Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dokud se bude o ÚSTR lhát, bude třeba reagovat

  15:43

Jde nám opravdu o to, abychom se jako společnost vyvarovali jakýchkoliv autoritativních režimů, diktatur a totalit – anebo jen některých?

Daniel Herman a Jiří Pospíšil se dopustili několika pamětihodných výroků. foto: © TV PRIMAČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Do nedělní televizní debatní Partie si moderátorka pozvala Petrušku Šustrovou, předsedkyni Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), nedávno odvolaného ředitele ÚSTR Daniela Hermana a dva politiky, Luboše Zaorálka a Jiřího Pospíšila. Obligátním tématem byl samozřejmě ÚSTR a s ním související ústrky. Vzhledem k tomu, že v debatě bylo řečeno několik nedotažeností, polopravd, ale i vyslovených nepravd (snad v naději, že se neustálým opakováním zadřou lidem do podvědomí), bude vhodné nabídnout čtenáři alternativní pohled. Je to určitá nádeničina, leč nutná, tuto propagandistickou praxi neustále korigovat.

Za koho chtěl Herman mluvit?

Daniel Herman si například posteskl, že výpověď, kterou dostal, je neplatná. Nebyla prý projednána s odbory a nebylo mu nabídnuto adekvátní místo. Nová ředitelka ÚSTR Pavla Foglová tuto okolnost již dříve komentovala s tím, že pro pana exředitele v ústavu vhodné místo nebylo. Herman prohlásil, že to není pravda, protože pro něj vhodné místo bylo. Dokonce to prý bylo místo pro něj nejpříhodnější! Šlo o místo tiskového mluvčího, a na to prý má Herman úplně nejvhodnější vzdělání a praxi.

To je docela zábavný moment, když ředitel, odvolaný pro manažerské chyby, aniž by se snažil na druhou stranu předstírat svou odbornost historickou, sám od sebe přiřadí ke svým schopnostem nejvhodnější místo tiskového mluvčího. Ještě zábavnější je představa, jak dlouho by asi dovedl sdělovat oficiální stanoviska vedení ústavu, aniž by se mu do nich vpletla stanoviska jeho vlastní. Nelze však zcela vyloučit, že právě v tomto „sebezapírání“ je ze svých církevních dob perfektně vycvičen! Zde se dá s výhodou podotknout: Bůh ví.

Odvolaný ředitel Herman asi v minulých dnech nemluvil bez příčiny v souvislosti s ÚSTR o „boji o monopolní výklad dějin“. Asi se mu tato metoda zadřela pod kůži, takže si odvykl na to, že by někdo jiný mohl promluvit, a ještě ke všemu jinak. V jedné fázi televizní debaty totiž dvakrát po sobě promluvil a dvakrát byl odpovědí zcela potřen.

Nejprve prohlásil, že až do nástupu nové rady v lednu tohoto roku šlo „vše bez problémů“, a že „jednotlivé výtky“ se začaly objevovat až poté. Předchozí rada mu dvakrát schválila Výroční zprávu ÚSTR a ke všemu mu ještě dala prémie.

Odvolaný ředitel Herman by měl rozeznat puč, tedy z definice násilný politický převrat, od postupu podle zákona

Šustrová mu na to připomenula, že mu své výhrady sdělovala dávno, již od jeho nástupu do funkce. Pouze předchozí rada měla naprosto netransparentní způsoby, takže disentní stanoviska možná ani nejsou zachycena v zápisech z jejího jednání (není možno se o tom přesvědčit, protože audiozáznamy z jednání tehdejší rady neexistují).

Herman ve své reakci v podstatě existenci těchto výhrad potvrdil, pouze se je snažil přetočit do polohy, že údajně byl od Šustrové pod neustálým tlakem stran personálních otázek. Koho smí a koho nesmí na jakou pozici jmenovat.

Šustrová hovory na toto téma potvrdila, pouze upřesnila, že se vyjadřovala k personálním otázkám na základě vlastního dotazu ředitele Hermana, který takto obcházel všechny členy rady. Konzultoval s nimi obsazení dokonce více pozic, než u nichž zákon stanovuje, že je má obsadit po projednání v radě (§11/1c zákona č. 181/2007 Sb.).

Pak se ještě Herman vlísal do stínu premiéra („plně souhlasím s panem premiérem, že šlo o puč předem připravený“). Jistě by bylo zajímavé rozrušit jeho myšlenkové pochody dotazem, zda existuje i puč připravený třeba ex post? Mohl by to vědět, měl by to vědět, vždyť studia o totalitě se odehrávala přímo pod jeho vedením, ceněným údajně po celém světě, ale doma holt ne.

Ono to ale asi bude jinak, protože se zdá, že možná vůbec nevěděl, co se tam pod tím jeho blahosklonným šéfováním děje. Možná ani pořádně nevěděl, čím se tam zabývají. Protože jinak by jistě rozeznal postup podle zákona od násilného politického převratu, jímž puč z definice je. A navíc, kdyby šlo o puč, poznal by to ponejprv na vlastní kůži.

Takového ředitele opravdu není žádná škoda.

Pospíšil se zařadil do skupiny „geneticky modifikovaných demokratů“, když prohlásil, že není normální, když je vyměněn ředitel ÚSTR

Pospíšilovy chiméry

Místopředseda ODS Jiří Pospíšil se v pořadu dopustil několika pamětihodných výroků. Zařadil se například do skupiny „geneticky modifikovaných demokratů“, když prohlásil, že není normální, když je vyměněn ředitel ÚSTR. Možná má do morku kostí zažranou onu stabilitu „na věčné časy“, kdy ředitel instituce odcházel až „nohama napřed“.

Pospíšil hartusil, že Senát do rady navolil lidi „bez životní zkušenosti“. Jistě, třeba v případě paní Kavalírové se docela trefil… Zcela originálně pak nazval výměnu ředitele „připravovanou akcí“.

Pospíšilovo povídání lze hodnotit jako v podstatě docela primitivní pokus, nasazením vážného tónu a tragické tváře se snažit ve veřejnosti vybudit jakýsi pocit ohrožení, aniž by si dotyčný jakkoliv zadal a cokoli byť jen vzdáleně konkrétního by řekl. I mlácení prázdné slámy proti tomu vypadá jako poměrně racionální činnost.

Nedostatek životních zkušeností je však na straně Pospíšila. Snažil se nám vemluvit díru do hlavy tvrzením, že všechny státy mají instituty na „vyrovnání se s minulostí“ podobné ÚSTR. Nemají, i ten Gauckův ústav se liší, a to dost podstatně.

Počátky tunelování státu

Pospíšilovy fabulace si však všimněme důkladněji. On hovořil o středoevropských a východoevropských státech, které po pádu železné opony otevřely (v rámci „vyrovnávání se s minulostí“) archivy svých tajných služeb všem, kdo měli o to zájem. Co se tím všechno stalo? Bylo to jen splnění jakýchsi naivních snů, aniž to mělo negativní důsledky?

Situace je to asi podobná, jako s tím připitomělým stříháním drátů na „zelené“ hranici, hned po zhroucení bývalého režimu. Nu, dalo se to v té eufórii snad pochopit, ale ne obhájit. Za sebe řeknu, že mně vadilo, že jsem nemohl jezdit do ciziny letadlem, autem, vlakem, či lodí. Když se tyto možnosti otevřely, rozhodně jsem nestrádal pocitem, že na „zelené“ hranici je stále natažený ostnatý drát. A jak jsme pak začali za několik let zjišťovat, moc by se nám tam ten drát býval hodil, kvůli různým pašerákům, včetně obchodníků s lidmi.

A podobně tomu bylo i s archivy. Zpravodajsky využitelných osob v zájmovém prostředí tajných služeb (tzv. „osoby pracující ve prospěch“) není nikdy moc. A jak se takové „proluftování“ archívů, včetně zveřejnění jmen agentů, projeví v psychice osob, které by byly potenciálně vhodnými „osobami pracujícími ve prospěch“? Jednoznačně špatně. „Ano, rád bych pomohl novému režimu,“ zněla jedna z téměř typizovaných odpovědí, „ale jak mi zaručíte, že se zítra nedočtu své jméno v novinách?“

A tak měli noví zpravodajci nového režimu silně svázané ruce a omezené možnosti. Když se k tomu připočtou zpočátku téměř každoroční reorganizace, není divu, že zpravodajské informace týkající se počátků rozkrádání tohoto státu byly nedokonalé. Další tragickou okolností bylo, že když už byly, stejně nikoho z vlády nezajímaly.

Ideologické dědictví

Ideologicko historické ústavy podobné ÚSTR vznikly pouze v „poražených komunistických“ státech střední a východní Evropy

Všimněme si ještě jedné věci. I podle onoho hanebného zákona, jímž byl zřízen ÚSTR, jsou totality dvě. Ono jich bylo víc, a mnoho různých podobných jevů, které by bylo třeba studovat, ale budiž. V zákoně je uveden komunismus a nacismus. Ideologicko historické ústavy podobné ÚSTR však vznikly pouze v „poražených komunistických“ státech střední a východní Evropy.

V jiných státech, které se zbavily jha nacismu, fašismu a podobných režimů, podobné ústavy nevznikly. Vyrovnávání s minulostí tam holt probíhalo jinak, aniž by to uškodilo hospodářství státu. V Portugalsku ani ve Španělsku žádné „ÚSTRy“ nemají. V Argentině měli vyšetřující komise, nikoliv historizující ústav. Totéž v Jihoafrické republice. Možná v Kambodži?

A dále do historie. Jak to bylo po osvobození Francie, těžce postižené na těle i na duchu? Nevznikly takové ústavy. Ani v Itálii, ale – nepleťme se! – ani v Německu! Tam to bylo dokonce i trochu naopak, než jak jsou šířeny idealizované představy o „denacifikaci“. Probíhala mnohem hůře, než naše polistopadová očista! Leckterý nacista přišel k soudu, kde byl „denacifikován“ (nebyli totiž svědci, docela pochopitelně). A pak tradá do státní správy!

Buším jak hluchý do vrat, ale nepřestanu s tím. Kolik bylo po válce souzeno průmyslníků, bankéřů, finančníků, investorů? Mluví se o tom vůbec? Panuje snad všeobecný konsenzus, že by snad souzeni měli být. Všichni, kteří si na válce nahrabali podporou nacistické říše a jejich spojenců.

Jaké měl výstupy ÚSTR na toto téma? Hospodářské pozadí nejhrůznějších režimů v lidských dějinách, to by bylo téma! Ale je ticho po pěšině. Veškeré zkoumání se odehrává velmi opatrně, na konto předem jasných viníků, v rovině povýtce ideologické. Což, mimochodem, asi dobře odpovídá ideologické „odbornosti“ mnoha členů předchozí vědecké rady ÚSTR.

To ale nemá co činit s vlastním cílem založení ÚSTR, jímž má být zkoumání těchto režimů. A má-li někdo zkoumat nějaký historický jev, musí začít o mnoho dříve. Už z tohoto pohledu je zákon o ÚSTR totálně závadný, a je nutná jeho okamžitá novelizace. Alespoň co do předmětné doby a zkoumaných jevů musí být příslušně rozšířen. Jde nám snad opravdu o to, abychom se jako společnost vyvarovali jakýchkoliv autoritativních režimů, diktatur a totalit – anebo jen některých?!?

Zapikolovaní svazáci

Zde je třeba učinit ještě jeden logický závěr. Vytvoření speciálních ústavů na zkoumání těsně nedávné historie a přidružení příslušných archívů je tedy jev typický pro nedávno ještě „komunistické“ země, nikoliv pro ty ostatní, civilizovanější. Nemůže být proto lacino smetena ze stolu otázka, zda je toto vytváření historických institutů adekvátní reakcí. Zda to není reakce přesně ve stylu těch za komunismu vystudovaných kádrů? Zda to není symptom ryze komunistický?

Jako by snad SSM byla organizace přímo odbojová, a ne juniorka komunistické strany...

Kádrová minulost leckterých protagonistů by tomu nasvědčovala, včetně toho, že si svou organizaci, v níž se angažovali (Socialistický svaz mládeže, SSM) pečlivě vyňali ze všech restriktivních podmínek všemožných zákonů, týkajících se minulosti. Jako by to snad byla organizace přímo odbojová, a ne juniorka komunistické strany!

Symptomaticky se to projevilo v hřímavém projevu premiéra Nečase, v němž zmínil bývalé pohraničníky, politruky, zuřivé marxisty a komunisty, ale o prospěchářských svazácích netratil půl slova. A přitom jejich duch je cítit i v oněch olbřímích portrétech Jána Langoše a Václava Bendy, vyvěšených kdesi v ÚSTR. Soudím, že jmenovaným by jejich zobrazení ve stylu velkých Marxe, Engelse, Lenina a Gottwalda dost silně hnulo žlučí.

Takového ústavu by nebyla téměř žádná škoda.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha