Energetická bezpečnost, zemní plyn a sankce vůči Rusku

Vzájemná sankční politika Evropské unie a Ruska připomíná karetní hru „vole padni“. Na každou kartu je třeba vynášet podobnou či silnější, jenže otázkou je, která je tou nejvyšší. Je jí val bojové techniky pustošící území Evropy? Nebo ono „vole, padni“ zazní dříve a karty se vrátí do úhledného paklíku?

Až se bumerang sankcí vrátí z Ruska... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Až se bumerang sankcí vrátí z Ruska... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Až se bumerang sankcí vrátí z Ruska...

V poslední době se stále častěji v médiích i v projevech politiků setkáváme s pojmem „energetická bezpečnost“. Původně byl používán především v energetických konkurenčních sporech, jež měly ovlivnit dikci a obsah naší státní energetické politiky. Je zajímavé, že prakticky ve všech případech stala se úhelným názorem spolehlivost Ruska.

Dozvídali jsme se, že Rusko je/není spolehlivým dodavatelem jaderného paliva či zemního plynu a ropy. Podobné spory se neodehrávaly pouze v české kotlině, ale všude, kde Rusko svými dodávkami ovlivňovalo místní energetiku. To vše se poněkud změnilo v souvislosti s vojenským konfliktem Moskvy a Kyjeva.

V oblíbené hře na padoucha a hrdinu, která tvoří základ zápletky většiny westernů, se rozlišuje, kdo do které skupiny patří. Po vývoji na Ukrajině to začíná být zřejmé i západoevropským vládám, které se prozatím ke spolehlivosti Ruska stavěly ambivalentně. Energetická bezpečnost ve vztahu k Rusku se proto stala evropskou otázkou.

Definice

Pojem evropské energetické bezpečnosti je vhodné alespoň rámcově definovat:

  • energetickou bezpečností rozumíme dlouhodobý stav, kdy všichni odběratelé paliv a energií na daném teritoriu je získávají technicky spolehlivě, pravidelně a v potřebné kvalitě, aniž by – ať již z obchodních či technických příčin – byl přerušován nebo omezován přístup k nim.

Energetická bezpečnost může být narušena, nastane-li porucha na přepravních či přenosových trasách nebo problémy zdrojů paliv a energií, tedy jejich producentů, dodavatelů či obchodníků.

Rusko využívá import plynu nejen jako obchodní aktivitu, ale spojuje s ním i politické intervenční nástroje

Pokud se objeví – kupříkladu kvůli nežádoucímu vývoji mezinárodní situace – hrozba omezení či zastavení dodávky některého z paliv či energie, nastává čas pro tvorbu sanačních opatření, krizových scénářů a náhradních řešení. Taková situace dnes v Evropě pod vlivem rusko-ukrajinského konfliktu nastala jak pro dodávky ruské ropy, tak zemního plynu.

Intervenční nástroj

Evropská komise dlouhou dobu věnuje mimořádnou pozornost evropské energetické bezpečnosti a za nejrizikovější označuje dodávky zemního plynu z Ruska. V rámci unijních předpisů byla již před lety zveřejněna směrnice „Anti-Gazprom Act“, podle níž nesmí Gazprom či jeho afiliace vlastnit žádné potrubní systémy na území Evropské unie.

Nejde tedy o aktuální novinku, ale pouze o dřívější reakci na fakt, že Rusko evropským firmám odmítlo přístup k přepravě plynu svým přepravním systémem. Faktem pak zůstává, že Rusko využívá import plynu nejen jako obchodní aktivitu, ale spojuje s ním i politické intervenční nástroje.

  • V roce 1992 zastavil Gazprom bez jakéhokoliv předběžného varování dodávky plynu baltským zemím s cílem zamezit (neúspěšně) emancipačním snahám Litvy, Estonska a Lotyšska.
  • V roce 2009 zastavilo Rusko dodávky plynu Ukrajině včetně tranzitní přepravy pro další odběratelské státy – cíle, tedy získání ruské vlastnické kontroly nad ukrajinským plynárenským systémem, se mu také nepodařilo dosáhnout.
  • V roce 2014 zastavilo Rusko dodávky plynu Ukrajině, přičemž důvodem byla snaha získat Ukrajinu za člena Eurasijského svazu. Zdá se, že opět bez výsledku, neboť Ukrajina podepsala asociační dohodu s EU a hodlá ji v tomto měsíci oficiálně ratifikovat.

Navíc ukrajinský parlament schválil zpracování zákona o možnosti vytvoření plynárenského joint-venture se společnostmi EU. Pokud by takové konsorcium vzniklo, ztratilo by Rusko veškerou naději podrobit si ukrajinský systém, a tím se svými plynovody dostat na hranice EU. (Jakkoliv „de jure“ podobný vztahový model existuje již od roku 1973, je otázkou, jak dlouho kvůli současnému politickému vývoji přežije.)

Zákaz dlouhodobých kontraktů

Zdá se, že Rusku mocenské ambice ovládat Evropu dodávkami zemního plynu zatím příliš nevycházely, a to ani v situacích přímé intervence. Systém importních smluv mezi Gazpromem/Gazexportem a odběratelskými společnostmi (nutno zdůraznit, že kontrahenty plynu nejsou státy, ale obchodní firmy) je potenciálním zdrojem budoucích konfliktů na trhu se zemním plynem.

Jak jsem již napsal, Ukrajině, baltským zemím, Bělorusku a Moldavsku dodává plyn přímo Gazprom. Velká flexibilita těchto obchodních vztahů se projevila už několikrát, naposledy v případě Ukrajiny, kde obchodní smlouvu uzavřenou v roce 2009 mezi Vladimirem Putinem a Julijí Tymošenkovou lze právem označit za šílenou.

Lze očekávat, že dlouhodobé kontrakty budou v dohledné době zakázané. Jakákoliv „plynárenská sankce“ Ruska tento proces urychlí.

Ostatní evropské plynárenské firmy mají individuální kontrakty s Gazexportem (dcerou Gazpromu), které jsou uzavírané v souladu s mezinárodním právem. Nastavení cenových parametrů se liší případ od případu, ale obecně lze konstatovat, že čím vyšší míra závislosti na ruském plynu, tím vyšší je jeho cena.

Jde o kontrakty dlouhodobé, zpravidla na 30 let, opatřené mimo jiné cenovým přepočtovým vzorcem a doložkou „take or pay“, a dříve i zákazem reexportu nakoupeného plynu. Existence dlouhodobých kontraktů je přitom v přímém rozporu s pravidly liberalizace trhu s plynem v podobě definované Evropskou komisí.

Lze tedy očekávat, že tento typ kontraktů bude v dohledné době zakázán. Jakákoliv „plynárenská sankce“ Ruska tento proces urychlí. Bezpečnost dodávky ruského plynu je tedy nutné primárně považovat za podmíněnou vnějšími politickými zájmy Kremlu.

Odlišná pozice

Nejvíce se pán Bůh směje, když prognostici pracují – nešť. Analýza současné situace vztahů Ruska s euratlantickými partnery po ruské anexi Krymu a kremelské podpoře proruských separatistů bojujících na jihovýchodní Ukrajině proti regulérní vládě je jistě předmětem zasvěcenějších a lepších komentářů. Navzdory tomu učiním několik poznámek, a to pouze v souvislosti s dalšími dodávkami ruského zemního plynu pro evropské odběratele.

Klíčovým momentem je totiž rozsah a dopad sankcí na oba subjekty, respektive jeho následky. Vynechám USA, neboť u nich se dopad jakýchkoliv sankcí projeví nepatrně. V Evropě je to horší – vzniká nadprodukce, zejména v zemědělství a potravinářství. Pokud to však posoudíme celkově, může nastat dílčí naštvanost a nevelké lokalizovatelné hospodářské škody. Nic, co by na rozdíl od okupačního chování Ruska vůči Ukrajině vyvolávalo větší emoce.

„Potravinové“ sankce dopadají mnohem více na ruské spotřebitele než na evropské či jiné „embargované“ producenty

Zásadně odlišná je pozice Ruska. „Potravinové“ sankce totiž dopadají mnohem více na ruské spotřebitele než na evropské či jiné „embargované“ producenty. Společně se sankcemi euratlantického prostoru je proto jediným, kdo je opravdu na vlastní kůži pociťuje, ruský konzument.

Pokud bych chtěl spekulovat, pak bych tuto kumulovanou sankci viděl jako nástroj „mobilizace ruského lidu“, jemuž permanentně ubližují imperialisté. S takto naladěným národem lze pak podnikat o poznání větší akce, než byl zábor Krymu. Bude tedy následujícím sankčním krokem Moskvy omezení či zastavení dodávek plynu Evropě?

Neexistence alternativních trhů

Vzájemná sankční politika silně připomíná dětskou karetní hru „vole padni“. Na každou kartu je třeba vynášet kartu podobnou či silnější, jenže otázkou je, která karta je tou nejvyšší. Je jí val bojové techniky pustošící území Evropy? Nebo ono „vole, padni“ zazní dříve a karty se vrátí do úhledného paklíku? Otázka za milion.

Zastavení dodávek plynu pro EU by z hlediska Ruska bylo zcela v logice eskalace sankčních opatření, a proto je lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat. Jenomže 50 procent ruského státního rozpočtu plyne z prodeje uhlovodíkových paliv, 80 procent exportu tvoří uhlovodíková paliva.

Rusko nedisponuje žádnými alternativními trhy, kde by mohlo svoji produkci ropy a plynu uplatnit. Vysoká úroveň ruských devizových rezerv je v zásadě k ničemu, nelze-li je uplatnit na mezinárodních finančních trzích – a to vlivem sankcí je možné jen omezeně. Závěr je zřejmý – bez exportu ropy a plynu půjde ruská ekonomika ještě rychleji ke dnu.

Rusko nedisponuje žádnými alternativními trhy, kde by mohlo svoji produkci ropy a plynu uplatnit

Zastavení či omezení dodávek má ještě jeden, dlouhodobější důsledek – ztrátu obchodní důvěry. Během následujících tří let je EU schopná podstatně vytěsnit ruské dodávky plynu. Nejde jen o americký či evropský břidlicový plyn, ale i o urychlení energetických úspor se zřetelem na zateplování objektů. Termicky izolovaný dům má ve srovnání s tradiční stavbou třetinovou spotřebu plynu pro vytápění. To je nejvážnější důsledek možné plynové „sankce“ Moskvy.

Ruská ropa náleží mezi takzvané těžké a lze ji zpracovávat v rafinériích ve slovenské Bratislavě, českém Litvínově, německé Leuně a polském Plocku. Vysoký podíl mazutu vyžaduje zvláštní technologii. Ostatních rafinerií odebírajících lehkou ropu (mezi které patří například Kralupy) se nemůže embargo vývozu ruské ropy dotknout. Míra diverzifikace importu ropy do Evropy je natolik vysoká, že jakákoliv ruská sankce v tomto směru se mine účinkem a poškodí pouze ruské těžaře.

Počet příspěvků: 59, poslední 7.9.2014 10:25 Zobrazuji posledních 59 příspěvků.