Lidovky.cz

Důsledek šestidenní války před 50 lety: Odpovědnost Židů za Araby

  8:32
Události 5. až 10. června 1967 byly dlouho posuzovány zejména ve vojenských a mezinárodně-politických souvislostech. Ani v Izraeli totiž nikdo nečekal, že i po půl století bude stát označovaný za jedinou demokracii na Blízkém východě vystupovat v roli okupační mocnosti. Platí za to celá izraelská společnost.

Archivní záběry ze Šestidenní války v červnu 1967. foto: ČTK

Loni v prosinci izraelské vedení rozlítila vzácná rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která konstatovala, že Izrael okupuje Západní břeh řeky Jordánu a Východní Jeruzalém a že usazování židovských osadníků na těchto územích je flagrantním porušováním mezinárodního práva. Vzácnost přijetí dokumentu spočívala jen v tom, že jej po mnoha letech nevetovaly USA – jinak je totiž mezinárodní společenství v této věci prakticky zajedno.

Kvůli počínání vůči Palestincům čelí Izrael stále silnějším výzvám k bojkotu, když ne státu jako takového, pak osad a jejich průmyslové a zemědělské produkce. Letos v dubnu izraelský premiér Benjamin Netanjahu zrušil plánované jednání s německým ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem jen proto, že šéfdiplomat z Berlína si v Izraeli sjednal schůzku s místními organizacemi kriticky monitorujícími dopady okupace na arabské obyvatelstvo. Liga arabských států už před 14 lety vyhlásila, že pokud Izrael ukončí okupaci, dočká se uznání od všech arabských vlád.

Případů, kdy je Izrael kritizován i ostrakizován kvůli počínání vůči Palestincům, je řada, takže není divu, že i v samotném židovském státě vede 50. výročí od osudové šestidenní války 5. až 10. června 1967 k vášnivým debatám.

Více peněz i energie

„Někdo říká, že šestidenní válka přinesla Izraeli pohromu,“ prohlásil Netanjahu koncem dubna na slavnosti, jíž si politické špičky země připomněly půlstoletí od konfliktu. „Já ale říkám, že to pro Izrael byla spása. Jak bychom mohli udržet naši existenci na tak malém pruhu země, v každodenním ohrožení pro naše obyvatele?“

O tom, že do chodu židovských čtvrtí Jeruzaléma izraelské úřady investují mnohem více peněz i energie než do arabských částí, které obsadily před 50 lety, není pochyb

Premiér odkazoval na fakt, že když byl Izrael v roce 1948 založen uprostřed nepřátelského území a navzdory většinovému názoru dosavadního obyvatelstva, odpůrci jeho existence prakticky nepřetržitě různými způsoby na mladý stát útočili a nebýt záboru Západního břehu Jordánu, měli by to dodnes ještě snazší. „Osvobodili jsme (Východní) Jeruzalém a učinili z něj jednotné město. Není dokonalé, ale je vcelku,“ dodal premiér.

Jenže další řečníci Netanjahua uprostřed triumfálních ceremonií upozorňovali i na jiné aspekty. „Nemůžeme pět chvalozpěvy na sjednocený Jeruzalém, když jeho východní část je nejchudší městskou oblastí v Izraeli,“ varoval prezident země Reuven Rivlin. „Suverenita v Jeruzalémě znamená také odpovědnost za celé město.“

O tom, že do chodu židovských čtvrtí izraelské úřady investují mnohem více peněz i energie než do arabských částí, které obsadily před 50 lety, není pochyb. V roce 2000 jsem i na toto téma vedl interview se starostou Jeruzaléma, pozdějším premiérem Ehudem Olmertem, a zmínil jsem kritiku, kterou problému věnují lidsko-právní organizace.

„Na tohle zjištění nepotřebujete ochránce lidských práv, to mohu potvrdit i já,“ opáčil podrážděně Olmert. „Východní Jeruzalém nebyl řádně spravován po mnoho let, mezi Západním a Východním Jeruzalémem je skutečně velká propast.“

Izraelský slovník konfliktu

V boji o veřejné mínění doma i ve světě však ještě větší roli než fakta hrají slova. Už dávno před vlnou současných násilností v arabském světě se Izraeli podařilo mainstreamovým médiím na Západě vnuknout izraelský slovník konfliktu. Například je tak dnes za teroristu označován prakticky každý palestinský útočník. Tedy nejen pachatelé bombových útoků na civilisty uvnitř Izraele, ale běžně i Palestinci, kteří útočí na příslušníky izraelských ozbrojených jednotek na okupovaných územích.

Už dávno před vlnou současných násilností v arabském světě se Izraeli podařilo mainstreamovým médiím na Západě vnuknout izraelský slovník konfliktu. Například je tak dnes za teroristu označován prakticky každý palestinský útočník.

To, co by leckde jinde bylo bráno – a co i dokumenty OSN považují – za legitimní boj proti cizí nadvládě, v případě izraelsko-palestinského konfliktu ze slovníku téměř vymizelo. Podobně se Izrael a jeho zahraniční podporovatelé pokoušejí vymýtit i samo slovo okupace, které je přitom rovněž součástí mezinárodního práva.

Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění si je většina, konkrétně 54 procent, Izraelců „jisto“ nebo „si myslí“, že slovo okupace není pro izraelskou vládu nad územím obývaným Palestinci případné. Mezi izraelskými Židy zmíněný termín vadí 63 procentům respondentů, u Arabů mělo výhrady šest procent dotázaných.

Sama izraelská vláda se citlivému slovu vyhýbá. Známou výjimkou potvrzující pravidlo byla v květnu 2003 slova tehdejšího premiéra Ariela Šarona: „Možná se vám to slovo nelíbí, ale to, co se děje, je okupace, držet 3,5 milionu Palestinců pod okupací. Jsem přesvědčený, že je to zlá věc pro Izrael i pro Palestince,“ připustil někdejší jestřáb izraelské politiky.

Mezinárodní právo

Dnešní vládní představitelé i proizraelští aktivisté proti nelichotivému, ale zároveň právnickému termínu bojují řadou argumentů. Někteří namítají, že Izrael nemůže okupovat zemi, kterou prý dal Židům Bůh. Další nechávají náboženské legendy stranou a s odkazem na Balfourovu deklaraci a poválečné mírové konference tvrdí, že už když po skončení první světové války dostali Palestinu do mandátní správy Britové, měli ji celou dát k dispozici Židům jako jejich domovinu.

Odpůrci slova okupace operují i tematikou mezinárodního práva. Pokud je Izrael v Judeji a Samaří okupantem, území jakého státu Izrael okupuje? zní jedna z námitek.

Z tohoto pohledu tak de facto odsouvají stranou i hlasování Valného shromáždění OSN v listopadu 1947, které navrhlo rozdělit britský mandát na židovský a arabský stát (přičemž židovská menšina měla dostat většinu území). Odpůrci slova okupace operují i tematikou mezinárodního práva. Pokud je Izrael v Judeji a Samaří okupantem, území jakého státu Izrael okupuje? zní jedna z námitek.

Faktem totiž je, že na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě vládli od konce čtyřicátých let Jordánci, aniž by však dosáhli mezinárodního uznání, že jde o území Jordánska. Skutečně to však znamená, že Izrael není na dobytých územích v roli okupační moci? Necháme-li stranou novodobé půtky aktivistů a internetových trollů všemožných táborů, nabízí se zajímavý pohled do izraelských archivů. V samotném židovském státě si totiž od počátku byli prekérnosti situace dobře vědomi, a slovíčkaření (tedy vynechávání slova okupace) nemělo jen emotivní důvody, ale i zásadní právní konsekvence.

Jen ne termín okupace

Už necelé dva týdny po dobytí Západního břehu vysoký představitel izraelské diplomacie, v té době poradce ministra Abby Ebana Michael Comay, v tajném dokumentu nabádal, aby se izraelské vedení vyhýbalo termínu „okupace“, aby tak Izrael mohl odpírat Červenému kříži přístup k obyvatelům obsazených území.

Už necelé dva týdny po dobytí Západního břehu vysoký představitel izraelské diplomacie, v té době poradce ministra Abby Ebana Michael Comay, v tajném dokumentu nabádal, aby se izraelské vedení vyhýbalo termínu „okupace“

„Ve světle toho, že se Mezinárodní výbor Červeného kříže snaží prosazovat práva civilních obyvatel s odkazem na Ženevské konvence, je nezbytná velká opatrnost při používání některých výrazů, které jsou v těchto konvencích používány. Mám na mysli zejména fráze ,okupovaná území‘ a ,okupační mocnost‘,“ napsal Comay s tím, že Izraelci by měli používat výrazy jako „pod izraelskou kontrolou“ nebo „území pod vojenskou správou“. Na jaře následujícího roku napsal Comay spolu s právníkem izraelské diplomacie Theodorem Meronem další, tentokrát přísně tajný dokument.

„Naše politika byla a je vyhýbat se diskusím o situaci na spravovaných územích s cizími státy na základě Ženevských konvencí,“ psal právní tým izraelského ministerstva zahraničí v březnu 1968 do Washingtonu tehdejšímu velvyslanci Izraele v USA (a pozdějšímu premiérovi) Jicchaku Rabinovi. „Naše explicitní uznání, že se jich týkají Ženevské konvence, by upozornilo na zásadní problémy ohledně demolic domů, deportací, osad a dalších. Navíc také když chce nechat otevřenou otázku hranic, nesmíme uznat, že na spravovaných územích máme pouze status okupační síly.“

Jinými slovy, ambasadoru Rabinovi bylo vysvětleno, že se Izrael možná dopouští toho, co mezinárodní konvence považují za zločiny, a že nesmí přistoupit na to, že je okupantem, protože by si pak nemohl na dobytá území činit nárok nebo smlouvat o hranicích. „Zkrátka, naším postojem na spravovaných územích je předcházet jasným porušováním Ženevských konvencí a zároveň se vyhnout debatám, zda se na ně konvence vztahují.“

Jedno z nejpalčivějších témat

Podobných dokumentů, které dokládají, že si Izraelci byli vědomi právního rámce okupace, a jež zároveň měly zůstat skryté před veřejností, je více. Historik Tom Segev ve své rozsáhlé knize 1967: Israel, the War, and the Year that Transformed the Middle East (1967. Izrael, válka a rok, který změnil Blízký východ), zmiňuje další přísně tajný přípis z pera Theodora Merona, který se týká židovských osad.

Osady jsou dnes jedním z nejpalčivějších témat izraelsko-palestinského konfliktu. Řada jich vznikla na původně vojenských základnách a stanovištích.

Právník izraelské diplomacie výslovně zmiňuje, že článek 49 čtvrté Ženevské konvence z roku 1949 zakazuje okupační mocnosti deportace nebo transfer jejího civilního obyvatelstva na území, které okupuje. Právník proto navrhl, že mají-li vznikat vesnice židovských kolonistů na dobytém arabském území, měly by být deklarovány jako vojenské tábory a mělo by se dbát na práva vlastníků dotyčných pozemků. Meron zároveň zmínil, že ve skutečnosti Izrael uznal status Západního břehu Jordánu coby okupovaného území, když začal vydávat vojenské výnosy odkazující na Ženevské konvence.

Právěosady jsou dnes jedním z nejpalčivějších témat izraelsko-palestinského konfliktu. Řada jich vznikla na původně vojenských základnách a stanovištích, byť osadníci vesměs přiznávají, že nešlo o výsledek právního purismu, ale spíš toho, že do vojenských ležení obvykle byla už dříve natažena voda a elektřina a armáda k nim vybudovala, když ne asfaltku, pak aspoň bytelnou cestu.

Cizí vlastnictví

Na místě zrušené základny vznikla v roce 2003 i osada Kida. Když jsem ležení náboženských sionistů navštívil, jeho obyvatelka Cofia ani nezastírala, jaký význam má tato lokalita: „Když je opravdu dobře vidět, dohlédneme odsud na sever až k pohoří Hermon na libanonské hranici. Jsme tu opravdu na strategickém místě. Tady pod námi je celé údolí Jordánu, vidíte pár arabských vesnic. A támhle v dálce už je Mrtvé moře. Byl to kdysi nápad Arika Šarona vytvořit tady všude řetězec židovských komunit.“

Pro tvrdé jádro osadníků, kteří si budují domovy na zabrané arabské půdě, zjevně není cizí vlastnictví žádným argumentem, bez ohledu na to, že tím prokazatelně zhoršují pozici Izraele u světové veřejnosti

V osadě Kida žilo 25 rodin se 70 dětmi. Přitom stále vypadala, jako by vznikla teprve předchozího dne. Zázemí chybělo i proto, že tuto nadivoko postavenou obec neuznávaly ani izraelské úřady. Takových vesnic přitom dodnes vyrostlo více než sto a žijí v nich tisíce lidí. Čas od času musí izraelská justice a politické špičky řešit ošemetné případy, kdy si kolonisté bez souhlasu majitelů vybudují domy dokonce na soukromých pozemcích Palestinců, což izraelské zákony rovněž neumožňují.

Na ukradené půdě takto byla postavena mimo jiné část osady Ofra, nedaleko Amonu si radikální sionisté v devadesátých letech zřídili na půdě prokazatelně patřící konkrétním arabským zemědělcům dokonce celou osadu, a když izraelské soudy opakovaně vyzvaly osadníky a vládu k odstranění budov, pravicové vedení státu vlastní justici několik let vzdorovalo.

Když letos v únoru izraelské policejní síly přišly radikály vytlačit, házeli osadníci na policisty kamení. „Dnes jsme to my, zítra budete vy,“ křičeli na ně. Netanjahuova vláda, v níž jsou osadnické kruhy silně zastoupené, vzápětí jako „bolestné“ schválila výstavbu dvou tisíc domů jinde na západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. Pro tvrdé jádro osadníků, kteří si budují domovy na zabrané arabské půdě, zjevně není cizí vlastnictví žádným argumentem, bez ohledu na to, že tím prokazatelně zhoršují pozici Izraele u světové veřejnosti.

Ztrojnásobení počtu

„Cítím k téhle zemi obrovskou lásku,“ řekla mi v roce 2008 paní Ilana z osady Eli, jednoho ze sídel vybudovaných v oblasti archeologických nálezů dokládajících starověké židovské osídlení. „Vystudovala jsem historii a archeologii a v průběhu let se dozvídám stále více o našich dějinách. Právě podle toho si vybíráme, kde žít. Tady kouknete z okna a vidíte místa, kudy šly dějiny Židů. Můžete to porovnávat s Biblí. Kamkoli se podíváte, vidíte stopy židovského národa!“

Osadníků žijících na Golanech, ve Východním Jeruzalémě a na Západním břehu je dnes asi 600 tisíc a tvoří zhruba desetinu izraelské židovské populace. Od mírových dohod z Osla uzavřených v roce 1993 se jejich počet ztrojnásobil.

K faktu, že i kdyby nebylo ilegální usazování Izraelců do osad jako takové, zabírání soukromé půdy je nezákonné i podle izraelských standardů, mi Ilana odpověděla: „Tohle je naše země, o tom není pochyb! Stačí se podívat do jakékoli knihy o historii. Je pravda, že tu žijí také Arabové. Ale že bychom odsud měli odejít, abychom s nimi měli mír? To nepřipadá v úvahu! Znám je, vídáme je občas. Ale nedá se jim věřit, oni nás nenávidí.“

Osadníků žijících na Golanech, ve Východním Jeruzalémě a na Západním břehu je dnes asi 600 tisíc a tvoří zhruba desetinu izraelské židovské populace. Od mírových dohod z Osla uzavřených v roce 1993 se jejich počet ztrojnásobil, což je voda na mlýn kritikům Izraele, podle nichž to příliš nesvědčí o ochotě židovského státu umožnit na západním břehu vznik palestinského státu.

Dalším zásadním argumentem v debatě ohledně osadníků jsou bezpečností otázky. Zastánci tvrdí, že osady jsou předpolím, že vytvářejí ochrannou zónu kolem samotného Izraele. Kritici mohou namítat, proč tedy Izrael neudržuje na Západním břehu pouze vojáky (což mu mezinárodní právo umožňuje) a povoluje i podporuje v konfliktní zóně usazování civilistů, kteří se nezřídka stávají terčem palestinských útočníků.

Jednota společnosti a armády

„Vím, že lidé, kteří v osadách žijí, jsou dobří lidé milující tuto zemi,“ napsal nedávno penzionovaný generál Noam Tibon, který léta velel armádě na západním břehu. „Z bezpečnostního hlediska jsou však spíš přítěží než přínosem.“ Existují vojáci, kteří odmítají zasahovat proti osadníkům porušujícím zákony nebo šikanujícím Palestince.

Ideologická mise hlídání osad a služby na okupovaných územích začala v sedmdesátých letech rozbíjet do té doby nezpochybňovanou jednotu izraelské společnosti a armády

Jsou ale i příslušníci armády, kteří naopak odmítají sloužit na okupovaných územích, aby se nedopouštěli útlaku Palestinců. Často otevřeně odsuzují osadnické hnutí. Doktor Amir Bar-On z Ben Gurionovy univerzity proto tvrdí, že „ideologická mise“ hlídání osad a služby na okupovaných územích začala v sedmdesátých letech rozbíjet do té doby nezpochybňovanou jednotu izraelské společnosti a armády. „Začaly se objevovat pochyby, proč to vlastně děláme, vždyť toto není účel naší armády,“ přiblížil vojenský expert.

Když jsem byl před lety na návštěvě osadnického veterána Bennyho Kacovera v prestižní sionistické osadě Elon More, na lavičce u dětského pískoviště hlídkovali dva vojáci v plné zbroji, Jigal a Danny. Řeč přišla na mladé radikály, kteří natruc umírněným Izraelcům a zejména Palestincům po nocích budují ilegální osadnická ležení na strategických návrších.

„Není dobré, když zabírají další kopce,“ řekl mi rozvážně Jigal svírající moderní americký samopal M-4. „Na jedné straně chtějí, abychom hlídali jejich osady před teroristy, na druhé provokují Araby i mimo ně. My se pak musíme s osadníky přetahovat a vůbec to není jednoduché – vždyť je to jako bojovat proti bratrům. Jsou to přeci také Izraelci!“

Udržení vojenské kontroly

Udržování vojenské přítomnosti a ochrana civilistů na nepřátelském území jsou spojené i s obrovským byznysem. „Jednou se nám poškodil ochranný plot kolem osady,“ řekla mi šéfka bezpečnosti v jedné ze židovských obcí. „Chtěli jsme ho opravit, armáda nám to ale zakázala. Přijela tedy nasmlouvaná firma, která to opravila několikanásobně dráž.“

Izraelské Středisko Adva zabývající se sociálními otázkami v Izraeli tvrdí, že jen v letech 1988 až 2015 židovský stát vynaložil na udržení vojenské kontroly nad Palestinci 55 miliard šekelů, podle dnešního kurzu přes 360 miliard korun

Izraelské Středisko Adva zabývající se sociálními otázkami v Izraeli tvrdí, že jen v letech 1988 až 2015 židovský stát vynaložil na udržení vojenské kontroly nad Palestinci 55 miliard šekelů, podle dnešního kurzu přes 360 miliard korun. Faktem je, že Izrael nyní dostává od USA ročně zbraně za více než čtyři miliardy dolarů, podle Advy však přesto výdaje na okupaci vedou k osekávání sociálních rozpočtů a investic tam, kde by peníze lépe posloužily izraelské veřejnosti.

„Mnoho Izraelců považuje okupaci a palestinské ozbrojené aktivity za téma oddělené od sociálních a hospodářských otázek,“ uvedl spoluautor studie Šlomo Swirski. „To je ale velký omyl – udržování okupace je velmi nákladný byznys, který poškozuje ekonomický růst, schopnost státu investovat do okrajové sféry společnosti a zvyšovat obecnou životní úroveň.“

Minové pole představuje pro izraelské legislativce i právní rámec uplatňovaný na Západním břehu Jordánu. Na rozdíl od Východního Jeruzaléma, který Izrael anektoval, na Západním břehu plošně neplatí izraelské zákony. Jsou tam formálně zaváděny tak, že relevantní normy schválené Knesetem a vládními institucemi vyhlašuje formou nařízení vojenský velitel regionu.

Zdi a ploty

Systém je však zároveň nastaven tak, že zatímco židovští osadníci podléhají stejnému, civilnímu systému jako jejich spoluobčané žijící v Izraeli, vůči Palestincům Izrael uplatňuje nástroje vojenské justice. Dvojí metr – civilní pro židovského extremistu z osady a vojenský pro arabského extremistu z nedaleké vesnice – má řadu dopadů.

Běžné palestinské populace se týkají i stovky kilometrů zdí a plotů, které Izrael v uplynulých 15 letech staví s odkazem na bezpečnost před teroristy. Tyto bariéry totiž nevznikají na hranici mezi Západním břehem a Izraelem, ale vedou téměř výhradě po okupovaném území, někdy i kilometry hluboko.

Arabským teroristům nebo jejich rodinám, pokud šlo o sebevražedného atentátníka, například izraelská armáda nezřídka boří domy, z židovských teroristů nebyl příbytek stržen žádnému. Mnohonásobně více domů – řádově tisíce – však Izrael za uplynulé půlstoletí Palestincům zbořil z jiných důvodů – od toho, že byly postaveny načerno, až po vytváření různých strategických koridorů, budování silnic k osadám a základnám a podobně.

Běžné palestinské populace se týkají i stovky kilometrů zdí a plotů, které Izrael v uplynulých 15 letech staví s odkazem na bezpečnost před teroristy. Tyto bariéry totiž nevznikají na hranici mezi Západním břehem a Izraelem, ale vedou téměř výhradě po okupovaném území, někdy i kilometry hluboko.Ukusují Palestincům další půdu ve prospěch osadníků a spolu s kontrolními stanovišti výrazně komplikují cestování mezi různými částmi arabského osídlení.

Pozice okupanta

Izraelská veřejnost je ve vnímání všech těchto jevů velmi rozpolcená, a můžeme mluvit o další zátěži, kterou jejich zemi vláda nad jiným národem přináší. Prezident Izraelské asociace pro občanská práva, spisovatel Sami Michael, tvrdí, že pozice okupanta představuje pro izraelskou společnost větší nebezpečí než Írán, na který systematicky poukazuje vedení země.

Pozice okupanta představuje pro izraelskou společnost větší nebezpečí než Írán, na který systematicky poukazuje vedení země

„Okupace odpírá Izraeli možnost žít vlastní život uvnitř suverénních hranic. Přetvářením okupovaných území v území ,izraelské‘ zároveň upíráme Palestincům práva daná mezinárodní legislativou,“ napsal Michael. „Okrádáme palestinské vlastníky o jejich půdu, omezujeme Palestince v pohybu, znemožňujeme jim využívání přírodních zdrojů na jejich území a uplatňujeme vůči nim administrativní vězení bez soudu.“ Jenže existuje i úplně opačný pohled, který reprezentuje například komentátor Ben-Dror Jemini. Ten argumentuje i tím, že ve srovnání s řadou arabských zemí se Palestincům daří i pod izraelskou kontrolou velmi dobře, a vypočítává řadu příkladů.

„Před 5. červnem 1967 nebyla na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy ani jedna univerzita, dnes je tam na 50 institucí vyššího vzdělávání. Sami Palestinci uvádějí, že mají nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí z celého arabského světa,“ upozornil Jemini. Poukázal i na další data – například že v roce 1967 přesahovala novorozenecká úmrtnost Palestinců 150 na tisíc živě narozených dětí, zatímco nyní osmnáct.

Bezpečnostní a morální zátěž

Izrael se považuje za demokratický a židovský stát, byť nejen Palestinci z okupovaných území, ale i ti ze samotného Izraele občas ironicky říkají, že je demokratický pro Židy a židovský pro Araby. Na blízkovýchodní poměry jde každopádně o velmi liberální a svobodný stát. Nabízí se však otázka, zda v případě, že okupuje cizí zemi a národ, je demokratické zřízení polehčující, nebo přitěžující okolností.

Zatímco z přísně faktografického, vojenského hlediska šestidenní válka trvala skutečně pouhých šest dní a skončila před půl stoletím 10. června 1967, ekonomickou, bezpečnostní a morální zátěž vyvolává dodnes

Zasluhuje takový stát zvláštní benevolenci, když omezuje práva druhého národa, jenom proto, že nejde o stát diktátorský či autoritářský, ale o – jak je leckdo přesvědčen – hráz proti nestabilitě šířící se z Blízkého východu? Anebo chce-li být Izrael považován za demokratický, nemělo by mu už plných 50 let procházet účelové využívání některých nástrojů, které mívají v repertoáru spíš diktátoři a autoritáři?

Podobné otázky stále řeší nejen vnější pozorovatelé izraelsko-palestinského konfliktu a Palestinci, ale i samotní Izraelci. Zatímco z přísně faktografického, vojenského hlediska šestidenní válka trvala skutečně pouhých šest dní a skončila před půl stoletím 10. června 1967, ekonomickou, bezpečnostní a morální zátěž vyvolává dodnes. „Šestidenní válka ve skutečnosti dosud neskončila,“ nechal se nedávno slyšet zmíněný izraelský historik Tom Segev. „Její sedmý den trvá od té doby už plných padesát let. Zasahuje to nás i Palestince – každý den, každou minutu.“

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.