Nebyla to ani tak rebelie vedená mladým Lukem Skywalkerem, ale spíš ohromné investice do zbrojení namísto budování infrastruktury. Luke se u svého strýce na pusté planetě Tatooine, kde vyrůstal, vlastně nudil. Opravoval roboty a pomáhal na farmě. Kdyby ho Impérium dokázalo oslovit nějakým rozvojovým programem, mohlo celé povstání dopadnout úplně jinak. „Jinými slovy, Galaktické impérium bylo zničeno proto, že císař Palpatine nerozuměl základním principům makroekonomie. K pádu Impéria tak vedla ekonomika, a ne návrat Jediho,“ tvrdí americký ekonom Zach Feinstein.
George Lucas v legendárních Hvězdných válkách stvořil svět, ve kterém si moc v galaxii uzurpuje císař diktátor. Ve všemocné říši zvané prostě Impérium a na pozadí bojů šlechetných rytířů řádu Jedi se zlými Sithy tepe galaktická ekonomika propojená systémem hyperprostorových drah.
Obchod v této předaleké galaxii měla roky pod kontrolou Obchodní federace, skupina obchodníků z různých planet, která během času získala obrovskou moc, větší, než mají jednotlivé státy i celé planety. Výměnou za zdanění hyperprostorových obchodních cest povolil mezigalaktický Senát, jakýsi parlament celé galaxie, federačním lodím zbraně. Peníze z obchodu tak začaly proudit i do galaktického rozpočtu. A byly potřeba. Hamižnost Obchodní federace však v konečném důsledku dopomohla k moci právě muži jménem Palpatine, který svrhl demokracii a nastolil diktaturu. Tak vzniklo Impérium.
Galaktické impérium bylo zničeno proto, že císař Palpatine nerozuměl základním principům makroekonomie. K pádu Impéria tak vedla ekonomika, a ne návrat Jediho. |
S jeho nástupem přišla ekonomická centralizace. Proto se také vytvořila výrazná šedá ekonomika v podobě pašeráků. Ti byli za kredity schopni převézt z planety na planetu cokoliv, včetně hledaných osob nebo ilegálního zboží. Stálo je to ale větší investici do výzbroje lodi. Han Solo, ztělesněný Harrisonem Fordem, by mohl vyprávět. Těžká práce byla ve světě Galaktického impéria přenechávána robotům nebo otrokům nebo robotickým otrokům.
Vládu i fungování ekonomiky v Impériu držel pevně v rukou císař Palpatine, který ale „dojel“ na podobné chyby, jež během posledních pár stovek let otestovali i vůdci autoritářských systémů na Zemi. Respekt si udržoval nejen využíváním temné strany Síly, pro laiky černé magie, ale i vybudováním své vlastní konečné zbraně – válečné lodi Hvězda smrti, která dokázala vymazat z vesmírné mapy celé planety. Jako první (a zároveň poslední) se o tom přesvědčil Alderaan, rodiště princezny Leii, jedné z hlavních postav, kterou ve filmech ztvárnila herečka Carrie Fisher.
Podle Feinsteina to totiž byla právě Hvězda smrti, jež stáhla Palpatinovo Impérium ke dnu. Byl to prostě příliš megalomanský projekt. Pro představu, studenti Lehigh University v Pensylvánii spočítali, že stavba bojové vesmírné stanice vyšla na 852 biliard dolarů, tedy přibližně 13 tisíckrát HDP celé Země. O výkonu galaktického ocelářského průmyslu svědčí i to, že jen výroba oceli pro Hvězdu smrti by v dnešních podmínkách zabrala skoro tisíc let.
Utopie, kam se dosud nikdo nevydal
Představme si svět, ve kterém nejsou peníze, a přesto funguje. A funguje tak, že lidstvo ze Země stále rozšiřuje mapu známého vesmíru a dohlíží na udržování míru prostřednictvím svých vlajkových kosmických lodí. Nevládne tu přitom komunistická ideologie, stále existuje soukromé vlastnictví a svoboda. Fanoušci seriálu Star Trek vědí, že v jejich světě je to základ fungování společnosti čtyřiadvacátého století.
Základním stavebním kamenem světa kapitána Kirka nebo Picarda jsou technologie. Vznikly replikátory, stroje podobné 3D tiskárnám, které umí vyrobit všechny sériově vyráběné věci. Svět se tím změnil, ekonomická teorie začínala selhávat a naopak technologie vrátila do hry mantru z biblického Davidova žalmu: nikdo ve hvězdné federaci už nebude mít nedostatku. Už není nutné pracovat, aby peníze zajistily přežití. Proto jsou peníze zbytečné a s nimi i bankovní systém. Bez peněz se však neobejde zahraniční obchod. Ten se ve čtyřiadvacátém století řeší prostřednictvím takzvaných kreditů, směnou, případně měnu nahrazuje latinium – vzácná stříbrná tekutina, kterou není možné zreplikovat.
Vykladači scénářů televizního seriálu považují svět Star Treku za takzvanou postscarcity ekonomiku, tedy stav, kdy se ztrácí vzácnost zboží, která roztáčí kola běžné ekonomiky. |
Vykladači scénářů televizního seriálu považují svět Star Treku za takzvanou postscarcity ekonomiku, tedy stav, kdy se ztrácí vzácnost zboží, která roztáčí kola běžné ekonomiky postavené na nabídce a poptávce. Práce, a to včetně plavby vesmírem na kosmické lodi, jako je seriálová Enterprise, se považuje spíš za seberealizaci než za způsob obživy. „Pracujeme, abychom byli lepší sami i celý zbytek lidstva,“ tvrdí titulní postava, kapitán Jean-Luc Picard.
Nakolik je systém postavený na altruismu a technologiích reálný, se vedou diskuse i skoro padesát let po odvysílání prvního dílu jednoho z nejzásadnějších seriálů popkultury. „Nemůžu za to, že váš druh se rozhodl opustit ekonomiku postavenou na penězích výměnou za nějakou filozofii svého osobního rozvoje,“ komentuje lidské fungování Nog, první z obchodnické rasy Ferengů sloužící ve Hvězdné flotile. Právě pro Ferengy, které charakterizují nezaměnitelné obrovské uši, je systém lidské společnosti nepochopitelný, protože oni jsou přesný opak – jejich přirozeností je obchod a smlouvání.
Koření musí proudit
Boj o moc a suroviny probíhá ve sci-fi světech v podstatě na stejném principu jako v tom našem současném. A zatímco v některých klasických dílech je ekonomika a politika jen v pozadí, někteří autoři na mocenském boji o zdroje vystavěli i hlavní zápletku celé ságy.
To je i případ autora slavné Duny Franka Herberta. V jeho světě se galaktické impérium ovládané penězi z obchodu a císařovou gardou postupně vrátilo k formě feudalismu se třemi hlavními rody, které ovládají celé planety. Život galaktickému byznysu dodává speciální koření, oranžový prášek vonící po skořici, jenž umožňuje rychlé cestování po galaxii. A to se těží jen na jedné planetě – v pouštích Arrakisu. Získat léno na této planetě tak znamenalo významný politický a ekonomický vliv. Císař s tím také proto zacházel jako s politickým nástrojem.
Aby celý systém fungoval, musel Frank Herbert ve své sáze nastolit monopoly propojené se státní mocí. V rámci císařství totiž existuje hned několik propojených monopolů a v podstatě ovládají všechna klíčová pole byznysu. Císař má monopol na armádu, pod kontrolou Kosmické gildy jsou meziplanetární skoky, tedy doprava, byznys má pod palcem vesmírná korporace označovaná zkratkou CHOAM. V té byli zapojeni kromě imperátora a šlechtických velkorodů i zástupci Gildy.
Aby celý systém fungoval, musel Frank Herbert ve své sáze nastolit monopoly propojené se státní mocí. |
Byly to hlavně peníze korporace, které podporovaly hledání nových zdrojů koření. „Prohledali jsme 283 planet, mnohé z nich na hranici obyvatelnosti. Surovinový průzkum našel plno cenných materiálů. Mnohé z planet stojí za bližší průzkum. Ale stejně jako v předchozích případech žádné koření nalezeno nebylo,“ ukazuje marné pátrání po „ropě světa Duny“ v Herbertově knize zpráva pro imperátora Rafaela Corrina.
Monopol na krev v žilách celého systému tak drží planeta Arrakis a svět Duny proto stojí na velmi křehkých nohách. Jeden zanícený aktivista tak může systému pěkně zatopit. A to se také stalo v podobě hlavního hrdiny knihy Paula Atreida. Jeho akce ale vedla spíš jen k personálním rošádám než k nějakým ekonomickým otřesům. Ty přinesl až vynález synteticky vyráběného koření.
Duna, jež je mimochodem oblíbenou knihou nobelisty Paula Krugmana, ukázala už v 60. letech, kdy světem hýbala ropná krize řízená kartelem OPEC, že monopoly nemohou existovat bez toho, aby jim pomáhaly vlády, držící konkurenci v dostatečné vzdálenosti. „Představte si, jak velkou část našich zisků tvoří jediný faktor – koření. A teď si představte, co by se stalo, kdyby se snížila jeho produkce,“ varoval v knize Paulův otec, vévoda Leto Atreides. Koření tak musí proudit dál, protože kdo ovládá Dunu, ovládá náš osud.
Plastová růže, která nevoní
Není možná ani nutné se posouvat do budoucnosti vzdálené desítky tisíc let, abychom ve sci-fi světech objevili ekonomickou inspiraci. V 80. letech ještě na psacích strojích na papíru vznikaly vize světa řízeného korporacemi, drogami a všudypřítomnými technologiemi. Svět kyberpunku, který neposílá lidi do vesmíru, ale naopak, na ulice pod mrakodrapy světových megapolí a do kyberporostoru.
„Sdílená halucinace každý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základům matematiky... Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky souhvězdí dat,“ popisuje spisovatel William Gibson prostředí v Neuromancerovi, v němž se mohou lidé pohybovat jako počítačové postavy neboli avataři. Kyberpunkový svět vytvořil plutokracii několika korporací a mafií, které sice udržují při životě národní vlády, aby se neřeklo, ale v podstatě jen pro formu. Reálně vládnou samy.
Svobodu získává jen ten, kdo hackne systém, nebo ten, kdo surfuje na hraně zákona. Jediné, co má v tomto světě hodnotu, jsou data. |
Tyto korporace, zvané zaibacu, ovládají celý systém včetně školství. Mají dohled nad vším a soukromí je přežitek. Svobodu získává jen ten, kdo hackne systém, nebo ten, kdo surfuje na hraně zákona. Jediné, co má v tomto světě hodnotu, jsou data. Hrdiny světa jsou freelanceři-hackeři, tvůrci virů a konzoloví kovbojové. Psaním virů nebo loupežemi se dá jednoduše uživit.
Na ty větší zakázky už však hrdinové z knih Williama Gibsona nebo Bruce Sterlinga potřebují biotechnologické implantáty, které vylepšují lidské vlastnosti v reálném nebo naopak ve virtuálním světě. Stávají se z nich kyborgové, kteří potřebují „vypálit chrom“.
Bez ekonomiky reálně vypadající svět stvořit nejde. Naopak, čím více jsou ekonomické vztahy propracované, tím je i science fiction uvěřitelnější. Až tak, že z ní inspiraci pro své ekonomické teorie čerpá právě nobelista Paul Krugman. Minimálně nám totiž dává nahlédnout, jak by svět mohl fungovat, anebo proč funguje špatně.