Letos se již europolitici (prosím důsledně odlišit od obecného slova politici) třikrát pokusili zachovat (nikoli zachránit) systém, který vytvářeli minulých 15 let a jehož neudržitelnost a trvalou funkčnost nejméně osm let předstírali. A mají spočítáno, na co ten špás přišel. Ty prachy jsou pryč – zpopelněné. Zapomeňte na systém euroměny, eura, Evropského mechanismu stability a celého toho ideologického haraburdí, přes které se europolitici chtěli propracovat k západoevropské superříši ve formátu perského starověkého impéria.
Nenapravitelná chyba tkví již v samotné podstatě systému jednotné měny. Kýros, Xerxés a Dareios měli pro ekonomický podklad moci plnohodnotné měnové prostředky (drahé kovy a komoditní peníze). Evropská unie má jenom bruselské a aténské falšující účetní a zatloukající politiky.
Zapomeňte na to ideologické haraburdí, přes které se europolitici chtějí propracovat k západoevropské superříši ve formátu perského starověkého impéria
Ne, nepodařilo se v březnu, červenci a ani minulý týden udržet tajícího sněhuláka na Sahaře. Krytá sjezdovka v Perském zálivu se udržet dá, ale za skutečnou ropu. Ta tedy na Sahaře je. V Evropě ale nikoli.
Tvořivým ničením již překonaných systémů se ekonomika pohybuje kupředu, předvídal Joseph Schumpeter, třešťský rodák a jeden z největších ekonomů minulého století. Ekonomické vztahové a politické vyčištění jako reinkarnaci považoval za přirozené. Netušil, jak gigantický rozměr dostane jeho teorie na příkladu Evropské měnové unie (EMU) a eura. Opravdu nemohl tušit, že unie se pokusí skloubit liberální ekonomiku s absencí zlata a fiskální jednoty v systému. Schumpeter vztahy přenosů cenových úrovní států dokládal optikou zlata nebo podobného měnového instrumentu. Euro v dnešní podobě by si asi ani studentům netroufl uvést jako absurdně nefunkční případ.
Praktickým masivním ověřením jeho teorie bude až případ stavby a zřícení kvazibabylonské věže zvané EU a jejích nejvyšších pater: EMU. Nahoře v temné svatyni totiž nestojí socha boha Marduka celá ze zlata. Je tam v temnotě pouze sprejery nakreslená eurobankovka a v koutě se skrývají falšující říšští a eurounijní politici-účetní se svými knihami. Analogií k Schumpeterově tvořivé destrukci je i Ježíšovo vyhnání penězoměnců z Chrámu a převrácení jejich lavic. Jak příznačné je v této souvislosti italské středověké označení „banca rota“ – převrácená lavice, bankrot.
Skutečně komplexní řešení?
Nedávný bouřlivý summit EU, který měl trvat hodinu a nakonec se protáhl na dva dny, přinesl jen zdánlivé řešení. Velmi krátkodobé. Řecký dluh vůči soukromému finančnímu sektoru bude „odpuštěn“ na polovinu. Jako by to nebylo jedno. Řekové nikdy seriózně nepočítali ani s jeho částečným splacením, ani když na té úrovni „poloviny“ před pár lety ještě byli. Nikdy a nic. Řecký premiér Jorgos Papandreu (stejně jako jeho předkové) uklidnil svoje krajany a odboráře, že další snižování přemrštěných mezd, důchodů a dalších benefitů se již konat nebude.
Francouzští a němečtí lídři se dočkají dokapitalizování svých soukromých bank z peněz daňových poplatníků a zřejmě z dosud úplně nepotvrzeného, leč velmi žádaného pákového mechanismu tisknoucího peníze, který bude přidán k záchrannému fondu eurozóny (EFSF). EU bude biliony zachraňovat EMU, tedy sama sebe a svoje „tvrdé“ jádro EMU.
Očekává se, že svoje, nikoli charitativní peníze přihodí i Čína. Přihodit chce i Rusko, které vymyslelo zajímavou konstrukci. Investovat by mohlo až deset miliard dolarů, ale pouze prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu a na základě bilaterálních smluv. Ty by Moskva uzavřela s každou zemí zvlášť. Zajímavé a racionální.
Jindy evropsky realistický lucemburský premiér a šéf Ecofinu Jean-Claude Juncker to zajímavě okomentoval:„Skutečnost, že by Čína či další země mohly být zapojeny do komplexního řešení, mně nedělá starosti ani v nejmenším... I kdyby se Čína a další investoři neúčastnili záchranných akcí, rozhodnutí, která jsme učinili, jsou dostatečně razantní, abychom dokázali překonat dluhovou krizi sami.“ Opravdu smělé a přesvědčivé vyjádření, o to ale podezřelejší.
Mezitím však „evropský zázrak“ generuje nejvyšší počty podporovaných nezaměstnaných za celou historii eurozóny. Se Španělskem a Řeckem na formálních prvních příčkách, s čísly přesahujícími 22,6 procenta.
Jsou-li finanční prostředky svěřovány nezletilým či nesvéprávným, musejí jim být ustanoveni zákonní opatrovníci – protektoři
Protektoři pro nesvéprávné
Zatímco na bruselském jevišti pobíhají antihrdinové řecké tragédie, na evropské scéně se již pokládá zcela efektivně Itálie. Italské dluhopisy překonaly úrokovou přirážku z posledních chvil italské liry – 4,93 procenta (tříleté). Navzdory tomu, že Evropská centrální banka (ECB) od srpna pokračuje v jejich sponzorovaném nákupu, čímž porušuje původní „pravidla“ své funkce. Co bude následovat?
Dosavadní neprůchodnost instrumentu společného eurobondu mlžícího a ředícího rozsah potíží špatně hospodařících zemí do „evropského“ průměru vede agenturu Bloomberg k úvahám, že Německo a Francie tlačí situaci k fiskální eurofederaci a k přímému instalování fiskálních a ekonomických protektorátních euroúředníků do problémových zemí.
Bývalý německý marxistický aktivista a pozdější ministr zahraničí Joschka Fischer je z „přímého rozhodování“ uvnitř problémových ekonomik nadšený. To samé navrhoval i právě končící šéf ECB Jean-Claude Trichet. Má to jistou logiku. Krize neskončila, na rušení poplachu je brzy. Jsou-li finanční prostředky svěřovány nezletilým či nesvéprávným, musejí jim být ustanoveni zákonní opatrovníci – protektoři.
Konečně se také veřejně začíná mluvit o kolapsu ještě většího kalibru než jen stále zmiňovanější Španělsko a Itálie – o Francii. Psychologický rozdíl mezi takzvanými zeměmi PIIGS a Paříží se konečně začíná smazávat. To také zřejmě vedlo francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho na nedávném summitu EU k poněkud nervóznějšímu vyjadřování vůči nekompromisně pragmatickému britskému premiérovi Davidu Cameronovi: „Jednoduše držte hubu.“ To už jednou (v roce 2003) radil jiný francouzský prezident Jacques Chirac i nám Čechům při jiné příležitosti.
Rouhejme se a rozpouštějme EMU
Je však nutno posadit věc z hlavy na nohy. Věc se nazývá Evropská unie. To, co její politici předvádějí – obzvlášť v minulých dvou letech –, je vědomá manipulace a vedení evropských stád na jatka. Pravdivý historický výrok však zní: „Již nikdy více jako ovce!“ Nebylo od roku 1945 v Evropě vhodnější období než dnes pro jeho zopakování.
Falešné argumenty oddalovačů evropské nukleární katastrofy, k níž tyto způsoby rozhodování vedou, jsou asi tyto:
- Záchrana a utužení (velkoevropské) říše bude stát gigantické náklady a tyto oběti je třeba přinést.
- Nikdo si nedovede přestavit, jaké ještě mnohem vyšší náklady by stálo rozpuštění EMU a celého systému eura. Nerouhejte se ani v myšlenkách.
To je lež! Dosud nikdo nezveřejnil alespoň rámcově náklady na řízené rozpouštění experimentu slepé uličky, respektive EMU. Jsou jistě někde již poměrně exaktně spočítané a přepočítané. Jsou jistě konečné. Těžké ztráty, ale jsou k přežití. Oproti tomu náklady na pokračování v dosavadní sebevražedné cestě (tedy pro veřejnost – nikoli pro informované) jsou nekonečné a nikdy nekončící. I když se již dávno objevují pouze ve smyšlených účetních hodnotách.
Rozdíl mezi konečnými náklady na rozumné řízené decentralizování přebujelé EMU a EU a nekonečnými náklady na udržování tohoto zombie je matematicky nekonečný
Evropa není, nikdy nebyla a nebude komplexní entita. V novověku se o takovou Evropu pokusil jen Napoleon Bonaparte a skončil na Svaté Heleně. Pak Adolf Hitler – skončil v berlínském bunkru. Napoleonské experimenty přivedly Evropu do státních bankrotů. Třetí říše téměř k zániku. Trvání na eurozóně, společné měně nespolečných států a národů a jejich nepřekonatelně odlišných životních přístupů daných staletími, začíná být zaparkováno ve velkém evropském chaosu a hrozí totálním rozvratem.
Rozdíl mezi konečnými náklady na rozumné řízené decentralizování přebujelé EMU a EU a nekonečnými náklady na udržování tohoto zombie je matematicky nekonečný.
Nelze dělat nadnárodní experimenty. Nefungují. Příklad nemáme daleko. Vlámové a Valoni ve svém malém státě drží pohromadě snad jen proto, že se jejich hlavní město Brusel nedá národnostně rozdělit a z EU plyne zaměstnanost a byznys. Vládu v Belgii nemají již víc než 400 dní. Ve velmi těsné celní a hospodářské unii Beneluxu svého času ani náhodou nikoho nenapadlo zřizovat neřízenou střelu společné měny.
Napoleonské války financovaly (se ziskem) reálné plnohodnotné peníze evropských bank, zejména Rothschildů. Hitler jel na vynucované clearingy, barter a později přímé loupeže národních zlatých rezerv a nadiktované satelitní papírové měny s pevnými nevýhodnými kurzy. Cesta k prosperující Evropě vede jinudy a určitě také s jinými lídry.