Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Dva carové na ruském trůně

Vladimír Putin

  14:15

Otevřený prezidentský souboj Putina a Medveděva by mohl znamenat cestu z tandemokracie, posílit legitimitu vítěze i obraz celého Ruska.

Duo Dmitrij Medveděv – Vladimir Putin momentálně vládne Rusku. Jak si příští rok rozdělí pozice po prezidentských volbách? foto: © REUTERSČeská pozice

Jsou tomu už téměř dva roky, co se na setkání klubu Valdaj zeptal Nikolaj Zlobin, analytik z Center for Defense Information ve Washingtonu, Vladimira Putina, co míní dělat v roce 2012. Premiér s lehkým úsměvem v koutku úst odvětil, že jim s Dmitrijem Medveděvem v žilách proudí stejná krev, takže se dohodnou, kdo z nich bude kandidovat na prezidentskou funkci. Oficiálně jasno není dodnes. A napětí sílí.

Dle analytiků nebudou letošní nejdůležitější politickou událostí v Rusku parlamentní volby a obnova složení Státní dumy, nýbrž rozhodnutí, kdo z této dvojice se napřesrok vydá do boje o prezidentské křeslo. Může však ve volbách kandidovat skutečně pouze jeden z nich? Tato otázka se stává obzvláště zajímavou s ohledem na to, že soudě podle různých signálů by neměl ani jeden z politiků nic proti tomu zůstat na svém postu, respektive znovu se zabydlet v Kremlu.

Kremlologie bují

Oba členové tandemu očekávají „okamžik pravdy“ ve viditelné jednotě a poklidu, zatímco kremlologie, jež právě zažívá renesanci, se snaží vyvodit dalekosáhlé důsledky z každého drobného náznaku. Třeba z faktu, že Putin a Medveděv před nedávnem společně propagovali vynikající kvalitu jedné nedávno otevřené sjezdovky v Soči, mnozí vyvozují, že tím premiér prezidentovi symbolicky předal olympijskou štafetu. Navíc – dodávají tito zasvěcení pozorovatelé – citoval ministr financí na jednom fóru v Krasnojarsku Medveděvův volební program, což je podle nich jasným znakem toho, že vstupuje do jeho řad.

Podle jiné skupiny analytiků to však svědčí o přesném opaku. Například skutečnost, že předsedou volební komise zůstává i nadále Putinův jednoznačný důvěrník Vladimir Čurov, údajně poukazuje na Putinův návrat. A fakt, že premiér vede koordinační radu zabývající se problémy důchodců a veteránů, je už prý v podstatě přípravou na kampaň. Nemluvě o tom, že důvodem, proč se právě restauruje Mramorový sál Kremlu, je i podle pracovníků realizační firmy Putinova inaugurace v roce 2012.

Putin je geniálním taktikem a vynikajícím politickým sprinterem, Medveděv se snaží prosazovat spíše střední vzdálenost, jež mu lépe vyhovuje

Čím dál tím aktivnější jsou také týmy stojící za oběma protagonisty. Obzvlášť to platí pro tábor Dmitrije Medveděva. Vedoucí ekonomický poradce Kremlu Arkadij Dvorkovič vyslovil koncem loňského roku otevřeně naději, že prezident bude znovu kandidovat. Opatrnější byl naposledy vedoucí institutu INSOR považovaného za centrální mozek Medveděvova týmu Igor Jurgens, jenž už několikrát kritizoval Putinovu éru. Tentokrát však pouze uvedl, že premiérův návrat do Kremlu není aktuální. Dále pak vyzval k rozhodnutí „kdo z koho“, protože vyjádření typu „potom se domluvíme“ byla snad přijatelná v prvních dvou letech vlády tandemu, avšak vzhledem k čím dál více se radikalizující náladě veřejnosti už nejsou dostačující.

Přípravu konzervativního (Putinova) tábora signalizuje nijak okázalá, zato dobře postřehnutelná aktivizace silného muže z Putinova nejbližšího okruhu, vůdce „pitěrských siloviků“ odpovídajícího za sektor energetiky Igora Sečina. Někteří o něm dokonce mluví i jako o možném kandidátovi, takový scénář je však takřka vyloučený. Sečin je mužem odpovědným za úspěch projektu „Putin-3“ a v určitých případech si lze také představit, že by pak mohl usednout do premiérského křesla. Putinův tábor mimochodem jako argument s oblibou připomíná průzkumy veřejného mínění. Vloni na podzim Medveděv sice na okamžik dohnal „šéfa“, nicméně dnes je ukazatel Putinovy důvěry opět o šest procent vyšší a většina Rusů by v Kremlu raději viděla právě jeho.

Symboly stagnace a modernizace

Přestože se síly stojící za oběma politiky vyznačují rozdílným uvažováním a hrají evidentně také svoji vlastní hru, tandem je pořád jedním týmem, jehož členové mají vzájemně rozdělené role, čímž se jen rozšiřuje jeho pole působnosti. Tak to vidí také politolog Andrej Rjabov, výzkumný pracovník moskevského Carnegieho centra, který podtrhuje, že jednotlivým aparátům jde bezesporu o hodně. „Sledují vlastní zájmy a chtějí si získat, respektive udržet co nejlepší pozice. Proto tak často uměle vyvolávají dojem rozporu a tento přístup sledující vlastní zájmy nejednou přebírají i média,“ prohlašuje Rjabov.

Rovněž podle francouzského politologa Arnauda Dubiena mezi Putinem a Medveděvem v zásadě neexistuje žádný vážnější rozpor, nicméně dochází ke střetu zájmů obou týmů. A tak někdy otevřeně, někdy za zavřenými dveřmi svádějí svůj v první řadě existenciální boj. „Tento faktor bychom v žádném případě neměli podceňovat. Domnívám se, že v určité situaci může mít významný vliv na chod událostí,“ podtrhuje vedoucí výzkumných programů týkajících se Ruska a postsovětského prostoru v pařížském Institutu mezinárodních a strategických vztahů.

Zahraniční média považují Putina za symbol stagnace, zatímco Medveděva za symbol modernizace

Můžeme-li věřit Putinovi, pak bude v době rozhodování důležitým hlediskem, jaká bude právě situace země a koho (jakého politika) bude Rusko spíše potřebovat. Na Západě se mnozí domnívají, že Putin a Medveděv reprezentují dva směry. Zatímco první představuje tvrdou, konfrontační a konzervativní linii, druhý ztělesňuje liberálnější přístup ochotný ke kompromisům. Mezinárodní tisk považuje Putina za symbol stagnace, zatímco Medveděva za symbol modernizace. Stejně tak je premiér spojován s korupcí, prezident naopak s bojem proti ní. V komunikaci dává jeden přednost čím dál zastaralejší televizi, zatímco pro druhého z nich je nepostradatelný spíše internet a Twitter. Putin je ztělesněním věčného, nezměnitelného Ruska, Medveděv naopak zosobňuje změny a naději.

Ačkoliv je na tom spousta pravdy, jedná se o hrubě černo-bílé vidění. Nikolaj Zlobin tento obraz trochu doplňuje, když při rozboru osobnostních rysů obou politiků konstatuje, že zatímco Putin je geniálním taktikem a vynikajícím politickým sprinterem, Medveděv se snaží prosazovat spíše střední vzdálenost, jež mu lépe vyhovuje. Putin je skutečným voluntaristou, dokáže okamžitě rozpoznat a instinktivně vycítit, v čem se skrývají možnosti, a vytěžit z nich maximum. O ničem příliš neváhá. Je jako Margaret Thatcherová či Ronald Reagan. Medveděv naproti tomu vymýšlí plány, radí se o věcech a dlouho uvažuje, což není v Rusku tak populární.

Medveděvův program modernizace není ničím jiným než doplněnou oprášenou verzí o dva roky staršího plánu Putin–2020

Podle Dubiena se Putin a Medveděv sice dobře doplňují, reprezentují však rozdílné styly, svět vidí každý trochu jinak a jasný rozdíl je i v kruzích, které za oběma státníky stojí. Ačkoliv Putin zdůrazňuje, že patří k jedné straně, studovali na stejné škole a spolupracují již dvacet let, je mezi oběma muži věkový rozdíl třináct let, tedy skoro jedné generace. Medveděv dokončil svá studia na leningradské univerzitě v době perestrojky v roce 1987, tedy v pozdní éře Sovětského svazu, zatímco Putin v roce 1975. Kromě toho Medveděv nesloužil v KGB. Z toho vyplývá, že mají různé zkušenosti a jejich fixní obraz světa se utvářel za přispění rozdílných okolností. A to je velmi důležité k pochopení skutečnosti, že současný prezident má trochu jiné priority také v politice.

Jinak se staví k modernizaci, roli státu i občanským svobodám, což ovšem neznamená, že by stál v příkrém rozporu s názory Vladimira Putina. Ačkoliv v jejich stylu a metodách lze skutečně pozorovat rozdíly, Andrej Rjabov v programech nevidí žádnou konfrontaci. V souvislosti s Medveděvem se například obvykle zmiňuje omezování role státu a liberální přístup. Nicméně o snižování státní účasti mluví také nový starosta Moskvy Sergej Sobjanin, jenž je považován za Putinova člověka. Každému reálnému politikovi totiž musí být jasné, že s tím, jak ubývají rezervy, je třeba víc než dříve zapojit soukromý kapitál. A nezapomínejme ani na to, upozorňuje Rjabov, že Medveděvův program modernizace není ničím jiným než doplněnou oprášenou verzí o dva roky staršího plánu Putin-2020.

Kdo vyhraje, je klíčové

Ruská loď by tedy zvolením Putina ani Medveděva nenabrala radikální obrat. Přesto má otázka budoucnosti tandemu obou státníků z hlediska stability a rozvoje země klíčovou důležitost. Systém samotný vybudovala před rokem 2008 s téměř dokonalou prozíravostí elita soustředěná kolem Vladimira Putina a stejně delikátně je po čtyřech letech třeba nalézt možnosti jak dál. V opačném případě by totiž mohlo dojít k narušení stability systému, jenž by ztratil svoji i tak nepříliš ocelovou efektivnost, a rozplynula by se jeho legitimita, kterou si přes určitý pokles udržuje i po letech krize.

Vše nasvědčuje tomu, že rozhodnutí má i nyní v rukou Putin, což ovšem vůbec neznamená jeho automatický návrat do Kremlu. Pokud se totiž nechá delegovat bez výraznějších formalit a Medveděvovi, který je, co se týče prezidentských povinností, čím dál tím silnější, jen vzkáže, že mu skončily čtyři roky, které dostal darem, mohlo by to zapříčinit pokles jeho důvěry. V mnohých by to jistě vzbudilo nepříjemné pocity a co je ještě důležitější – určitě by to neposloužilo k zachování pružnosti systému. Ačkoliv toto přirovnání trochu pokulhává, na příkladu arabského světa je dobře vidět, kam podobný vývoj spěje. Nesmíme však zapomínat na to, že byzantské myšlení má vždy v záloze nějaké překvapení, stejně jako před čtyřmi lety, kdy si také nevybralo právě nejjednodušší cestu. A tak tomu nebude ani teď.

Byzantské myšlení má vždy v záloze nějaké překvapení, stejně jako před čtyřmi lety, kdy si také nevybralo právě nejjednodušší cestu

Můžeme se shodnout na tom, že na vítězství momentálně v podstatě nemá šanci nikdo třetí a tandem, jehož posláním bylo převést Rusko jemně a bez potíží do jiného politického systému, v zásadě splnil svůj úkol. Země se ani bez Putina v Kremlu nezhroutila. Jednou z možností, jak nyní postupovat dále, je vyvést Putina z formálně stále fungujícího systému tak, aby si přitom všichni zachovali tvář. O podobném scénáři zřejmě uvažuje Medveděvův tým. Naproti tomu většina sil, jež stojí za Putinem, by nejraději neváhala a provedla další výměnu. Jenže za Medveděvem dosud nestojí strana a dostatečný kapitál, přestože se kolem něj bezpochyby formuje jeden z pólů. V tom případě však ani jeden ze scénářů nevypadá příliš životaschopně. Nejméně pravděpodobná je snad samotná výměna míst, která se ani příliš neshoduje s uvažováním ruských politiků. S pomocí tak značné síly by totiž svého času bylo možné změnit ústavu a rovnou vyslat Putina do třetího období.

Šance na návrat ministerského předsedy jsou přesto vysoké. Jenže jak? Vezmeme-li v potaz, jak důležitým hlediskem je pro Putina zachovat si legitimitu, kterou si během osmi let strávených v prezidentském úřadu vybudoval, zatímco pro zemi je nezbytně nutné udržet systém, který je schopen zajistit i v politickém smyslu modernizaci, a tím zrychlit tempo rozvoje, potom by nebylo vyloučeno, kdyby oba politici změřili své síly ve vzájemném souboji. Jednalo by se o historický posun směrem k americkému politickému zřízení, který by v každém případě posílil legitimitu vítěze i obraz celého Ruska.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!