Dušan Prokop: Mácha byl pro maloměstské Čechy příliš velké sousto

Už téměř 200 let oslovuje čtenáře a díky němu se květen považuje za měsíc lásky. A nejen to. Nad jeho dílem si lámou hlavu literární vědci i filozofové. Dokonce se stal národním hrdinou – v roce 1939 se pouť k jeho hrobu proměnila v manifestaci proti nacismu. O kom je řeč?

Jan Brabec 25.5.2014
Dušan Prokop, znalec Karla Hynka Máchy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dušan Prokop, znalec Karla Hynka Máchy | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Dušan Prokop, znalec Karla Hynka Máchy

O „králi českých básníků“ Karlu Hynkovi Máchovi – a zejména jeho stěžejním díle Máj. O Máchovi a jeho skeptickém vidění světa, poselství Máje, obrozencích, objevování češtiny, metafyzice, buřičství, rusofilství, tehdejším českém prostředí, lásce, smrti, poutích po hradech a současných čtenářích ČESKÁ POZICE hovořila se znalcem Máchova díla – filozofem a estetikem Dušanem Prokopem.

ČESKÁ POZICE: Čím je podle vás Máchův Máj dodnes tak přitažlivý?

PROKOP: Řekl bych, že nejen svými básnickými kvalitami, ale je zajímavý i po filozofické, názorové a citové stránce. Mně osobně se jeví Máj jako po všech stránkách komplexní dílo. Má dokonalou formu i zajímavou dějovou zápletku. Kdo má trošku vztah k literatuře a poezii, tak ho jistě zaujme skvostný jazyk básně, jeho melodika a bohatství výrazových prostředků. Jazyk Máje je dokonale sklouben s tím, co chtěl Mácha básní vyjádřit. Nakonec je výjimečný i tím, jak Mácha do děje existenciálně promítá sám sebe a své vlastní životní zkušenosti.

Karel Hynek Mácha

Jako typický romantik píše o svých vlastních představách jakéhosi ideálu a pak zaznamená ten propastný či dokonce mučivý rozpor mezi ním a realitou. Máj také naplno dokládá, jak obrovský smysl měl pro přírodu. A to nejen co se týče její krásy, ale také jí chápal symbolicky jako významného průvodce lidského života na zemi.

Tím nejdůležitějším ale je, že Máj je dílo významově víceznačné. Nedá se prostě nějak jednoduše vykládat a v tomto smyslu je Mácha opravdovým moderním básníkem a jeho význam jakoby časem pořád roste. Nakonec se s ním pojí poměrně zajímavý životní příběh, který má svými zákruty a komplikovaností v rámci českého prostředí rozhodně co říci i v současnosti.

ČESKÁ POZICE: V čem tedy podle vás časem „roste“?

PROKOP: Podle mého názoru v tom, že je univerzálním a hluboce lidským básníkem, který má co říci v každé době a tedy i dnes. Zkrátka se pokusil něco tak neuchopitelného a abstraktního jako jsou otázky po smyslu života zachytit a básnicky vyjádřit, a to se mu dokonale podařilo. Jeho univerzálnost se ale netýká jen palčivých filozofických problémů, ale zabývá se i konkrétními otázkami společenských poměrů. Tedy jakéhosi společenského snu, jak má asi podle něho společnost ideálně vypadat a jak, zejména ta česká, tomu ideálu vůbec neodpovídá.

V tomto kontextu zaznamenává jisté napětí, i co se týče naší historie – reflektuje velké kapitoly českých dějin, na druhou stranu vnímá provinční současnost tehdejších Čech. Konfliktní pro něho byl i jeho vztah k ženám. Jako každý romantik měl vysněný vzor ženy, ale ten obtížně hledal. Jak známo zamiloval se do měšťanské dívky Lori Šomkové, která byla bezpochyby krásná, přesto to byla sedmnáctiletá velmi naivní dívka a Máchovi zřejmě intelektuálně nevyhovovala.

ČESKÁ POZICE: A jak s takovým viděním světa rezonoval ve své době?

PROKOP: Mácha byl nejen naším úplně prvním veskrze romantickým básníkem, zároveň ale také básníkem první velikosti. Jistý náznak romantismu se dá sice objevit i u jeho současníků, jako byl třeba František Ladislav Čelakovský či Jan Kollár, Mácha byl ale romantik opravdu evropského formátu. Možná právě proto jej tehdejší české prostředí víceméně odmítalo, jeho pronikavost a důslednost úvah byla na tehdejší stagnující maloměstské prostředí Čech až příliš velkým soustem.

ČESKÁ POZICE: Jak to myslíte?

PROKOP: V tomto kontextu je třeba si uvědomit, jak to tehdy u nás asi vypadalo. Byla to éra politické „mrtvolnosti“, těžce konzervativního metternichovského absolutismu, kdy se v rámci Rakouska jakákoli novinka chápala takřka jako nebezpečná revoluce. Byla omezena svoboda slova a jakýkoli náznak svobodného projevu a demokracie se těžce postihoval. Veškerý společenský život jako by ustrnul a lidé si pouze hleděli žít své malé životy.

Takzvaným biedermeierovským životním stylem se zaměřili na domácí prostředí všelijakým zušlechťováním domácností pomocí drahého čalouněného nábytku, ozdobného porcelánu atp. Nakonec pohovka byla povinná snad v každé domácnosti. Mácha byl však svým zaměřením básníka někde jinde a takový život mu připadal malicherný a ubohý. Jako pravý romantik toužil po něčem větším, vznešenějším, a to se mu vlastně v jeho básnickém díle podařilo i vytvořit.

ČESKÁ POZICE: Jakým způsobem?

PROKOP: Tím, že napsal vůbec první velkou českou romantickou báseň na úrovni svých evropských současníků, jako byli nejen angličtí básníci lord Byron, Percy Shelley či Walter Scott, ale také ruští romantici Michail Lermontov a Alexandr Puškin, polský Adam Mickiewicz nebo německý Heinrich Heine či francouzský Alfred de Musset aj. Navíc se mi zdá, že Máchův romantismus vtělený do jeho básně nebyl dodnes v českém prostředí nějakou jinou, stejně silnou skladbou zcela překonán. Stále přitahuje nové a nové generace čtenářů, což přece nemůže být nějaká náhoda.

Řekl bych, že jako mladý člověk (v době vydání Máje mu bylo pětadvacet) promlouvá nejen za své souputníky z řad mladé generace, ale že má i dnes co říci člověku obecně. Pro starší generace může třeba znít přitažlivě jeho nostalgie po ztraceném dětství či ztraceném ráji jeho mládí. Mácha to zpodobnil tragické postavě loupežníka – vězně, navíc odsouzence k smrti. Obraz odsouzence úpějícího v těžkých úzkostech v žalářní v kobce totiž vztahoval především na sebe.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

PROKOP: Cítil se také vězněm, což rezonuje v každé době. Nejen coby „smrtelný“ a tedy konečný obyvatel této země, ale také jako oběť tehdejších společenských poměrů, se kterými se nebyl ochoten smířit. Nebyl žádným loupežníkem, avšak provokatérem a bohémem rozhodně ano. Třeba už co se týče extravagantního oblečení. Na tu poměrně spořádanou, konvencemi sešněrovanou dobu, si nechal ušít zvláštní béžový plášť s červenou podšívkou a k němu nosil vysoké jezdecké boty s ostruhami. Sice nepatřil do žádné vysoké společnosti, ale považoval se za člověka, který patří svým vzděláním a nadáním k elitě. Po umělecké stránce se však necítil být společensky dostatečně oceňován a jako romantik na sebe pohlížel jako na prokletého a nešťastného člověka.

ČESKÁ POZICE:Jak se ale stalo, že tak mladý člověk dokázal napsat tak výjimečnou báseň?

PROKOP: Byl nadprůměrně a všestranně nadaným člověkem, a to i přes to, že pocházel z chudé rodiny mlynářského dělníka a žádnou výjimečnou osobnost v rodině neměl. Přesto se na něm jeho původ docela zajímavě podepsal. Pocházel sice z venkovských poměrů rolníků z Měšetic u Votic, jeho otec ale žádným hrubým, primitivním člověkem nebyl. Prý uměl dobře vyprávět (v rodině se mluvilo česky, četly se kroniky a vyprávělo se o české historii), což prokazoval především v líčení napoleonských válek coby jejich účastník v pozici kuchaře. A jistě to byla dramatická a dobrodružná líčení, protože na ně Mácha rád vzpomínal ve svých zápiscích.

Jeden z prvních výtisků Máchova Máje bude k prodeji na veletrhu Svět knihy

Selský původ se na Máchovi projevil hlavně v jeho fyzických dispozicích. Byl to pohledný, urostlý a svými sto sedmdesáti centimetry na svou dobu poměrně vysoký mládenec. Podle svého vlastního portrétu měl pravděpodobně výrazný, možná trochu křivý nos a vysoké, klenuté čelo. Disponoval značnou fyzickou silou a hodně vydržel, což prokazoval především při svých pěších túrách. Dokázal například urazit trasu z Prahy do Litoměřic a zpět za jedinou noc.

ČESKÁ POZICE: Kde získal takový smysl pro umění či slovo?

PROKOP: Umělecké nadání zdědil hlavně po matce, ta jako dcera varhaníka pocházela z hudebnické rodiny a prý ráda zpívala. Mácha byl ostatně také dobrým hudebníkem, dobře zpíval a doprovázel se při tom na kytaru. Dokonce prý složil i několik písní a pro svoji Lori napsal školu pro kytaru. A nejenom to. Měl také jisté herecké nadání a hrál jak v Tylově ochotnickém, tak i ve Stavovském divadle. Dokázal se projevovat také jako malíř a kreslíř. Jeho zhruba 80 kreseb hradů a zámků „spatřených“ – nese určitou „reportérskou“ pohotovost a mají jistou dovednost dobových takzvaných vedut. A mají svůj osobitý rukopis i zajímavou náladu. Mácha měl vytrvalý a hluboký zájem o výtvarné umění, zejména o malířství a architekturu.

ČESKÁ POZICE: Čím se ještě zabýval?

PROKOP: Mácha je mimo jiné zajímavý i tím, že už od mládí miloval toulky po Praze a pěší chůze se mu stala vášní. Chodil do okolí navštěvovat kdejaké zajímavé místo, snažil se poznávat památky – viz jeho série cest po celé zemi, kdy slezl kdejaký hrad. S jistou nadsázkou se tak dá říci, že byl jedním z prvních českých turistů. Nakonec šel s kamarádem pěšky až do Itálie. A jistě to bylo velké dobrodružství, tehdy žádné asfaltky či značené cesty neexistovaly, natož pak nějaká turistická ubytovací zázemí. Na svých toulkách potkával povětšinou jenom samé lesy a opuštěné zříceniny. Ty také dokázal skvostně popsat. Nakonec svá putování chápal jako úděl básníka, věčného Ahasvera.

ČESKÁ POZICE: Jak vypadala tehdejší realita budoucího básníka?

PROKOP: Mácha se narodil na pražské Malé straně. V roce 1811 zažilo tehdejší Rakousko státní krach, kdy se měna znehodnotila asi na pětinu původní hodnoty (tedy něco podobného, co nás postihlo v padesátých letech v čase komunismu). Máchova rodina, do níž přibyl i druhý syn Michal, též velice zchudla, proto se posléze stěhovala do chudších částí města, k Petrské věži a později i k Františku.  Mácha chodil do obecné školy u sv. Petra. Chudé poměry Máchovy rodiny se ale časem trochu zlepšily. Máchův otec totiž získal povolení otevřít si malý krupařský krámek na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí, kam se tedy také přestěhovali. To už Mácha studoval gymnázium Na Příkopech.

ČESKÁ POZICE: Jaké se dají u tak mladého člověka vysledovat životní názory a postoje? Vždyť Máj je přece veskrze tragická báseň…

PROKOP: Jeho bytostný filozofický názor byl nepochybně skeptický, někteří autoři to kvalifikují jako nihilismus. Tvrdí se o něm, že nevěřil vůbec ničemu a na to, že byl absolventem piaristického gymnázia, mu prý víra například v posmrtný život nic neříkala. Já osobně to takto nevidím. Řekl bych, že to byla u Máchy spíše skepse, než cokoliv jiného. Jestli byl věřícím člověkem, nebo nebyl, to prostě dnes s určitostí nevíme. Do kostela však chodil běžně a docela rád, protože tam potkával jistou společnost a bylo to výjimečné prostředí, které mu konvenovalo. Vedle hradů a zámků, navštěvoval hřbitovy a kostely, prostě se tam cítil dobře či mu to navozovalo určitou náladu a směr jeho myšlenek. Jeho názory se ale postupně vyvíjely a dá se říci, že už ve škole prokazoval jistou výjimečnost. Totiž že si jako svůj vyjadřovací jazyk zvolil češtinu.

ČESKÁ POZICE: To, že si vybral češtinu, působí ale jako samozřejmost. Vždyť byl rodilým Čechem….

PROKOP: V té době to zase až taková samozřejmost nebyla, vždyť jsme žili v mnohojazyčném prostředí, kde převládala němčina. Mácha sice pocházel z českého prostředí a doma se mluvilo a četlo česky, v jeho původní společenské vrstvě se ale hovořilo jakousi směsicí němčiny a češtiny. Ke spisovné češtině se tak hned vlastně nedostal, veškerou výuku absolvoval v němčině. Ať už šlo o farní školu piaristickou nebo později šestileté gymnázium. Pak následovalo dvouleté studium filozofie, v tehdejším školském systému jako jakési průpravy pro další studium, ať už na lékařské, teologické či na právnické fakultě; tu Mácha později též vystudoval.

Dušan Prokop, znalec Karla Hynka Máchy

Dušan Prokop, znalec Karla Hynka Máchy

Učitelé a profesoři ho již od obecné školy oceňovali jako velice pilného a svědomitého žáka, u spolužáků byl velmi oblíben pro svoji přátelskou povahu a na filozofické fakultě se stal až jakýmsi mluvčím studentů. Tehdy se už také rozhodl, že chce být českým, nikoliv německým básníkem. Má se za to, že by na něco takového jako básník rozhodně měl. Své první básně také v němčině psal.

ČESKÁ POZICE: Když si jako svůj jazyk vybral češtinu, mělo to tehdy nějaký vyloženě deklarativní charakter?

PROKOP: K té proměně došlo během studia filozofie. Jakoby si tehdy uvědomil, že je tady vedle němčiny ještě k dispozici český jazyk a že se tu najednou v tom zahnívajícím českém prostředí začíná něco důležitého dít, a to prostřednictvím obrozeneckého hnutí. Nešlo samozřejmě o žádný primitivní nacionalismus, tak jak ho chápeme dnes, přesto na něj měly postuláty obrozenců o české svébytnosti samozřejmě velký vliv. Pod jejich dojmem se stal vlastencem, jednoduše řečeno objevil svůj národ.

Čeština mu navíc zřejmě vyhovovala jako dostatečně výmluvný a pro potřeby poezie velice košatý a zpěvný jazyk. Jeho první báseň v češtině se jmenuje Svatý Ivan a hned začerstva ji také donesl ukázat Josefu Jungmannovi, který Máchu i další zájemce soukromě a zdarma doučoval právě v češtině. Jungmann báseň ohodnotil jako velice dobrou a brzy proto vyšla jako první Máchová otištěná česká báseň. Autorovi tehdy bylo jednadvacet let.

ČESKÁ POZICE: Kde tedy bral v tak zaostalém či dokonce jazykově nevyhraněném prostředí vlastně inspiraci?

PROKOP: V rámci jeho básnického vývoje bylo po takových – řekněme gymnaziálních – začátcích jedním z hlavních zdrojů jeho probuzení jako velikého básníka právě to objevení národa, českého jazyka a vlastenectví. A nejenom to. Byl také velkým čtenářem a vedle českých knih a časopisů četl i kvalitní tiskoviny z tehdejšího evropského kulturního centra Vídně a Německa. A četl i polsky. Měl tak vcelku dobrý přehled o tom, co se kde a v jakém oboru důležitého děje. Čerpal z nich znalosti nejen o světové literatuře, dozvídal se i o historii a zeměpisu. Především však hltal cestopisy, které na něj měly coby pozdějšího vášnivého chodce velký vliv.

Tím nejzásadnějším ovšem bylo dvouleté studium filozofie, kterou vyučovali na svoji dobu kvalitní profesoři, a zde také získal pro své úvahy jistě spoustu inspirace. Seznamoval se totiž nejen se soudobou špičkovou filozofií Kanta či Hegela, ale byl také vzděláván vedle estetiky a historie rovněž v přírodních vědách (na filozofii se dělaly zkoušky z fyziky, matematiky či logiky). Mácha však vynikal i v těchto předmětech a dokonce si matematiku i logiku velmi oblíbil. Je zajímavé, že například na gymnáziu měl jedinou horší známku z náboženství. Možná to bylo dáno i drilem, který mu asi neseděl, třeba každá výuka tam začínala ranní mší.

ČESKÁ POZICE: Jeho uvažování bylo ale zřejmě na svoji dobu výjimečně zdatné…

PROKOP: Mácha byl hloubavým člověkem už od raného mládí, a tak je logické, že si vcelku brzy vytvořil vyhraněný filozofický názor a ten pak ve vrcholné básnické podobě vtělil do svého Máje. Samozřejmě ta vyspělost tak trochu vyráží dech. Můžeme sledovat jeho postoje nejen k člověku a jeho životu, ale i k takovým pojmům jako je svět a vesmír. Jeho hluboké básnické úvahy o věčnosti a časnosti jsou však hodně skeptické.

Karel Hynek Mácha

Na jednu stranu uznává až jakési kantovské nekonečno, třeba co se týče světa či přírody, ale ani toto přesvědčení není u Máchy jednoznačné. Pokud „klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda, siný svit“, jak říká verš na začátku 2. zpěvu Máje, tak proč by nemělo zaniknout i všechno ostatní.

Pak je tu ale pozemský život, který ho zajímá a bytostně baví, protože je krásný. Jenže jednou skončí smrtí a to je právě ta bolestná ztráta, kterou on prožívá a za kterou nikde nedokáže spatřit náhradu. Ale ani věčnost není nekonečná a může zhynout také. Dá se tak vlastně říci, že Mácha rozpoutává takřka neomezený proud velmi tísnivých úvah na téma smrtelného člověka.

ČESKÁ POZICE: Jak ale viděl svoji současnost?

PROKOP: Mácha vedle metafyzických otázek vyjadřoval ve svém díle i společenské problémy, což dal najevo hlavně v prózách Marinka či Cikáni. Kriticky si uvědomoval osud lidí, kteří se pohybují na okraji společnosti. Toho se také týkají jeho úvahy o vině, trestu, odpovědnosti. A v těchto intencích pak klade velmi palčivé otázky. Kdo za to vlastně může? Je hlavní postava z Máje, „loupežník“, bezezbytku vinen, když ho vyhnal z domova jeho vlastní otec a on je vlastně jeho obětí? V Máji také přemýšlí o svobodě, naznačuje to i postava vězně a téma vězení.

Někteří v tom viděli jakýsi poukaz na tehdejší knutu Rakouska, přesto si myslím, že to mělo daleko širší význam, a to v takovém smyslu, že je člověk už svým zrozením vlastně vězněm. Je omezen svými poměry, schopnostmi, předsudky, zranitelností. Zároveň měl Mácha na mysli i společenskou svobodu, později se ho proto marxisté snažili líčit jako revolucionáře. Ale třeba školský komunistický ideolog Zdeněk Nejedlý Máchu rád neměl a nepropagoval ho. Takže komunisté nakonec pochopili, že si ideologicky přivlastnit Máchu není tak úplně jednoduché. I když ho můžete jakkoli ohýbat a všelijak vykládat, s jeho textem prostě nic nenaděláte.

ČESKÁ POZICE: Byl revolucionářem?

PROKOP: Mácha měl podle mého mínění na mysli hlubší a daleko abstraktnější problémy než nějaký boj politického rebela. Byl spíše, jak píše F. X. Šalda, buřič, což je něco jiného než revolucionář. Na druhou stranu se ale dokázal lidsky či politicky angažovat, stal se třeba velkým příznivcem polské revoluce v roce 1830. Poláci tehdy povstali proti carskému Rusku, které je ovládalo, ale jejich povstání bylo krvavě potlačeno, následovaly deportace na Sibiř, násilná rusifikace a zvedla se velká emigrační vlna.

Mácha s Karlem Sabinou a dalšími přáteli právě těmto lidem prakticky pomáhali prchnout přes Čechy do emigrace ve Francii. Je vcelku zajímavé, že byl z té obrozenecké vrstvy jedním z mála, kdo polskou revoluci oceňoval a projevilo se to i v jeho odporu k Rusku. Na rozdíl od ostatních obrozenců, kteří byli posedlí slavjanofilstvím, Mácha žádným rusofilem nebyl.

ČESKÁ POZICE: Jaké měl tedy politické názory?

PROKOP: Mácha inklinoval spíše k demokracii, ne k tehdejšímu rakouskému režimu. I když proti němu nějak nevystupoval, stoupencem austroslavjanofilské linie většiny obrozenců rozhodně nebyl. V té době se ale také nic protirakouského nedělo. To přišlo až s pozdější revoluční vlnou v roce 1848, kdy už byl Mácha dávno po smrti. Jeho společenské postoje byly vcelku jednoznačné, přesto se v nich dá nalézt také protimluv. Jako příslušník nižší společenské vrstvy byl něco jako plebejec, na druhou stranu si uvědomoval své schopností a považoval se až za jakéhosi aristokrata. Nicméně se nijak nepovyšoval a nikdy se nesnažil nějak společensky vyšvihnout.

ČESKÁ POZICE: Jak ho viděli jeho kolegové básníci?

PROKOP: Mácha byl až do určité doby považován za nadějného básníka. Tehdejší časopisy třeba Josefa Kajetána Tyla či Ladislava Čelakovského mu zpočátku ochotně otiskovaly jeho výtvory, básně i menší prózy, později ale proti němu tito lidé vystupovali téměř nepřátelsky. Třeba právě kvůli jeho postoji Polsku. Bohužel, už tenkrát bylo Rusko pro celou řadu intelektuálů velkým vzorem a tím, k čemu bychom se měli jako Slované přiklánět a přimknout. Nicméně v kultuře to naštěstí tak úplně neplatilo.

I když František Ladislav Čelakovský, Josef Jungmann a další toto vyhlašovali jako jakousi svoji oficiální ideologii, jejich kulturní orientace například na německé a anglické básnictví byla naštěstí přece jen světová. Mácha ovšem vtiskl českému romantismu něco, co vyvolalo u řady jeho kolegů úplné zděšení. Do svých básní totiž začal vnášet subjektivismus, tedy své pocity, názory a postoje. Povýšení subjektu a individua nad ostatní složky tvorby byl jeden ze znaků romantismu. Podobně jako tóny nostalgie či melancholie, jak se tehdy říkalo, světobolu. Ten patřil k Máchovu životnímu názoru.

ČESKÁ POZICE: To byl důvod k nepřátelství?

PROKOP: Většina jeho kritiků sice uznávala, že je dobrým básníkem, když ale vyšel Máj, tak ho podrobili poměrně zdrcující kritice, třeba i Karel Jaromír Erben. Kritiky se mu však dostalo i od těch, kteří do té doby s Máchou souzněli, jako byl třeba Tyl. Někteří přední kritici se k Máji stavěli značně povýšenecky, třeba tvrdili, že je to báseň, která ještě nedorostla pro kritiku či že jde o pouhé veršotepectví. Tyl se zase divil, že Mácha nepíše vlastenecky a že se špatně zhlédnul v romantismu. Něco takového ale prý český národ nepotřebuje. Tady se ukázala typicky česká představa o vlastenectví, jež přetrvává tak trochu dodnes. Tedy něco jako do sebe zahleděný pojem národa, který je navíc pořád něčím a někým ohrožen.

ČESKÁ POZICE: Kdy se k němu odmítavý postoj změnil?

PROKOP: Ať si obrozenci říkali, co chtěli, z odstupu Máchův zjev znamenal pro českou literaturu obrovský skok kupředu. Jak už jsem říkal, jeho Máj byl nejen první česká vyloženě romantická báseň, ale také první opravdu moderní báseň, na kterou pak navazovaly celé generace umělců. Nejen takzvaní májovci v čele s Nerudou, ale objevovali ho ještě ve 20. století třeba surrealisté. A jakási reflexe jeho díla vlastně přetrvává dodnes.

Česká umělecká avantgarda se vždycky odkazovala k Máji jako inspirativnímu zdroji. Namátkou třeba výtvarníci Mikoláš Aleš, Jan Zrzavý či Mikuláš Medek, Jiří Kolář, Jaroslav Šerých a Zdeněk Sýkora. Prostě Mácha svými básnickými obrazy, jako je třeba poprava, či symbolickými postavami, jako jsou loupežník, vězeň, padlá dívka a poutník, nabízí celou škálu možností, jak děj Máje nějak výtvarně zpracovat.

ČESKÁ POZICE:Jak Máchu přijímá současná generace mladých lidí? Konvenuje jim ještě?

PROKOP: To je pro mě těžká otázka, jsem přeci jen už starší muž. Doba se jistě hodně změnila, ale člověk zase tak moc ne. Sice se zdá, že něco takového, čím se Mácha zabýval, lidé už dnes nějak neprožívají, myslím však, že i když to není nějak zjevné, přesto řada mladých lidí o něčem podobném přemýšlí. To, co popisuje Mácha, je všelidský problém. I dnes psychologové uznávají, že mladí lidé, když procházejí nějakým vzděláním, mají takzvané metafyzické období, začíná je znepokojovat otázka smyslu života apod. Nicméně jsem byl ve styku se studenty a mám za to, že je Máj vcelku zaujal. Přesto byli k tomu jako studenti kulturologie či estetiky více připravení.

ČESKÁ POZICE:A obecně – ujaly se v české společnosti v nějaké podobě jeho básnicko-filozofické postuláty?

PROKOP: O nějakém všeobecném zájmu o Máchu si dovolím pochybovat. Je to, řekl bych, dokonce až literárně-sociologický problém. Čtenářů poezie či lidí, kteří jsou poezii nějak nakloněni nebo ji dokonce píšou, je dnes velice málo. Čtenářů běžné, konzumní literatury je sice u nás poměrně dost, poezii však čte zhruba asi jenom pět procent z nich. U mladých lidí je to také poměrně složité, často jim v tom brání výchovou rodiče a škola, často od okolí slyší, že četbou poezie dělají něco zbytečného.

Zajímavá je ale v tomto ohledu role populární hudby, respektive poslech rockové a jazzové hudby, která má mnohdy vcelku kvalitní texty a leckterého posluchače může k poezii přivést. Ostatně vrcholným básnickým prostředkem Máchy byl takzvaný oxymóron, to znamená protimluv, jako je „zbortěné harfy tón“ či „mrtvé labutě zpěv“ aj. A právě tuto metodu protimluvu dnes najdete pomalu v každé druhé populární písničce.

Přesto si ale myslím, že pokud lidé vyznávají jiné jak materiální hodnoty, tak se jistě zabývají obdobnými otázkami jak před sto osmdesáti lety Mácha. Trochu přemýšlivý člověk si dříve či později začne klást otázky o smyslu života.

ČESKÁ POZICE: Často se spekulovalo o příčině jeho předčasné smrti. Už se dnes přesně ví, jak k tomu došlo?

PROKOP: Byla to nešťastná náhoda, nakazil se totiž cholerou. Jako čerstvě přistěhovaný obyvatel Litoměřic si v neděli 23. října 1836 vyšel na blízký kopec Radobýl, kde chtěl snad dopsat svoji údajně poslední báseň. Jenže najednou spatřil v litoměřické zástavbě požár. Rozběhl se proto nazpátek, aby pomohl při jeho hašení. Na místo doběhl během tři čtvrtě hodiny jako jeden z prvních a protože byl pravděpodobně hodně uřícený, navíc rozpálený horkem z ohně, tak se při hašení požáru poléval donesenou vodou a zřejmě se jí i napil. Jenže ta voda pocházela bůhví odkud a asi obsahovala bakterie cholery. Mácha byl tak podle lékařské zprávy jedním z posledních případů nákazy cholerou v Čechách.

ČESKÁ POZICE: To tehdy nebyla žádná šance, jak ho zachránit?

PROKOP: Nákazu by možná přežil, jenže v té době byl již celkově vyčerpaný a ocitnul se na životním předělu. Právě se odstěhoval z Prahy, měl se oženit s Lori, která mu před pár týdny porodila syna. Jenže to bylo nemanželské dítě, což nebyla společensky dobrá situace, navíc byl chorobně žárlivý, a prožíval tak i ve svém vztahu silné napětí. Dále měl za sebou vydání svého stěžejního díla Máj, které napsal za velmi krátkou dobu několika měsíců, což byl asi namáhavý výkon. Hodně těžce též nesl, že byl Máj negativně přijat, že ho oficiální vlastenecké kruhy odmítly. Navíc brzy po jeho vydání excelentně dokončil studium práv.

To všechno byly důvody, proč odešel do Litoměřic, ačkoliv by v Praze jistě získal dobré pracovní místo. V Litoměřicích neměl ještě dost peněz a tak si, i když byl nemocný a v horečkách, ve svém příbytku netopil. Toto všechno zřejmě způsobilo, že jeho původně dobrý fyzický fond nákazu cholerou nevydržel a čtrnáct dní po požáru, v neděli 6. listopadu ve tři hodiny ráno, zemřel.