Normalizace poměrů v Československu po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 postihla i katolickou církev. Ta však měla na rozdíl od jiných společenských institucí specifické postavení. Její zrušení nepřicházelo v úvahu, a proto s ní musel komunistický režim nějak vyjít – hledal páky, jak ji ovládnout zevnitř. Navíc existoval neopominutelný vliv Vatikánu, s nímž chtě nechtě museli českoslovenští komunisté vést dialog.
Při pokusu o kontrolu katolické církve pak zneužili slavnou encykliku papeže Jan XXIII. Pacem in terris, která letos 11. dubna oslavila 50. výročí vzniku. Encyklika srozumitelnými slovy volala po mírovém soužití mezi národy a radikálním odzbrojení, což však v Československu v době normalizace nabylo zcela jiného významu. V roce 1971 se stala stafáží pro založení prorežimního církevního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD-PIT), jež bylo pokračovatelem kolaborantského Mírového hnutí katolického duchovenstva. To fungovalo od padesátých let do roku 1968, ale kvůli předchozí diskreditaci ho nebylo možné obnovit.
Proč komunisté v roce 1971 propagandisticky využili právě encykliku Pacem in terris je zřejmé – svým apelem na odzrojení včetně moratoria v případě jaderných zbraní a na spolupráci mezi národy totiž vyznívala humanisticky.
Katolická církev byla v procesu normalizace, jenž se odehrával na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jen jednou z mnoha organizací, nad níž musela Komunistická strana Československa (KSČ) obnovit dohled, pokud chtěla myslet vážně ústavní článek o vedoucí úloze. V některých jiných oblastech veřejného života však šlo normalizovat snadněji:
- KSČ například vyhlásila „výměnu“ stranických legitimací (tedy čistku mezi členy), jak metaforicky informoval stranický deník Rudé právo;
- rozpouštěly se a znovu vytvářely umělecké svazy (Svaz českých spisovatelů vznikl pod vedením Jana Kozáka na zelené louce);
- pod rouškou zkvalitnění nastaly masivní čistky v hudební oblasti (rekvalifikace byly vyhlášeny v roce 1973, kdy jen v Pražském kulturním středisku poklesl počet evidovaných hudebníků zhruba o polovinu).
Korupční potenciál
Papežský vyjednavač Agostino kardinál Casaroli ve vzpomínkách Trýzeň trpělivosti symbolicky spojuje změnu kurzu komunistické moci s československými vyjednavači. Zatímco před rokem 1968 měl nešťastné osobní zkušenosti s šéfem Sekretariátu pro věci církevní Karlem Hrůzou, v roce 1970 prý vedl delegaci československých vyjednavačů v Římě velvyslanecký rada českolovenského velvyslanectví v Itálii Alois Tichý. „Hrůznost“ jednání z dřívějších let nahradilo „ticho“.
Státní souhlas s výkonem povolání – nejen biskupů, ale i kněží – obsahoval korupční potenciál, s nímž normalizátoři počítali
Sporných témat mezi Vatikánem a Prahou bylo mnoho, jedno však bylo nejpalčivější a řešilo se de facto na každém setkání delegací (před i po roce 1968) – jak zaplnit dlouhodobě uprázdněné (vakantní) diecéze. Československé zákony totiž vyžadovaly státní souhlas – Vatikán nemohl o své vůli jmenovat biskupem, koho chtěl, musel dospět k dohodě s československým státem, což v atmosféře „hrůzy“ a později „ticha“ nebylo jednoduché. Třeba v roce 1971 bylo neobsazených sedm diecézí z třinácti.
Státní souhlas s výkonem povolání – nejen biskupů, ale i kněží – obsahoval korupční potenciál, s nímž normalizátoři počítali: budeš-li loajální, můžeš se dočkat nejen státního souhlasu s výkonem kněžského povolání, ale i významnějších funkcí v církevní hierarchii – a nakonec třeba i biskupství. A právě na základě této úvahy Sdružení katolických duchovních Pacem in terris 31. srpna 1971 jako celostátní organizace o dvou federálních větvích z popudu komunistické moci vzniklo. A zejména pro mladé kněze bylo vstupenkou k tomu, aby vůbec mohli vykonávat profesi. Historik Jaroslav Cuhra v knize Československo-vatikánská jednání 1968–1989 uvádí, že hned na počátku se do SKD-PIT přihlásilo okolo 270 katolických duchovních.
Nutná loajalita
Jednací a organizační řád o loajalitě SKD-PIT k československému komunistickému režimu nenechával nikoho na pochybách: „Sdružení je dobrovolným zájmovým hnutím katolických duchovních, kteří se angažují v občanské činnosti při budování a rozvoji socialistické společnosti podporou programu Národní fronty.“ Formulace jako vystřižená z dobových provolání, jen skupina provolávajících se dle potřeby měnila.
Duchovní, hodlající budovat socialistickou společnost, se hlásili k encyklice, jež v některých ohledech popírala základní komunistické postuláty
Biskup Václav Malý pro ČESKOU POZICI popsal existenci Sdružení katolických duchovních Pacem in terris následovně: „Kněžím katolické církve, kteří tam vstoupili, to samozřejmě na cti nijak nepřidává. Byla to ale jen menšina kněží, co se pro vstup rozhodla. A motivy byly různé, nelze to nějak paušalizovat – někteří tam vstoupili ze strachu, někteří proto, že Státní bezpečnost měla na konkrétního člověka nějaký materiál, s kterým ho mohla vydírat. Samozřejmě je to ale smutná historie, protože svým členstvím v Pacem in terris podporovali jednak vysloveně proticírkevní politiku komunistické moci, jednak obecně protiprávní rozměr tehdejšího režimu.“
Přisvojení papežské encykliky z roku 1963 nepostrádalo komické rysy. Katoličtí duchovní, hodlající budovat socialistickou společnost, se hlásili k encyklice, která v některých ohledech zásadně popírala základní komunistické postuláty, například obhajovala právo na vlastnictví výrobních prostředků: „Z lidské přirozenosti též plyne právo na soukromé vlastnictví, a to i pokud jde o výrobní prostředky.“ Nebo se souhlasně odvolává na slavnou encykliku Pia XI. z roku 1937, jejíž název mluví za vše: O bezbožeckém komunismu (Divini Redemptoris).
Motivy „vlasteneckých“ duchovních
„Vlastenecké kněze“, jak se členům SKD-PIT říkalo, privilegovala normalizační moc při jednáních s Vatikánem. Například významný funkcionář sdružení Josef Vrana byl v roce 1973 prosazen do vedení olomoucké diecéze a vedle něho se vrcholných funkcí dočkali i někteří další příslušníci SKD-PIT.
„Promořenost“ spoluprací se Státní bezpečností v socialismu nakloněném katolickém sdružení vůbec nebyla malá
„Promořenost“ spoluprací se Státní bezpečností (StB) v socialismu nakloněném katolickém sdružení vůbec nebyla malá. Někteří z jeho členů se stali spolupracovníky StB už v semináři. Jak uvádí Andrzej Grajewski v knize Jidášův komplex, StB se ani zdaleka vše nepodařilo. Kněz Josef Rusnák, spolupracovník StB, který působil na okraji Bratislavy, ve druhé polovině sedmdesátých let „změnil své jednání a začal vést příkladný kněžský život a také se veřejně vyznal ze svých chyb. Zahynul za záhadných okolností.“
Česká historiografie se dosud zabývala organizační strukturou SKD-PIT většinou jen z hlediska jeho hlavních funkcionářů – jako nástroj komunistické politiky v jednáních s Vatikánem a jako normalizační nástroj uvnitř katolické církve. Zcela však chybí výzkum motivů katolických duchovních pro vstup do sdružení, kvůli čemuž i občas podepsali s StB spolupráci. ČESKÁ POZICE se pokusila vypátrat duchovní, kteří vstoupili do této prorežimní katolické organizace, aby mohli vysvětlit motivy svého vstupu do ní, nebyla však úspěšná. Možná i proto, že duchovních, kteří byli členy SKD-PIT, vzhledem k jejich věku neustále ubývá.
Oslabování a konec SKD-PIT
Sdružení katolických duchovních Pacem in terris začalo od druhé poloviny sedmdesátých let oslabovat, přičemž jeho činnost paralyzovaly především dvě záležitosti – odpor podstatné části církevní hierarchie v čele s tehdejším kardinálem Františkem Tomáškem a nechuť Vatikánu k této organizaci. „Kolaborujcí“ kněží se nestali normou, která by určovala, co se má, nebo nemá dělat. Ukázalo se, že katolický kněz nemusí být v SKD-PIT, aby mohl v oficiální církvi existovat. A v důsledku toho se vytrácela ochota katolických duchovních do sdružení vstupovat.
Po dekretu Quidam episkopi představoval vstup do SKD-PIT přílišnou servilitu vůči československému komunistickému režimu
Jak uvádí Tomáš Halík v knize Wyzwoleni, jeszcze nie wolni: Czeski katolicyzm przed i po 1989 roku, podzemní církev postupně začala nacházet cestičky k té oficiální, byť za cenu určitého rizika: „Byli jsme přesvědčeni, že existuje jedna církev, a nikoliv církve dvě, že hranice mezi slušnou a neslušnou církví není totožná s hranicí, která od sebe dělí kněží sloužící veřejně a kněží sloužící skrytě. Vyžadovalo to odvahu: museli jsme navazovat kontakty s důvěryhodnými kněžími z oficiální pastorace.“
Důvěryhodnost SKD-PIT skončila v roce 1982, kdy za papeže Jana Pavla II. Vatikán vydal dekret Quidam episcopi, jenž zakazoval katolickým kněžím členství v politických organizacích a sdružení se objevilo na seznamu nepřijatelných.
Z dekretu Quidam episkopi
„S kněžskou službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem kněžím jednoznačně zakázaná kněžská sdružení (…), která přímo i nepřímo, zjevně či skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní ideály, mír a sociální pokrok.“
Neslučitelnost členství ve Sdružení katolických duchovních Pacem in terris s kněžskou službou nešlo „ututlat“. Od této chvíle vstup do SKD-PIT (noví členové se do něho těméř nehlásili) nebyl spojený s úvahou o vrcholném postu v církevní hierarchii. Vatikán k němu odmítal dát svolení členovi sdružení. Po dekretu Quidam episkopi představoval vstup do SKD-PIT přílišnou servilitu vůči československému komunistickému režimu. Navzdory tomu se však toto kolaborantské katolické sdružení udrželo až do pádu komunistického režimu. A zaniklo v prosinci 1989.
