Ve středu 8. srpna za řečnickým pultíkem Knesetu vůdkyně izraelské opozice Cipi Livniová hřímala: „Omlouvám se drúzům nejen kvůli diskriminačnímu zákonu, ale i za to, že se premiér Netanjahu ani neobtěžoval sem přijít a poskytovat odpovědi, které dluží jak drúzské komunitě, tak celému Státu Izrael.“
Právě z podnětu opozice se parlament navzdory prázdninám sešel k mimořádné schůzi k jedinému bodu – takzvanému zákonu o národním státě. Ten byl schválen už v polovině července, stále ale nepřestává vyvolávat vášně, i o víkendu 11. až 12. srpna proti němu v Tel Avivu protestovaly tisíce lidí.
Jiné vztahy
Zákon už nepočítá s arabštinou jako jedním z oficiálních jazyků a jedině Židům přiznává v Izraeli právo na sebeurčení – ačkoli v něm žije i 1,8 milionu původních arabskojazyčných obyvatel – Arabů, Beduínů či drúzů. Právě u nich je problematičnost zákona nejviditelnější. Drúzové jsou v naprosté většině loajálními občany, stovky jich padly v boji za Izrael a do armády jich dokonce narukuje větší procento než Židů.
Dnes žije na Izraelem kontrolovaných Golanech asi 50 tisíc lidí – polovinu tvoří židovští osadníci, na druhou půlku se za 50 let od šestidenní války rozrostla původní drúzská komunita. Její vztahy s Izraelem ale byly o dost jiné, než jak je židovský stát vnímán zhruba sto tisíci drúzů žijících v samotném Izraeli. |
Jinak je tomu ale u většiny drúzů žijících na Golanských výšinách, které Izrael zabral za šestidenní války v roce 1967. Před tímto konfliktem žilo na náhorní planině asi 140 tisíc Syřanů – nejen drúzů, ale také Arabů, Kurdů, Čerkesů nebo Turkomanů. Velká část – odhaduje se, že asi polovina – odešla do syrského vnitrozemí spolu se stahujícími se syrskými vojáky.
Izraelská oficiální verze dodnes zní, že takto, dobrovolně, odešli všichni. Až v posledních letech se ukazuje, že to je jen část pravdy. V roce 2010 například magazín deníku Haarec přinesl obsáhlý článek vycházející z čerstvé odtajněných materiálů a výpovědí pamětníků, že desítky tisíc syrských civilistů Izrael vyhnal, takže pár měsíců po válce jich tam zbylo jen 6011.
Dnes žije na Izraelem kontrolovaných Golanech asi 50 tisíc lidí – polovinu tvoří židovští osadníci, na druhou půlku se za 50 let od šestidenní války rozrostla původní drúzská komunita. Její vztahy s Izraelem ale byly o dost jiné, než jak je židovský stát vnímán zhruba sto tisíci drúzů žijících v samotném Izraeli.
Svízelná situace
Poté, co v prosinci 1981 Kneset schválil zákon definující okupované Golany za rovnocennou součást Izraele (mezinárodní společenství tuto anexi neuznává), vypukly rozsáhlé nepokoje i násilí – dodnes se tak většina tamních Drúzů hlásí k Sýrii a Izraelce označuje za okupanty. Jak ukazují loňské záznamy ministerstva vnitra, z 26 500 golanských drúzů je izraelskými občany jen 5500 – většina z nich tedy má jen povolení k pobytu, platí daně a využívá izraelský sociální systém, ale v izraelském průkazu mají v kolonce občanství zápis „nedefinováno“.
Golanští drúzové se dostali do svízelné situace – na jedné straně se hlásili k silným vazbám na Sýrii a mnozí měli i strach, co by s nimi bylo, kdyby přijali izraelské občanství a následně se jednou Golany v rámci mírového urovnání vrátily z izraelských rukou pod kontrolu damašského režimu. |
Zejména před érou internetu a mobilních telefonů patřily ke koloritu Golan „schůzky“ drúzských rodin rozdělených izraelským záborem – přes linii příměří na sebe jejich členové volali horké novinky ze života megafony.
Občanské válka v Sýrii začala letité konstanty měnit. Jestliže v roce 2000 požádalo o izraelské občanství pouhých pět drúzů, v roce 2016 jich bylo 183. Golanští drúzové se dostali do svízelné situace – na jedné straně se hlásili k silným vazbám na Sýrii a mnozí měli i strach, co by s nimi bylo, kdyby přijali izraelské občanství a následně se jednou Golany v rámci mírového urovnání vrátily z izraelských rukou pod kontrolu damašského režimu.
Na straně druhé ze Sýrie přicházely zprávy, jak brutálně se vůči tamním drúzům chovají sunnitské povstalecké skupiny – nejen Islámský stát nebo místní odnož al-Káidy, ale i mnozí „umírnění“ rebelové, kteří považují Drúzy za odpadlíky od islámu a pohany. „Někteří ze zdejších lidí věří v baasistickou ideologii Asadova režimu a opravdu upřímně ho podporují“ řekla mi v roce 2012 v drúzském městě Madždal Šams na izraelských Golanech aktivistka Šífa Abú Džabalová, která stála za syrskou opozicí.
Rozpolcená komunita
„Další argumentují, že Sýrie zadarmo umožňuje studovat našim lidem, a tak bychom měli být vděční. Jiní varují, že v Sýrii žijí naši příbuzní, a proto nemůžeme proti tamnímu režimu odsud z bezpečí brojit.“ Zároveň popsala, jak válka v Sýrii rozpoltila drúzskou komunitu na Golanech. „Když řeknu, že nás, Asadových odpůrců je tu tak pětinu obyvatel, je to dost optimistické. Kolem vztahu k Asadovi je ve městě docela dusno,“ řekla mi aktivistka před šesti lety.
Válka v Sýrii rozpoltila drúzskou komunitu na Golanech. V uplynulých týdnech přicházely ze Sýrie zprávy, jak Islámský stát na jihu země, nedaleko Golanských výšin, zajal desítky drúzů a některé z nich i zavraždil. Zároveň zahynuly desítky drúzských civilistů při útoku ISIS na město Suvajdá. |
A patová situace trvá dodnes. V uplynulých týdnech přicházely ze Sýrie zprávy, jak Islámský stát na jihu země, nedaleko Golanských výšin, zajal desítky drúzů a některé z nich i zavraždil. Zároveň zahynuly desítky drúzských civilistů při útoku ISIS na město Suvajdá.
Izraelský tisk nedávno citoval majitele obchodu v golanské vesnici Bukata Adhama Farháta, který se netají tím, že je se životem pod izraelskou vládou spokojený. „Co víc, můžu chtít? Máme tu bezpečnost, peníze, sociální zabezpečení, vzdělání. V Sýrii na tohle můžete zapomenout, rád jsem součástí Izraele.“ Příznačné ale je, že i tento třicátník odmítá požádat o izraelské občanství. „Bylo by to neuctivé ke starším generacím.“