Důsledek války v Sýrii: Staronový geopolitický pořádek Blízkého východu?

Turecko-izraelská špionážní aféra by mohla být začátkem aliance Turecka a Íránu s podporou USA jako do roku 1979. Možná se připojí i Izrael.

Jan Čuřík 22.11.2013
Dnešní hlavní blízkovýchodní geopolitičtí hráči (zleva do prava): Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ministr zahraničí USA John Kerry, syrský prezident Bašár Asad a íránský prezident Hasan Rouhání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dnešní hlavní blízkovýchodní geopolitičtí hráči (zleva do prava): Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ministr zahraničí USA John Kerry, syrský prezident Bašár Asad a íránský prezident Hasan Rouhání. | foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK, ReutersČeská pozice
Dnešní hlavní blízkovýchodní geopolitičtí hráči (zleva do prava): Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ministr zahraničí USA John Kerry, syrský prezident Bašár Asad a íránský prezident Hasan Rouhání.

Informaci, že Turecko odhalilo loni na jaře íránským úřadům identitu deseti agentů izraelského Mosadu na území islámské republiky, zveřejnil 16. října respektovaný novinář amerického deníku The Washington Post David Ignatius. To, že se tato událost dostala na veřejnost až po 1,5 roce, co se údajně stala, bylo v Turecku a v menší míře i v Izraeli příčinou mnoha úvah, zda bylo její zveřejnění náhodné, anebo maskovalo jiný cíl.

  • Bylo zveřejnění špionážního incidentu zamýšleno jako americké varování tureckému premiéru Recepu Tayyipu Erdoganovi, že se jeho blízkovýchodní, a především syrská politika stává příliš autonomní a bezmyšlenkovitá, jak naznačovaly některé komentáře tureckého opozičního deníku Hurriyet?
  • Mělo jít o taktní připomenutí izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, že se jeho a priori negativní postoj k dvouměsíčnímu mapování amerických a íránských pozic stává i pro Washington problematický, jak naznačil občas až nevěrohodně konspirativní izraelský zpravodajský web Debka?
  • Stal se David Ignatius, jenž turecké veřejnosti splývá s incidentem téměř před pěti lety, kdy na Světovém ekonomickém fóru v Davosu moderoval vzrušenou a premiérem Erdoganem předčasně ukončenou debatu s izraelským prezidentem Šimonem Peresem, nepřímým aktérem dosud doutnajícího izraelsko-tureckého sporu?

Na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď – politické názory Tel Avivu, Ankary a Teheránu se liší. Neměli bychom proto rezignovat na hledání odpovědi s velkým O a místo toho tento incident chápat jako příznak velkého prázdna v letech 2012 až 2013, ve kterém jsou všechny klíčové státy Blízkého východu nucené stále rychleji od základu revidovat svá spojenectví a strategické vazby a vydat se na blíže neurčenou dobu cestou osamělých jezdců?

Tři trendy

Příčiny této situace není při detailnějším zkoumání obtížné identifikovat – od velkého příběhu úpadku moci USA až po mikroudálosti války v Sýrii. V rozpadu blízkovýchodního geopolitického uspořádání, jak ho známe přinejmenším od roku 1979, jsou zřejmé především tři trendy:

1. Proměna role USA spojená s postupným oslabováním pouta mezi americkým dolarem jako účetní měny mezinárodního finančního systému a toky ropy – komodity, se kterou je jeho hodnota od Brettonwoodské konference v roce 1944 svázaná.
O osudu dolaru dnes více než kdy jindy rozhoduje spíše výkon tiskařských strojů pro kvantitativní uvolňování v americké ekonomiceO osudu dolaru dnes více než kdy jindy rozhoduje spíše výkon tiskařských strojů pro kvantitativní uvolňování v americké ekonomice. A také snaha udržet jeho postavení coby univerzální měny, jíž jsou vyrovnávané závazky za prodej fosilních paliv – pohonu moderní průmyslové ekonomiky.
Netřeba zdůrazňovat, že navzdory rozpadávání se světového energetického trhu do dvou velkých oblastí, jsou ekonomiky Eurasie životně závislé na těžbě a exportu ropy a plynu z energetického kokpitu v oblasti Perského zálivu. Jeho centrálním bodem je Saúdská Arábie.

2. Pokračování otřesů a rozpadu politického pořádku, které na Blízkém východě vzešly z dekolonizace v šedesátých letech 20. století, pro niž byla charakteristická privilegovaná role armády (Egypt, Irák, Sýrie a na jiných základech také Turecko) či budování soukromého státu pod hlavičkou vládnoucí rodiny (Saúdská Arábie).
Arabské intifády v roce 2011 byly pokusem tyto poměry narušit a prosadit otevřenější uspořádání společnosti, které bude věrněji odrážet její demografické složení s drtivou převahou lidí do 35 let. Tento trend během léta 2013 zvrátil, anebo přinejmenším dočasně zastavil vojensko-technokratický převrat v Egyptě, úspěšná finanční a politická „kontrarevoluce“ sponzorovaná Saúdskou Arábií a nezvratná militarizace syrského příběhu.
V této souvislosti je třeba dodat, že podobnou „stabilitu“, jakou v únoru 2011 vykazovala Sýrie, má dnes na Blízkém východě pouze jeden stát – Saúdská Arábie.

3. Sebenaplňující se proroctví, jež od druhé poloviny roku 2012 proměnily Sýrii ve třetí velkou kauzu mezinárodního nomádského džihádu – po Afghánistánu v osmdesátých letech 20. století a Iráku v uplynulém desetiletí.
Z hlediska geopolitického uspořádání Blízkého východu má válka v Sýrii největší dopad na TureckoAsadův režim systematickým a minimálně od prosince 2011 opakovaným „teroristickým“ očerňováním veškeré syrské opozice vytvořil podhoubí, díky němuž se konflikt od poloviny roku 2012 postupně internacionalizoval. Svou zhoubnou agendu v něm během uplynulého roku našly znovu aktivované džihádistické sítě, které se v letech 2005 až 2007 zrodily v důsledku americké intervence v Iráku. Vedle toho se konflikt stal magnetem pro převážně „onlinově“ radikalizované aktivisty, kteří do Sýrie míří ze zemí Blízkého východu, Kavkazu a evropských států.
Trvalé ničení všech vrstev syrské společnosti vysídlováním, válečnou ekonomikou a rostoucím počtem mrtvých se různými formami promítá ve všech státech sousedících se Sýrií, včetně Izraele. Z hlediska geopolitického uspořádání Blízkého východu však má největší dopad na Turecko. Kam může tuto zemi zavést? Jak to souvisí s turecko-izraelskou roztržkou? Nejsme dnes na začátku nové turecko-íránské aliance s americkou podporou, jako tomu bylo od konce padesátých let do íránské revoluce v roce 1979? Co když se k ní, aby bylo retro úplné, nakonec připojí i Izrael?

Od Davutoglua k Fidanovi

Turecká zahraniční politika byla dlouhou dobu spjatá se sympatickým Ahmetem Davutogluem. Jeho koncept politiky „nulových problémů“ se však v roce 2012 roztříštil o realitu blízkovýchodních intifád. Místo „nulových problémů“ dnes Turci dnes pro popis vlastní situace prosazují márquezovský termín „vzácná samota“. A jako architekta zahraniční politiky stále častěji uvádějí Hakana Fidana narozeného v roce 1968. Ten se v roce 2010 stal ředitelem turecké zpravodajské služby, kombinující úkoly rozvědky i kontrarozvědky.

Turci stále častěji uvádějí jako architekta své zahraniční politiky šéfa zpravodajské služby Hakana Fidana narozeného v roce 1968

Fidanův příběh symbolizuje proměnu Blízkého východu. Místo setkávání ministrů tete-a-tete, jež doprovázely debaty podnikatelských komunit a optimismus ohledně budoucnosti, jako tomu bylo ještě v roce 2010, je dnes turecká zahraniční politika směrem na jih promýšlena na zcela jiném základě.

Nakolik je tato změna radikální, ukazuje banální příklad. Rozhodne-li se nějaký člověk například z belgického Gentu přidat k syrskému džihádu, potřebuje mít ke splnění tohoto svého záměru cestovní pas, 280 eur na nízkonákladový let do turecké Antakye a pár lir na posezení v kavárně v tomto městě, než se vyjasní s kým a kde překročit jižní tureckou hranici se Sýrií.

Žijeme ve světě snadnějšího pohybu lidí i kapitálu a syrská válka není výjimkou. Dokud nebudou mít lidé od narození implantován čip, aby mohli být neustále sledováni, není v lidských silách izolovat syrské bojiště od světa. Tam, kde před třemi lety v Turecku bylo ministerstvo zahraničí, je dnes rozvědka.

Komplikované vztahy

Hakan Fidan byl hlavním tématem článku v deníku The Washington Post. Izraelci ho sice několikrát označili za příliš vstřícného Teheránu, ale ani to nic nemění na velké důvěře, již k němu chová Washington.

A navzdory všem problematickým turecko-izraelským vztahům obohaceným emotivními gesty tureckého premiéra Erdogana a občasnými verbálními útoky izraelských politiků se Fidan několikrát sešel se současným šéfem Mosadu Tamirem Pardo – dvakrát loni v listopadu v Káhiře, kde se pokoušeli dohodnout příměří mezi Izraelem a Hamásem, a letos v červnu v Istanbulu. Není vše natolik horké, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Cesta do Damašku nevede přes Moskvu ani Washington, ale přes Ankaru a Teherán. Jen v nich totiž syrská válka opravdu bolí.

Komplikované však jsou i turecko-íránské vztahy. V roce 2010 byly dobré, ale postupná proměna syrské války v bitvu abstraktních konfesních identit sunnitů a šíitů je narušila. Obě země se proto stále více ocitaly na opačné straně bariéry. Zhruba od letošního září, kdy byl příkop nejhlubší, se však něco začalo měnit. Turecko začalo více rozlišovat v podpoře jednotlivých skupin syrské ozbrojené opozice, což paradoxně zvyšuje možnost sebevražedných atentátů ve velkých anatolských městech.

Cesta do Damašku

Íránské úřady pak s požehnáním vůdce revoluce Alího Chámeneího začaly vyjednávat s mezinárodním společenstvím, přičemž ambicí tohoto vyjednávání je otevřít Íránu cestu k plnohodnotnému návratu do něho.

  • Bude-li tento trend pokračovat, objeví se zanedlouho staronové geopolitické uspořádání Blízkého východu, ve kterém budou Íránci s Turky největšími přáteli „Západu“? A to navzdory tomu, že nezanedbatelná část turecké společnosti bude vůči Erdoganově vládě stále ostražitější, neboť se jí nelíbí její autoritativní sklony?
  • Bude se konkureční strana opírat o saúdský finanční polštář saturovaný ropnou produkcí ve výši dvanácti milionů barelů denně konzumovanou Indií, Čínou a Japonskem a podporovaný na západě egyptskou armádu a na východě pákistánskou armádou a rozvědku?

To vše pod dohledem amerického ministra zahraničí, který bude objíždět blízkovýchodní metropole a v nich pronášet větu podobnou té Johna Kerryho v pondělí 4. listopadu v Rijádu: „Jste pro nás velice, velice důležití.“ A to aniž by se nad touto oblastí stejně jako několik desítek let v minulosti rozprostíral americký deštník.

  • Na kterou stranu se pak přikloní Izrael, vsadil-li jeho současný premiér Netanjahu tolik na protiíránskou kartu a jeho možný nástupce ještě více?
  • Může izraelská vláda navzdory veškeré své lobbistické aktivitě ve Washingtonu učinit nakonec něco jiného než se přizpůsobit, pokud se jednání Íránu a mezinárodního společenství bude vyvíjet pozitivně?
  • Je pravděpodobné, že ve stejné době bude Levanta stále vařícím se územím, ve kterém se bude potýkat syrská armáda a dezorientovaný Hizballáh na jedné straně s ke všemu odhodlanými džihádistickými frančízami na druhé?

Cesta do Damašku nevede přes Moskvu ani Washington, ale přes Ankaru a Teherán. Jen v nich totiž syrská válka opravdu bolí.