Projevem na sobotním kongresu ODS se exministr, místopředseda strany a poslanec Pavel Drobil snažil zaonačit své neslavné působení na ministerstvu životního prostředí (MŽP) poučováním spolustraníků. Po svých špatných zkušenost na MŽP konečně přesvědčil, co je nejlepším prostředkem boje proti korupci – obsadit na ministerstvech vedoucí posty až po ředitele odborů straníky. A to hned po vítězných volbách.
Tento svůj „protikorupční program“ vzápětí rozvedl: „Když chcete něco kloudného prosadit za pouhé čtyři roky, potřebujete alespoň na klíčových postech lidi, kteří souzní s vaší ideou. Kteří mají v malíčku váš politický program a jsou schopni ho začít okamžitě plnit.“
O stranicky neangažovaných úřednících si Drobil myslí jen to nejhorší: „Na to, aby vám úředníci házeli klacky pod nohy, vám jich i tak zbude dost.“ A vysvětluje: „ODS má ambice být vedoucí vládní stranou, nemůže být ve vleku úředníků. Naši ministři si od nich nemohou nechat diktovat, co jde a o co jde, co se smí a co se nesmí.“ Drobil ví, jak na to: „To my musíme nastolovat témata veřejné správy. Byrokraté nám nedají správnou munici k porážce levicové opozice.“
Mohlo by se tomu říkat prosazování vedoucí úlohy strany ODS, kdyby to slovní spojení už nebylo zkompromitované v souvislosti s jinou stranou a s jiným obdobím dějin. Nicméně principiálně jde o tutéž věc: prosadit do spravování věcí veřejných jednotnou ideu jedné strany.
Expert na přebarvování
Pavel Drobil také v projevu prohlásil: „ODS jako silná sebevědomá strana, která má pevné ideové zázemí, musí být schopna produkovat odborníky pro každou oblast veřejné správy. Pokud máme dobře vládnout, pokud máme být schopni prosazovat náš program a plnit sliby voličům, neobejdeme se bez vlastních expertů. Expertů s hrdým označením Made in ODS.“
Drobilovo řízení ministerstva životního prostředí mělo ke standardním postupům státní správy dál než kdykoli předtím
Škoda, že si Drobil nevybavil svou poučku o expertech, když nastupoval na MŽP. Podle své první citované teze až na zkušenou Rut Bízkovou z ODS, bývalou ministryni, okamžitě vyměnil všechny zaběhnuté náměstky i ředitele inspekce a Státního fondu životního prostředí. A nahradil je nikoli experty, jak sní v další tezi, ale v oboru nezkušenými politicky vybranými osobami. Takže i Bízková před způsobem jeho řízení z vlastní vůle nakonec prchla.
Navzdory tomu svůj problematický příchod na ministerstvo hodnotí Drobil velkými slovy: „Ministerstvo životního prostředí bylo již dlouho zralé na zásadní reformu Made in ODS. Říkám zcela jasně, že jsem nastoupil se záměrem změnit ministerstvo zelené ideologie na standardní úřad státní správy.“ Ke standardním postupům státní správy mělo ovšem Drobilovo řízení dál než kdykoli předtím. Ministrovi čouhala jako sláma z bot snaha přebarvit zelenou ideologii na modrou.
A zřejmě si nevšiml, že většina podezřívaných úředníků se nezabývá žádnými ideologiemi, ale svým pracovním pověřením, ve vzácných případech i posláním spravovat ochranu životního prostředí a chránit přírodu a krajinu. A lze-li i toto počínání označovat za zelené, pak z podstaty věci, nikoli kvůli stejným slovem označované politické orientaci. Jenže byl to schopen Drobil, jsa „neexpertem ODS“, rozlišit? Není náhodou ochrana přírody politicky nebezpečná?
V Bavorsku přesně naopak
O zatím jen vysněných expertech Drobil prohlásil: „Bez takových lidí se neobejde žádná silná strana. Německá CDU, britští toryové, ale ani američtí republikáni, kteří vždy s sebou do vládních úřadů berou velkou hromadu profesionálů, kteří dokážou uvést politické programy do praxe.“
Přinejmenším v Bavorsku je tomu na ministerstvu zabývajícím se životním prostředím přesně naopak. Dbají tam o dlouhodobou kontinuitu rozhodování. Proto je v čele úřadu státní tajemník, nejvyšší úředník, který automaticky přijímá roli prvního náměstka nového ministra. Zodpovídá mu za správný chod úřadu, dodržování zákonů a dbá na vykonávání ministrových pokynů a příkazů. Jeho zodpovědnost za hospodaření a personální politiku je samozřejmostí.
Osou Drobilova projevu byla samochvála jeho prvenství, jichž během půlročního pobytu ve funkci ministra životního prostředí údajně dosáhl v napravování přístupu svých předchůdců
O kreativní změny, způsobené příchodem nového kabinetu, se musejí postarat ministrovi poradci, které si s sebou přivedl. Teprve z rozhodnutí ministra se však promítnou prostřednictvím zmíněného náměstka do požadavku na státní správu. Uloží-li ministr zpracovat například vyhlášku o snižování emisí, musí úřad takový návrh předložit.
Cameron o voze, Drobil o koze
Z jmenovaných pravicových stran se Drobilovy kongresové teze nejvíc rozcházejí s britskou konzervativní stranou. „Byla to politika ODS, která mě vedla k odmítnutí náboženství globálního oteplování. Protože toto náboženství stojí na ideologické manipulaci s fakty, kterou řada skutečných vědců kritizuje. Byl jsem prvním ministrem, který se odmítl exhibovat na globálních konferencích,“ holedbá se Drobil. A prozrazuje, že se v problematice vůbec neorientuje a uchyluje se opět jen k prázdnému ideologickému napadání.
Zřejmě mu uniká i to, že na jiném místě jako vzor uctívaní britští konzervativci stojí v nahlížení na vážnost této problematiky na opačném pólu. V Cameronově vládě je Chris Huhn nejen ministrem pro energetiku, ale i pro klimatickou změnu. Sám David Cameron představuje nový vítr v konzervativní straně respektováním principu trvale udržitelného rozvoje a orientací na další problémy životního prostředí.
Za půl roku ekologickým mesiášem
Osou Drobilova projevu byla samochvála jeho prvenství, jichž během půlročního pobytu ve funkci ministra životního prostředí údajně dosáhl v napravování přístupu svých předchůdců na MŽP. „Byl jsem prvním ministrem, který pojmenoval problém ovzduší na severní Moravě a nebál se o něm jednat se svým polským protějškem,“ pochlubil se Drobil.
A na jiném místě: „Byl jsem prvním ministrem, který se snažil změnit apriorně represivní protipodnikatelský přístup úřadu na oboustranně prospěšnou a dobrovolnou spolupráci státu a firem při ochraně životního prostředí a při zavádění inovací.“ A do třetice: „Byl jsem prvním ministrem, který dal konečně přednost lesu před kůrovcem a místním občanům před ekologickými aktivisty.“
Krom toho si Drobil fandí za objev, že životní prostředí je ekonomický resort, který má zásadní vliv na podnikání. A že jako první začal otvírat národní parky návštěvníkům. Z projevu rovněž vyplývá, jako by objevil princip zelené banky na Státním fondu životního prostředí.
Prvním hrdinou boje s kůrovcem byl už v devadesátých letech sociálnědemokratický ministr životního prostředí Petr Kužvart, žádný Drobil
Připočteme-li výše vychválené prvenství v odmítání „klimatických exhibicí“, je to dlouhý výčet zásluh, z nichž některé jsou přehnané (protipodnikatelský přístup), jiné nespravedlivě egocentrické (vyjednávání o ostravském ovzduší), jiné nepravdivě přisvojované (návštěvníci v národních parcích, ekonomie a ekologie) a některé dokonce hanebně populistické (kůrovec a les, občané a aktivisté). Každé téma by si žádalo samostatnou pozornost.
Kůrovec a Ropák 2010
Zmíním jen nejbolestivější současné dilema: kůrovec a les. Kácení v chráněných zónách Šumavy už v devadesátých letech povolil sociálnědemokratický ministr, bývalý ekologický aktivista Miloš Kužvart. Už tehdy se setkalo s velkým nesouhlasem přírodovědecké obce a zadělalo na některé současné problémy. Prvním hrdinou boje s kůrovcem byl tedy Kužvart, žádný Drobil.
Od význačného politika ODS bychom měli očekávat, že se vyhne formulacím, které nebudou rozviřovat populistické vášně. Není tomu tak. Drobil z tribuny hlásal: „Byla to politika ODS, která mě vedla k zasahování proti kůrovci. Protože není nic přirozeného na tom, aby tento škodlivý hmyz svobodně ničil šumavské hvozdy a proměňoval je v holé pustiny.“
To tvrzení není pravdivé. O svobodu pro kůrovce usilují přírodovědci a s nimi zmínění aktivisté pouze ve vymezených bezzásahových zónách. Ve zbytku Šumavy se proti kůrovci může zasahovat tím nejtvrdším lesnickým způsobem ku prospěchu nás všech. Drobil to buď neví, nebo to zamlčuje. Ani jedno, ani druhé ho nectí.
Na jedno prvenství však Drobil zapomněl. Onen půlrok mu za několik ekologických sporných počinů vynesl rovněž cenu Ropák 2010. Protože u stočlenné poroty různých kulturních a vědeckých osobností, novinářů i ekologických aktivistů vyhrály i dva jeho výroky, je nejslavnějším Ropákem v historii této zdravě poťouchlé ankety.