Důsledek ukrajinské krize: Lepší evropská spolupráce s Íránem?

Íránci mohou být spojenci Evropanů na Blízkém východě a částečně energetickou protiváhou Ruska v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.

Jan Čuřík 2.4.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski během prvního březnového víkendu – 1. a 2. března – navštívil Teherán. Několik dní před jeho návštěvou otiskl populární, reformistický íránský deník Šargh Sikorského úvodník, ve kterém vytříbenými argumenty shrnul, proč se do Íránu po dvanácti letech vrací.

Sikorski ve stručném historickém ohlédnutí připomněl, že Polsko v roce 2014 oslaví čtvrt století od chvíle, kdy se vymanilo ze sovětské dominance, které předcházely dvě zničující světové války, krátké mezidobí nezávislého státu a více než stoleté traumatické rozdělení polského státu mezi Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko. Poslední, třetí dělení Polska v roce 1795 mezi evropské velmoci nikdy neakceptovaly dva státy – Vysoká porta, vláda osmanského sultána v Istanbulu, a dvůr perského šáha sídlící shodou okolností také od roku 1795 v Teheránu.

Sikorského návštěva byla naplánována v průběhu ledna, původně tedy neměla žádnou přímou souvislost s eskalací ukrajinské a následně krymské krize. Mimoděk ale připomněla, že střední Evropa svůj spletitý vztah k Rusku sdílí se dvěma velkými, centralizovanými státy v jižní části ruského gravitačního pole – Tureckem a Íránem. Oba tyto státy představují v současné konfliktní situaci téma k zamyšlení.

Smazávání rozdílu mezi Západem a Ruskem

ČESKÁ POZICE se v souvislosti s prohlubující se syrskou válkou věnovala otázce, zda již zcela pozbyla platnost více než stoletá myšlenka britského geografa Halforda Mackindera, podle které má Rusko intuitivní ambici sestupovat po rovnoběžkách na jih – prorážet z nehostinné kontinentální Eurasie do mírného pásu.

Okolo ruské ropy a plynu se vytvořily spletence zájmů, které u mnoha Evropanů smazávají rozdíl mezi „demokratickým“ Západem a „autoritářským“ RuskemStandardní Köppenova klasifikace podnebí sice identifikuje pás vlhkého subtropického klimatu na Ukrajině jen v jedné nevelké oblasti – na jižním Krymu –, ale ruský prezident Vladimir Putin má pravděpodobně na stěně své pracovny jiné mapy než klimatické. Jakkoliv je totiž Mackinderova teorie Heartlandu romantickou minulostí, jedna jižní a jihozápadní gravitace Rusku zůstala dodnes.

Jižní a jihozápadní regiony Ruské federace – s výjimkou moskevské aglomerace – mají nejvyšší hustotu obyvatel. A po pádu sovětského státu právě v této oblasti nastal nejsilnější útlum průmyslové aktivity. Motorem ruské ekonomiky jsou nehostinné oblasti za Uralem, v čele se západosibiřským ekonomickým regionem koncentrovaným okolo ťumeňských ropných polí.

Řečeno jinak, ruská ropa, plyn a kovy, jež tvoří skoro 80 procent veškerého ruského vývozu, pocházejí ze vzdálených a řídce osídlených oblastí Ruska. Mezi nimi a svou západní hranicí se nachází Rusko s nerovnoměrně rozloženou prosperitou v období 2003 až 2013 založenou na recyklaci příjmů z prodeje ropy a plynu do finančních služeb, realit a rozvoje rituálů spotřební společnosti.

Okolo této osy se během více než deseti uplynulých let vytvořily spletence vzájemných zájmů, které dnes v očích mnoha Evropanů smazávají rozdíl mezi „demokratickým“ Západem a „autoritářským“ Ruskem. Razantně je v článku „Why Russia No Longer Fears the West“ (Proč se Rusko nadále nebojí Západu) na začátku března popsal americký časopis Politico.

Žolík v ruce protistrany

Ať už k současné ukrajinské krizi zaujímáme jakýkoliv postoj, nelze se vyhnout otázce, zda se dlouhodobé investiční a obchodní zájmy, které „Západ“ považoval za své aktivum, nestaly postupně žolíkem v ruce protistrany. Logika států a logika soukromého akcionáře se totiž může v zónách nestabilní geopolitiky osudově míjet. Jak to souvisí s Íránem nebo Tureckem?

Nelze se vyhnout otázce, zda se investiční a obchodní zájmy, které „Západ“ považoval za své aktivum, nestaly žolíkem v ruce protistranyVztahy Ruska a Evropy se v uplynulých deseti letech proměnily v politiku produktovodů – ať už s ropou nebo se zemním plynem. Debata o třecích plochách v tomto prorůstání vzájemných vazeb byla po roce 2001 v Evropě zarámována do pojmu energetická bezpečnost.

Po určitou dobu byla představa možného rozmělnění monopolního postavení ruského plynu v oblastech východně od osy západní Německo–jižní Itálie spojovaná s projektem Nabucco (plynovod spojující středoevropský distribuční uzel v rakouském Baumgartenu s nalezišti v kaspickém šelfu). Dlouholetý evergreen, mezi jehož interprety se zařadilo také několik českých politiků, však vždy v tichosti obcházel největší tabu evropské politiky spjaté se státem na jižních březích Kaspického moře – Íránem.

Vzkříšení Nabucca?

Možnosti financování investičně podobně náročného projektu se odvíjejí od objemu rezerv, které mohou být vytěženy a jež garantují u financujícího partnera smysluplnost projektu. Ta by v případě Nabucca byla zajištěna, pouze pokud by v projektu byl zainteresován Írán, jenž má po Rusku nejvyšší zásoby plynu na světě. Tento stát však s krátkou přestávkou v letech 1979 až 2013 zmizel jak z představivosti západních politiků, tak z politické ekonomie vztahů „Západu“ a Blízkého východu. Ale časy se mění.

Dočkáme se v kontextu krymských a ukrajinských událostí v roce 2014 vzkříšení opery Nabucco, tentokrát s Íránem v hlavní roli?Je polovina března 2014 a neformální íránsko-evropské sbližování svým tempem předbíhá jednání o íránském jaderném programu. V žádném případě nejde o nezvratný proces, ale oboustranný zájem začíná fungovat jako sněhová koule. Dočkáme se v kontextu krymských a ukrajinských událostí v roce 2014 vzkříšení opery Nabucco, tentokrát s Íránem v hlavní roli?

Při pohledu z Evropy to občas může vypadat, že Rusko je jakýmsi nutným prostředníkem v jednáních USA a evropských států na jedné straně a Íránem na druhé, ať už kvůli Sýrii nebo Afghánistánu. Je to chybné zdání. Íránci se na sever dívají podobně skepticky jako Poláci na východ a pravděpodobně stále i podstatná část české populace. Příklady by bylo možné čerpat z dávnější i zcela současné historie rusko-íránských vztahů.

Osobní vzpomínka

Proč však nesáhnout po osobní vzpomínce. Jeden z nevelké, ale o to zajímavější komunity v Česku usazených Íránců, dnes již pán ve velmi pokročilém věku, vzpomínal na své dětství v íránském Ázerbájdžánu. Na konci třicátých let, kdy tam vyrůstal, se severozápadní cíp Íránu stal cílem sovětských misionářů, kteří sem ze severních krajů přicházeli šířit svůj světonázor.
A jejich úspěchy v tehdy ještě velmi konzervativní a převážně vesnické společnosti severozápadního Íránu nebyly vůbec zanedbatelné. Jak jinak by mohlo íránské dítě slyšet od svého dědečka na tehdejší dobu a danou zeměpisnou šířku radikální větu: „Dobře mě poslouchej, žádný Bůh není!“

Nesnadné jednání

Íránci nejsou snadní vyjednávači. Navíc žijeme v době triumfu přesvědčení, že místo kompromisů je třeba usilovat o maximální cíle. Jednání s Íránci není snadné i proto, že ve své rafinovanosti a inteligenci občas přechytračí i sami sebe, a debata se pak zhroutí. Mají z našeho pohledu nezvyklý styl vyjednávání – neustále opakují stejný argument, a když se zdá, že konečně změnili názor a přistoupili na kompromis, opět se roztočí kolovrátek.

Jednání s Íránci není snadné i proto, že ve své rafinovanosti a inteligenci občas přechytračí i sami sebe, a debata se pak zhroutíTo však nic nemění na tom, že mohou být našimi blízkými a sympatizujícími spojenci na Blízkém východě a také částečně energetickou protiváhou Ruska v čele s jeho prezidentem Vladimirem Putinem.

Jen bychom měli mít neustále na paměti, že výjimečná a ojedinělá poloha Íránu – od Kaspického moře až k břehům Indického oceánu – vedla Íránce k pohostinnosti prokazovanou se samozřejmostí cizincům právě v těch zemích, které jsou místy velkých pohybů a průchodů. Ale stejně je vedla k ostražitosti vůči záměrům velmocí – tu Ruska, jindy zase západních zemí.

Nejen produktovody

Íránský spisovatel Džalál Ál-e Ahmad, který do perštiny mimo jiné přeložil díla Aberta Camuse a Jeana-Paula Sartra, zveřejnil na začátku šedesátých let knihu, jejíž název se později stal populární mezi vůdci islámské revoluce – Gharbzadegí, což bývá trefně překládáno jako Westoxifikace, nákaza Západem.

Vydáme-li se plnou parou do Teheránu, udělejme to s maximálním vědomím toho, co nás kdy spojovaloTento název byl sice v kontextu porevolučního Íránu v duchu kulturního nacionalismu chápán téměř výhradně ve smyslu negativního vlivu západních morálních hodnot na íránskou společnost, ale Džalál Ál-e Ahmad jím původně cílil úplně jinam. Spojoval jej se zánikem tradičního umění ručně tkát koberce, které v Íránu v polovině minulého století začaly nahrazovat stroje dovážené z Evropy.

Vydáme-li se plnou parou do Teheránu, jak to udělal polský ministr zahraničí Sikorski, udělejme to s maximálním vědomím toho, co nás kdy spojovalo, a také s přesvědčením, že mezistátní vztahy nejsou jen dohodou o produktovodech, ale i projevem obyčejného lidského zájmu o druhé a o jejich názor na svět.