Dubaj: Veřejný prostor, nebo korporace?

Emirát v Perském zálivu možná ukazuje svět, ve kterém už nebude existovat žádná občanská společnost a v němž člověk bude jen spotřebitelem.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTKČeská pozice

Nevlídná evropská zima vybízí k cestám na jih. Dubaj je pak pro Středoevropany jednou z destinací, v níž mohou momentálně trávit dny s relativní jistotou, že ráno po rozhrnutí závěsů uvidí modrou oblohu, jež je bude doprovázet následujících jedenáct hodin. Jde nejen o jedno ze dvou, tří míst na Blízkém východě, která zdánlivě zůstávají ušetřena arabské revoluční vlny přelévající se dva roky tam a nazpět, ale i o fascinující živý organismus.

Ten částečně odpovídá na otázku, do jakých uliček mohou věci vést, není-li obec chápaná a spravovaná jako veřejný prostor, ale jako korporace. A politika je prezentovaná jako nevýkonná a korumpující brzda v jinak rychlém a zdánlivě přirozeném svobodném toku lidí, zboží a kapitálu. Co je Dubaj?

Historie rozvoje

Historie rozvoje nejlidnatějšího ze sedmi emirátů ve Spojených arabských emirátech (SAE) má své milníky. Začátek padesátých let 20. století, kdy při nočním přeletu letadlem nebyl shluk několika osad na březích mořské zátoky, chóru, z výšky rozeznatelný. A počátek sedmdesátých let, kdy Rášid Ál Maktúm, otec současného dubajského emíra Muhammada bin Rášida Ál Maktúma, postupně provedl několik rozhodnutí, která položila základ k budoucí robustní infrastruktuře Dubaje.

Čtyřicetiletá historie letiště a námořního terminálu ukazuje, že jsou pro Dubaj skutečným požehnáním, bez ohledu na peripetie finanční sféry

Rášid Ál Maktúm nechal rozšířit a prohloubit dubajskou zátoku, okolo které následně vyrostla základní urbanistická osa „staré“ Dubaje, založil dubajské mezinárodní letiště a také přístav v 50 kilometrů vzdáleném Džebel Alí. Čtyřicetiletá historie letiště a námořního terminálu ukazuje, že poloha na „D1“ světového obchodu je pro Dubaj skutečným požehnáním, bez ohledu na peripetie finanční sféry. Oba terminály totiž v uplynulých letech patřily mezi prvních pět nejfrekventovanějších světových uzlů letecké a námořní přepravy.

Dubajské mezinárodní letiště je domovským hubem enormně ziskové letecké společnosti Emirates dosahující i během krize tradičních způsobů letecké přepravy ročního zisku ve výši miliardy dolarů. Námořní terminál v Džebel Alí je po Singapuru, Hongkongu, Šanghaji a Šen-čenu pátým největším kontejnerovým přístavem na světě a strategickým zázemím námořnictva americké armády v regionu, který vládne světové těžbě fosilních paliv.

Diverzifikace ekonomiky

Rozvoj Dubaje byl od sedmdesátých let koncipován tak, aby odolal skutečnosti, že tento emirát má k dispozici jen zanedbatelné ropné zdroje. Místní těžba dosáhla vrcholu v roce 1992, což vedlo vládnoucí rodinu Maktúmů k tomu, aby během devadesátých let diverzifikovala dubajskou ekonomiku a přeťala pouto, které ji pojilo se zisky z exportu ropy. V tomto na první pohled prozíravém rozhodnutí spočívá prvotní hřích, který Dubaj na konci roku 2009 přivedl na pokraj krachu a zařadil ji na dlouhý seznam světových obětí úhledně zabaleného dluhu.

Od konce devadesátých let závislost Dubaje na ropných příjmech postupně nahradila závislost na zahraničním dluhu. Tato emancipace vůčí ropné ekonomice našla vyjádření především v dubajském developerském blitzkriegu v letech 2000 až 2008. Pouštní pás jihozápadně od dubajského chóru – podél silnice šejcha Zájida – byl postupně zastavěn náletovou architekturou turistických, rezidenčních a korporátních budov.

Od konce devadesátých let závislost Dubaje na ropných příjmech postupně nahradila závislost na zahraničním dluhu

Mezi nimi jsou dubajské symboly, jež nechybějí v žádném turistickém materiálu prezentujícím město ani na žádné fotografii ruských turistů ve stylu já a dominanta za mnou – hotely Burdž al-Arab, Atlantis The Palm a od roku 2010 především nejvyšší budova světa přejmenovaná podle křestního jména emíra Abú Zabí z Dubajské věže na Chalífovu poté, co tento emirát sanoval první část masivního dubajského dluhu.

Zahušťování prázdného prostoru sklem a betonem vyvrcholilo v plánech na vybudování tří umělých ostrovů v pobřežním šelfu, z nichž v kompletním a současně kontroverzním stavu je pouze jeden – Palm Džumajra. Realitní a turistický boom, jejž doprovázelo zakládání městeček inspirovaných poetikou „nové“ ekonomiky – Dubai Media City, Dubai Internet City, DIFC – a rozšiřování zóny volného obchodu (JAFZA), měl vytvořit donekonečna expandující ekonomický model nasávající likviditu z blízkého i dalekého okolí.

Problém energetické náročnosti

Do roku 2008 fungovalo v Dubaji Ponziho schéma bezchybně. Růst cen nemovitostí kulminoval v letech 2006 až 2008, kdy vzrostly o 80 procent. Dle populárního dubajského postřehu z konce minulého desetiletí se jedno z hlavních kritérií investičního rozhodování – návratnost vlastního kapitálu – v závodě, kdo výš a dál, proměnilo v imperativ návratnosti vlastního ega. V syndrom palmy, jak jej nazývají vnímavější místní pozorovatelé, kteří si pamatují neklimatizovanou Dubaj na konci sedmdesátých let.

V letech 2009 až 2012 však bylo třeba příběh korigovat. Po takřka 90procentním poklesu v letech 2009 až 2010 se sice ceny nemovitostí ustálily, ale jejich kolísání nahoru dolů kopíruje jednak peripetie splátkového kalendáře realitních skupin státní investiční společnosti Dubai Holding, jednak toky kapitálu, které v regionu uvedla do pohybu arabská intifáda. V delším časovém horizontu je více než sporné, nakolik se diverzifikace dubajské ekonomiky odpoutala od polštáře levných fosilních paliv těžených v SAE výhradně na území emirátu Abú Zabí.

Energetické potřeby Dubaje stoprocentně zajišťuje ropa a zemní plyn, přičemž vyprodukovaná energie je používaná na energeticky náročné odsolování mořské vody, jež následně pokrývá zhruba 90 procent spotřeby pitné vody ve městě. Přidáme-li statisíce klimatizovaných jednotek, které mezi březnem a listopadem město proměňují v mozaiku vychlazených ostrovů, mezi nimiž se lze pohybovat jen autem, energetická náročnost se zřetelně projeví.

Dubaj měla ambici dostat se za ropný horizont. Kvůli své nestřídmosti se mu však spíše vzdaluje, než přibližuje.

Odvrácená strana

Pod pokličkou dubajského urbanismu se však především objevují fascinující lidské příběhy. Ty ukazují i odvrácenou stranu metropole a jsou obrazem velkých nerovností v dnešním světě. Dubaj má v současnosti 1,64 milionu obyvatel, z čehož pouhých 20 procent představují občané tohoto emirátu.

Dubaj měla ambici dostat se za ropný horizont. Kvůli své nestřídmosti se mu však spíše vzdaluje, než přibližuje.Etnické skupiny se v Dubaji spíš míjejí a tíhnou k uzavřeným komunitám, než aby se prolínaly a stýkaly. Ze zbylých čtyř pětin obyvatel města tvoří zhruba půl milionu pro Evropana bezejmenná masa indických, pákistánských a bangladéšských dělníků, kteří v dickensovských podmínkách budují městskou infrastrukturu a developerské projekty. Bez nich by však Dubaj v současné podobě neexistovala.

Ti po dvanáctihodinové pracovní době tráví svůj pobyt v Dubaji v kempech na okraji měst. Nejznámější z nich, Sonapůr, by měli povinně navštívit všichni zarputilí obhájci tvrzení, že Evropa ztrácí konkurenční dech, protože je příliš regulovaná, sociální a zlenivělá. Sonapůr je kapitalismus natvrdo a bez příkras. Evropa z roku 1880 v hávu 21. století.

Gründerský kapitalismus

V demografické struktuře Dubaje existuje ještě jeden jev, který ji nezanedbatelně ovlivňuje. Žije v ní 1,24 milionu mužů a pouze 400 tisíc žen. Trojnásobný počet mužů, který vyplývá z převahy manuálně náročných profesí na pracovním trhu, otvírá bránu do druhé Dubaje.

Dubaj představuje fascinující gründerský kapitalismus ukrytý pod tmavým sklemDo města, ve kterém prostituce – nejstarší řemeslo na světě – bují podobně jako na konci 19. století v havířské Ostravě. Do města obchodu s lidmi a zbraněmi, odkud mohl na přelomu tisíciletí spravovat své privátní zbrojní impérium mytický Viktor But alias Obchodník se smrtí ve filmovém podání Nicolase Cage. Do města, v němž má svou druhou centrálu americká ropná společnost Halliburton, symbol privatizace válečného konfliktu v Iráku a Afghánistánu a jeho proměny v profitující podnikatelský záměr.

To vše představuje Dubaj, fascinující gründerský kapitalismus ukrytý pod tmavým sklem. Proto si v ní ředitelé německých státních firem neorganizují svá setkání. Obvyklou odpovědí, kterou lze v Dubaji na tyto skutečnosti slyšet, je, že jde o hudbu minulosti, duch konce devadesátých let. Že Dubaj už „není to, co bývala“. Neřekl bych.

Kompas zvaný Muhammad Ál Maktúm

Dubaj je „vzrušení z toho vlastnit budoucnost“, zní jedna z marketingových prezentací emirátu. Metafory, jimiž se prezentuje, jsou pro jeho pochopení stejně důležité jako empirická data. Nositelem jedné z nejvýraznějších je dlouhou dobu samotný dubajský emír Muhammad bin Rašíd Ál Maktúm.

Myšlenky a činy dubajského emíra Muhammada Ál Maktúma cirkulují městem a lidé je používají jako kompas, dle nějž se orientujíV jeho projevech lze snadno postřehnout důraz na to, aby Dubaj byla považovaná za korporaci. Jejím cílem pak je stavět minimální bariéry pro toky kapitálu, maximálně redukovat byrokracii a správu emirátu pojímat jako sled manažerských rozhodnutí, ve kterých není místo pro zdlouhavou a kompromisní politickou debatu, ba přímo politiku. Jak mi řekl jeden Libanonec: „V Bejrútu je vždycky příliš politiky, v Dubaji zase občas příliš prázdna.“

Myšlenky a činy dubajského emíra, ať už skutečné anebo smyšlené, cirkulují městem a lidé je používají jako kompas, dle nějž se orientují v životě. Šejch Muhammad řekl to, šejch Muhammad řekl ono. Jsou to výroky hlavního akcionáře a generálního ředitele v jedné osobě. Tradovaná slova a činy proroka, hadísy, jsou však vedle Koránu také součástí nejstarší muslimské psané tradice a druhým autoritativním textem islámu. Koho všeho si vlastně lidé v Dubaji do šejcha Muhammada promítají?

Neosobní svět budoucnosti

Ať už emír jakkoliv zosobňuje tradiční dubajskou politiku, ta se jeví i jako útržek neosobního světa budoucnosti, v němž lidé mají k místu, kde žijí, jen pomíjivý vztah, a pouze jím procházejí. Stejně jako Dubají kratší či delší dobu procházejí miliony turistů či statisíce zahraničních pracujícících, jejichž právo na dlouhodobý pobyt striktně ohraničuje pracovní smlouva. Dubaj možná ukazuje svět, ve kterém nebude existovat žádný veřejný prostor, žádná občanská společnost, a v němž člověk bude výhradně spotřebitelem, návštěvníkem nákupního centra.

Dubajská politika se jeví jako útržek neosobního světa budoucnosti, v němž lidé mají k místu, kde žijí, jen pomíjivý vztah, a pouze jím procházejí

Intifády cti, jak občané států Perského zálivu nazývají odehrávající se blízkovýchodní revoluce, čelí v městských emirátech dilematu, kde demonstrovat, je-li struktura měst jen shlukem mrakodrapů a nákupních center protkaných dálnicemi. V bahrajnské Manámě se symbolickým centrem odporu stal bezvýznamný kruhový objezd. V Kuvajtu, kde se před dvěma měsíci uskutečnily protesty proti novému volebnímu zákonu, jež evropská média nezaznamenala, několik set tisíc lidí demonstrovalo doslova na dálnici.

Demonstracím předcházel pro společnosti Perského zálivu revoluční čin. Lidé, kteří se jich zúčastnili, zaparkovali svá auta a následně šli tři kilometry na místo jejich konání pěšky. Uskuteční-li se podobná demonstrace v budoucnu v Dubaji, ideálním místem pro ni by se mohla stát třeba lyžařská sjezdovka v Mall of Emirates. Záleží však na tom, kde se politika dostává na povrch?

Počet příspěvků: 3, poslední 10.2.2013 03:02 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.