Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dohoda Gazpromu a francouzské EDF: Nová ruská plynová strategie

Evropa

  8:41

Zájmem obou firem je pořizovat v Evropě elektrárny na plyn, přičemž Rusové budou mít zaručený jeho odbyt. Je to dobrá, či špatná zpráva?

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Minulý týden podepsal v rámci petrohradského Mezinárodního ekonomického fóra ruský Gazprom dohodu s francouzskou společností EDF. A já pořád přemýšlím, je-li to zpráva dobrá, či špatná. Obsahem dohody je společný zájem pořizovat na území Evropy plynové elektrárny, přičemž ruský Gazprom bude mít zaručenou dodávku plynu. Měly by do toho jít „fifty–fifty“. Proč se vůbec takovou informací zabývat? Důvodů je několik.

Vzpomeňme na nedávné námluvy Gazpromu a „elektrické“ části RWE. Šlo o totéž, a nikdo zatím neřekl, že tato dohoda již neplatí. Jde o izolované pokusy, nebo o nějaký nový strategický záměr Rusů? Za „B“ je správně. Pokusme se vmyslet do nynějšího postavení ruského Gazpromu.

Není pochyb, že ruský zemní plyn není jen nástrojem ekonomickým, ale především politickým. Tento fakt není třeba dál rozvádět. Řadu odpovědí lze objevit v ostatních informačních zdrojích včetně legislativy Evropské unie. Jenomže časy se mění.

Změna přístupu k nákupu plynu

EU liberalizovala svůj trh s energiemi. (Mimochodem, český trh se zemním plynem je spolu s Velkou Británií nejliberálnější v Evropě.) Unie konečně dospěla k přesvědčení, že individuální nákupy plynu jsou méně výhodné než pro větší regiony. Trochu se překresluje plynárenská mapa Evropy a vznikají „nákupní regiony“, jejichž roční spotřeba plynu by měla dosahovat minimálně 20 miliard metrů krychlových. Tento vývoj jsem již komentoval, a proto toliko pro připomenutí: nakupovat společně by mělo (například) Rakousko, Česko a Slovensko.

Smráká-li se nad dlouhodobými kontrakty na dovoz plynu v Evropě, je to špatná zpráva především pro Gazprom

Praktickým důsledkem změny přístupu EU k nákupu zemního plynu – a to od jakéhokoli dodavatele – je postupné zhroucení systému dlouhodobých smluv. Na těch však ruský export plynu existenčně závisí, neboť jednak dává jistotu odběru, jednak umožňuje uplatňovat poněkud nekřesťanské ceny za plyn. Původní výhoda dlouhodobých kontraktů pro velké evropské plynárenské společnosti – národní monopol na dovoz plynu – taje pod vlivem rychle rostoucí liberalizace trhu.

Vývoj cen plynu na volném trhu se odpojil od cen z dlouhodobých kontraktů. Ty jsou výrazně vyšší a nutí tradiční dovozní firmy přemýšlet o smyslu své další ekonomické existence. Odtud pramení i řada mezinárodních arbitráží mezi Gazpromem a jeho smluvními partnery. Smráká-li se nad dlouhodobými kontrakty na dovoz plynu v Evropě, je to špatná zpráva především pro Gazprom. Není to ovšem jediná špatná zpráva.

Ruské problémy

Tou druhou – a možná podstatnější – je komerční osvojení těžby takzvaného břidlicového plynu (shale gas) v USA a v Austrálii, a také rozsáhlá prospekce nových ložisek. Zdá se, že ověřené světové zásoby zemního plynu odhadované dnes na tři sta bilionů metrů krychlových mohou snadno vzrůst na dvojnásobek. Lokalizace těchto nových ložisek se přitom nutně nekryje s tradičními produkčními oblastmi zemního plynu.

Nejhorší pro ruský export plynu však možná je, že jeho největšími potenciálními ložisky disponuje Čína. Až dosud měli Rusové pocit, že významně zvýší svůj hospodářský i politický vliv na Čínu její rostoucí závislostí na dovozu ruského plynu. Ostatně „čínská karta“ byla i argumentem vůči Evropanům: nepřijmete-li naše podmínky, přesměrujeme export plynu na východ. Nyní tento argument valem ztrácí na síle.

Kromě toho muselo Rusko přehodnotit i některé projekty, například otevření ložiska Štokman a export kapalného plynu (LNG) do USA. Ty se totiž díky břidlicovému plynu staly takřka přes noc z importéra exportérem plynu. Tím však ruský problém nekončí.

Nejhorší pro ruský export plynu možná je, že jeho největšími potenciálními ložisky disponuje Čína

Evropa bryskně využila situace, kdy vlivem zastavení amerického importu plynu náhle vznikly velké kapacitní přebytky produkce a přepravy LNG v zemích Perského zálivu, především v Kataru, a zahájila masivní výstavbu terminálů pro příjem kapalného plynu. Současné představy o budoucím podílu LNG na spotřebě plynu členských zemí EU hovoří o 40 procentech a nelze vyloučit i víc. Jen letos mají být dokončené terminály pro příjem 70 miliard metrů krychlových plynu – víc než dvojnásobek kapacity nového ruského plynovodu South Stream – a další jsou připravovány či již ve výstavbě. A neměli bychom ani zapomínat na sousední Polsko, které intenzivně připravuje těžbu z vlastních, pravděpodobně dost vydatných ložisek břidlicového plynu.

Významné oslabování pozice

Pokud posuzujeme oba tyto příběhy současně, musíme dospět k závěru, že pozice Gazpromu významně oslabuje. Čínská karta poněkud bledne, dlouhodobé kontrakty postupně zanikají a Evropu začíná zaplavovat levnější plyn z terminálů LNG. Z tohoto úhlu pohledu je snaha Ruska vytvářet pevné vazby s evropskými výrobci elektrické energie logickým a dlouhodobým řešením jeho současných rostoucích problémů.

Evropská elektroenergetika prochází obdobím změn. Nejde jen o nástup „zelených“ technologií – v tomto případě by bylo možné vést dlouhodobě kritickou diskusi –, ale zejména o míru vyčerpanosti tradičních druhů paliv, především uhlí. Radikální rozhodnutí Německa odstavit do deseti let své jaderné elektrárny a rozhodnutí Švýcarska a Belgie jadernou energetiku dále nerozvíjet představují ohromnou šanci pro zemní plyn – určitě alespoň na území států původní „patnáctky“ EU. Lze tedy očekávat boom výstavby nových plynových elektráren nahrazujících ty jaderné, uhelné či „ropné“.

Vysoký stupeň liberalizace obchodu se zemním plynem znevýhodňuje bývalé importní monopolisty natolik, že osud dlouhodobých kontraktů – souběžně s představami Evropské komise – se zdá zpečetěn. To je hlavní důvod, proč Gazprom uzavírá ona strategická spojenectví v oblasti výstavby a provozu plynových elektráren. Nahradí tím staré dlouhodobé kontrakty novými. Sním svůj klobouk, nejedná-li Gazprom také s italským Enelem či s Rakušany o vzniku podobných souručenství. O případném jednání s ČEZ nemám žádné zprávy.

Otázky

Vzniká však mnoho otázek:

  • Jaký podíl budou mít plynové elektrárny na celkové produkci elektrické energie v EU?
  • Jaké procento plynu, který spotřebují, bude vázané na smlouvy Gazpromu s elektrárenskými společnostmi?

Nebo jinak:

  • Jak velká část evropského trhu s plynem přestane být liberalizovaná?
  • Jak moc je to bezpečné?

Snaha Ruska vytvářet pevné vazby s evropskými výrobci elektrické energie je logickým a dlouhodobým řešením jeho současných rostoucích problémůJsou to sice otázky spíš pro Brusel než pro nás, ale to nic nemění na naléhavosti dobrých odpovědí. Dle mého názoru Evropská komise pro takové aranžmá nenalezne dostatek pochopení. Každý sebeméně významný nezávislý obchodních s plynem by musel uspět u evropských orgánů s námitkou, pokud by byl schopný dodávat pro elektrárnu plyn levněji a bránila mu v tom smlouva mezi výrobcem elektřiny a Gazpromem. Proto vlastně nevím, zda bude nová obchodní strategie Gazpromu úspěšná, či nikoli.

Na začátku jsem si položil otázku: Je to dobrá, či špatná zpráva? Dobrá může být – se všemi kondicionály, které jsem pojmenoval – pro ruský Gazprom. Paradoxně může být dobrá i pro Slovensko a pro nás: vyšší export plynu z Ruska může resuscitovat systém našich tranzitních plynovodů. Tím ale dobré zprávy končí.

Špatné je to pro liberalizaci obchodu s plynem, ještě horší pro bezpečnost EU a nejhorší pro samotné energetické společnosti, které na sebe dobrovolně navléknou chomout dlouhodobých kontraktů. A teď si vyberte: Dobrá zpráva? Špatná zpráva?

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!