V egyptských volbách nejde ani tak o to, kdo v nich vyhraje, či prohraje. Koneckonců je téměř jisté, že zvítězí Muslimské bratrstvo a další islamistické strany. To se však definitivně potvrdí až v lednu, respektive v březnu. A právě to je v Egyptě momentálně úkol číslo jedna: vydržet celý složitý a dlouhý proces voleb a zachovat jejich hodnověrnost.
Pokud volby budou legitimním barometrem vůle lidu, může vzniknout parlament se silným mandátem a rovněž nová vláda a uskuteční se i volba prezidenta. Ale co dál? Je reálná představa o budoucím demokraticky stabilním Egyptu? Nesmíme totiž zapomínat, že v zemi je stále u moci fakticky i prakticky armáda.
Egypt potřebuje dotáhnout volby do úspěšného konce, což ještě nějaký ten měsíc potrvá. Nelze si představovat, že se večer zavřou volební místnosti a o půlnoci již jsou k dispozici první projekce výsledků. V Egyptě se volí do dolní komory od listopadu do ledna, do horní od ledna do března. V úterý se například odehrál „druhý den druhého kola první fáze voleb“. Entuziasmus již tak rozpolcených voličů logicky opadá. Jak napsal magazín Time, volby si musejí zachovat integritu a spád, kolo od kola, provincii od provincie. A klíčová je právě legitimita.
Egypt není Tahrír
Na legitimně zvolené zástupce totiž Egypt čeká jako na smilování Alláhovo. Od únorového svrhnutí Husního Mubaraka tam vládne armáda – Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF), která odmítá předat moc civilistům s poukazem, že vlastně není komu. A tvrdí, že je jediným legitimním orgánem po pádu režimu a jedině ona má pravomoc přijímat zákony. V březnu, když SCAF jmenovala nového premiéra Isáfa Šaráfa, došel si na náměstí Tahrír pro symbolickou přísahu a uznání od protestujících občanů. Ale Šaráfovi nebylo dopřáno vybrat si vlastní vládu a program, připomíná Time. A když se jeho ministr zahraničí snažil zajistit půjčky od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, generálové jeho rozhodnutí zrušili.
V západních demokraciích je parlament oním fórem, kde se jedná a rozhoduje, nikoli náměstí. Egypt v něco takového zatím jen doufá.
Den před začátkem parlamentních voleb SCAF prohlásila, že „Egypt není Tahrír“, což relativně hladký průběh první fáze voleb v podstatě potvrzuje. Na vysvětlenou: demonstranti na Tahríru volby bojkotují či sabotují na protest proti tomu, že armáda stále nepředala moc civilistům a že volby vlastně legitimizují vládnutí armády. Ignorovat přání lidu z Tahríru se však nemusí vyplatit, což věděl Mubarak a ví i Šaráf, jenž rezignoval 22. listopadu. A pokud něco tamní revoluce ukázala, pak to, že Egypťané již nemají strach ze svých vládců. I za cenu obětí na životech.
Volby v Egyptě občané, kteří k nim přes všechny námitky šli (a půjdou), vnímají jako prostředek ke vzniku legitimní národní instituce – jakési alternativy k SCAF a revolucionářům na náměstí Tahrír –, jež bude mít přímý mandát od lidí. (I když volení kandidáti v mnohých vzbuzují pochyby.) Živí zároveň naději, že tím se monopol moci armády výrazně oslabí. Za normálních okolností, respektive v západních demokraciích, je parlament oním fórem, kde se jedná a rozhoduje, nikoli náměstí. Egypt v něco takového zatím jen doufá.
Armáda je pilíř
Navzdory všem ujištěním především vůbec není jisté, že armáda se jen tak vzdá moci, až bude instalován parlament (snad březen) a zvolen nový prezident (snad do konce června 2012). Stanovisko předsedy rady Tantávího je jasné: armáda musí zůstat jedním z pilířů egyptského státu. Asi nelze od postarší generality čekat, že bude mít jiný názor. Koneckonců titíž vysocí armádní představitelé a stejná armáda hráli významnou roli za Mubaraka i jeho předchůdců a cítí se být předurčeni k tomu vést stát či se jeho vedení účastnit.
Proto není v prvním plánu až natolik podstatné, že parlament určitě ovládnou islamisté v čele s vítěznou Stranou svobody a spravedlnosti, politickým orgánem Muslimského bratrstva. Mnohem důležitější bude najít nenásilný způsob předání kompetencí, nebo alespoň společnou cestu a rozdělení pravomocí mezi armádu a civilisty. Ale přistoupí na to armáda a Muslimské bratrstvo? A přistoupí na to Egypťané? Takový vývoj si rozhodně nepředstavovali.
Jak napsal jeden z mladých Egypťanů pro server Foreign Policy: „Hlasovali jsme, protože jsou to naše volby, nikoli generálů nebo povýšených politiků či náboženských stran. Volili jsme, protože milujeme Egypt a chceme, aby naše hlasy byly slyšet, ať se stane cokoliv.“ Načež zamířil zpátky na náměstí Tahrír. Kam jinam?
