Rusko a Ukrajina se ve čtvrtek 30. října dohodly na dodávkách plynu pro nadcházející zimní období do března 2015. Jednání v Bruselu zprostředkovávala Evropská komise. Eurokomisař pro energetiku Günther Oettinger vyjádřil naději, že dnes uzavřená dohoda může být „prvním zábleskem“ naděje na cestě k řešení krize v ukrajinsko-ruských vztazích. Článek Vratislava Ludvíka napsaný před uzavřením této dohody ponecháváme v jeho původním znění.
Při rozhlížení se po energetickém podnikání Evropské unie mi stále silněji zní v uších písnička Karla Plíhala: „Kde jsou, kdepak jsou, naše velkolepé plány?“ Obávám se, že nikdy v moderní historii – s výjimkou světových válek – nebyl v Evropě takový chaos, jako je teď. (Píši o energetice, jinak vše funguje skvěle.)
Příčin je několik a vzájemně se prolínají. Tou hlavní je rozpor mezi společným evropským energetickým konceptem a kompetencemi danými vládám členských států EU Lisabonskou smlouvou.
Energetický chaos
V průběhu delšího období hospodářského růstu spjatého s růstem spotřeby energií nebyl tento rozpor natolik viditelný. Většina zemí volila politiku „dělej si, co chceš“ podporovanou národními energetickými lobby. Extenzivní rozvoj však vedl ke dvěma kolizním oblastem.
Hospodářská krize způsobila stagnaci či snižování energetické spotřeby. Závazky přijaté společně na podporu ochrany životního prostředí pak přinesly nejen omezení tradičních forem energetické výroby a spotřeby, ale i nový, dynamicky se rozvíjející obor energetického podnikání – netradiční a obnovitelné zdroje.
V členských zemích EU nekontrolovatelně rostou inkoherentní energetické mixy, které nejen snižují, ale přímo ohrožují funkce energetických systémů |
Proto v členských zemích EU nekontrolovatelně rostou inkoherentní energetické mixy, které nejen snižují, ale přímo ohrožují funkce energetických systémů. To není energetická revoluce, nýbrž energetický chaos.
Jsou možná pouze dvě řešení – buď vytvořit, schválit a dodržovat společná unijní energetická pravidla vycházející nejen z nyní platných směrnic, nebo založit „energetický tým EU“ využívající surovinových a technologických potenciálů členských zemí EU. To není „společná energetická politika EU“, ale cesta k vnitřním evropským synergiím.
Cesta k diskutovanému tématu
Situaci ještě více zamotala první plynová krize v lednu 2009, kdy se obyvatelé Balkánu, Slováci a Maďaři nějakou dobu příliš neohřáli. Evropa to sice vzala jako určitý druh varování, ale spíše to přičítala sporu mezi Ruskem a Ukrajinou. Následovalo politické rozhodnutí německé vlády o postupném odstavování jaderných elektráren.
V tu chvíli se chaos začal šířit i do okolních zemí. Velký objem elektrické energie vyrobené větrnými farmami na severu Německa nenalezl postačující přenosovou kapacitu a přetékal do polského a českého systému. Pravděpodobnost blackoutu exponenciálně narostla.
Jak se ze salonních úvah o potenciálních rizicích najednou stalo aktuální a široce diskutované téma? Opět je sice ukrajinské, ale poněkud pozměněné. |
Situaci (snad) v budoucnu vyřeší nové kapacitní spojení ze severu na jih Německa, o němž se již hovoří. Do provozu byl uveden Schröderův plynovod Nord Stream, jenž dodává plyn do Německa. Zdálo se tehdy, že Evropa může nastartovat „plynové století“, jak toto 21. století někteří nadšenci nazývali.
Náhle však všechna tato témata, jakkoliv jsou závažná a mediálně vděčná, blednou před faktorem bezpečnosti dodávek energií a přijatelné míře importní energetické závislosti EU. Jak se ze salonních úvah o potenciálních rizicích najednou stalo aktuální a široce diskutované téma? Opět je sice ukrajinské, ale poněkud pozměněné.
Vyšší riziko pro Evropu
V roce 2009 trestalo Rusko Ukrajinu za „oranžovou revoluci“, teď za snahu sblížit se ekonomicky a politicky s EU. Jestliže tehdy ruská strategie uspěla a zlomila vaz tehdejší premiérce Julii Tymošenkové, aby namísto ní mohl nastoupit prokremelský prezident Viktor Janukovyč, dnes Ukrajina tlak vydržela a podepsala asociační smlouvu s EU.
V roce 2009 neměla Ukrajina žádného zastánce, dnes je jím – byť v omezené míře – EU. Navíc se loni výrazně změnila obchodní strategie Ruska při vývozu plynu. Statistika Eurostatu přisuzuje v roce 2012 ruskému plynu okolo 30 procent podílu na evropské spotřebě, zatímco v roce 2013 necelých 18 procent. Přitom je loni vyvezlo do Evropy více plynu než v roce 2012.
Gazprom ovlivňuje nejen přepravu plynu přes Slovensko, Polsko, Česko a částečně Německo, ale disponuje v Evropě i vlastní rozvinutou a obtížně identifikovatelnou „obchodní sítí“ |
Odpověď zřejmě nalezneme v nově zařazené statistické položce „neidentifikovaný plyn“. To je objem veškerých obchodů na volném trhu, který dosahuje 40 procent, aniž by u něj mohl být primárně určen zdroj plynu. Pokud přímý ruský export dosáhl podle statistiky 18 procent, ukrývá se zbylých čtrnáct v položce „neidentifikovaný plyn“, tedy v ruských či asociovaných obchodních firmách, které plyn nedovážejí, ale „překupují“.
V důsledku to znamená, že Gazprom ovlivňuje nejen přepravu plynu přes Slovensko, Polsko, Česko a částečně Německo (omezím-li se jen na členské země EU), ale disponuje v Evropě i vlastní rozvinutou a obtížně identifikovatelnou „obchodní sítí“ využívající zásad liberalizace plynárenského trhu v EU. Tím se ale riziko pro Evropu dále zvyšuje.
Malá naděje
Vraťme se ale k současné ukrajinské krizi, jež byla nejprve předmětem jednání ukrajinského prezidenta Petra Porošenka a jeho ruského protějšku Vladimira Putina v Miláně 17. října, následně pak minulý týden v Bruselu mezi eurokomisařem pro energetiku Güntherem Öttingerem a energetickým ministrem Ukrajiny Jurijem Prodanem a Ruska Alexandrem Novakem.
Bruselská schůzka, ač neměla žádný hmatatelný výsledek, vyvolala alespoň trochu naděje |
Je nutno ještě dodat, že Ukrajina pohnala kvůli plynu Gazprom před mezinárodní arbitrážní soud ve Stockholmu. Jsem zvědavý, jak dopadne, protože Gazprom zatím žádnou z důležitých arbitráží nevyhrál – a že už jich pár bylo.
Bruselská schůzka, ač neměla žádný hmatatelný výsledek, vyvolala alespoň trochu naděje. Další setkání je dnes a uvidíme, zda se jejich stanoviska sblíží. Zatím jednání připomínalo dialog hluchých s němými. Na jedné straně EU a Ukrajina, na druhé Rusko. Zkusme – z toho, co známe – trochu rekapitulovat průběh jednání do 30. října.
Obezřetný postoj EU
Shoda vznikla na ceně plynu pro období od října 2014 do března 2015, a to ve výši 385 dolarů za tisíc metrů krychlových. Podmínkou dodávky je splacení části ukrajinského dluhu a „předplácení“ dodávek plynu. Doložka „take or pay“ nebude v této době uplatňována. Na dotaz ruského ministra Novaka, kolik platí Ukrajina Slovensku za plyn, odpověděl ukrajinský ministr Prodan, že je to sice obchodní tajemství, ale méně.
Postoj EU v této záležitosti lze z pochopitelných důvodů označit za krajně obezřetný. S poukazem na zcela nepostačující informace o hospodaření ukrajinského Naftogazu podmiňuje EU případnou finanční pomoc při částečné úhradě dluhů za plyn důkladným auditem této firmy a spoluprací s Mezinárodním měnovým fondem. Ruský požadavek, aby EU na sebe převzala ukrajinský dluh, nebyl akceptován.
S poukazem na nepostačující informace o hospodaření ukrajinského Naftogazu podmiňuje EU případnou finanční pomoc při částečné úhradě dluhů za plyn důkladným auditem této firmy |
Zajímavá diskuse vznikla okolo požadovaného objemu plynu. Ukrajina standardně z Ruska ročně dovážela okolo 30 miliard metrů krychlových plynu, tedy 2,5 miliardy měsíčně. Její původní požadavek na nově nasmlouvané období byl nejprve pět miliard metrů krychlových, ale dnes k zlosti Rusů pouze dvě miliardy.
Reakcí Ruska bylo, že pokud bude Ukrajina plyn „přikrádat“ (jak to asi chtějí zjistit, když na rusko-ukrajinských hranicích není žádné měření?), potom o to méně bude dodávat ostatním evropským odběratelům. Nic nového. V praxi si to přece již vyzkoušelo vůči Polsku, Slovensku a Rakousku.
Na návrh eurokomisaře Öttingera, že by EU vytvořila společný nákupní pool, jenž by pro sebe i pro Ukrajinu nakupoval plyn v nových měřících stanicích umístěných na hranicích mezi Ruskem a Ukrajinou, reagovali Rusové cholericky s poukazem na platné dlouhodobé smlouvy. Vědí, že by tím zcela ztratili otěže. Počkejme tedy do dnešní středy, snad bude vše jasnější.
Fiktivní rozhovor
Na závěr malý fiktivní rozhovor. Mluvil jsem s Vladimirem Vladimirovičem. Říkal, že žádný plyn Ukrajině nedají, a až trochu namrzne, zastaví tranzit úplně stejně jako před pěti lety.
A říkal také, že Vovka Stalinů nechal na Ukrajině pomřít hlady pár milionů lidí, a stejně ho všichni měli rádi. Tak proč by nemohl nechat umrznout pár Ukrajinců nebo Bulharů – ty si pak sakra rozmyslí brzdit náš South Stream! „Vot, tavárišč, charašo….!“
