Drama Velikonoc: Obětování se zodpovědné péči o svět

Dnešek je plný neklidu, palčivých otázek a pochybností. Přijmout velikonoční poselství za vlastní může znamenat, že se zbavíme naivních představ o světě a době, ve které žijeme, zřekneme se pohodlnosti maskované povzdechem, že nic nelze změnit, a osvědčíme život v pravdě navzdory převládající skepsi, lhostejnosti a blbé náladě. Píše Martin Kočí.

Bůh a věda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bůh a věda. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Bůh a věda.

Často zaznívá, že dnešní doba je relativistická, obětovala hodnoty a postrádá identitu, zkrátka je vyprázdněná, blíží se nule. Návrat do bodu nula může skutečně představovat ryzí nihilismus, který netouží po ničem, protože nic nemá smysl – jednoznačné ztroskotání. To však není jediný způsob, jak o tomto jevu přemýšlet.

Návrat do bodu nula nemusí být pouze nihilistickým ztroskotáním, beznadějí a ztrátou sebe sama. Možná, že existuje jiný způsob sebezřeknutí, vyprázdnění, které je pravým opakem úpadku, má v sobě určitý potenciál. V obratu k nic totiž může být paradoxně obsaženo všechno. Nové světlo na vše vrhá doba velikonoční.

Důsledky rozhodnutí

Velikonoce jsou nejdůležitějším obdobím křesťanského kalendáře, ale jejich poselství navazuje na zvěst vánoční. Bůh se stal člověkem – jedním z nás –, a tím přijal veškeré důsledky, které z takového rozhodnutí vyplývají. Ježíši z Nazareta se nevyhnulo nic typicky lidského – radosti, starosti, uznání i ponížení, přátelství i zrada, životní odhodlání, ani tragédie smrti, velmi kruté na dřevě kříže.

Novozákonní hymnus z listu Filipským vše popisuje následovně:
Způsobem bytí byl roven Bohu,
a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka,
stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil,
v poslušnosti podstoupil i smrt,
a to smrt na kříži.

Zamysleme se nad oním, pro naši dobu nezvyklým skutkem sebezmaření, sebezřeknutí, chcete-li vyprázdnění sebe sama. Tento zásadní velikonoční aspekt může mít dva rozměry.

Dva rozměry

Za prvé, je zde samozřejmý význam vnitřní obnovy, vyjití ze sebe sama za účelem osobní proměny – vyházet staré harampádí ze zapadlých koutů své duše. Vyprázdnit sebe sama je občas nezbytné pro každého, kdo se chce otevřít novým možnostem – spolknout urážku, nad něčím přivřít oko, iniciovat rozhovor směřující k usmíření jsou příklady sebevyprázdnění, které otvírají možnost nových začátků.

Překonat předsudky, převzaté vzorce a zakořeněné názory může být mnohem náročnější než vnitřní úklid vlastního svědomí

Vedle osobního pojetí však existuje ještě jedno možné pojetí – vyjít ven ze svého uzavřeného světa a vykročit naproti druhým, což také vyžaduje nemalé sebezapření. Překonat předsudky, převzaté vzorce a zakořeněné názory, jak má například svět, společnost, stát, církev či rodina správně vypadat, může být mnohem náročnější než vnitřní úklid vlastního svědomí.

Vždy tu totiž budou druzí, kteří nějakým způsobem narušují naše představy. Vyjít ze své uzavřenosti a vstoupit do světa, který není podle mých představ, však může představovat velké osvobození a objevení nových horizontů vlastního bytí.

Proměna nás samým

Jedno z hlavních poselství Velikonoc spočívá v jejich překvapující moci. Mesiáš měl podle starozákonních proroctví trpět. Těžko však lze předpokládat, že ti, kteří byli shromáždění pod křížem, při pohledu na Nazaretského tesaře uznale pokyvovali hlavou a se samozřejmostí přizvukovali děsivému slovy: „Ano, takto to má být, takto jsme to slýchali, četli, a takto jsme si to celé představovali. Vše se zdá v pořádku.“ Spíše se zdá, že události Velkého pátku nahnali očitým svědkům i náhodným kolemjdoucím pořádnou hrůzu.

Velikonoce jako takové vyrušují z klidu a otřásají zaběhanými představami, kdo je Bůh a kdo člověk. Zapření, útěk, pláč, naprostý nezájem o chudáka visícího na dřevě. „Takto jsme si to rozhodně nepředstavovali.“

Tajemství Velikonoc je výzvou k určitému jednání, respektive k proměně nás samým ve světle velikonočních událostí kříže, meditativního ticha Bílé soboty a překvapení nedělního rána

Tragické a traumatické události Velkého pátku nás nemají otupit, abychom snesli všechno. O to se pokusil Mel Gibson ve svém kontroverzním filmu Umučení Krista. Tajemství Velikonoc sděluje, že nečekané a ne-možné se může stát možným a zároveň otřásajícím vším předpokládaným. Sebevyprázdění ovšem na kříži nekončí.

Velikonoce nejsou svátky patosu, v jejichž průběhu se nejprve radujeme, pak smutníme, v tichosti čekáme, abychom se opět radovali a slavili – za rok zase znovu. I velikonoce lze vyprázdnit a učinit z nich pouhý rituál a předmět kultu.

Tajemství Velikonoc je výzvou k určitému jednání, respektive k proměně nás samým ve světle velikonočních událostí kříže, meditativního ticha Bílé soboty a překvapení nedělního rána. Toto jednání, jak již bylo naznačeno, značně překračuje sféru „pouhého“ vnitřního obrácení a očekávání možnosti, že nemožné se stane skutečností. Velikonoce jsou výzvou k jednání ve světě, dnes bychom řekli ve veřejném prostoru. O jaké jde?

Korektiv

Na Vánoce se obvykle povzbuzujeme, abychom se k sobě dokázali chovat lépe, s respektem, úctou a vzájemnou trpělivostí, což považujeme za jejich kouzlo. Drama Velikonoc oproti tomu přichází s radikální výzvou vydat se za druhé a neváhat se obětovat za pravdu. V naší novodobé národní paměti se pro tuto „etiku“ vžilo označení život v pravdě.

Velikonoce jsou důležitý korektiv, který nás upozorňuje, že nejde jen o soukromé vztahy, ale že jde a vždy půjde o víc – vystoupit a svým jednáním zodpovědně spoluvytvářet svět

Velikonoce jsou důležitý korektiv, který nás upozorňuje, že nejde jen o soukromé vztahy, ale že jde a vždy půjde o víc – vystoupit a svým jednáním zodpovědně spoluvytvářet svět kolem nás a podílet se na péči o něj.

Dnešní svět, aspoň ten, který prezentují média, je plný neklidu, palčivých otázek a pochybností. Předpokládaný smysl je ztracen. Přijmout velikonoční poselství za vlastní dnes může znamenat, že se zbavíme vlastních naivních představ o světě a době, ve které žijeme, zřekneme se své pohodlnosti maskované povzdechem, že nic nelze změnit, a že osvědčíme život v pravdě navzdory převládající skepsi, lhostejnosti a blbé náladě.

Ukázka plnosti

On – Ježíš – se vyprázdnil, zřekl se sám sebe, aby nám ukázal plnost. Tu plnost, kterou právě dnes potřebujeme. Pokud si z doby velikonoční odneseme toto vědomí, pak možná zahlédneme paprsky ranního slunce, které ozařuje hrob, v němž sice někdo ležel, ale nyní je už prázdný.

Proto ho Bůh vyvýšil nade vše
a dal mu jméno nad každé jméno,
aby se před jménem Ježíšovým
sklonilo každé koleno na zemi i pod zemí
a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával:
Ježíš Kristus je Pán.

Počet příspěvků: 2, poslední 7.4.2015 04:46 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.