Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Dvakrát musel opustit zemi. Nakonec vzkřísil slavnou značku

  7:44
Devadesátiletý Čechoameričan Paul Rausnitz v květnu obdržel Cenu Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost – dvakrát opouštěl tuto zemi a v 90. letech postavil na nohy přerovskou Meoptu.

Paul Rausnitz (zesnulý v roce 2018), majitel přerovské společnosti Meopta-optika. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Život Paula Rausnitze by vydal hned na několik filmových trháků. Dvakrát opouštěl tuto zem, aby si zachránil život a svobodu. V řadách 1. československé samostatné brigády pod velením generála Ludvíka Svobody se jako chlapec účastnil druhé světové války. Ve Spojených státech dokázal se svými nejbližšími vybudovat prosperující firmu a to samé se mu povedlo i po listopadu 1989 v Česku.

Ve věku, kdy jiní jeho vrstevníci už odpočívali na penzi, se pustil do obrovského podnikatelského dobrodružství – změnil osud přerovské společnosti Meopta, jež balancovala na hraně existence, a vytvořil z ní firmu světového formátu. Nejen díky záchraně Meopty, ale i díky až otcovské péči o její zaměstnance se tomuto muži přezdívá „přerovský Baťa“.

Útěk před jistou smrtí

Bylo mu teprve deset let, když do jeho rodného Jablonce nad Nisou vtrhla německá vojska obsazující Sudety. Otec Julius, který měl ve městě lékařskou praxi, si byl vědom, jaké nebezpečí Rausnitzovým kvůli jejich židovskému původu hrozí. „Tatínek byl velmi dobře informován a na rozdíl od naprosté většiny ostatních lidí věřil, že Hitler míní své hrozby vážně,“ vzpomíná Rausnitz.

Polsko přepadla Hitlerova vojska a posléze i Rudá armáda. Rodina měla tehdy štěstí v neštěstí – podařilo se jim utéct do části, kterou obsadil Sovětský svaz. V opačném případě by všem hrozila smrt.

Otec ihned požádal o víza do Spojených států, v březnu 1939 ale přišla okupace a rodině nezbylo než se pokusit o ilegální přechod hranic do Polska. To se podařilo až napodruhé, místo v Americe však Rausnitzovi skončili v Sovětském svazu. Začala totiž druhá světová válka. Polsko přepadla Hitlerova vojska a posléze i Rudá armáda. Rodina měla tehdy štěstí v neštěstí – podařilo se jim utéct do části, kterou obsadil Sovětský svaz. V opačném případě by všem hrozila smrt.

Nejprve žili na Ukrajině, kde otec působil jako lékař. Poté, co německá vojska v červnu 1941 vtrhla do Sovětského svazu, museli utéct až do uzbeckého Taškentu. Tam je o rok později dostihla zpráva, že se v Buzuluku formuje československá armáda. Neváhali a všichni včetně maminky do ní vstoupili.

Paulu Rausnitzovi bylo tehdy 14 let a působil jako spojka. „Přenášel jsem dokumenty z jedněch kasáren do druhých,“ říká s tím, že do samotných bojů nezasáhl. Na rozdíl třeba od bratra Waltera, který byl u Bílé Cerekve zraněn.

Návrat a rychlý odchod

Po konci války se rodina vrátila do Jablonce nad Nisou, dlouho tam ale nepobyla. Již v roce 1946 se všichni stěhují do Spojených států. Jak Rausnitz říká, vedla je k tomu zkušenost s životem v Sovětském svazu a obava, že vývoj v Československu se bude ubírat stejným směrem. „Vzpomeňte jen na odtržení Podkarpatské Rusi, nebo třeba nepřijetí Marshallova plánu, kdy jsme za tuto pomoc jeden týden poděkovali a druhý týden ji po zásahu Moskvy odmítli. Viděli jsme, že třeba generál Svoboda nebo politik Zdeněk Fierlinger (poválečný předseda vlády, sociální demokrat, který byl po komunistickém puči hlavním iniciátorem sloučení, tedy faktické likvidace, sociální demokracie s komunistickou stranou – pozn. red.) nejsou Čechy nakloněnými demokracii, kterou jsme měli před válkou. Že budou dělat, co jim v Moskvě nařídí,“ říká Rausnitz.

Po konci války se rodina vrátila do Jablonce nad Nisou, dlouho tam ale nepobyla. Již v roce 1946 se všichni stěhují do Spojených států. Jak Rausnitz říká, vedla je k tomu zkušenost s životem v Sovětském svazu a obava, že vývoj v Československu se bude ubírat stejným směrem.

Jako osmnáctiletý mladík tedy znovu opouští rodnou zemi, aby za oceánem začal nový život. Rausnitzovi zakládají rodinnou firmu Wepra (název odvozen od jmen všech tří bratrů – Waltera, Egona a nejmladšího Paula) a začínají obchodovat s bižuterií. Využívají přitom zkušeností, které získali v předválečném Jablonci, kde měla jejich maminka Leonora obchod s bižuterií.

Prostřednictvím jablonecké firmy importovali bižuterii do Spojených států, v začátcích jim přitom výrazně pomohlo, že mezi někdejšími pacienty jejich otce se nacházeli i členové proslulé rodiny Swarovských. Díky tomu začali s touto světově známou klenotnickou firmou spolupracovat.

Podle maminčiných pravidel

Rozmach firmy Wepra nezastavil ani komunistický puč, po němž byl jablonecký majetek Rausnitzových zkonfiskován. V 60. letech rodina vstoupila i do optické branže, a začala dokonce dodávat výrobky americké armádě. Jak Rausnitz říká, rodinnou firmu se podařilo ona dlouhá léta udržet i díky pravidlům, která jim vštípila jejich maminka.

„Říkala nám, když se vy chlapci mezi sebou pohádáte, budete příští den zase přáteli. Když ale vezmete do obchodu své ženy, firma se rozpadne.“

„Říkala nám, když se vy chlapci mezi sebou pohádáte, budete příští den zase přáteli. Když ale vezmete do obchodu své ženy, firma se rozpadne,“ vzpomíná Rausnitz. Jeho maminka prý vycházela ze zkušeností vlastních bratrů, kteří měli společnou firmu. Kvůli svým manželkám se ale nakonec nepohodli a rozešli se.

To se bratřím Rausnitzovým nestalo, ve společné firmě vydrželi až do konce 80. let, kdy kvůli svému již pokročilému věku prodali podnik rodině Swarovských a ponechali si pouze firmu Tyrolit, zaměřující se na optiku. A pak přišel rok 1989, pád komunistických režimů v Evropě a počátek nového života Paula Rausnitze.

Zachránce Meopty

Čechoamerickému byznysmenovi bylo v té době již přes šedesát let, byl tedy ve věku, kdy si mnozí jeho vrstevníci užívali důchodu. On si ale plánoval jinou budoucnost. S našetřenými penězi se vrátil do Evropy a hledal vhodnou investiční příležitost.

Jednou dorazil i do Přerova, na obhlídku tamního závodu Meopta, který se tehdy ocitl na hraně existence. Po roce 1989 přišla firma o vojenské zakázky, což ji málem položilo. Rausnitz si umínil, že umírající firmu postaví na nohy. „Pro investici do Meopty jsem se rozhodl, protože jsem poznal tu firmu a lidi v ní zaměstnané a přišlo mi líto, aby společnost skončila v konkurzu a lidé bez práce. Peněz jsem měl tehdy navíc dost,“ říká Rausnitz.

Nestačilo pouze vložit do firmy peníze, to byl podle něj jen první krok, bylo také zapotřebí změnit její zaměření. Místo na vojenské zakázky se společnost soustředila na kinoprojektory a sportovní optiku.

V první vlně kuponové privatizace získal část akcií firmy a odkoupil dceřinou společnost Meopty Optika. V dalších letech masivně investoval do nových technologií. Jak říká, ve firmě byly tehdy zastaralé stroje, které musely být vyměněny za moderní, jestliže chtěla být Meopta konkurenceschopnou společností.

Nestačilo ale pouze vložit do firmy peníze, to byl podle něj jen první krok, bylo také zapotřebí změnit její zaměření. Místo na vojenské zakázky se společnost soustředila na kinoprojektory a sportovní optiku. Postupně se zvyšoval počet zaměstnanců (v prvních dvou letech se ztrojnásobil) a podnik se finančně zotavoval.

„Všechny peníze, které jsme vydělali, jsme vkládali zpět do firmy. Nechtěl jsem na ní mermomocí vydělávat a tak ji vyčerpat. Chtěl jsem ji vybudovat,“ říká Rausnitz. V roce 2000 pak splácí základní dluhy celé Meopty ve výši 100 milionů korun, čímž firmu zachrání od konkurzu. Dnes je z jeho Meopty celosvětově známý výrobce sportovních dalekohledů a puškohledů a s 2300 lidmi patří mezi největší zaměstnavatele v regionu.

Na otázku, kde v tak relativně pokročilém věku bral na vše energii, odpovídá, že tu vlastnost zřejmě zdědil po mamince. A jak dodává, pomohli i lékaři. Už třikrát byl totiž na operaci srdce. „Museli to asi udělat dobře,“ směje se.

O tom, že si ho místní váží, nesvědčí jen skutečnost, že mu letos udělila přerovská radnice čestné občanství. Možná ještě větším dokladem je přezdívka, kterou si vysloužil – „přerovský Baťa“.

Ve firmě je stále činný, byť jak dodává, již „sundal nohu z plynu a dal ji na spojku“. „V současnosti už sice musím chodit s dvěma hůlkami, ale pořád mi dělá radost, když můžu ve firmě něco rozhodnout,“ říká Rausnitz.

O tom, že si ho místní váží, nesvědčí jen skutečnost, že mu letos udělila přerovská radnice čestné občanství. Možná ještě větším dokladem je přezdívka, kterou si vysloužil – „přerovský Baťa“. Nad oprávněností takového příměru on sám jen skromně mávne rukou s tím, že mu nepřísluší něco takového hodnotit. Okamžitě ale dodává, že ho to nesmírně těší.

Když má odpovědět na otázku, jestli by něco na svém životě nezměnil, příliš neváhá. „Mrzí mě, že nemám vlastní děti,“ říká. Jako své ratolesti tak alespoň tituluje své zaměstnance, o které se skutečně stará občas až s otcovskou starostlivostí. Stalo se tradicí, že před Vánoci jim posílá dopis a také dárky. „Dělá mi radost, když mohu někomu pomoci. Byl jsem tak vychován svou maminkou,“ vysvětluje.

A co by si přál do budoucna? „Pokud jde o mne samého, přeji si, aby mi dal Pán Bůh zdraví, abych nemusel těžce umírat. Jinak mám ale ještě jedno přání – aby se lidé více zajímali o minulost,“ říká Rausnitz. Kdo tak nečiní, nemá podle něj budoucnost.

„Každý den vzpomínám na první republiku, období války i to, co se v této zemi dělo po roce 1948. Snažím se mladé generaci říct, jaké to bylo, a moc bych si přál, aby se ve školách více učilo o moderních dějinách. Většina lidí dnes ani neví, kdo to byl Konrád Henlein, a netuší, že nám byla po druhé světové válce sebrána Podkarpatská Rus. Nevědí o mnohých dalších věcech,“ vysvětluje Rausnitz. Snad i kvůli tomu se aktivně věnuje Československé obci legionářské.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!