Dá se říci, že v uplynulých dvou dnech se fakticky prolomily ledy. Již to není o diváckém sledování řeckého tance Papandreovců. Společný uvolňující tanec sirtaki filmového Řeka Zorby a Západoevropana, dávající zapomenout na starosti nad krachem nesmyslného společného obchodního projektu, se asi již nebude konat ani na řecké pláži, ani v Bruselu, ale spíše v Berlíně, Paříži či Amsterdamu.
- Německá kancléřka Angela Merkelová po skončení čtvrteční berlínské tiskové konference šéfů mezinárodních finančních institucí urgovala rychlou rekapitalizaci komerčních bank eurozóny (myšleno jistě zejména francouzských a německých). „Upozornění, která dostáváme – že evropské banky nemají dostatečný kapitál – by měla být brána velmi vážně… Situace je taková, že se na to v Evropské unii musíme podívat znovu,“ řekla Merkelová po boku s nejvyššími představiteli Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
- Šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet zase oznámil rozhodnutí bankovní rady ECB poskytnout rychlé peníze evropským bankám za nezměněnou základní úrokovou sazbu 1,5 procenta ročně. Ve dvou operacích dostanou banky všechny peníze, o něž požádají. Zásady této operace evropského „věřitele poslední instance“ budou platit až do poloviny příštího roku. Zvětší likviditu a důvěru v systému i v národních ekonomikách. Mezibankovní peněžní trh totiž drhne. Banky si už navzájem nevěří a za zdrženlivostí obchodníků jistě stojí instrukce představenstev. Tak tomu bylo i po pádu Lehman Brothers.
Recese by nové fondy nepřinesla
Aktuální výroky Merkelové a Tricheta se zásadně liší od předchozích projevů o nutnosti utužení evropské integrace novými „lisabonskými“ smlouvami, federálním ministerstvem eurofinancí či prostřednictvím daně z bankovních transakcí. A nese jasné poselství: Je nutné přednostně posílit národní komerční banky, které jsou hluboce ponořené do eurozónního maléru, aby měl kdo podržet hlavní produkční ekonomiky Evropy.
Koordinovaná – leč jednotlivě národní – rekapitalizace bank má tedy přednost před pumpováním peněz do ŘeckaKoordinovaná – leč jednotlivě národní – rekapitalizace bank má tedy přednost před pumpováním peněz do Řecka. Obě washingtonské instituce – Mezinárodní měnový fond a Světová banka – navrhují sumu až 200 miliard eur. Jistě to nebude ve finále méně. Vyztužení stabilizačního fondu eurozóny EFSF se tím dostává na druhou kolej.
Výzvou k přednostní podpoře ekonomického růstu před zaháněním potenciální hrozby inflace přispěl v Berlíně šéf OECD Mexičan Angel Gurría. Návrat do recese by podle něj nové fondy na rozdávání nepřinesl. Je to sice šalamounská formulace, ale indikuje, že řecký problém ztrácí preference. OECD však jen zkoumá, informuje a dává dobré rady – nikoli peníze.
Na margo posledních událostí je třeba zmínit středeční sdělení Evropské komise o zavedení hrozby omezení čerpání z evropských fondů soudržnosti v rozpočtovém období 2014-2020, a to v případě porušování rozpočtové disciplíny. Vzhledem k akutní situaci EU se tomuto prohlášení dostane asi takové vážnosti jako sovětským pětiletkám. Konkrétnější je určitě rozhodnutí britské centrální banky uvolnit dalších 75 miliard liber na nákup dluhopisů k podpoře domácí ekonomiky.
Raději marku než euro
Německý Der Spiegel k těmto změnám postojů otevřeně říká: „Eurospasitelé kovají plán B. Vyživovat dál, nebo nechat zbankrotovat? Teď by měly finanční instituce s penězi daňových poplatníků zarazit. Mohlo by to být výhodnější (podpořit národní komerční bankovní instituce-pozn.red.), než zachraňovat krizové země. Stojí za tím strach před bankovními krachy i v Německu“.
Úspěšné překonání nynější krize se může uskutečnit jen v národních ekonomikách jednotlivěJe evidentní, že úspěšné překonávání dluhové krize se může uskutečnit jen v národních ekonomikách jednotlivě. Lze v tom vidět základ budoucího trendu k technickému vyčleňování klíčových národních měn z eurozóny. Voliči v Německu by nejradši viděli zpět svou úspěšnou marku; v nejširším rozhledu nejspíš jako nějaké tvrdé jádro nové, užší eurozóny. Ze samé skepse k aktuálnímu dění si v případě pádu nynějšího europrojektu určitě radši od Evropy odpočinou sami se svou markou. Maximálně společně s již prověřenými Rakouskem a Nizozemskem.
Němci jsou oprávněně nedůvěřiví a budou chtít minimalizovat škody. A Skandinávci? Ti nemají vůbec důvod (ani povinnost) směřovat do eurospolku, natož spěchat. Během eurozónních záležitostí a „záchran“ zcela jistě na plný plyn dále vymezují a chrání to, co si dokázali vlastního udržet.
Postkomunistické Evropě by asi přístup do nové jádrové měnové oblasti nebyl umožněn. Od Štětína po Terst sice nebude spuštěna dřívější železná opona, ale „skleněná“ stěna měnové nedůvěry, přes kterou se Ost a West na sebe budou jen usmívat a mávat si.
