Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Emil Cioran: Mistr nespavců a teoretik sebevraždy

  7:40

Francouzský spisovatel rumunského původu si nemohl dovolit nevědět, co ve století tajných policií obnáší ukazovat pravou tvář na potkání.

Dílo francouzského spisovatele rumunského původu Emila Ciorana (1911–1995), který by se letos 8. dubna dožila sta let, nelze bez zkreslení shrnout. foto: archivČeská pozice

Cioranovo dílo je blokem temnoty, do níž je nutné vstoupit, aby vyšlo najevo, kolik užitečných věcí obsahuje. Putování Emila M. Ciorana začalo 8. dubna 1911 v Răşinari, které tehdy bylo součástí Rakouska-Uherska, a letos tedy měl 100. výročí narození. Rumunští rodiče, otec pravoslavný kněz, matka ateistka, s níž udržoval konfliktní vztah, do něho vložili démony, kteří vedli jeho kroky až do smrti v Paříži 20. června 1995.

Rodina se později přestěhovala do Sibiu. V 17 letech začal Cioran studovat na Bukurešťské univerzitě, kde se věnoval zejména Kantovi, Schopenhauerovi, Nietzschemu a Bergsonovi. V roce 1933 odjíždí na stipendium do Berlína. První knihu Pe culmille disperăii (Na vrcholcích beznaděje) vydal ve svých 22 letech. Navzdory oxymoricky subverzivnímu názvu se v ní ještě zcela neoprostil od touhy podílet se na přestavbě světa, jak o tom svědčí jeho účast ve fašistické Železné gardě.

Z optimismu a mladistvé romantické pózy Ciorana usvědčuje nejen sklon k mysticismu, ale i vášnivý tón jeho knih, jehož se bude zbavovat mnohem obtížněji. O délce cesty z Karpat do Paříže, kterou musel urazit, aby se proměnil ve skutečného ironika, skeptika a osvobozujícího pesimistu, svědčí také řada dochovaných antisemitských citátů.

Záludnost politiky

V roce 1937 je možné už spatřit Cioranovu siluetu v pařížských ulicích, kde přežil okupaci. V roce 1945 se usazuje definitivně ve Francii, protože jeho knihy jsou v obnoveném a sváry zmítaném Rumunsku brzy zakázané budovateli bezproblémové budoucnosti. Od této chvíle se jeho skrytá existence odehrává v zatuchlých hotelových pokojích a pokojících pro služky. Cioran se totiž netajil, že za svůj hlavní životní úkol si vytknul vyhýbání se poctivé práci. To se dodatečně ukázalo správným a navíc i užitečným řešením.

Jasnozřivým se člověk nerodí, nýbrž se jím stává trpělivým odstraňováním mázdry z očí. To je námaha tak velká, že ji nelze sloučit ani s budováním kariéry, ani s čechráním peříček v literárních salonech, natož přikládáním ruky na národa roli dědičné či na jiné státotvorné činnosti. Žije výhradně ze stipendií a drobných darů přátel. Stravuje se po menzách, odkud ho po překročení čtyřicítky vyloučili, což považuje za jednu z dalších životních tragédií, jež ho potkaly.

Cioranovo odmítání poct může oklamat jen prosťáčka, protože sloužilo jako gesto cirkusového kouzelníka, jehož účelem je odvést pozornost od podstatného k nepodstatnému

Zde, daleko od intelektuálního vření a politického hašteření, vzniká Cioranovo poměrně rozsáhlé dílo. Politika si zasluhuje pouze určitý zájem, a jen když člověku proniká do soukromí a snaží se mu předepisovat, jak by měl jeho život vypadat. Nejen praktická politika, ale i prostý zájem o ni už může být záludný, protože člověka odvádí od hledání podstaty, rozplétání uzlů, vychutnávání krásy a zkoumání zákonitostí, jimiž se lidské jednání řídí.

Nemá smysl ztrácet čas věcmi, na něž nemám vliv a jejichž běh je předem znám. Skepse nebo ironie, jež jsou hlavními stavebními prvky vyrovnanosti, si vyžadují plné duševní nasazení. Důležité věci nelze oznámkovat, známky na nich nedrží.

Od rumunštiny k francouzštině

Cioran píše nejprve v rumunštině, později přímo v kultivované klasické francouzštině. „Z francouzštiny se člověk nezblázní,“ okomentoval lakonicky tento svůj krok. Jak vidno nepatří k autorům, kteří trpí posedlostí vysvětlovat kdejaký záhyb svého uvažování. Výsledkem je jeho nikoli nesystémová, ale vědomě antisystémová „voyeurská filozofie“ čítající bratru 20 svazků.

Je vyloučeno být skutečným skeptikem a vyjadřovat se formou románu. Cioranův neústupný pohled pod povrch věcí se na prvním místě zrcadlí ve formě jeho knih. Ve většině případů jde o aforismy, tříšť, fragmenty. Občas se uchyluje k formě eseje nebo vzpomínky, těmto formám zoufalců, jak je nazývá La Rochefoucauld. Bylo by však chybou nechat se odradit legendou, která Ciorana obklopuje.

Je sice pravdou, že každý je své pověsti strůjcem, a Cioran projevil podivuhodné úsilí, aby zastínil svou skutečnou tvář temným obrazem misantropa, milovníka prostitutek a nočního chodce. Jeho ostentativní odmítání poct může oklamat jen prosťáčka, protože v podstatě sloužilo jako gesto cirkusového kouzelníka, jehož účelem je odvést pozornost od podstatného k nepodstatnému. Právě jeho balkánsko-drákulovský původ v monarchii dvouhlavého orla mu byl dobrým rádcem.

Smrtelné nebezpečí

Cioran byl příliš citlivým produktem své doby, aby si mohl dovolit nevědět, co ve století tajných policií obnáší ukázat pravou tvář každému na potkání. Odložit masku může být za jistých okolností smrtelně nebezpečné a dokonce i v sexuálním životě to přináší řadu potíží. Byl příliš dobrým znalcem lidské povahy, aby se bratříčkoval s kdekým a věřil komukoli.

Očitý svědek parádemaršů a obdobných spartakiád se z nich na rozdíl od většiny ostatních dokázal poučit a vyvodit příslušné závěry. Míří přesně opačným směrem než korouhvičky slídící po absolutnu každých deset let v jiné stáji. Nenahrazuje pouze jedno dogma druhým, byť třeba momentálně uchu libě znějícím, ale nemilosrdně v sobě pátrá po podhoubí, z nějž vyrůstají.

Postupně totiž prohlédl, že dogma není otázkou obsahu, nýbrž formy a proměnit se v něj může jakákoli idea. Včetně takových, které se za nepřátele nekritizovatelných pravd vydávají. Takovým útočištěm před nevzhledností a neuspokojivostí světa se může stát i konzervatismus, monarchie, revoluce, postmoderna, ekologie, feminismus nebo třeba demokracie.

Hlavní příčina zla

Cioran své knihy nepsal pro co nejširší okruh čtenářů, ale spíše jako zprávu pro ty, kdo se odhodlali vydat podobným směrem. Správně totiž předpokládal, že čtenář, na jehož uznání mu záleželo, mu porozumí i bez nadbíhání. Jistě není náhodou, že tento patetický solitér měl za přátele bytosti tak zvučných jmen, jako je Eugéne Ionesco, Mircea Eliade, Henri Michaux, Samuel Beckett, Gabriel Marcel, Constantin Tacou, Fernando Salvater, Gabriel Matzneff, Fréderick Tristan, Roland Jaccard.

A výčet není úplný, jak napovídá kniha Exercises d’admiration – Essais et portraits (Cvičení v obdivu – Eseje a portréty), která, aniž by koherenci jeho přístupu nabourávala, pouze na jeho putování vrhá komplementární světlo. Právě v této knize totiž Cioran předvádí, že ho nelze zredukovat na glosátora filozofických témat, ale předvádí svou schopnost vhledu do lidských duší. Vedle již jmenovaného Michauxe a Becketta zde figuruje i Joseph de Maistre, Paul Valéry, Saint John Perse, Roger Caillois, Benjamin Fondane, Jorge Luis Borges, Maria Zambrano, Otto Weininger, Francis Scott Fitzgerald a Quido Ceronetti.

Cioran své knihy nepsal pro co nejširší okruh čtenářů, ale spíše jako zprávu pro ty, kdo se odhodlali vydat podobným směrem

Bylo by s podivem, kdyby za těchto okolností, v takovéto společnosti a s tímto odhodláním Cioran nepochopil, že nastal čas pustit se do vyřizování účtů s hlavní příčinou zla – s člověkem příkazy vydávajícím a s člověkem rozkazy slepě vykonávajícím. Neumět přerušit myšlení má totiž podobné následky jako se myšlení zřeknout, ať už z posedlosti, zbabělosti, pohodlnosti nebo jen touhy vyniknout či se rozpustit v davu. Celé Cioranovo dílo je lékem proti demagogům a fundamentalistům, ať už se skrývají za jakoukoli ideu.

Ke kvalitnímu myšlení je třeba totéž co ke kvalitnímu životu: poctivost a odvaha. Pomocí těchto ingrediencí vznikají texty, které vyvolávají deprese a chandru jen v nedochůdčatech, hledač v nich nalézá především dobrou náladu a smích.

Bonviván, zábavný společník a gourmet

Důkazy, že Cioran byl ve skrytu duše bonviván, zábavný společník a gourmet v nejlepším smyslu slova, lze nalézt především tam, kam je zašifroval – v jeho textech. Jako teoretik sebevraždy totiž věděl, že právě vědomí, že člověk je majitelem svého života, který je možné v libovolné chvíli ukončit, je jistota, která ze života dělá báječné dobrodružství.

Osočení z nihilismu je pouze fígl nihilistů, jak svalit vinu na nevinného, protože skutečný nihilista by nedokázal napsat: „Je zbytečné se zabíjet, protože člověk se nikdy nezabije včas.“ A raději by dál šplhal po společenském žebříčku. Dobrodinec Cioran rovněž věnoval svým čtenářům celou knihu varování před utopiemi: Histoire et utopie (Dějiny a utopie“).

Celé Cioranovo dílo je lékem proti demagogům a fundamentalistům, ať už se skrývají za jakoukoli ideu

Že si četba Ciorana nevyžaduje smrtelnou vážnost, potvrdil sám, když ho v USA komentátor zařadil mezi významné filozofy. „Jsem pouhý vtipálek,“ ohradil se Cioran. Na rozdíl od mnoha spisovatelů, kteří přežívají jen díky chytlavosti svých titulů, dokonce ani názvy jeho knih nelze proměnit v líbivou průpovídku. A protože jeho dílo nelze bez zkreslení shrnout, což je nejvyšší pocta, kterou lze autorovi složit, raději několik ukázek:

  • „Svoboda je nejvyšší dobro pouze pro ty, kdo jsou vedeni vůlí stát se kacířem.“
  • „,Proč tolik fragmentů?‘ vyčítal mi mladý filosof. ,Z lenosti, z lehkomyslnosti, ze zhnusení, ale také z dalších důvodů.‘ A protože mě žádný další nenapadl, pustil jsem se do mnohomluvného vysvětlování, jež mu připadalo seriózní a nakonec ho přesvědčilo.“
  • „Nedílnou součástí bolesti je i to, že jí není hanba se opakovat.“
  • „Dřel a produkoval, pouštěl se do ohromných generalizací a sám žasl nad svou plodností. Měl štěstí, neboť neměl ponětí, jakou hrůzu obnáší nuance.“
  • „Příliš čerstvé neštěstí má nevýhodu, že nám zabraňuje zahlédnout jeho kladné stránky.“
  • „Kdybych naslouchal svým instinktům, byl bych dnes buď blázen, nebo oběšenec.“
  • „Nemohu zjistit, jestli se beru vážně, nebo ne. Malér odstupu spočívá v tom, že nelze změřit jeho pokrok. Člověk kráčí pustinou a nikdy neví, kde se právě nachází.“
  • „Je nespravedlivé přisuzovat švábovi nižší status než úzkosti. Ve skutečnosti je mnohem útočnější než úzkost, ale nelibuje si v jejích projevech. Je mnohem skromnější, a přesto ničivější, protože se může kdykoli objevit, zatímco mnohem povznesenější úzkost se zjevuje jen při slavnostních příležitostech.“
  • „Jeden nemocný mi řekl: ,K čemu mi je bolest? Nejsem básník, abych ji mohl využít nebo z ní načerpat zadostiučinění.‘“
  • „Paříž, nejvzdálenější město od ráje, přesto zůstává jediným místem, kde se tak krásně propadá beznaději.“
  • „Kolik soustředění, zručnosti a taktu je třeba k tomu, abychom zlikvidovali náš raison d’etre.“
Síla zábavnosti

Cioranova zábavnost zbavující tíhy předsudky vydávané za povinnosti, banality zaměňované za hloubku, šílenství pojímaná jako normalita, optické klamy považované za skutečnost vyplývá z jeho neúprosné logiky. Čím by mohl své bližní ohrožovat muž nevěřící v bytost řídící naše kroky. Čím by mohl hrozit ten, kdo prohlédl frašku. Co by mohl nabízet někdo, kdo odhalil marnost šidítek. V čím jménu by mohl sjednocovat chlap, jemuž jsou všechny kolektivní projekty k smíchu. Co by mohl slibovat autor, jenž se na vlastní kůži přesvědčil, že nemá co nabídnout?

„Ve vašich ruinách jsem nalezl útočiště,“ napsal mu v dopise Samuel Beckett. Stejně jako každý, kdo dává přednost skutečnosti před chimérami, bludy, pověrami a jiným duševním balastem. Možná i to je důvod, proč v Čechách vyšly pouze jeho dvě knihy: v roce 1993 Nástin úpadku (1949) a v roce 1995 Sylogismy hořkosti (1952).

Na zbývající:

  • Sur les cimes du désespoir (Na vrcholcích beznaděje, 1934)
  • Le Livre des leurres (Kniha šidítek, 1936)
  • Transfiguration de la Roumanie (Proměny Rumunska, 1936)
  • Des larmes et des saints (Slzy a světci, 1937)
  • Le Crépuscule des pensées (Soumrak myšlení, 1940)
  • Bréviaire des vaincus (Breviář poražených, 1944)
  • La Tentation d’exister (Pokušení existovat, 1956)
  • Histoire et Utopie (Dějiny a utopie, 1960)
  • La Chute dans le temps (Pád v čase, 1964)
  • Le Mauvais Démiurge (Špatný demiurg, 1969)
  • Valéry face a ses idoles (Valéry tváří v tvář svým idolům, 1970)
  • De l’inconvénient d’etre né(O nevhodnosti zrození, 1973)
  • Essai sur la pensée réactionnaire. A propos de Joseph de Maistre (Esej o reakčním myšlení – O Josephu de Maistrovi, 1977)
  • Écartelement (Rozkročení, 1979)
  • Ébauches de vertige (Náčrt závratě, 1979)
  • Exercices d’admiration (Cvičení v obdivu, 1986)
  • Aveux et Anathemes (Klatba a doznání, 1987)
  • L’Ami lointain: Paris, Bucarest (Vzdálený přítel: Paříž, Bukurešť, 1991)
  • Entretiens (Rozhovory, 1995)
  • Ouvres (Dílo, 1995)
  • Cahiers, 1957–1972 (Sešity z let 1957–1972, 1997)
  • Solitude et destin (Samota a osud, 2004)
  • Exercices négatifs (Záporná cvičení, 2005)
  • La transfiguration de la Roumanie (Proměny Rumunska, 2009)
  • De la France (O Francii, 2009)
  • Bréviaire des vaincus II (Breviář poražených II, 2011)
  • Lettres 1961–1978 (Dopisy 1961–1978, 2011)

si bude třeba ještě nějakou dobu počkat.