si je napříště pořadatel pozval znovu. Mě tyto výpady jenom vedou k pocitu, že je mezi lidmi hodně nenávisti a málo pohody.

ČESKÁ POZICE: Přesto může být institut „lidového hudebníka“, jak dokazujete, úplně normálním byznysem. Jak k tomu došlo?

„VAŠEK“: V roce 1995 jsem skončil v pravidelném zaměstnání. V armádě. Tehdy jsem si prostě řekl, že už se nebudu nikdy dohadovat s nějakými šéfy, ale že tu svoji energii vložím do hudby. Že si koupím nástroje a budu hrát. Nevěděl jsem, kam to dojde, jenže o mě začal být velký zájem. Během roku se to rozjelo tak, že mi nestačilo sedm dní v týdnu. Nebylo to ale o penězích, kdybych se chtěl stát opravdovým boháčem, tak nejsem lidovým hudebníkem, ale exekutorem a bral bych lidem baráky. Pořídil jsem si samozřejmě dům a dobře vybavené studio a nemusím koukat na kdejakou korunu. Ale o to nejde. Já jsem díky našim posluchačům hlavně obohacen ve své duši, a o to mi šlo.

ČESKÁ POZICE: Kdy duo Eva a Vašek začalo?

„VAŠEK“: Učil jsem se v hudební lidové škole na harmoniku. Jenže mě to tam k smrti nudilo a jako tehdy skoro každého mladého kluka táhlo k bigbítu. Někdy kolem čtrnácti let jsem v roce 1969 dostal od rodičů vytouženou kytaru. Všichni jsme tehdy poslouchali v rádiu pořad Zákruta, a odtud jsme brali inspiraci. Já měl rád takové ty měkčí muziky, ti skalní mi vždycky říkali „komerčák“. Nešel jsem totiž cestou, jako byli třeba Rolling Stones, ale mými vzory byly skupiny jako Olympic, Petr Novák a podobně. Můj největší kůň byl ale Petr Spálený a nejmilejší zpěvačkou Maruška Rottrová. Ti mi dělají dobře dodnes. Někdo má rád becherovku, jiný květiny nebo akvarijní rybičky, já mám rád je. Prostě jsem chtěl hrát písničky, u kterých jsem věděl, že je bude zpívat celý sál. Třeba takovou píseň Petra Spáleného Trápím se, trápím. To má pak svoji sílu.

Jen jeden den s tebou:

ČESKÁ POZICE: Jak jste se dostal k vlastní kapele?

„VAŠEK“: Nejdřív jsem hrál ve školní kapele. Jmenovala se LŠU Blansko, protože jsme všichni byli její žáci a chtěli jsme dělat místní hudebce reklamu. Pak jsme ji ale museli přejmenovat na skupinu Vermona. Když jsme totiž hrávali na zábavách, tak jak potom lidé chodili domů, převraceli popelnice, rozbíjeli lavičky a vytrhávali značky. Nebo pozvraceli dětské hřiště. Zkrátka, docela divočina, tak jak to asi na zábavách bývá. I my jako kluci jsme si tajně dávali už svá první pivka. Ředitel hudebky si nás ale jednou zavolal na kobereček, a tak jsme se museli přejmenovat. Aby zkrátka nikdo nevěděl, odkud jsme, a nedělali jsme hudebce ostudu.

Vedle Petra Spáleného jsme hráli i vlastní tvorbu. Takové ty zamilované a líbivé písničky, které hraje kdekdo pod názvy jako Dívka Blanka či Mám ji rád. Pomalu jsme se stávali na okresní úrovni populární. V roce 1983 jsem založil skupinu SURF Blansko a do ní v roce 1989 nastoupila jako zpěvačka Eva Dvořáčková. Jejím nástupem se začala skupina profesionalizovat.

ČESKÁ POZICE: Co to znamenalo?

„VAŠEK“: Naše profesionalizace vypadala tak, že po roce 1989 měl celý svět zábav a různých oslav narozenin, svateb, poutí, plesů či vzniku místního JZD jakoby skončit. Prostě jsme se uchýlili za hranice do Rakouska, kde to vypadalo, jako by na nás už čekali. Se směsicí lidovek a populární německé hudby, čili šlágrů, jsme měli veliký úspěch. Jezdili jsme tam víc než patnáct let. Inklinujeme k německým šlágrům, protože se zakládají na jednoduchém sdělení. Pro publikum je to přijatelná hudba podobná té lidové. Přijdou si nejen zazpívat, ale také si zašejkovat, trochu si pohnout tělem. Nejvíc na nás chodí ženy, muži si raději doma pustí fotbal. My jsme na ně takoví příliš romantičtí.

ČESKÁ POZICE: Čím jste se ale tehdy za komunismu živil?

„VAŠEK“: Jednou dělali u nás na škole nábor vojáci, a protože mi nabídli samostatnost od rodičů a slíbili spoustu volna na muziku, tak jsem jim to podepsal. Měl jsem mít také nejen slušný plat, ale i vlastní byt. Tak jsem si řekl, proč bych do toho nešel. Jenže oni si mě tak zaháčkovali, že to trvalo celých dvacet let. Až do roku 1995, v armádě jsem skončil v hodnosti podplukovníka. Byl jsem prostě vojákem z povolání, vystudoval jsem Vojenskou akademii v Brně, obor vojenská sdělovací technika, což byly vysílací stanice, telefony atd. Sloužil jsem pak u protivzdušné obrany, což bylo docela exponované místo: hlídali jsme totiž hranice se Západem.

A někdy to bylo docela zajímavé: třeba v osmdesátých letech jsem byl dokonce vyslán na půl roku do školy v Minsku, na což moc rád vzpomínám. Dalo mně to totiž víc než celá vysoká škola. Ti důstojníci byli skuteční odborníci, vždyť bojovali snad v každé válce. Samozřejmě se tam mimo jiné strašně chlastalo, a to snad úplně cokoliv. Přesto jsem tam žil také hudbou: když jsem měl volno, vyfasoval jsem harmoniku a hrával si na ni lidovky.

ČESKÁ POZICE: To jste ale musel být v předlistopadové armádě v komunistické straně. Proč jste na to jako „bigbíťák“ přistoupil?

„VAŠEK“: No samozřejmě, v KSČ museli být všichni. Já jsem o tom ale tehdy nepřemýšlel. Nastoupil jsem ve dvaadvaceti na vojenskou školu, a tam se nás nikdo neptal, co si myslíme, nebo nemyslíme. Dnes už ale v žádné politické straně nejsem, od komunistů jsem odešel v roce 1989. Tehdy to ale bylo normální: armáda byla prostě součástí komunistické strany a vymožeností dělnické třídy, takže tam to bylo jasně dané. Prostě sloužila socialistickému lidu.

Moji oba rodiče byli také ve straně a já v tom byl také vychovaný. Věřili těm dělníkům stojícím proti imperialistům do posledního dne. Nepřemýšlel jsem o tom, že by to mohlo být jinak. Jenom mi přišlo líto, že nemůžu třeba do blízké Vídně přes ostnatý drát. Říkal jsem si: Kurňa, jaká to je spravedlnost, umřu tady za plotem sto kilometrů od Vídně. Jako hudebník jsem totiž marně toužil po nějaké moderní výbavě ze Západu. Když jsem pak jednou od někoho získal právě ty skvělé západní mikrofony, tak jsem z toho dva dny nespal. Takové to prostě bylo.

ČESKÁ POZICE: Takže i jako komunista jste byl rád, že ten režim skončil?

„VAŠEK“: Samozřejmě. Jenže mám pocit, že to bylo tenkrát takové srozumitelnější a jednodušší, než když se ty dva tábory slily po revoluci v jeden. K tomu, co se dnes v téhle demokracii totiž děje, nemám ani slov. Snad každý den se dozvídám, jak zavírají za krádeže a korupci jednoho politika za druhým. Děsivé je vlastně si i říkat, jaké je vlastně to procento odhalených. Kdo nás tedy vlastně vede? Vždyť každé zvířecí stádo vede ten nejlepší. Zodpovídá za všechny a chrání je. Proto se pořád ptám: Vedou nás opravdu ti nejlepší z nás? A pokud ano, jak je možné, že se jim v hlavách rodí korupce? Oni snad nemají zodpovědnost za ty, kteří je tam dosadili? V přírodě je to tak, že když ten silný jedinec selže, tak další silný ho sejme a je vyřízeno. Celá příroda je tak zařízená, jen u lidí to nějak poslední dobou nefunguje.

ČESKÁ POZICE: Jak jste ale tehdejší dobu v tom „táboře“ vnímal? Vždyť ani ta vámi milovaná a nevinná hudba neměla na růžích ustláno.

„VAŠEK“: Mě nikdo v hudbě neumravňoval jako třeba Plastiky. Říkanku „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“ znal tehdy přece úplně každý. Já jsem to bral jako nějaký vzdor, moc jsme o tom ale nevěděli. Oproti dnešním mladíkům zhruba kolem sedmnácti jsme neznali vůbec nic. Tehdy žádný internet nebyl, my jsme tak akorát šli na nějakou zábavu do deseti kilometrů od Blanska. Když pak někdo dovalil nějakou zahraniční desku, byla to událost, která se tady světila a deska obíhala desítky kamarádů.

Také si pamatuji, že na školení od kulturního tajemníka na okrese v rámci pravidelné povinnosti zvané přezkušování (tehdy museli mít hudebníci k hraní na veřejnosti takzvané přehrávky, ty udělovala komise a skládaly se z hudební a politické části – pozn. red.) nás nabádali, abychom nebyli jako ti Plastici a nezpívali anglicky a raději přednášeli socialistické básně.

ČESKÁ POZICE: Jak jste fungovali jako normální kapela?

„VAŠEK“: I v socialistickém režimu jsme se museli my, hudebníci, chovat tržně. Ono to nefungovalo tak, že bych si někde na schůzi odhlasoval, že právě tam chci a půjdu hrát. O tom rozhodoval pořadatel, třeba hasiči či zahrádkáři. Šlo mu také o to, aby mu přišli lidi a on měl peníze ze vstupného a všechny náklady splatil. Samozřejmě pak záleželo na něm, jak nás zaplatí: brali jsme tak sedmnáct korun na hodinu. Takže jsme se museli snažit a být dobří a pro posluchače zajímaví. Hráli jsme o sobotách a o nedělích a já jako kapelník jsem se měl co ohánět, abych sehnal kšefty. Čím víc jich bylo, tím lépe – byli jsme víc sehraní a byl o nás větší zájem. Prostě ta rovnice fungovala už tenkrát: pořadatel – výkon – mzda.

ČESKÁ POZICE: V tom vám ale přece pomáhalo právě členství v KSČ.

„VAŠEK“: Ne, vůbec ne, mně nikdo nepomáhal. Strana jako taková mně nepomohla v ničem. Že by mě někdo někam vynesl jenom proto, že jsem komunista, tak to vůbec. V jednom ale vlastně přece jen: pokud mě totiž někdo sral, a bylo jedno, kdo to byl, mohl jsem mu říct: Soudruhu, pojď a řekneš tady výboru, že děláš zmetky a nechce se ti pracovat. To na ty všelijaké šmejdy platilo – všichni byli podělaní a báli se. A dnes? Když mi někdo nezaplatí fakturu či mně řemeslník na domě něco zfušuje a pak se mi ještě vysměje, kam půjdu? Za kým? Můžu si vzít právníka, ten mi ale řekne: Vyprdni se na to, na poplatcích zaplatíš víc, než o kolik tě okradli. Přes právo to nejde. Půjdu na město, obejdu pět funkcionářů a všichni do jednoho mi řeknou, mě se to netýká. Musím se s tím prostě smířit a říct si, že sú pěkný vůl.

ČESKÁ POZICE: V čem tedy vězelo pro „bigbíťáka“ kouzlo harmoniky?

„VAŠEK“: Vždycky, když jsem ji slyšel v hospodě, toužil jsem umět na ni přesně takové věci hrát. Prostě do hospody patří harmonika. Žádný jiný nástroj pak už nebyl třeba, všechno zvládla sama. Vlastně to, co dnes umím, jsem se naučil po hospodách. Pamatuji si s ní na úžasné zážitky: kamarád na vojně na ni totiž uměl suprově hrát, a když jsme šli večer pařit, tak ji vytáhl, a hned byla na světě skvělá atmosféra vzájemné pospolitosti. Zpívali jsme s celou hospodou jakoby internacionální repertoár: písničky východňárské, moravské i české, no snad úplně všechno. A to byla i pro mě výzva, abych něco tak úžasného také tak uměl.

ČESKÁ POZICE: Kolik takových písniček umíte?

„VAŠEK“: Tak kolem tisícovky určitě – například od trampských Bílých skal, přes lidovku Ach, kdybych já byl kovářem až po Dámu při těle či Náhrobní kámen. Od lidovek, jazzu, country, dechovek, rock až po vážnou hudbu jako Verdiho Nabucco a Ave Maria snad opravdu úplně všechno, co si namanete. Máme jich natočených celých čtyřicet hodin. Vlastních písniček, které jsme si dovezli i ze zahraničí a sami pak otextovali, máme 216. Vždyť jsme vydali 42 cédéček a 27 DVD.

ČESKÁ POZICE: Co se na těch cedéčkách odehrává?

„VAŠEK“: Žádná písnička se neopakuje a každé naše album má vlastní žánr. Jedno je třeba složené jenom z polky a valčíků. Další je jako country či na něm hrajeme jenom tango. Něco z toho je pak pomalejší romantika, zbytek živější písně k tanci. Jde nám o to, že když máte chuť plakat, tak si pustíte třeba Moře a slunce, když máte chuť skákat, tak Ančo, Ančo. Snažíme se to sestavit rovnovážně – byla by hloupost, kdyby měl třeba chuť na něco smutnějšího, aby hned s první chytnul dupák Nešahej mi na kolínko, tam je samá kost. To by mně jako posluchači vadilo.

A myslím, že s takovou režií máme úspěch, vždyť jsme za těch dvacet let prodali víc než půl milionu nosičů. Další statisíce prodala společnost Česká muzika. Každá deska si tak sáhla na zlatou, máme ale také platinové a multiplatinové. Jenom cédéčka s písní Bílá orchidej jsme prodali v roce 1997 přes osmdesát tisíc. Naším nejúspěšnějším titulem je ale Santa Lucia s tangy, ta se dobře prodává dodnes.

I když takové počty jsou pro spousty vydavatelů snem, ta doba už se nikdy nevrátí. Díky novým technologiím šel náš prodej také dolů. Kdybychom neměli koncerty, tak bychom nic neprodávali, a kdybychom neměli desky, tak bychom neměli koncerty. A jak už říkal Karel Gott, je to jedna spojitá nádoba. Jinak bychom mohli hrát tak akorát svým kamarádům či po svatbách v okolí.

Bílá Orchidej:

ČESKÁ POZICE: Kde desky prodáváte, když vás, jak říkáte, kamenné obchody nechtějí?

„VAŠEK“: Na koncertech, ročně jich máme asi sto dvacet. Jedno CD je za 250 a DVD za 300 korun. Cenová politika je ale jinak každého věc. Pohybujeme se v podobných relacích jako zpěváci Karel Gott, Hana Zagorová či Petr Rezek. Ti mají samozřejmě celoživotní hodnotu, protože národu zpívají celý život. Proto když si koupím třeba Marušku Rottrovou za tři sta korun, můžu to považovat za jakousi společenskou cenu, a tak by to mělo být. Mě uráží, když pak její CD vidím s nějakým póvlem za padesát korun kdesi u nějaké benzinové pumpy. Já prostě považuju Evin hlas a to, co pro lidi společně děláme a kolik lidí nás potřebuje k životu, za stejně hodnotné. Proto si myslím, že to žádná horentní suma není.

ČESKÁ POZICE: A kolik stojí vystoupení Evy a Vaška a kde všude hrajete?

„VAŠEK“: Hrajeme od vesnic až snad po všechna města v republice včetně Prahy. Všude na nás podle kapacity sálu chodí pravidelně od dvou set do čtyř stovek lidí. Pořádáme také zábavy u nás doma, máme na to své prostory. Lidé si nás také kupují na soukromé oslavy jako dárek k narozeninám třeba pro svého manžela či manželku nebo starou maminku. Jezdíme po domovech důchodců či ústavech zdravotně postižených. Naše třeba tříhodinové akce většinou stojí se vším všudy třicet pět tisíc korun.

To ale není určující a neznamená to, že bych se někde nějak nedomluvil, pokud na to nemají. Jako lidovému hudebníkovi mi samozřejmě není lhostejné, jestli by po nás někde zůstali v minusu. Když vidíme, že jsou ti lidé chudí, a přece si nás chtějí poslechnout, dáváme slevu. Na naše takzvané hudební podvečery s Evou a Vaškem si lidé chodí hlavně zavzpomínat na hezké chvilky z mládí, zatančit si a vypít nějaké to vínko. Často je hodně veselo: dělají pak třeba vláčky s konfetami a papírovými čepicemi na hlavě. Prostě taková klasická vesnická zábava. Panuje na nich srdečná a uvolněná atmosféra.

ČESKÁ POZICE: Komu konkrétně hrajete „se slevou“?

„VAŠEK“: Zavolají mi třeba z domova důchodců v Brně, že by si nás jejich babičky přály, ale že na to mají jenom pět tisíc. A my si říkáme, přece i tak to stojí za to, udělat té staré generaci radost. Vezmu harmoniku a prostě jim zazpívám, ta hodina mě přece nezabije. Svým způsobem si tak vlastně odpočinu, navíc od těch starých lidí můžu načerpat spousty pozitivních věcí. Jejich lásku a radost z písniček. A také se vlastně podívat na to, co nás všechny čeká.

Oslavenkyní je třeba stoletá paní a já jí zahraju například prvorepublikovou trampskou píseň Askalona. Vidíte, jak se jí úplně rozzáří oči a zpívá s námi. A nakonec řekne, že by ráda ještě alespoň jednou v životě chtěla udělat tři kroky na vlastních nohách, a rozpláče se. To se vám zaryje do hlavy. Nějaký novinář ale může říct, že jsme pěkné svině a hrajeme lidem na city, abychom z nich vytáhli peníze. Ano, my hrajeme na city, ale proto, že chceme toho člověka potěšit, a odměnou nám je spíš to, jak se mu rozsvítí oči a že nám věnuje úsměv, než nějaké peníze.

ČESKÁ POZICE: Proč si myslíte, že zrovna to, co hrajete, dokáže v dnešní době tak neuvěřitelné nabídky všech možných moderních stylů a žánrů tak výrazně obstát?

„VAŠEK“: Musíte vědět, co lidem, kteří na vás přijdou, zahrát. V tom je celý vtip. Samozřejmě před publikem, před jakým hrají třeba Plastic People či jiná taková moderní skupina, bychom neobstáli. Neměli bychom jim co zahrát. Vůbec ale neříkám, že naše hudba musí obstát i v budoucnu. Můžou nás zničit média, když na nás budou pohlížet negativně.

Písničky, které hrajeme, ale stejně jednou odejdou s generací, která je poslouchá. Už jednou jsem to zažil. Když jsme hráli v Rakousku v devadesátých letech, byli naši posluchači o třicet let starší než my. Ti už všichni odešli a už tam vlastně nemáme pro koho hrát. Odešli i s písničkami. Tak je to ale se vším a vždycky bylo. Vezměte si třeba fantastické Osvobozené divadlo a jejich písničky, ty už dnes skoro nikdo nezná. Prostě jednou odejdeme a společně s námi i ty naše milované písničky. Po nás zase přijdou jiní, tak se to prostě valí jako kulička.

ČESKÁ POZICE: Pokud je to takto, proč nehrajete třeba současné popové kapely?

„VAŠEK“: Mě to neoslovuje, nic mi to neříká a leze mi to na nervy. Třeba takové techno vnímám jenom jako rachot jednoho jediného rytmu pořád dokola. To pro mě nic není. Písnička musí mít podle mého soudu dobrý text a pak melodii. Pořád se totiž zabývám tím, proč na světě vznikla hudba. Proč byla dána nám, lidem.

Když třeba úplně prostě zpívám „ty krásné chvíle patří jen nám“, přesto to v posluchači vzbudí nějakou odezvu a emotivní reakci. Třeba písnička Pod našimi okny teče vodička je minimálně dvě stovky let stará a z nějakého neznámého důvodu ji všichni znají a pořád zpívají. I v Americe mezi krajany, tak daleko od domova. Nikdo ji tam nehraje v rádiu, ale všichni ji umějí. Něco prostě v sobě musí mít. Pak jsou současné hity, které dostávají medaile, ale chcípnou za čtrnáct dní a ani pes po nich neštěkne. Nakonec, nikdo za mnou taky nepřijde, abych mu je zahrál.

ČESKÁ POZICE: Tvrdí se, že svými písněmi a příznačnou estetikou tehdejších televizních kýčovitých estrád znamenáte pro spoustu lidí jakousi živoucí nostalgii „pohodlného“ života za minulého režimu? Souhlasíte?

„VAŠEK“: Že hrajeme písně oblíbené za jakéhokoli režimu, tak to jsou obyčejné novinářské kecy. Všechno se přece odvíjí od toho, co sdělujete. Pokud zpívám písně jako Cikánko ty krásná, Náhrobní kámen či Chceš píseň severu znát, tak to nemůžu přece zpívat jako nějaký současný rocker. Na druhou stanu nemůžu zase sladce zpívat píseň Vezmu sekeru a všechno rozbiju. Netuším proto, co je na nás tak zvláštního. Lidský život je přece o energii, a pokud člověk najde své poslání a má navíc to štěstí, že díky tomu může žít svobodně, tak to je úspěch. Navíc je to dobré, protože je to pozitivní i pro jeho okolí. Může třeba díky tomu někoho zaměstnat, nebo nakonec jenom potěšit a povzbudit.

Na nás není nic fenomenálního, jen jsme překročili určitou hranici, kde jsme se ještě před pár lety pohybovali, a stali se díky inzerci v televizi celorepublikově známými. Naše desky si koupilo půl milionu lidí, a to přece nebylo jen tak z bůhdarma. Za námi je dvacet let práce. Začali jsme jen takovým množením mezi kamarády a hraním po zábavách v okolí. Nikdo nás ale nechtěl vydávat, tak jsem si vyřídil živnostenský list a pustil se do toho sám.

ČESKÁ POZICE: Proč ale chodí starší generace v takovém množství zrovna na vás?

„VAŠEK“: Na nás chodí romanticky založení lidé, kteří se s námi v  sále zavřou a vzpomínají na krásné chvíle ve svém životě. A my jim k tomu svými písněmi pomáháme. Je to taková intimní chvíle a jsou za ty dvě tři hodiny pohody vděční. S námi pokaždé zpívá celý sál, a to se přece podaří málokterému hudebníkovi. Člověk má touhu být s lidmi a něco s nimi sdílet právě prostřednictvím hudby. Nevím, proč se tomu tak všichni podivují. Je to něco jako terapie, když člověka začínají bolet klouby a jeho děti už vystřelily z hnízda. Je to rozebírání sama sebe. Hudba jako taková není daná politickým systémem. Komunisti nechtěli bigbít, dnes zase nechtějí dechovku. Já tomu ale říkám národní bohatství.

ČESKÁ POZICE: V čem je dechovka národním bohatstvím?

„VAŠEK“: Protože je to světová hudba. Proč bych se měl stydět za to, že hraju slavné autory dechovek, jako jsou Karel Vacek, Jaromír Vejvoda, Josef Poncar, Václav Bláha, Antonín Borovička? Ty hraje celý svět, jenom my se jich tady štítíme. Hrajeme raději Franka Sinatru a všelijaký americký jazz či pop a všichni se za to schováváme. A když přijde k věci, nejsme schopni zahrát něco opravdu ryze českého.

Přesto takový obyčejný sedlák, který sleze z vozu, zazpívá všechno – třeba Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte. Protože v tom prostředí žije, a když se pokaždé podívá, jak za nimi zapadá slunko, tak ta píseň je pořád platná, vyšla opravdu z toho vinohradu. To se bude zpívat pořád, na tom nic nezmění komunisti, ani ODS či ČSSD. Tu píseň nikdo lidem nevezme, zpívali ji za války či při zátopách před pár lety, kdy jim všechno sebrala voda. V té době jsme my enormě prodávali veselé písničky, takové ty sprostonárodní jako Já ti ho tam našroubuju, ten karafiát. Také ty všelijaké dvojsmyslné písničky, tu švejkovinu typickou pro náš národ. Ale určitě ne žádnou současnou pop music.

ČESKÁ POZICE: Jak ale potom tu minulou dobu hodnotíte?

„VAŠEK“: Měla víc klidu. Byly dané limity, s kterými jsme byli jako obyvatelé této země smíření. Neměl jsem nikdy pocit, že bych měl překračovat nějaké hranice, nejsem na to typ – být něco jako alternativní bouřlivák či intelektuál. Jsem člověk, který má rád systém a pravidla hry. Když jsou dobře nastavená a život má pozitivní rys, nemám důvod toužit po nějakém chaosu či něčem neohraničeném.

Když to dnes srovnávám, měli jsme všichni po revoluci fantastické možnosti, bylo to přece uměle přibržděné a nebylo tu nic. Dnes máme otevřené možnosti, my jsme jezdili třeba sedmnáct let hodně po zahraničí. Od Španělska až po Norsko máme sjetou celou Evropu. Čtyřikrát jsme projeli Kanadu, Spojené státy, Austrálii a Nový Zéland, kde jsme hráli krajanům. Celý svět jsme projeli s muzikou.

ČESKÁ POZICE: Hráli jste ale také pod horou Říp. Hrajete i místním politikům jako jiní zpěváci?

„VAŠEK“: Jednou jsme hráli společně se zpěvákem Martinem Maxou komunistům na mítinku v Ostravě. Něco takového ale já neřeším. Když mně zaplatí, tak mi je jedno, pro koho hraju. Nakonec je to zajímavé i jinak: několikrát jsem se tak měl možnost setkat s Vojtěchem Filipem, a rozhodně na mě nepůsobil tak arogantně a nadutě jako Jiří Paroubek. Toho jsem totiž také na jedné akci osobně potkal, a když jsme chtěli, aby s námi a publikem zazpíval Ta naše písnička česká, neuměl ani slova.

Montgomery:

Znalost naší kultury je i v těch nejvyšších patrech doslova bídná. Prostě je rozdíl, když na někoho koukáte v televizi, a pak ho vidíte osobně. Na tom komunistickém mítinku byl ale také náš první kosmonaut Vladimír Remek, což byl také voják z povolání jako já. Byl jsem proto strašně šťastný, když jsem si s ním jako s bývalým vojákem od letectva mohl popovídat na téma protivzdušné obrany. Je to ohromně skromný člověk. A také na mě udělal větší dojem než demokrat Paroubek.

ČESKÁ POZICE: Jste jako bývalý komunista stále jejich sympatizantem a třeba i voličem?

„VAŠEK“: Já KSČM nevolím, mě zajímají spíš osobnosti než politické strany. Všichni jsme se přece nějak vyvinuli, přesto jsem se charakterově nijak nezměnil. Jsem pořád tím samým Vaškem, jen to okolí se mění. Jinak vlastně do mého života politika zasahuje hodně. Pokud se totiž zdvihne DPH, pro nás to znamená, že si nás ty babičky budou moci dovolit čím dále méně. Pokud nemají na plyn a elektřinu, tak těžko půjdou na koncert za dvě stě čtyřicet korun. Kultura tak začíná fungovat už jenom jako jakási nadstavba a začíná trpět.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...