Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Důvěra stejně jako let čmeláka funguje prakticky. Teoreticky nikoli.

Afghánistán

  23:59

Zpráva Cesta k důvěře premiéra Nečase její krizi nevyřeší. Možná jednání v souladu s jasně vyjádřeným a podloženým názorem na veřejný zájem.

foto:  © ČTK, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

  • Co má společného metanolová kauza v České republice s útoky afghánských vládních vojáků na příslušníky mezinárodních bezpečnostních sil?
  • Jaké bylo jedno z nejpoužívanějších a zároveň bezobsažných slov na nedávném kongresu ODS?

Odpověď na tyto otázky je jednoslovná: Důvěra.

Metanolová kauza a Afghánistán

Počet lidí usmrcených jedovatým alkoholem – dosud 36 – je vysoký a zaslouží si prvořadou pozornost. Méně se však reflektovalo, nakolik tato kauza poškodila důvěru ve stát a jeho schopnost i ochotu vymáhat zákony a pravidla, bez nichž nemůže žádná společnost fungovat. Teoreticky si lze představit, že by si každý člověk nechal alkohol před jeho požitím otestovat, prakticky to však je neproveditelné. Skutečným ukazatelem vrcholné krize důvěry pak bylo, že to někteří lidé učinili. V případě metanolové kauzy bylo funkční řešení jednoduché – nepít tvrdý alkohol.

Ve srovnání s Afghánistánem se zdá krize důvěry v české politice relativně bezvýznamná. Navzdory tomu je důvěra neustále zmiňovaná.

Co však mají dělat američtí, britští a další vojáci v Afghánistánu, kteří od léta čelí masivnímu nárůstu útoků svých afghánských „spojenců“? Na to není odpověď ani zdaleka stejně jednoduchá. Mezinárodní strategie dlouhodobě předpokládá, že budou vycvičeny domácí ozbrojené síly, jež převezmou hlavní roli v boji proti Tálibánu a v zajišťování bezpečnosti. Výcvik a společné operace se však neobejdou bez určité míry důvěry. Ve hře je však víc než jen funkčnost strategie. Pokud totiž není možné Afgháncům důvěřovat, je tato strategie nejen nefunkční, ale i nesmyslná. Proč poskytovat výcvik a zbraně tomu, kdo mě chce zabít?

Ve srovnání s Afghánistánem se zdá krize důvěry v české politice relativně bezvýznamná – alespoň co se možných důsledků týče. Navzdory tomu je důvěra neustále zmiňovaná. Vláda spojila hlasování o daňovém balíčku s vyslovením důvěry. Premiér Petr Nečas na kongresu ODS prohlásil, že základní bolestí jeho strany je „ztráta důvěryhodnosti“, a proto představil koncepční zprávu Cesta k důvěře. A dle jeho slov, která by si nezadala se stranickými kádry v osmdesátých letech, „nahoru musejí důvěryhodní lidé, lidé nedůvěryhodní musejí jít na okraj“.

Nesoulad slov a činů

Jak si ODS v čele s Nečasem představuje získávání důvěry v praxi, se ukázalo záhy po kongresu této strany. Jedním z nových poslanců, kteří nahradili stranické rebely ve sněmovně, se stal Roman Pekárek z Kolína, v současné době nepravomocně odsouzený nepodmíněně na šest let za korupci. Stokrát může premiér Nečas tvrdit, že by na Pekárkově místě mandát nepřijal, že na něho bude působit, aby jej složil, i to, že poslanci ODS budou hlasovat pro jeho zbavení imunity. V získávání důvěry mu to nebude vůbec nic platné.

Kromě činů, jež odpovídají slovům, je nezbytným předpokladem důvěry také vědění a schopnost konat

Na tomto případu se ukazuje značný nesoulad slov a činů, což je jeden ze základních znaků nedůvěryhodnosti. A přitom nejde pouze o to, zda exot, jako je Pekárek, získal poslanecký mandát. Pro proces budování důvěry totiž může být stejně velkou překázkou premiérovo prohlášení, že v tomto případě nemůže nic dělat, i tvrzení představitelů ODS, že na Pekárkův „škraloup“ si nikdo z nich nevzpomněl, když hledali řešení stranické a vládní krize.

Navzdory tomu, že obojí může být pravda, lze jim jen obtížně uvěřit. A obzvlášť v případě výroků o nevědomosti. Premiér a jeho strana se tím dostali do pozice, kdy buď vědomě lžou, nebo se ukazuje jejich nevědomost a neschopnost. Obě možnosti jsou z hlediska důvěry fatální. Kromě činů, jež odpovídají slovům, je totiž nezbytným předpokladem důvěry také vědění a schopnost konat.

Dvě názorové skupiny

Nad problémem, v čem přesně důvěra spočívá, si láme hlavu řada filozofů, sociologů i politických teoretiků. Britský filozof Martin Hollis se o něm vyjádřil obzvlášť trefně: „Ačkoli je důvěra zřejmým životním faktem, je to s ní k vzteku. Funguje jako let čmeláka prakticky, ale nikoli teoreticky.“

Druhá názorová skupina tvrdí, že důvěra funguje na základě společenských vazeb, díky nimž považujeme většinu lidí za důvěryhodnou

Problém důvěry lze rozdělit do dvou značně širokých názorových skupin. Pro tu první spočívá základ důvěry ve shodnosti zájmů. Někomu lze důvěřovat, že zohlední mé zájmy, protože je to v jeho vlastním zájmu. Na tomto jednoduchém principu existuje důvěra v zastupitelské demokracii. Politickým stranám můžeme svěřit rozhodování o našich zájmech, protože je v jejich zájmu vzít naše zájmy v úvahu. Pokud to neučiní, prohrají příští volby. Potíží tohoto přístupu není jen to, že v praxi často nefunguje. Hlavní jeho slabina spočívá v zúžení důvěry na racionální kalkul.

Druhá názorová skupina proto tvrdí, že důvěra funguje na základě společenských vazeb, díky nimž považujeme většinu lidí za důvěryhodnou. I v situacích, kdy není možný racionální kalkul (například kvůli nedostatku informací), předpokládáme, že nebude důvěra zneužitá. To nám umožňuje zapojit se do sociálních vztahů mimo skupiny bezprostředně známých lidí.

Zásadní role v mezilidských vztazích

Fungování důvěry je ovšem pouze jednou, a pravděpodobně snadnější stranou problému. Její vytváření a získávání pak druhou. Důvěru lze snadno ztratit, ale obtížně nabýt. A objevují se i názory, že důvěru nelze vůbec vědomě vytvořit. Tato skepse se často zdá oprávněná. Ze zásadní role, již důvěra hraje v mezilidských vztazích, však vyplývá, že musejí existovat způsoby, jak ji pěstovat.

Ze zásadní role, již důvěra hraje v mezilidských vztazích, vyplývá, že musejí existovat způsoby, jak ji pěstovat

Řešení však určitě nevede přes bezobsažné floskule v premiérově zprávě Cesta k důvěře. Naopak by nám pomohla schopnost konat v souladu s jasně vyjádřeným a věděním podloženým názorem na podobu veřejného zájmu. Tento názor bude nutně dílčí a mnozí jej nebudou sdílet. Přinejmenším však bude takové jednání vykazovat znaky důvěryhodnosti. To, že je ne každý bude za důvěryhodné považovat, nevadí.

Počínaje baronem Charlesem Louisem Montesquieuem si totiž všichni liberální myslitelé dobře uvědomovali, že fungující liberální demokracie vyžaduje také zdravou dávku nedůvěry.