Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Eurozóna postupuje k bankovní unii

Evropa

  8:26

Nezbývá než doufat, že se tentokrát členské země vyhnou polovičatému řešení a výsledný kompromis bude dávat ekonomický smysl.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Krize eurozóny je většinou poněkud nesprávně spojována výhradně s nadměrným zadlužením některých členských zemí. Často se zapomíná, respektive nedostatečně akcentuje, že jde také o krizi bankovní – dluhová a bankovní krize spolu úzce souvisejí.

Vhodná regulace bankovního sektoru a dohled nad ním je jedním z hlavních témat, o nichž se diskutuje v souvislosti s řešením současných problémů eurozóny. Stále více pravděpodobnou se zdá být nějaká forma bankovní unie mezi členskými státy.

Bankovní unie v eurozóně je projektem výrazně dlouhodobým a je součástí širšího programu nové institucionální architektury Evropy, který stojí na třech hlavních pilířích:

  • zásadně modifikovaném Paktu stability a růstu, který bude zahrnovat striktní pravidla pro fiskální politiku členských zemí a umožní režim insolvence jednotlivých členů;
  • jednotném panevropském systému regulace a dohledu nad finančními trhy;
  • formálním mechanismu pro řešení případů insolvence některého z členských států (programy jako European Financial Stability Facility – EFSF – byly pouze krátkodobým ad hoc řešením).
ECB jako věřitel poslední instance?

Žádný stabilní bankovní systém na světě nemůže fungovat bez institutu takzvaného „věřitele poslední instance“. Každý takový systém má řadu mechanismů (například fond pojištění depozit), které zajišťují likviditu v případě, že se některý z bankovních domů dostane do potíží. Jsou-li potíže systemického charakteru (to znamená, že je ohrožen systém jako celek), vstupuje do hry centrální banka.

O této roli centrálních bank se většinou z dobrých důvodů příliš nemluví ani nepíše. Každá centrální banka na světě bude správně trvat na tom, že není „věřitelem poslední instance“. Tento oficiální postoj je motivován racionální snahou pokud možno minimalizovat problém morálního hazardu na straně komerčních bank, které by případně mohly této implicitní garance ze strany státu (centrální banky) zneužívat a podstupovat riskantnější transakce, než by bylo optimální. Nicméně přesto je obecně známým faktem, že pokud hrozí ona systemická bankovní krize, centrální banka situaci aktivně řeší a „věřitelem poslední instance“ se stává.

Tvůrci aktuální institucionální podoby eurozóny nikdy nepočítali s tím, že by se „věřitelem poslední instance” pro bankovní sektor eurozóny mohla stát Evropská centrální banka. Kvůli nedokonalostem a chybám v rámci finanční architektury eurozóny však přesně k tomu došlo – jsme svědky toho, že z ECB se nechtěně stal jakýsi panevropský „věřitel poslední instance“. A to za situace, kdy k této roli nemá ani mandát ani potřebné nástroje. Proč konkrétně ECB nemůže tuto roli aktuálně plnit?

  • Obecně platí, že centrální banky musejí mít při výkonu funkce dohledové autority nad bankovním sektorem úplné a naprosto aktuální informace o každé jediné bance, jejíž činnost dozorují. Centrální banky totiž musejí být schopny okamžitě a správně vyhodnotit situaci, je-li nějaká banka v ohrožení, a pokud v ohrožení skutečně je, tak rozhodnout, jak v daný moment postupovat – zda banku zavřít či restrukturalizovat, jak minimalizovat dopad na vkladatele a jiné věřitele, určit, kteří věřitelé ponesou náklady společně s akcionáři a tak dále. Ze zkušenosti navíc víme, že „nákaza“ v důsledku bankovní krize se většinou bankovním a finančním systémem šíři rychle, a proto je nezbytně nutné činit zásadně důležitá rozhodnutí v horizontu hodin, nikoliv dní. Potřeba dokonalé informovanosti na straně dohledových autorit je proto neoddiskutovatelná. Podmínku dokonalé informovanosti ECB nesplňuje – má pouze omezený přístup k informacím o bankách členských zemí.
  • ECB má nulovou autoritu jakkoliv intervenovat. Možností intervenovat, restrukturalizovat a případně rekapitalizovat ohrožené banky jsou vybaveny výhradně instituce dohledu nad finančním trhem na národní úrovni.

Eurozóna je tak charakterizována jednou společnou centrální bankou a zároveň decentralizovaným systémem národních dohledových orgánů. Že je takové řešení neudržitelné, je dlouhodobě známo (netechnické shrnutí argumentace přináší například brožura The ECB: Safe at Any Speed? z roku 1998). Pokud má být ECB schopna plnit roli „věřitele poslední instance“ v rámci eurozóny, musí být centralizován bankovní dohled – zhruba toto je z ekonomického pohledu hlavní a upřímně řečeno relativně silný argument ve prospěch bankovní unie.

Zároveň je třeba zdůraznit, že centralizace bankovního dohledu na nadnárodní úrovni sama o sobě, bez současné centralizace postupu při řešení bankovních krizí a rekapitalizace ohrožených bank, nepomůže.

V jakém stádiu se projekt nachází

Milníkem na cestě k bankovní unii byl evropský summit z června 2012. Právě tam vrcholní představitelé členských států eurozóny učinili zásadní rozhodnutí směrem k bankovní unii. Konkrétně deklarovali cíl ustanovit jednotný panevropský:

  • mechanismus regulace a dohledu nad finančními trhy;
  • systém restrukturalizace ohrožených bank;
  • systém pojištění depozit.

Ale již v srpnu 2012 se potvrdilo, že možná největším problémem eurozóny, respektive Evropské unie, je krize vládnutí. Návrh bankovní unie z dílny Evropské komise totiž nečekaně obsahoval pouze návrh společné regulace a dohledu. Společný mechanismus řešení bankovních krizí a systém pojištění vkladů chyběl.

Teprve nedávno, v polovině července tohoto roku, se lídři eurozóny shodli na tom, že koncept bankovní unie musí být rozšířen i o zbývající dvě komponenty. Pro budoucnost eurozóny je to dobrá zpráva, protože v případě bankovní unie platí, že není nic horšího než nedůsledné, polovičaté řešení (a takových dosud eurozóna vygenerovala více, než je zdrávo).

Naštěstí se nepodařilo prosadit jeden z návrhů, který proponoval, aby se centralizovaný dohledový orgán soustředil výhradně na „velké“ banky. Takový návrh byl ekonomickým nesmyslem s nulovou přidanou hodnotou pro stabilitu evropské měnové unie.

Zatím není zcela jasné, zda nebude projekt bankovní unie vyžadovat změny v unijních smlouvách, což by znamenalo několik let ratifikačního procesuJe třeba také krátce zmínit politickou dimenzi chystané bankovní unie. Její vznik jednoznačně znamená přesun pravomocí z národní na evropskou úroveň a participace má být pro členy eurozóny povinná. Některé státy – Nizozemí, Finsko, Slovensko – zaujaly z různých důvodů (ohrožení suverenity, nebo naopak nedostatečné zapojení záchranného fondu ESM) značně rezervovaný postoj. Navíc zatím není zcela jasné, zda nebude projekt bankovní unie vyžadovat změny v unijních smlouvách, což by znamenalo několik let ratifikačního procesu a na to eurozóna jednoduše nemá vzhledem ke své „kondici“ čas. Proto se dá očekávat silný tlak na to, aby bylo nalezeno řešení v rámci nynějších smluv.

Je jasné, že kolem finální podoby projektu bankovní unie se ještě povedou spory a politická jednání. Nezbývá než věřit, že tentokrát se eurozóna vyhne polovičatému řešení a výsledný kompromis bude dávat ekonomický smysl.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!