Dohoda velmocí s Íránem o jádru mění Blízký východ

Blízký východ však už není regionem, jemuž po studené válce dominovali Američané a jejich spojenci. Dostávají se v něm ke slovu i jiné zájmy než velmocenské či izraelské.

Představitelé velmocí se v úterý 14. července ve Vídni dohodli o íránském... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Představitelé velmocí se v úterý 14. července ve Vídni dohodli o íránském... | foto: ČTK
Představitelé velmocí se v úterý 14. července ve Vídni dohodli o íránském...

Po třech letech rozhovorů dosáhly mocnosti dohody s Íránem, který má výměnou za zrušení sankcí omezit svůj jaderný program. Cílem je minimalizovat riziko, že by Teherán mohl své technologie využít k výrobě jaderné zbraně, což však Írán vždy popíral. Dějištěm historického završení vleklých jednání byla Vídeň, a to po vypršení čtyř lhůt, které si pro to diplomaté stanovili v uplynulých měsících.

„Ještě před třemi lety se mohlo zdát, že válka je nevyhnutelná, diplomacie byla na vedlejší koleji,“ řekl LN v úterý 14. července Trita Parsi, prezident Národní americko-íránské rady, která za urovnání sporů aktivně lobbovala. „Dnešek je tedy především vítězstvím diplomacie, protože USU a Írán se po desetiletích nepřátelství vydávají úplně novým směrem.“

Dohodu oznámila šéfka diplomacie Evropské unie Federica Mogheriniová. „S odvahou, politickou vůlí, vzájemným respektem a vůdcovstvím jsme dosáhli toho, na co čekal celý svět,“ prohlásila, když v úterý ráno spolu s íránským ministrem zahraničí Mohammadem Džavádem Zarífem předstoupila před novináře. „Je to dohoda přínosná pro obě strany,“ dodal Zaríf.

Hlavní body dohody

  • Írán smí mít maximálně 300 kilogramů obohaceného uranu, zbytek musí naředit nebo vyvézt.
  • Namísto téměř 20 tisíc centrifug jich Írán bude mít jen 6104, obohacovat smí nanejvýš na 3,67 procenta.
  • V podzemním závodě Fordou se uran vůbec obohacovat nebude. Těžkovodní reaktor v Aráku smí produkovat maximálně jeden kilogram plutonia ročně.
  • Írán musí být připraven i na přepadové kontroly jaderných objektů. Inspektoři mohou i do podezřelých vojenských objektů.
  • Pět let bude v platnosti zbrojní embargo, osm let i zákaz dovozu raketových technologií.
  • Pokud by Teherán dohodu porušil, Rada bezpečnosti může sankce obnovit.

Řada kontrolních mechanismů

Stostránkový dokument zahrnuje řadu kontrolních mechanismů íránského počínání a zároveň ukazuje, že oba tábory učinily zásadní ústupky. USA ještě před několika lety zcela odmítaly, že by Írán mohl jakkoli obohacovat uran, zatímco Teherán vzkazoval, že nepřistoupí na žádná omezení. Kromě technických aspektů přitom dohoda de facto znamená, že USA po 35 letech mrazivých vztahů uznaly legitimitu teheránského režimu.

Stostránkový dokument zahrnuje řadu kontrolních mechanismů íránského počínání a zároveň ukazuje, že oba tábory učinily zásadní ústupky

„Dohoda je výsledkem bezprecedentního jednání mezi rovnocennými, znamená vlastně mezinárodní uznání islámské revoluce z roku 1979,“ podotkl izraelský analytik Cvi Bar’el. I sami politici se přitom vesměs shodují v naději, že dokument může nejen urovnat spory v jaderné oblasti, ale i přispět k řešení jiných krizí na Blízkém východě.

„Poté co byla tato zbytečná krize zažehnána, je možné se soustředit na společné výzvy,“ prohlásil v televizním projevu íránský prezident Hasan Rouhání v narážce na fenomén takzvaného Islámského státu, proti němuž nyní v Iráku paralelně bojují prozápadní i proíránské síly. Francouzský prezident François Hollande zase zmínil, že Teherán může přispět k zastavení války v Sýrii, kde podporuje režim Baššára Asada. „Írán musí ukázat, že je připravený pomoci k ukončení této války,“ prohlásil Hollande.

Otevření možnosti k jednání

Za vlády prezidenta George Bushe USA odmítaly s Íránem jednat a spolu s Izraelem čas od času američtí politici vyhrožovali, že na Írán vojensky zaútočí. Následnému prezidentovi Baracku Obamovi se pak otevřela možnost k jednáním poté, co v létě 2013 kontroverzního íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda vystřídal pragmatický Rouhání usilující o vylepšení vztahů se Západem a zrušení sankcí.

Prezidentu USA Baracku Obamovi se otevřela možnost k jednáním poté, co v létě 2013 kontroverzního íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda vystřídal pragmatický Rouhání

Navzdory tomu ještě před pár dny nebyl výsledek vídeňských rozhovorů zcela jistý. „Převažovalo přesvědčení, že nakonec dohody dosaženo bude, ale zaznívaly i pesimistické hlasy, že pokud jednání zkrachují, bude to naprosté zemětřesení v mezinárodních vztazích,“ popsala v úterý pro LN atmosféru v zákulisí zpravodajka Rádia Svobodná Evropa Hannah Kavianiová, která vídeňské rozhovory sledovala celé tři týdny pro pražskou perskojazyčnou stanici Rádio Fardá.

„Naprosto kriticky vypadaly dva dny minulého týdne, kdy se dostala na stůl otázka zbrojního embarga proti Íránu. Íránská delegace byla skutečně rozezlená – jednak proto, že tato záležitost podle ní nesouvisí s jádrem, jednak proto, že mezi zástupci velmocí prý každý říkal něco jiného,“ zaznamenala Kavianiová.

Chyba historických rozměrů

Nakonec se podařilo všechny sporné body vyřešit. Došlo tak i ke vzácné shodě mezi USA a Ruskem, které jinak mají velmi vyhrocené vztahy kvůli Ukrajině a Sýrii, takže mnoho komentátorů v uplynulých letech mluvilo o nové studené válce. Jedinou zemí, která z celosvětového konsenzu hlasitě vybočuje, je Izrael.

Ještě než byla dohoda oficiálně oznámena a izraelští experti začali studovat její znění, izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že jde o „chybu historických rozměrů“

Ještě než byla dohoda oficiálně oznámena a izraelští experti začali studovat její znění, izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že jde o „chybu historických rozměrů“. „Došlo k rozsáhlým ústupkům ve všech bodech, které měly zamezit, aby Írán dosáhl schopnosti získat jaderné zbraně. Navíc Írán získá stovky miliard dolarů, díky nimž může nadále pohánět svůj stroj teroru, expanzi a agresi na Blízkém východě i po celém světě,“ tvrdil Netanjahu.

Cipi Hotoveliová, která vede ministerstvo zahraničí, prohlásila, že židovský stát bude nadále dělat vše, aby dohoda skončila u ledu. Večer navíc Netanjahu dodal, že židovský stát se globálním kompromisem nebude nijak řídit. Izraelský tisk citoval vládní zdroje, podle kterých bude Izrael především lobbovat v americkém Kongresu, kde dvoutřetinová většina zákonodárců může teoreticky celosvětovou dohodu zablokovat, k čemuž vyzývají mnozí republikáni i někteří Obamovi demokraté. Šéf Bílého domu už před takovým postupem varoval s tím, že „žádná dohoda by zvýšila riziko války na Blízkém východě“.

Český postoj

V řadě zemí si od včerejšího mezinárodního ujednání slibují i posílení dvoustranných vztahů. Vyjádřil se takto například nejen britský ministr zahraničí Philip Hammond, ale i jeho český protějšek Lubomír Zaorálek. „Uzavřená dohoda není jedinou věcí, která v tom hraje roli, bezpochyby ale může být důležitým krokem k posílení bilaterálních vztahů mezi Českou republikou a Íránem,“ řekl Zaorálek LN.

Podle českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka uzavřená dohoda může být důležitým krokem k posílení bilaterálních vztahů mezi Českou republikou a Íránem

Vyzdvihl i diplomaty, kteří kompromis ve Vídni dojednali. „Ocenění si určitě zaslouží ti, kteří se na té dohodě podíleli, protože může přispět k bezpečnosti na Blízkém východě – už jen tím, že USA a Izrael nebudou nuceny k úvahám o útoku na Írán,“ prohlásil Zaorálek.

„Já samozřejmě znám výhrady Benjamina Netanjahua, mluvil jsem s ním o tom. Jenže kdybychom u každé dohody předem argumentovali, že ji někdo může porušit, pak by podobné mezinárodní rozhovory neměly smysl nikdy,“ dodal šéf české diplomacie.

Krach rozhovorů si přáli izraelští, američtí i íránští jestřábové

Úterní kompromisní dohoda o íránském jaderném programu, na níž se vzácně shodly světové mocnosti včetně Ruska a USA, má ve světě na vládní úrovni jediného hlasitého kritika – Izrael. Vídeňské ujednání je přitom dalším důkazem trendu, s nímž můžeme nesouhlasit, ale je to tak jediné, co s tím můžeme dělat: Blízký východ se změnil.

Před dvanácti lety tehdejší americký prezident Bush odmítl diskrétní nabídku Teheránu k rozhovorům s argumentem, že Írán je součástí osy zla. Dnešní šéf Bílého domu by už to měl s prosazováním této doktríny těžší. Blízký východ už není regionem, jemuž po konci studené války dominovali Američané a jejich spojenci.

To, čemu se říkalo „rovnováha sil“, byl ve skutečnosti „poměr sil“ spočívající v hegemonii tohoto tábora. Stejně jako se na světové scéně prosazují i další, donedávna přehlížení hráči, jako je Indie nebo Brazílie, v kulisách konfliktního regionu se zkrátka dramaticky dostávají ke slovu i jiné zájmy než ty velmocenské či izraelské.

Růst vlivu Teheránu

Každý konflikt či ideový spor nabízí řadu odlišných pohledů, takže ani na Blízkém východě nic není černobílé. Lze to doložit i na argumentaci kritiků vídeňské dohody. Nedemokratická podstata íránského režimu je například spojována s úvahami o jeho nedůvěryhodnosti a potenciálu destabilizovat region. Nelze si však nevšimnout, že pokud někdo v uplynulých desetiletích skutečně Blízký východ destabilizoval, byly to demokratické USA se svými válkami v Afghánistánu a Iráku.

Skutečné i domnělé vojenské ambice Íránu jsou vnímány jako hrozba pro region, zatímco u Saúdské Arábie, vedoucí nyní válku v Jemenu a podporující džihádisty v Sýrii, jsou tato rizika pomíjena. Navíc jsme se mohli nedávno na stránkách amerického časopisu Foreign Policy dočíst, že vojenské výdaje Saúdské Arábie jsou pětkrát (!) vyšší než Teheránu. (A to nemluvíme o dalších, Američany vyzbrojovaných sunnitských režimech od Egypta po Pákistán.)

O rostoucím vlivu íránského režimu, zejména v Iráku, Sýrii či Libanonu, těžko může být pochyb. Otázkou je, nakolik je pro okolní svět výhodné a vhodné na tento trend reagovat jeho dalším izolováním. Naposledy byla tato úvaha velmi aktuální při červnové koordinační schůzce k postupu vůči takzvanému Islámskému státu (IS), k níž Íránci nebyli do Paříže vůbec pozváni, ačkoli právě jejich klientské síly hrají dominantní roli při všech pozemních operacích proti IS v Iráku.

Vyvolávání hysterie

Je přitom pravděpodobné, že pokud by zkrachovaly jaderné rozhovory, těžko by bylo možné do budoucna u Íránců počítat s jakoukoli zásadní součinností. A naopak, podepsání dohody otvírá přinejmenším hypotetickou – a v lepším případě reálnou – cestu k tomu, že se Teherán začne podílet i na hašení dalších požárů tam, kde to bude vyhovovat i jeho zájmům.

Nebylo by to poprvé – navzdory oboustranně vyhrocené rétorice Írán před zmíněným Bushovým odmítnutím v tichosti podporoval invazi USA jak do Afghánistánu, tak do Iráku. Otázkou zůstává, proč izraelští vládní činitelé tento vývoj pomíjejí. Premiér Netanjahu při letitém tažení proti Íránu začlenil do arzenálu i prvky, jako bylo mávání nacistickými plánky Osvětimi na řečništi Valného shromáždění OSN.

Slavnému francouzskému diplomatu Talleyrandovi je připisován výrok, že co je přehnané, je bezvýznamné. Možná na to zapomněl samotný Netanjahu, v izraelském tisku se ale analýzy a názory, že Bibi vyvoláváním hysterie své zemi spíš uškodil, objevují už delší dobu a jejich autory bývají i nedávní šéfové izraelských tajných služeb.

Alternativní vývoj

Navzdory těmto varováním přitom Izrael nikdy oficiálně nepřišel s jakkoli realističtějším požadavkem, než že se Írán musí svého jaderného programu zcela a do poslední mrtě zříci. K tomu je nutné přičíst, že Izraeli u světových politiků nepomáhá ani jeho přístup k Palestincům. (Stačí připomenout Netanjahuův nedávný výrok, že za svého premiérování nedopustí vznik palestinského státu)

.Výsledkem pak je, že se židovský stát připravil o možnost být ve věci íránského jádra relevantním a racionálním partnerem – před dvěma týdny například izraelské noviny psaly, že oproti minulosti už jeruzalémská vláda vůbec nebyla ze strany Američanů informována, jak se vídeňské rozhovory vyvíjejí, a Izraelci tak museli skládat střípky nahodile získané odjinud.

Nazývat hledání kompromisu appeasementem a přirovnávat vídeňskou dohodu k dohodě mnichovské vypadá na první pohled principiálně a rozvážně. Bohužel tyto odsudky diplomatického úsilí nikdy nedoprovázela realistická varianta, jak jinak vůči Íránu postupovat. Určitým náznakem alternativního vývoje může být, jak si krach rozhovorů přáli spolu s izraelskými a americkými i íránští jestřábové – i pro mnohé z nich je pokračování blízkovýchodních konfliktů tím skutečným raison d’etre.