Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Environmentalisté nechápou antifašistický rozměr ekologické krize

  10:06
Environmentalisté nevidí, že božské na člověku je, že ničením přírody se z ní vyhání, a nutí se změnit svou přirozenost. Jen jádro odpovídá této lidské přirozenosti, neboť dokáže člověka od přírody odpoutat. Jádro ekologické krizi pokorně naslouchá.

Totalitní lídr. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Francouzský filozof Michel Foucault (1926–1984) mluvil o fašismu „uvnitř nás“ a přirovnal jej k „touze po moci“. Psychicko-estetický, a až dodatečně rádoby racionalizovaný odpor k jaderné energii ukazuje, že v ní může spočívat bolestné osvobození od této fašistické touhy po moci. Jádro totiž nechává přírodu přírodou, propouští ji na svobodu a zbavuje se moci nad ní.

Navzdory jaderné energii fašistický svazek člověka s přírodou zakořenil natolik, že nestačí rozumem pochopit jádro jako jediné pravdivé řešení ekologické krize. Člověk mu musí propadnout srdcem, protože jen takto křesťansky, čili niterně, se může osvobodit od touhy po moci nad přírodou, jež je v něm zakořeněná.

Síla moderní doby

Moje argumentace je založená na definici fašismu. Pokud se budeme držet v rovině jeho historických podob, daleko se nedostaneme. Fašismus v nás by se mohl týkat pár fanatiků vzývajících Hitlera či Mussoliniho a šlo by o problém spíše osobní než masový. Mezi oběma, respektive jejich režimy, však existují rozdíly, jež neruší jejich spřízněnost, tudíž je třeba uvažovat o něčem třetím, co mají oba režimy společné, a odkud jejich rozdílnost pramení.

Tím třetím je obecně sdílená podstata fašismu – reaguje na moderní dobu, cuká před dějinami, emancipací, odcizením, rozdílností, atomizací, individualizací, a současně volá po komunitě, svazku, bratrství, souručenství, pospolitosti, transparentnosti a jednotě. Taková je fašistická reakce tam, kam přišla moderní doba, kde „zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry“, „bezohledně zpřetrhala pestré feudální svazky“ a „se rozpouštějí všechny pevné, zakořeněné vztahy a všechny nově utvořené zastarávají dřív, než mohou zkostnatět“.

Síla moderní doby rozkládat a rozpouštět, atomizovat a odcizovat pokračuje. Po zničení monarchií před více než dvě stě lety a po pracném, leč úspěšném překonání totalitárních pokusů vystoupit z moderní doby, přichází na řadu příroda jako její další oběť

Tyto výroky německého filozofa Karla Marxe (1818–1883) nejsou feudálního socialisty. Nad rozpadem starých pořádků nenaříká, ale vítá jej. Oslavuje novou dobu a její revoluční sílu rozpouštět pevné, rozbíjet, co se zdálo nerozbitné, vyvracet nevyvratitelné, vykořeňovat nevykořenitelné. Moderní doba mluví svými skutky. Koná. Nikoho se neprosí o uznání. Jen působí. Stejně jako Napoleonova revoluční Francie, již tento generál přirovnal ke slunci, protože se rovněž nemusí nikoho prosit, aby ji uznal.

Pod palebnou silou francouzských děl se nepřizpůsobivé režimy propadly do dějin, aniž by se jich někdo ptal. Moderní doba však působit nepřestala. Její síla rozkládat a rozpouštět, atomizovat a odcizovat pokračuje. Po zničení monarchií před více než dvě stě lety a po pracném, leč úspěšném překonání totalitárních pokusů vystoupit z moderní doby, přichází na řadu příroda jako její další oběť – stejně jako pevné a feudální se mění v páru, či spíše v poušť.

Každým dnem, měsícem a rokem se příroda vzdaluje, aby jako „feudální“ substance poskytovala podmínky pro život, jak by si člověk tradičně a konzervativněpřál. Stejně jako na Francouzskou revoluci reagovala restaurace, která chtěla obnovit monarchii, reagují na devastaci přírody environmentální hnutí, až na výjimky také reakční.

Přimykání k půdě

Environmentalisté stejně jako feudální socialisté bědují, že se pevné mění, že moderní doba nepřestala působit a že její moci nebyla ušetřena ani příroda. Namísto aby se radovali, že moderní doba vítězí, snaží se ji zabrzdit – přimykají se k půdě a nechtějí pochopit, že svazek člověka s přírodou byl dávno zpřetrhán, a nelze obnovit. Už v Bibli stojí, že člověk byl vyhnán z ráje, tedy z přírody, neboť kdybychom nebyli bývali vyhnáni, musel by být ráj zničen, dodává pražský německy píšící spisovatel Franz Kafka (1883–1924).

Nyní, kdy je lidstvo znovu vyháněno z ráje a opět po něm požadováno, aby v duchu průmyslové revoluce ještě více rozevřelo nůžky mezi sebou a přírodou, se objevují pohanské žvásty, že musíme obnovit původní harmonii člověka s přírodou, „krve s půdou“, což jakkoli dobře míněné, uráží. Programově zpátečnicky totiž směřuje proti vývoji lidstva, proti moderní době od vyjití člověka z pralesa z „environmetálních“ důvodů, protože harmonický život v ráji, pralese, jeskyni či před průmyslovou revolucí byl neudržitelný.

Environmentalisté stejně jako feudální socialisté bědují, že se pevné mění, že moderní doba nepřestala působit a že její moci nebyla ušetřena ani příroda. Namísto aby se radovali, že moderní doba vítězí, snaží se ji zabrzdit – přimykají se k půdě a nechtějí pochopit, že svazek člověka s přírodou byl dávno zpřetrhán, a nelze obnovit.

Lidé opustili ráj, protože v něm byla neudržitelná nuda. Vyšli z pralesa, protože harmonický zvířecí život v něm byl neudržitelně nehumánní. To platí pro chudobu, a před průmyslovou revolucí obzvlášť. Chudoba, nejen ve třetím světě, znamená přírodu z první ruky – chudí lidé jsou nemocní přírodou. Environmentalisté sice upozorňují na neudržitelnost současné situace, ale kvůli nedůvěře v dějiny nenabízejí vizi budoucnosti, která by dějiny nakopla kupředu, nastavila člověku zrcadlo, že usnul na vavřínech.

Jestliže průmyslová revoluce zostudila člověka tím, že jeho předchozí vývoj vypadal jako přešlapování na místě, jakou revoluci nabízejí environmentalisté? Mohou obnovitelné zdroje energie zesměšnit ty fosilní, uchylují-li se do úkrytu plynové elektrárny, když zrovna nesvítí či nefouká. Větrník či solární panel nejsou na první pohled nic zvláštního, ideologie, která ospravedlňuje jejich existenci a výstavbu, však ukazuje směšnost obnovitelných zdrojů energie.

Navíc tyto směšné zdroje elektrické energie ukazují, nakolik zpupným se lidstvo stalo, když ztratilo sebemenší pokoru vůči přírodě, realitě či vůči energetické hustotě – vůči energetické návratnosti ani nemluvě. Koho napadlo, aby se takovým řídkým a nestálým energetickým „zdrojem“, jako je vítr a sluneční paprsky, rozvíjela civilizace?

Oproštění od přírody

Environmentalisté nenabízejí žádnou vizi budoucnosti, která by současnou situaci lidstva zostuzovala a odhalovala jeho nevyspělost. Stejně jako fašisté se bojí síly moderní doby rozkládat a ničit pevné. Nerozumějí tomu, že se dějiny nemohou „zvrtnout“, protože je žene radostná zpráva, že nezabředly do slepé uličky. Filmový seriál Star Trek je zhruba ta verze věčnosti, kterou by bylo možné od environmentalistů očekávat, leč marně.

Kdo stále věří, že přírodu zachránit lze, nebere ekologickou krizi vážně. Neochota propustit přírodu na svobodu snižuje dopad ekologické krize a redukuje ji na důsledek lidské činnosti, čímž se zdá, že ji ještě lze zastavit. Tím však ztrácí význam to, čím si lidstvo musí projít a čím projde, jen když se oprostí od přírody coby feudální základny života.

To, co zbývá, je uranem zpřetrhat závislost na přírodě, člověka od ní oddělit, a tím obojí zachránit. Kdo stále věří, že přírodu zachránit lze, nebere ekologickou krizi vážně. Neochota propustit přírodu na svobodu snižuje dopad ekologické krize a redukuje ji na důsledek lidské činnosti, čímž se zdá, že ji ještě lze zastavit. Tím však ztrácí význam to, čím si lidstvo musí projít a čím projde, jen když se oprostí od přírody coby feudální základny života. Tento dějinotvorný, antifašistický rozměr ekologické krize environmentalisté nechápou.

Nevidí, že božské na člověku je, že ničením přírody se z ní vyhání, a nutí se proti své zpupné vůli změnit svou přirozenost, tedy pochopit, že není tvorem zvířecím ani pozemským, ale kosmickým. Jen jádro odpovídá této lidské přirozenosti, neboť dokáže člověka od přírody odpoutat, říct jí sbohem a ohlásit vítězství nad sluncem. Současně jádro ekologické krizi pokorně naslouchá. Neredukuje ji na důsledek lidské činnosti, nýbrž svou silou učinit fašistický svazek s přírodou nepotřebným postihuje její věčný význam. 

Autor: