Lidovky.cz

Dopady zemědělství na životní prostředí nejsou ani zdaleka jednoznačné

  9:43
Ochránci přírody se ve svých informačních kampaních soustřeďují na témata, jako je odlesňování při zakládání plantáží palmy olejné nebo kácení amazonského deštného lesa. Ochrana životního prostředí proto často trpí krátkozrakostí .

Pokojné krávy zvedly hlavy a se zájmem na mě hleděly. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Ekologicky smýšlející spotřebitel má při nákupu oleje jasno. Vybírá si podle toho, jaké škody páchá pěstování dané olejniny. Kategoricky proto odmítá palmový olej, protože plantáže palmy olejné se zhusta zakládají kácením a vypalováním deštných pralesů, což přispívá k zániku jedinečné tropické fauny a flóry. Zato kokosový olej se těší rostoucí oblibě, i ekologicky orientovaní spotřebitelé na něj shlížejí smířlivěji. Výhrady mají k jeho dopravě z tropických krajů, při které vzniká značné množství oxidu uhličitého.

Oproti tomu olivový olej ze Středomoří neputuje za evropským spotřebitelem tak daleko a kromě vynikajících výživových vlastností svědčí v jeho prospěch i fakt, že plocha olivových sadů v Evropě v uplynulých letech mírně klesala, a nedocházelo tedy k záborům nové půdy. Při podrobnějším pohledu se však mohou ekologické dopady produkce olejů jevit v jiném světle.

Ohrožující výroba kokosového oleje

Olivy se sklízejí až po setmění, protože v nočním chladu si plody udrží víc aromatických látek. K „česání“ se používají velké, výkonné „vysavače“. Ty však kromě oliv nasají často i zpěvné ptáky, kteří táhnou ze severu Evropy přes Středomoří do afrických zimovišť a na noc se uchylují k odpočinku do korun stromů. Z výzkumu portugalských ornitologů vyplývá, že jen ve španělské Andalusii sklízecí stroje každoročně nasají a usmrtí víc než 2,5 milionu zpěvných ptáků. Řada z těchto opeřenců patří k vzácným, chráněným druhům.

Část usmrcených pěvců končí v místních restauracích, kde z nich připravují kulinářskou specialitu známou jako „pajarito frito“ čili „smažený pták“. Kolik ptáků zahyne ve Francii a v Itálii, kde se olivy sklízejí stejnou technologií, není známo. Olivové „tekuté zlato“ tak má na svém kontě těžký hřích proti přírodě, o němž nemají mnozí z jeho vyznavačů potuchy. Ekologické dopady produkce oleje si vzal pod drobnohled mezinárodní tým vědců vedený Erikem Meijaardem z Univerzity v Kentu v britském Canterbury.

Nejvíc ohrožuje druhovou pestrost přírody výroba kokosového oleje. S každým dalším milionem tun by bylo ohroženo víc než 20 druhů. Většina kokosového oleje pochází z tropických ostrovů s velmi pestrou faunou a flórou. Ve srovnání s ekosystémy na pevnině hostí tropické ostrovy na stejné ploše 9,5krát vyšší počet rostlinných druhů a 8,1krát vyšší počty druhů obratlovců.

Ve studii publikované předním vědeckým časopisem Current Biology porovnali, kolik druhů organismů je ohroženo v přepočtu na milion tun oleje vyrobeného z dané olejniny. Nárůst výroby palmového oleje o další milion tun by ohrozil v průměru 3,79 druhu. Stejný vzestup produkce olivového oleje představuje hrozbu pro 4,12 druhu. To je troj- až čtyřnásobek škod páchaných při výrobě sójového či podzemnicového oleje a téměř stonásobně více oproti oleji ze slunečnice či řepky.

Nejvíc však ohrožuje druhovou pestrost přírody výroba kokosového oleje. S každým dalším milionem tun by bylo ohroženo víc než 20 druhů. Většina kokosového oleje pochází z tropických ostrovů s velmi pestrou faunou a flórou. Ve srovnání s ekosystémy na pevnině hostí tropické ostrovy na stejné ploše 9,5krát vyšší počet rostlinných druhů a 8,1krát vyšší počty druhů obratlovců.

Ostrovy bývaly zarostlé tropickými lesy, které však dnes zabírají jen na jedenáct procent z jejich celkové rozlohy. Původní pralesy vzaly dávno za své a významně k tomu přispělo zakládání kokosovníkových plantáží. V současnosti ohrožuje pěstování kokosovníků bezmála 70 druhů živočichů a rostlin. Některé z nich, například kaloň ontongský z pralesů Šalamounových ostrovů, už zřejmě padly za oběť celosvětovému „hladu“ po kokosovém oleji.

Tlak člověka na přírodu

Erik Meijaard a jeho kolegové nechtějí obhajovat praktiky používané pěstiteli palmy olejné. Když přepočetli ohrožené druhy organismů na plochu pěstovaných plodin, vycházela palma olejná hůře než kokosovník. Na milionu hektarů palmových plantáží se dostává do ohrožení asi 17 druhů, zatímco na stejné ploše s kokosovníkem je to „jen“ pět druhů. Cílem studie nebyl „žebříček hříšníků“ mezi olejninami, ale upozornit, že měření dopadů lidských aktivit na přírodu může být komplikované.

„Ochránci přírody se ve svých informačních kampaních obvykle soustřeďují na témata, jako je odlesňování při zakládání plantáží palmy olejné nebo kácení amazonského deštného lesa při rozšiřování pastvin pro chov skotu. Mnohé tak zůstává bez povšimnutí,“ připomínají Meijaard a spol. „Ochrana životního prostředí proto často trpí krátkozrakostí a nejednou se měří dvojím metrem. Třeba výrobci olivového oleje těží z toho, že dokážou spotřebitele přesvědčit o trvalé udržitelnosti své produkce s odvoláním na dlouhou tradici, významné zdravotní přínosy a lokální původ.“

S rostoucí světovou populací a zvyšujícími se nároky na množství a kvalitu potravin tlak člověka na přírodu narůstá. Pandemie koronaviru možná vytlačila ekologické problémy z titulních stránek a z hlavních vysílacích časů televizních či rozhlasových stanic, což neznamená, že by zmizely ze světa.

Zemědělství změnilo tvář Země. Pole a pastviny dnes pokrývají 40 procent souše. S rostoucí světovou populací a zvyšujícími se nároky na množství a kvalitu potravin tlak člověka na přírodu narůstá. Pandemie koronaviru možná vytlačila ekologické problémy z titulních stránek a z hlavních vysílacích časů televizních či rozhlasových stanic, což neznamená, že by zmizely ze světa. Zemědělství patří k hlavním klimatickým „hříšníkům“. Jak rostlinná, tak živočišná produkce jsou považované za vydatné zdroje skleníkových plynů a zaznívají hlasy po jejich zásadní proměně.

Zajímavý náhled na tento problém představil Per Frankelius z univerzity ve švédském Linköpingu ve vědeckém časopisu Agronomy Journal. Z materiálů Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) při OSN vyplývá, že na vrub zemědělství připadá čtvrtina světové produkce skleníkových plynů. Frankelius je přesvědčen, že tato kalkulace je chybná, protože nebere v úvahu procesy, při kterých je oxid uhličitý ze zemské atmosféry odnímán. Všechny zemědělské plodiny produkují organickou hmotu s využitím fotosyntézy, při níž vznikají cukry z oxidu uhličitého a vody.

Oxid uhličitý využitý zemědělskými plodinami tak z atmosféry mizí a stěhuje se do látek syntetizovaných rostlinnými buňkami. Tento fakt zohledňují kalkulace expertů IPCC u lesních porostů. Neberou jej však do úvahy u polních plodin. Přitom jde o nezanedbatelné množství. Jen obilovin se v roce 2016 na světě sklidilo 2,7 miliardy tun. Obiloviny do nich uložily miliardu tun uhlíku, který odčerpaly ze zemské atmosféry 3,8 miliardy tun oxidu uhličitého.

Více škody než užitku

Zemědělci pěstují i další plodiny, například olejniny nebo cukrovou řepu. Podle statistik Organizace pro zemědělství a výživu se na světě sklidí ročně úroda o celkové hmotnosti 9,2 miliardy tun. Nezanedbatelnou část tvoří voda. Pro vznik zbývající „pevné hmoty“ však zemědělské plodiny každoročně odčerpají z ovzduší 9,1 miliardy tun oxidu uhličitého. Další oxid uhličitý spotřebují ke svému růstu traviny na pastvinách a polní pícniny určené ke krmení hospodářských zvířat.

Oxid uhličitý „pohlcený“ v každoročních sklizních nepřipočítávají klimatologické analýzy zemědělcům k dobru, protože takto vzniklá rostlinná hmota z polí a pastvin mizí. Odváží se ke zpracování nebo ji spasou zvířata. I potom ale zůstane v půdě 2,7 miliardy tun uhlíku v kořenech a zbytcích nadzemních částí. Ani organická hmota, kterou zemědělci z polí a luk odvezou, neputuje kompletně zpátky do atmosféry ve formě oxidu uhličitého. Například sláma na podestýlku v chovech zvířat se vrací do půdy při hnojení chlévskou mrvou.

Pokud nebudeme všechny dopady zemědělství na klima chápat v celé jejich šíři včetně jeho pozitivních přínosů, pak se můžeme celkem snadno rozhodnout pro řešení ekologických problémů, která z dlouhodobého hlediska způsobí víc škod než užitku

Podle Frankeliuse není férové přičítat zemědělcům na vrub ani všechen oxid uhličitý vydýchaný lidmi poté, co zkonzumovali a strávili potraviny. Zemědělci tvoří jen malou část obyvatelstva. Většina lidí působí v jiných odvětvích národního hospodářství. Není důvod přičítat na vrub zemědělců oxid uhličitý vydýchaný dělníkem v automobilce, učitelkou v mateřské školce nebo ministerským úředníkem. Frankelius netvrdí, že zemědělci nemají co zlepšovat. Ve své studii poukazuje na oblasti, kde mohou emise skleníkových plynů významně omezit.

Neměli by například nechávat půdu zbytečně dlouho „holou“. Pokud na ní něco roste, odčerpává se z ovzduší další oxid uhličitý. Rezervy vidí švédský vědec ve snížení závislosti zemědělců na fosilních palivech. Ty se uplatňují nejen jako pohonné hmoty pro mechanizaci, ale hodně se jich spotřebuje také při výrobě umělých hnojiv. K dispozici jsou už ale technologie pro výrobu umělých hnojiv s využitím energie z obnovitelných zdrojů energie. V Norsku by měla posloužit k těmto účelům elektřina z vodních elektráren, v Austrálii elektrická energie ze slunečních panelů.

„Je tedy zemědělství jedním z největších klimatických padouchů? Nemá ve skutečnosti na klima pozitivní vliv?“ ptá se Per Frankelius. A varuje: „Pokud nebudeme všechny dopady zemědělství na klima chápat v celé jejich šíři včetně jeho pozitivních přínosů, pak se můžeme celkem snadno rozhodnout pro řešení ekologických problémů, která z dlouhodobého hlediska způsobí víc škod než užitku.“

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.