Ve věku nedožitých sta let zemřel letos 30. dubna ve svém domě v Santos Lugares nedaleko Buenos Aires Ernesto Sabato. Donedávna poslední žijící autor ze slavného trojlístku argentinských velikánů 20. století, který tvořil s Jorgem Luisem Borgesem (1899–1986) a Juliem Cortázarem (1914–1984).
Je příznačné, že zemřel v den, kdy se „pálí čarodějnice“. Jeho život, plný ponurých znamení, která depresivní a úzkostlivý Sabato vždy bral až příliš vážně, tím uzavřel pomyslný kruh. Narodil se totiž jako předposlední z jedenácti synů v rodině italsko-albánských přistěhovalců v den zapalování ohňů – na svatého Jana Křtitele, 24. června 1911. Budoucímu slavnému spisovateli navíc dali jméno po zemřelém bratrovi, což, jak vzpomíná, ponuře poznamenalo celý jeho život.
Rozpolcenost mezi vědou a uměním
Ernesto Sabato byl do značné míry ukázkovým představitelem latinskoamerického intelektuála 20. století, jenž kromě psaní cítil potřebu vyjadřovat se k otázkám veřejného, kulturního a politického života. Na rozdíl od mnoha jiných autorů, jejichž tvorba také dosáhla vrcholu v šedesátých letech minulého století, v období takzvaného boomu latinskoamerické literatury, se však Sabato nikdy nenechal spoutat žádnou doktrínou a ideologií.
Sabato nesnášel nejen diktatury politické, ale ani diktát literárních -ismů a snobství s nimi spojené
Nesnášel nejen diktatury politické, ale ani diktát literárních -ismů a snobství s nimi spojené. Toužil „jen“ vydat svědectví o lidském osudu a zachytit rozporuplného moderního člověka v jeho celistvosti se všemi krásnými i děsivými stránkami. Jak rád říkal a napsal: „Jedním z poslání velké literatury je probouzet člověka, který je odvážen na popraviště.“ Sabato kvůli tomu, aby vydal svědectví o člověku, v němž se snoubí a sváří denní s nočním, jasná racionalita s temným podvědomím a dobro se zlem, opustil nadějnou kariéru jaderného fyzika a začal psát.
Sabatova rozpolcenost mezi vědou, „jasným městem věží, kde panuje jistota a řád“, a literaturou a uměním, „kontinentem plným nebezpečí, kde vládne domněnka“, má původ v útlém dětství. Vzpomíná, jak ho ve škole okouzlila první matematická rovnice. A zároveň zuřivě četl, cokoli se mu dostalo do ruky – od sešitků divadelních her přes španělské a ruské klasiky až po soudobou světovou literaturu, z níž ho silně ovlivnila zejména francouzská.
Zájem o politiku
Matematika a literatura malému Ernestovi pomáhaly překonávat úzkost ze samoty, když nastoupil do školy daleko od domova v Rojas, vesnici na pampě, kde měl jeho otec mlýn. V univerzitním městě La Plata měl štěstí na profesora španělštiny, velkého myslitele a básníka Pedra Henríqueze Urenu, který v něm rozpoznal talent. A později, když Sabata všichni proklínali za „zběhnutí“ od vědy, mu pomohl začít publikovat v legendárním literárním časopise Sur Victorie Ocampové, v jehož okruhu se seznámil s předními argentinskými spisovateli té doby.
Díky časopisu Sur se spřátelil i s Borgesem, s nímž vášnivě diskutoval o literatuře, dokud je „nerozdělilo odlišné politické smýšlení“, vzpomíná Sabato. O politiku se zajímal od útlého mládí, poznamenal ho zejména anarchismus, sympatizoval s marxismem. Jeho mozek exaktního vědce, brilantního studenta matematiky a fyziky, a zároveň hluboce lidská duše vnímající člověka v jeho bolestné rozporuplnosti, však nemohly přijmout mnohá z marxistických dogmat.
V roce 1934 vyslali Sabata jako delegáta komunistické mládeže na mírový kongres do Bruselu. Odtamtud měl pokračovat do Moskvy, aby mu tam soudruzi vysvětlili pojmy, které odmítal a vyvracel jako logicky nemožné, třeba marxistickou dialektiku. V Bruselu si v rozhovorech s mladými lidmi z jiných zemí potvrdil podezření, že komunismus je ve skutečnosti něco jiného než jeho chlapecké sny o lepším světě, a proto se rozhodl utéct.
Dostal totiž strach, že by ho v Moskvě buď zavřeli do gulagu, nebo rovnou popravili, a bez vysvětlení nasedl do prvního vlaku do Paříže, kde se nějakou dobu protloukal ve společnosti bohémů a začal si pro sebe psát. Místo komunisticko-anarchistických ideálů si tehdy začal vytvářet vlastní filozofický systém, jakousi syntézu anarchismu, marxismu a existencialismu, ovlivněnou idejemi, ale především fikcemi velkých spisovatelů, které obdivoval.
Existenciální krize
Z prvního neplánovaného pařížského pobytu se Sabato vrátil do vlasti a před chaotickým světem utekl k exaktním vědám. Dostudoval matematiku a fyziku, získal doktorát, věnoval se výzkumům ve Fyzikálním ústavu v La Platě a v roce 1936 se oženil s Matildou Kusminsky, celoživotní družkou, s níž se seznámil za středoškolských studií.
Díky vynikajícím výsledkům dostal stipendium na věhlasný pařížský ústav Irene Joliot-Curieové a v roce 1939 odjel s rodinou do Paříže, tentokrát oficiálně. Tam si prožil první velkou existenciální krizi. Pod vlivem styků s tehdejší uměleckou avantgardou, zejména surrealisty, začal poprvé výrazně pochybovat o smyslu své vědecké práce a pomalu v něm uzrávalo rozhodnutí opustit chladnou vědu a věnovat se literatuře a malbě.
Sám toto období zoufalého tápání mezi vědou a světem přízraků později mnohokrát vylíčil v esejích, vzpomínkách i románech. Na začátku druhé světové války Sabata přeložili do USA, kde měl v Bostonu dokončit výzkumné práce o kosmickém záření a za tři měsíce se vrátit do Buenos Aires. Aby se odvděčil za stipendium, nějakou dobu přednášel kvantovou teorii a relativitu na univerzitě v La Platě.
I pod dojmem válečných hrůz a absurdit se počátkem čtyřicátých let konečně odhodlal ukončit vědeckou dráhu, čímž si vysloužil zdrcující kritiku kolegů. Sabato se s manželkou Matildou a čtyřletým synem Jorgem odstěhoval do hor u města Córdoba, kde v tuhé zimě v domě bez vody a elektřiny i bez skel v oknech psal, srovnával si myšlenky a vypořádával se s obsesemi. Plodem tohoto uzavření byla roku 1945 sbírka esejů Jedinec a vesmír, kterou udělal tečku za vědeckou kariérou a první krok do chaosu lidské existence.
V córdobských horách se také osobně seznámil s Che Guevarou, kterého si vážil jako idealisty nasazujícího krk pro zlepšení životních podmínek ostatních lidí. V románu Abaddón zhoubce později přímo převzal pasáže z Che Guevarova deníku, který si čte jeden z protagonistů, v závěru knihy umučený vojáky.
Autor jedné knihy
První Sabatova kniha předznamenala formou i obsahem všechna jeho další díla. Byl typickým autorem jedné knihy, kterou psal znovu a znovu ve stále složitějších variantách. Mnohé rukopisy raději pálil, i vydané knihy neustále předělával, a proto existují v několika variantách. Umanutě se vrací ke stejným obsesím, citátům a autorům, k týmž otázkám lidské existence.
V Sabatově díle je vše poznamenáno ústřední obsesí hledání absolutna a zuřivého zkoumání lidského údělu
V Sabatově díle je vše poznamenáno ústřední obsesí hledání absolutna a zuřivého zkoumání lidského údělu.Odtud pak vycházejí paprsky vracejících se témat – lidská samota a odcizenost v moderním přetechnizovaném a odlidštěném světě, poslání spisovatele jako člověka odsouzeného vidět víc než ostatní a podávat o tom svědectví, poslání literatury a umění v současné totální krizi lidstva, hledání specifičnosti a identity argentinské literatury a mentality, kritika scientismu, racionalismu a pozitivismu, poukaz na zabstraktnění, zvěcnění a zmasovění člověka.
Středem, východiskem i cílem všech Sabatových úvah je konkrétní člověk, v jehož duši se snoubí rozum s iracionalitou, sny s podvědomím, duch s tělem, dobré se zlým, denní s nočním, princip mužský – racionalita, logika, řád, přímé linie, abstrakce – s ženským – iracionalita, citovost, intuice, magično, křivka, konkrétno. Sabatova esejistika i románová tvorba vycházejí ze subjektivního pohledu na svět, který někdy může vést ke zjednodušování, k příkrým odsudkům či prudkým, sarkastickým útokům. Česky vyšla zatím jediná esejistická kniha – Spisovatel a jeho přízraky.
Na pokraji sebevraždy
Z nelehké finanční situace mělo Sabatovi pomoci místo u UNESCO v Paříži. Pracoval tam sám bez rodiny a zažil další úzkostnou existenciální krizi, jako mnohokrát se ocitl na pokraji sebevraždy. Z krize se dostal psaním. Úzkost, samota, vyvržení, nemožnost komunikace jsou klíčová témata útlého románu Tunel.
Rukopis tohoto jediného románu, který Sabato chtěl opravdu vydat, aby stvrdil i u pochybovačů své spisovatelské povolání, však nepřijalo žádné nakladatelství a nakonec si musel vydání financovat sám v edici časopisu Sur. Knihu pak poslal svému příteli Albertu Camusovi, který mu napsal nadšený dopis a rukopis doporučil francouzskému nakladateli Gallimardovi. Francouzské vydání mělo obrovský úspěch a Sabato se definitivně stal spisovatelem neboli pro některé vědecké kolegy „šarlatánem“.
Protagonista Tunelu, malíř Juan Pablo Castel, jenž ve svém paranoidním zoufalství zavraždí Maríu, „jedinou bytost na světě, která by mu mohla porozumět“, předznamenává Fernanda Vidala Olmose z dalšího, mnohem obsáhlejšího románu Kniha o hrdinech a hrobech. V něm se Sabato vrátil k tématu lidské samoty, úzkostného míjení a zoufalého hledání absolutních hodnot, které rozšířil o mnoho dalších „přízraků“.
Po formálně jednoduchém vyprávění jedné hlavní postavy v Tunelu je v Knize o hrdinech a hrobech ústřední dvojice obklopena množstvím postav z různých časových rovin, současný děj se prolíná s hrdinnou ságou z občanské války, přibývají úvahy a snové pasáže, jež zachycují se surrealistickou obrazností „temnou“, „odvrácenou“ stránku lidské bytosti, kterou dle Sabata dokáže pojmout jedině umění.
Apokalyptický duch
Ve třetím románu Abaddón zhoubce dospěla Sabatova snaha o vyčerpávající zachycení člověka a jeho světa na hranici, kterou nelze stejným směrem posunovat. Proto další fikci už nikdy nenapsal. Nebo možná napsal, ale spálil.
I s vydáním pamětí Před koncem dlouho váhal a nebýt naléhání přátel, nikdy by se k tomu neodhodlal. Kromě postav z předchozích románů vystupuje v Abaddónovii autor ve schizofrenním rozdvojení na S. a Sabata. V některých kapitolách se objevují v téměř nezměněné podobě úvahy o literatuře z esejů, s básněmi sousedí parodie reklam, televizních estrád a společenských časopisů. Postavy sestupují do pekel podvědomí a vzápětí se stávají cynickými komentátory mondénního buenosaireského života, zatímco se odehrává diskuse s mladými revolucionáři o smyslu umění.
Po pádu vojenské junty a nástupu ústavní civilní vlády prezidenta Alfonsína v roce 1983 se stal předsedou komise prošetřující politické únosy a vraždy
Apokalyptický duch naznačený titulem, předznamenávající „černé desetiletí“ vlády vojenské junty, dodávají knize nejen odkazy na tragické události moderních dějin – od atomové bomby a plynových komor přes Palachovu sebevraždu a smrt Che Guevary v Bolívii až po válku ve Vietnamu –, ale i mučení a smrt mladého protagonisty Marcela, jakéhosi „pokračování“ Martína z Knihy o hrdinech a hrobech.
Mezi jednotlivými fikcemi se Sabato stále vracel k esejům, jimiž doplňoval a jasněji formuloval to, co naznačovaly jeho románové postavy. V roce 1951 vydal sbírku Lidé a soukolí, v níž spatřuje příčiny současné krize lidstva v rostoucí mechanizaci, odlidštění, zmasovění a zvěcnění člověka. Ve sbírce Heterodoxie je novým tématem kritika povrchního feminismu spjatá s úvahami o mužském a ženském archetypu a o jejich vzájemném spolupůsobení v každém člověku. Na argentinská témata se víc zaměřila kratší kniha Tango, diskuse a klíč, v níž podobně jako Borges charakterizuje „argentinskost“ tangem.
Nevyjasněný škraloup
Kromě knižně vydávaných esejů publikoval Sabato celý život články, kde ze své jasně vyhraněné pozice svobodomyslného humanisty odmítajícího diktatury zprava i zleva i neúnavného zastánce chudých a ponížených komentoval současný kulturní a politický život. V jeho celoživotním boji za svobodu a důstojnost existuje jediný škraloup, dodnes ne zcela vyjasněný.
Když se dostala v Argentině k moci vojenská junta, přijal Sabato stejně jako Borges v květnu roku 1976 od generála Videly pozvání na večeři s představiteli kulturního života. V té době už vlny v ústí La Platy začínaly vyplavovat neznámé mrtvoly, lidé beze stopy mizeli a mezi nezvěstnými byli i mnozí spisovatelé, například Haroldo Conti. Sabato tehdy v rozhovoru pro tisk po večeři generála pochválil jako kulturního člověka. To mu mají mnozí levicoví argentinští intelektuálové dodnes za zlé. A také jeho teorii dvojího zla, která klade na stejnou úroveň levicový partyzánský extremismus a vojenský státní teror.
Po pádu vojenské junty a nástupu ústavní civilní vlády prezidenta Alfonsína v roce 1983 se stal předsedou komise prošetřující politické únosy a vraždy. Výsledky svého pátrání předal prezidentovi ve formě Sabatovy zprávy a svědectví o hrůzách vojenské diktatury publikoval pod názvem Nikdy víc. Ve druhé polovině osmdesátých let přestal téměř psát kvůli stále se zhoršujícímu zraku a věnoval se převážně malování.
Jeho obrazy vyjadřují tytéž obsese jako literární díla. Převažují černé a temné barvy rámující nejasnou ústřední scenérii, na postavách vždy vynikají „vidoucí“, děsivé oči. Z těchto obrazů uspořádal v roce 1991 pařížský Centre George Pompidou výstavu, doprovázenou cyklem přednášek o Sabatově díle.
Vždyť stačí málo…
Když roku 1998 zemřela po dlouhé nemoci Sabatova celoživotní družka a první čtenářka jeho děl Matilde, upadl do další ze svých častých depresí. Po téměř 20leté odmlce však na sklonku tisíciletí překvapivě vydal dvě knihy s příznačnými názvy. V roce 1998 soubor vzpomínek a úvah s výrazným autobiografickým podtextem Před koncem. A v roce 2000 eseje Odolávání, v nichž se vrátil ke svému celoživotnímu tématu – kritice přetechnizované masové společnosti. A doplnil ji o kritiku globalizace.
V roce 2010 se ještě dožil uvedení velkého dokumentárního životopisného filmu Můj otec Ernesto Sabato, který o něm s využitím domácích materiálů natočil jeho syn Mario. Dva měsíce před svými stými narozeninami pak Ernesto Sabato zemřel na zápal průdušek.
Zrovna na nadcházející neděli prvního května se chystala na buenosaireském knižním veletrhu pocta tomuto velkému spisovateli, jehož protrpěné dílo plné bolesti a úzkosti zachránilo od beznaděje mnoho mladých lidí. Právě pro ně Sabato nejvíc psal a do poslední chvíle v ně navzdory marasmu moderního světa věřil. Vždyť „stačí málo, jediná prostá žena, jediný čistý chlapec, někdy i obyčejný pes…“
