Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dostojí Německo své „planetární“ odpovědnosti? Zachrání euro?

Evropa

  14:27

Vznikne optimální měnová oblast zemí s prvotřídním ratingem?

Německá kancléřka Angela Merkelová odmítá řešení, které by spočívalo v rozpliznutí dluhů evropských hříšníků na celou unii. foto: © REUTERS, Česká poziceČeská pozice

Aktualizováno. Všech 17 zemí eurozóny se dohodlo na zpřísnění rozpočtové disciplíny a de facto hlubší fiskální integraci. Dalších devět členských států EU včetně České republiky si vzalo čas na domácí konzultace, zda se k projektu připojí. Jediná Velká Británie zůstane podle vyjádření premiéra Davida Camerona mimo chystanou dohodu, která by měla vstoupit v platnost v březnu. Podrobnou analýzu summitu EU připravujeme. Následující text Bohumila Studýnky jsme publikovali před zahájením summitu a ve většině ohledů ani po jeho skončení nepozbyl na aktuálnosti.

Summit Evropské unie má snad být mezníkem i křižovatkou dalšího vývoje EU. Před ním však vyslala ratingová agentura Standard & Poor’s (S&P’s) preventivní signál, který zchlazuje přehnaný optimismus ohledně nalezení snadných a nebuřičských řešení. Stanovila tříměsíční termín, během nějž bude přezkoumávat nynější ratingy vyjmenovaných zemí eurozóny a v logickém spojení i samotného záchranného fondu EFSF. Jmenovitě jde o Německo, Rakousko, Belgii, Finsko, Nizozemsko a o Lucembursko.

Hrozby ratingových agentur nejsou plané. Nikdo kvalifikovanější a přiměřeně nestrannější dnes na scéně neexistuje. EU i její členské země jsou nepopiratelně ovlivněné svými partikulárními zájmy. Agentura S&P’s naznačila snížení ratingu všem o jeden stupeň. Až na Francii, u které má jít hned o stupně dva.

Ostatně odpočítávání již bylo de facto spuštěno. Revizi zahájí agentura „co nejdříve“, tedy tento pátek, pokud se řeči a věci budou nadále ubírat stejným mlžícím tempem a odkládat věcné řešení. S&P’s také pohrozila snížením ratingu celé Evropské unii a zařadila ji do režimu pozorování s negativním výhledem.

Doplnit kapitál!

Evropský bankovní úřad (EBA) po dalším kole zátěžových testů těsně před summitem oznámil, o kolik budou konkrétní banky muset zvýšit kapitál, aby vyhověly požadavku kapitálové přiměřenosti. Jeho nedostatek napříč sektorem odhadl na 114,7 miliardy eur. Nejvíce kapitálu chybí řeckým bankám (30 miliard eur), dále španělským (26,2) a italským (15,4). Německým bankám schází kapitál v rozsahu 13,1 miliardy, francouzským 7,3 miliardy a portugalským sedm miliard. Belgickým bankám chybí kapitál v rozsahu 6,3 miliardy. U rakouských bank ukázaly testy potřebu doplnit kapitál o 3,9 miliardy eur. Banky ve Velké Británie mají podle EBA dostatečnou úroveň kapitálu.

Komerční banky v podstatě do dnešního rizikového stavu svých aktiv nahnal globální systém bankovní regulaceNikoli paradoxní, ale skutečné a pravdivé je konstatování listu Wall Street Journal (WSJ), že komerční banky – i když to nejsou žádní svatouškové – v podstatě do dnešního rizikového stavu svých aktiv nahnal globální systém bankovní regulace, a to známá basilejská pravidla. Experti z mezinárodního výboru pro tvorbu regulačních pravidel pro velké banky totiž doporučovali nakupovat do jejich bilancí státní dluhopisy zemí EU, na něž banky nemusely vytvářet žádné povinné vážené rezervy v kvalitních aktivech. Týká se to bohužel i nově zaváděných pravidel Basel III.

Více o pravidlech bankovní regulace si přečtete v článku:

WSJ viní tvůrce pravidel i z iniciace hromadění aktiv v „cinklých“ hypotékách a namixovaných derivátech u nedávné finanční krize. Současná eurokrize je jen druhou stranou stejné regulační mince.

Lakonicky to vyjádřil předseda správní rady Commerzbank, které hrozí prakticky úplné zestátnění, Achim Kassow: „Regulační pobídky vyplývající z nulového ohodnocení rizika jsou zjevné. Banky v členských zemích to povzbuzuje k umístění svých nejlikvidnějších aktiv do nejhorších možných vládních dluhopisů, jimiž si maximalizují výnos při nulovém regulačním požadavku na kapitálovou přiměřenost.“

Z nohou na hlavu

Ale zpět k aktuálnímu summitu EU. Noty před ním ladili v pondělí francouzský prezident Nicolas Sarkozy s kancléřkou Angelou Merkelovou. Ve středu pronikla na veřejnost část plánu, který předložili prezidentovi EU Hermanu Van Rompuyovi. Co je jeho obsahem?

  • Zavedení požadavku na vyrovnané rozpočty do legislativy členských zemí eurozóny a požadavek na národní parlamenty o akceptaci „rozpočtových doporučení“. Plán počítá s automatickými sankcemi pro rozpočtové hříšníky, jejichž schodek bude přesahovat tři procenta výkonu ekonomiky. Vyhnutí se postihu má být možné jen za „mimořádných podmínek“.
  • Zavedení transakční daně ve všech zemích eurozóny a také vyšší míry integrace v oblasti daní (zejména korporátních) i úpravy trhů práce. Nový právní rámec EU má umožnit posun ke společnému daňovému základu u právnických osob i u regulace trhu práce.
  • Stálý záchranný mechanismus ESM má být uveden do života v roce 2012 a pro rozhodování o pomoci z něj musí být dosaženo 85procentní hlasovací shody. Zemím platícím eurem, které se ocitnou v problémech, bude moci půjčit až 500 miliard eur.
  • Stanoví, že pomoc Řecku byla mimořádnou a neopakovatelnou událostí a že ostatní členové eurozóny plně a bezpodmínečně dostojí svým závazkům.
  • Opatření by mohla vejít v platnost v březnu 2012.

Deník The New York Times (NYT) považuje navrhované francouzsko-německé řešení za špatně zaměřené. Doporučuje orientaci na zajišťování ekonomického růstu jako základu zdravějších financí. Snadněji se však řekne, než zařídí. Současné návrhy se prý jen pokoušejí napravit původní fatální deficit fiskální jednoty nebo řízené koordinace sankcí.

Omezení výdajové stránky národních rozpočtů členských zemí EU znamená další ztrátu autonomie a možnosti růstově ovlivnit  ekonomikyNYT vidí v omezení výdajové stránky národních rozpočtů zemí unie další ztrátu autonomie a možnosti národních snah růstově ovlivnit domácí ekonomiky. První ztrátou bylo zrušení možnosti měnové regulace vlastní úrokovou mírou a devalvace měny.

Tento liberální americký deník tak spolu s eurofederalisty vlastně dále staví věci z nohou na hlavu. Primární tvůrci katastrofálního zadlužení eurozóny – země PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko, Španělsko) – sice ztratili svoje autonomní měnové nástroje, ale o to s větší intenzitou se zapojili do „dojení“ trhů pod praporem nikým nedefinované, avšak zneužitelně přepokládané rozpočtové neodpovědnosti projektu eura.

Jenom disciplína nestačí

Paradoxně může být navrhovaná agenda summitu tím správným vykročením k nápravě. Tedy pokud EU jako mezinárodní útvar svého druhu, a nikoli jako federace dohodou docílí skutečného dodržování rozpočtové kázně u všech svých členů. Samozřejmě s efektivní kontrolou a uplatnitelnými sankcemi. K rozpočtové odpovědnosti musí přibýt i dříve ztracená možnost monetární odpovědnosti, včetně nástrojů, jež národní autority pozbyly útěkem od vlastních měn k „produktu“ euro.

K rozpočtové odpovědnosti musí přibýt i dříve ztracená možnost monetární odpovědnostiŘeč je o kroku zpět k individuálně a efektivně kontrolovatelným měnám homogenních měnových oblastí. Tyto unitární měnové a fiskální oblasti (integrace, chceme-li) fungují, jen pokud se nestávají transferovými uniemi. Problém neoptimální měnové oblasti s permanentními transfery sever-jih lze pozorovat například v Itálii již od jejího sjednocení ve druhé polovině 19. století. Současné návrhy Ligy severu na rozdělení země nejsou umíněností ani nesolidaritou, ale jen zkušeností s provozováním nefunkčního systému.

Obě „Novoslávie“ vzniklé po první světové válce jako kopie Rakousko-Uhersko sever a Rakousko-Uhersko Balkán, tedy Československo i Jugoslávie, se ze stejných příčin opakovaně rozpadaly. Stačily jen vnější impulsy. Jedinou úspěšnou federací v Evropě je Německo, a to postupně v průběhu 160 let od zahájení procesu v roce 1848. Ani jeho znovusjednocení od roku 1991 nebylo věcí přirozeného vývoje optimální měnové zóny, ale spíš dokončením řešení z roku 1945 a velmocenského rozhodnutí. A bylo drahé i bolestné, ačkoli přirozené.

Planetární odpovědnost

Německá kancléřka Angela Merkelová ví, že to, čeho dosáhli Němci od roku 1991, je zřejmě přirozeným funkčním maximem. Osamoceně se brání rozhazovačným a nezodpovědným tlakům. Její francouzský partner, prezident Nicolas Sarkozy, s ní chce ještě jednou před summitem o podstatě věci jednat.

Angela Merkelová se obává přirozených pudů známých dlužníků sklouznout ke starým zlozvykům, jen co by se úvěrové kanály opět uvolnilyMerkelové je podsunována téměř planetární odpovědnost Německa za záchranu eurozóny, jen když přestane blokovat rozpliznutí dluhů evropských hříšníků na celou unii. Ví, že by to znamenalo pouze přesunutí neproduktivního závaží v místě a čase na Německo, které pak dříve, či později zbankrotuje rovněž. Oprávněně se obává přirozených pudů známých dlužníků sklouznout ke starým zlozvykům, jen co by se úvěrové kanály opět uvolnily.

Například Jacques Attali, dřívější šéf Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) a poradce zesnulého francouzského exprezidenta Françoise Mitteranda, na kancléřku vystrkuje odpovědnost její země hned za dvě světové války. Pateticky říká: „Dnes je to znovu Německo, kdo drží v rukou nástroj sebevraždy celého světadílu.“ Hrozí světu katastrofou při neměnnosti svého dosavadního postoje.

Iluzorní spolky

Federace se v Evropě prostě neosvědčily. Transfery od fungujících států k zemí, lpícím na oddávání se melancholii nebo neodůvodněné euforii nefungují. Je-li optimální měnovou oblastí sbor zemí EU s dosavadním ratingem AAA a tyto státy se dohodnou na provozování společné měny s již vytvořeným (a nyní navrhovaným fiskálně-disciplinovaným mechanismem), pak se dá o takové unii mluvit.

Další rozšiřování již musí být v režimu zdravého rozumu. Na jiných principech založené evropské, mezinárodní či světové spolky svedou členské státy při své rigidnosti buď do záhuby a potřeby nového vzkříšení, nebo přejdou do formální existence bez skutečně efektivní funkce, jak tomu bylo například u iluzorní Společnosti národů.

Ale zpět do reality. Podobné názory prosazují těsně před summitem mimounijní Norové i unijní Britové a Švédové. A již to nejsou jen diplomatické hrátky. Britský premiér David Cameron čelí zásadnímu vnitrostranickému tlaku, aby se nevrátil z Bruselu „s nějakým diktátem“. Irové (sami hříšníci) podmiňují jakékoli rozšíření evropské smlouvy novým referendem s předvídaným negativním výsledkem.

Jedeme v tom taky

České republiky se to rovněž týká. Jsme de facto součástí širší eurozóny, a to navíc pasivní. Škody utrpíme, rozhodování neovlivníme. Jsme trpěni jako její apendix a spolu s jejím případným propadem utrpíme ztráty.

Česká republika dává přednost využívání nynějšího právního rámce EUPodobně jako Irové se vyjádřil český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, i když jen nepřímo. Pohrozil rovněž referendem, poněvadž ho zřejmě budou chtít před námi i jiní. Premiérův mluvčí Jan Osúch pak sdělil české souhlasné stanovisko s navrhovanou agendou, ale za podmínky, že se bude vztahovat „hlavně“ na země eurozóny a nepovede k dělení unie ani vzniku bloků členských států. ČR dává přednost využívání nynějšího právního rámce EU. Pokud by však neměl stačit, je dle české vlády lepší vytvořit nové unijní právo než „kreativně ohýbat“ to současné. Jak tomu rozumět?

Chápejme to jako cílevědomý diplomatický postup české vlády. Srozumitelně jej vyjádřil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil v Senátu v simultánním poselství: „Tímto by z našeho pohledu mělo být výraznější posílení fiskální a makroekonomické disciplíny a vymahatelnosti dohodnutých pravidel.“ Dál zatím nic.