Oč víc Pavel Drobil jako ministr životního prostředí selhal, o to důrazněji se po „ocenění“ hlásí do pomyslného čestného klubu Ropáků. Udělení anticeny nepadlo na úrodnou půdu - ani stopa po sebereflexi. Přestože Pavel Drobil musel svůj ministerský post ze dne na den opustit s ostudou, v tiskové odezvě prezentuje Ropáka jako své vlastní ocenění za to, že „politiku dělal s čistým rozumem“.
Obrannou floskuli „Jsem na to hrdý, ocitl jsem se v dobré společnosti“ zpopularizoval v roce 2004 už Ropák Martin Pecina, který jako náměstek ministra průmyslu a obchodu tvrdě dotíral na prolomení limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách. A jemuž nebylo zatěžko bojovat naopak za nadsazený požadavek zdarma přidělovaných povolenek na produkci oxidu uhličitého pro český průmysl. Své prohlášení ještě pořádně vyfutroval: „To, že mě ekologisté považují za úhlavního nepřítele, považuji za pozitivní zprávu.“
Pověst největšího škůdce životnímu prostředí v roce 2008 velmi těžce nesl i Ropák Pavel Bém, tehdy pražský primátor. A proto se i on uchýlil k fintě dopad ceny virtuálně obrátit a prezentovat ji jako odměnu. Bém tehdy prohlásil, že má z anticeny mimořádnou radost a že ocenění považuje za poctu i pro prosazovaný pražský obchvat prostředkem Suchdola.
Byla by opravdu velice zajímavá podívaná, jak si zrovna pánové Drobil, Pecina a Bém ve svém vysněném klubu navzájem klepou po ramenech
Když se pro stejnou taktiku letos odhodlal i Ropák Drobil, nezmohl se na nic jiného, než na opakování Pecinovy floskule: „Ocitl jsem se v dobré společnosti a vnímám to jako důkaz, že jsem při své práci používal zdravý rozum.“ Byla by opravdu velice zajímavá podívaná, jak si právě tito tři pánové ve svém vysněném klubu navzájem klepou po ramenech. Nikdy takový klub nezaloží, nejen kvůli protichůdnému politickému ukotvení. Především nebudou ani trochu stát o to, aby jim po letech kdokoli tuto anticenu připomínal.
A tak dovolává-li se Drobil Ropáků Klause (1993) a Římana (2006), sobě tím nepomůže, ale jim dělá medvědí službu. Zejména, když se Drobilovi nejbližší spolupracovníci holedbali tím, jak šikovně dokážou manipulovat penězi na Státním fondu životního prostředí. Drobil sám kvůli tomu odstoupil a zatím se nic nevyjasnilo. Kdo může o takovou podezřelou společnost, byť v klubu Ropáků, stát? Navíc se Drobil nijak nevyjádřil k hříchům, kterých se měl podle poroty antisoutěže dopustit a jež ČESKÁ POZICE zveřejnila v článku Nejdrsnější Ropák v historii.
Mýlil se už Pecina, že ho za „úhlavního nepřítele považují ekologisté“. Podobné mínění o hlasujících však dodnes mají i někteří novináři. Ve skutečnosti je složení poroty Ropáka velmi rozmanité. Mezi 114 oslovenými jsou profesoři a docenti Antonín Buček, Jan Keller či Pavel Nováček, filmaři a televizní autoři Martin Slunečko, Josef Císařovský nebo Pavel Bezouška, písničkáři a spisovatelé Jiří Dědeček, Eva Hauserová a Josef Nos a další osobnosti, například Čestmír Kopecký, Ivan Gabal či Erazim Kohák. Pravidelně je hlasovacím lístkem obesílán i místopředseda Senátu Petr Pithart. Mezi hlasujícími jsou samozřejmě i přírodovědci a ekologové, novináři a fotografové.
O Ropáku Drobilovi nakonec rozhodla rovná stovka rozmanitých hlasů. Drobil se ze svých přehmatů, způsobených jak neznalostí problematiky, tak záměrnými tahy, neohlížejícími se na potřeby ochrany životního prostředí, už nikdy nevylže. Kdyby se tisíckrát zaštiťoval předchozími Ropáky. To Chalupa si to jmenováním kůrovcebijce Jana Stráského do role ředitele Národního parku Šumava dokázal pro další ročník jinak zařídit. Neudělá-li druhou takovou botu, má šanci, že bude nanejvýš druhý. V tahu na budoucího Ropáka na Stráského nikdo nemá.
