Minulé dny přinesly vážné podněty do diskuse, jaký by měl být příští český prezident. Byl to projev prezidenta Václava Klause ke státnímu svátku České republiky 28. října a den na to obsáhlý novinový rozhovor s Janem Fischerem a také s Karlem Schwarzenbergem, v prvém případě možným a ve druhém jistým kandidátem na příští hlavu státu. Klausův letošní projev byl každopádně pozoruhodný.
Jako by s ročním předstihem v něm začal formulovat svůj prezidentský odkaz. Položil si filozofickou otázku, jaké jsou příčiny toho, že „žijeme v poněkud zvláštní době oslavování a velebení globálna, v době zdůrazňování světa bez hranic, světa postnacionálního…, ve světě, který se nechává lákat ďábelským pokoušením Goethova Mefista k přijetí postoje, že minulost je bezvýznamná a jako by ani nikdy nebyla…“
Návrat o 150 let
Podle Klause je to všechno velký omyl. „I dnes je třeba učit se z historie, tradic, zkušeností a z generacemi ověřených vzorců chování. I nyní, nebo spíše právě nyní, je třeba vědět, že pýcha našeho rozumu potřebuje vědomí jistého rámce, v němž se smíme pohybovat, a že vykročit mimo něj je riskantní a nebezpečné.“ Zatímco exprezident Václav Havel hovoříval o úběžníku, k němuž se máme upínat, a ač cestami rozmanitými k němu směřovat, dle prezidenta Klause má mít náš rozum „vykolíkován“ určitý prostor a riskantně jej nepřekračovat.
Kdyby se Václav Klaus mohl vrátit o 150 let, k jeho pojetí konzervatismu by mu blahopřáli František Palacký i František Ladislav Rieger
Podobně je podle erckonzervativce Klause „dnešní stav neklidu a nespokojenosti... spíše odrazem ideového chaosu, ztráty tradičních hodnost, rychlého vpádu nových vzorců chování a v neposlední řadě chápání svobody jako nezodpovědné libovůle. Vede k němu i popírání jakékoli autority, vede k němu nerespektování znalostí, zkušeností a lidské zralosti. Vede k němu nedomyšlené fandění frackovitosti a nevázanosti. Vede k němu i popírání a zesměšňování tradičního a tradicemi ověřeného společenského chování. Jsem přesvědčen, že právě zde to všechno začíná.“
Kdyby se Václav Klaus mohl vrátit o 150 let, k jeho pojetí konzervatismu by mu blahopřáli František Palacký i František Ladislav Rieger, zakladatelé Národní strany známé jako staročeši. Přísahali na historické státní právo, čili na nárok Čechů mít vlastní stát, ale pokrokářství všeho druhu stejně jako prezident Klaus nesnášeli. Nedopadli však dobře, ti staročeši!
Jak setřít monarchistickou patinu
V roce 1874 je opustilo křídlo mladočechů majících za to, že nová situace si vyžaduje nové ideje a taktiku. A staročeši pak už jen dožívali a jejich zbytky vplynuly do málo významné Kramářovy Československé národní demokracie. Jinak však autor těchto řádek váženého pana prezidenta plně chápe, jsa jen o něco málo let mladší než on. Nedomyšlené fandění frackovitosti, popírání autority, zkušeností a zralosti také nemá rád. Až dosud to však připisoval především svému věku.
„V příštím roce po volbách do Senátu horní komora tak zrudne, že parlament bude mít celkově levicovou většinu,“ upozornil v sobotních Lidových novinách Karel Schwarzenberg. Levicový parlament bude ale těžko chtít zvolit na Hrad v únoru 2013 nějakého klausovského „staročecha“ či „staročešku“, kteří by místo pohybu vpřed, hledání nových cest a překračování mantinelů dávali přednost cirkulování v naší malé české ohraničené zahrádce. A anžto přímá volba prezidenta téměř jistě nenastane, Parlament bude mít příležitost zamyslet se i nad dalšími kritérii, jež by stanovila, jak má – řečeno s expremiérem Janem Fischerem v Právu – profil budoucí prezidentské funkce vypadat.
Navázat na Havlovo a Klausovo pojetí prezidentské funkce, o jejich demokratických předchůdcích T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi ani nemluvě, bude v historicky nové situaci nemožné. „Tatíčkovství“ čili monarchistická tradice, vtělená za Masaryka do institutu pána Hradčan, je 93 let po nastolení republikánského zřízení anachronická, ne-li úsměvná. Zda prezidenta přemístit z Hradu do nějakého jiného paláce, jak se tím kdysi zaobíral politolog Bohumil Doležal, a monarchistickou patinu z tohoto úřadu ještě více setřít, je úvaha radikální, nikoli však od věci.
Přirozeně respektovaná osobnost
I když však zůstane i příští hlava státu „trůnit“ na Hradčanech, její profil by se měl podstatně a užitečně změnit. Jan Fischer má například za to, že ústavní kompetence prezidenta netřeba měnit, poněvadž jejich rámec je dostatečně široký. Měl by se v něm ale pohybovat konsensuálně, například při jmenování členů bankovní rady ČNB nebo při udělování milostí dobře spolupracovat s bankou a s vládou.
Přímá volba by mohla učinit prezidentem úctyhodnou, vzdělanou a přirozeně respektovanou osobnost, jež nebude společnost polarizovat, ale stane se jejím svorníkemTaké bychom měli hledat prezidenta uměřeného a moderního, poněvadž bude podle Fischera „záležet na tom, jak bude číst dnešní velmi, velmi komplikovaný svět“. A měl by umět vést dialog s vládními i s opozičními stranami a také s občanskou společností – bez politického předsudku a potřeby prosazovat nějaký stranicko-politický program. Přátelsky pracovní vztahy s premiérem a s představiteli Parlamentu a zastupování státu navenek s tím, že prezident obhajuje zahraniční politiku, kterou formuluje vláda, by měly být podle Fischera samozřejmostí.
Po nestranickém, neutrálním prezidentovi mnozí toužili už dávno, ale dokud budou o hlavě státu rozhodovat stranickými zájmy se řídící poslanci a senátoři, zůstane sen jenom snem. Přímá volba by opravdu mohla učinit prezidentem úctyhodnou, vzdělanou a přirozeně respektovanou osobnost, jež nebude společnost polarizovat, ale stane se jejím svorníkem. Strany si nicméně nenechají vzít výsadu vylicitovat prezidenta v parlamentním zákulisí, a především proto přímá volba hned tak nebude.
Slzy ale neroňme! Bez přímé volby unikneme nemilému překvapení, že by se prezidentem stal televizní bavič, hokejový šampión, kondelíkovský hurávlastenec anebo někdo podobný, kdo by byl pro stát ostudou.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.
