Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dočká se Evropa svého řezníka?

  8:04

V úterý v podvečer vydali Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy společné prohlášení a nestačíme zírat.

Francouzský prezident a spolková kancléřka nám poskytli krásná ucelená sdělení typu „nebude-li pršet – nezmoknem“. foto: © REUTERSČeská pozice

V úterý v podvečer došlo až na gradaci tete-a-tete. K jednání dvou nejmocnějších eurounijních (kontinentálních) pilířů – Francie a Německa, respektive jejich nemocnějších představitelů, spolkové kancléřky Angely Merkelová a prezidenta Nicolase Sarkozyho. Stalo se v rámci současné série stále vyostřenějších politických a eurospojeneckých setkání na téma fatálního problému eurozóny a eura samého (o ničem jiném to není).

Samozřejmě, že ve vymezeném čase zhruba dvou hodin nemohli nic nového a nepředjednaného ani vymyslet, ani ujednat. V 18:30 vydali oba státníci tiskové prohlášení, odpověděli na osvědčené otázky osvědčeným tiskovým agenturám, deníkům a osvědčeným novinářům. Řekli krásná ucelená sdělení typu „nebude-li pršet – nezmoknem“. Ale opravdu hezky to řekli.

Čekal jsem vystoupení ve smyslu „nulová tolerance“ vůči porušování hospodářské kázně, dohodnutých smluv a pravidel, nulová tolerance planým, od počátku vážně nemíněným slibům v eurozóně. Tedy to, co pod nulovou tolerancí myslí například britský premiér David Cameron. A tedy nikoli to, co běžně vykřikují čeští politici. Tedy vážná a důvěryhodná slova. Nepřišla. Dalo se to čekat.

Eurobondy ani omylem

Informací o chystaném programu rozhovorů bylo poskrovnu, jedna však dominovala. Bude to boj o schválení (či alespoň doporučení) emisí společných eurobondů. Stanoviska obou stran byla jasná, stejně tak jejich vnitřní strukturovanost. Němci míní rozhodně NE (kancléřka spíše ne). Francouzský prezident míní ANO. Neoficiálně však bylo rozhodně sdělováno, že toto téma hlavním bodem jednání nebude.

Je nerealistické a nerozumné, aby „tříáčkové“ země vstupovaly do podniku se zeměmi „třícéčkovými“ a „déčkovými“

Tiskové vystoupení obou protagonistů po události to potvrdilo. Společné eurobondy nebyly hlavním bodem jednání. Logicky, vždyť Francie – ač jen o prsa – neztratila minulý pátek rating AAA od kritizovaných Standard & Poor’s. A byla za to vděčná. A tak oba lídři dvouhlasně sdělili světu, že je nerealistické a nerozumné, aby „tříáčkové“ země vstupovaly do podniku se zeměmi „třícéčkovými“ a „déčkovými“. Tím si pro sebe a celou eurozónu vykoledovali „efkový“ rating.

Je to tak, má to logiku a zdravý rozum. Svět chce být klamán či baven, svět to má mít. Je jasné, že německý a francouzský daňový poplatník nebude platit vyšší úroky ze státních dluhopisů, jen aby dorovnal snížení tohoto úroku pro řeckého konzumenta. K řeckému dluhu bylo konstatováno, že v podstatě je již vyřešen rozhodnutími eurosummitu z 21. července 2011. (Ani světové trhy, a ani Řekové sami si toho asi dosud nevšimli.)

Bylo řečeno, že z Evropského fondu finanční stability se nebude dělat banka ani podobná instituce. Vyčleněných peněz je dost pro všechny dosavadní hříšníky-dlužníky a věc bude řízena k nápravě v horizontu dohlédnutelném v jedné generaci. Dále je zde březnový Pakt pro euro, a to vystačí. Zato se spousta sdělení týkala zvýšení konkurenceschopnosti a konkurenceschopnosti a konkurenceschopnosti. V odpovědích obou státníků pak padlo slovní spojení Evropský měnový fond (sic!).

Jak realistické!

Znělo by to úctyhodně, pokud by to nebylo již před lety právě Německo a Francie, které pravidla porušily a porušovaly.

Fundamentální existenční problém, to jest absence společné fiskální politiky eurozóny, byl rozmělněn. Budou přijaty ústavní změny ve všech členských státech, aby veřejné rozpočty směřovaly tam, kam již dříve podle Paktu stability léta měly směřovat. Totiž pod 60 procent HDP – a dále níže. Znělo by to úctyhodně, pokud by to nebylo již před lety právě Německo a Francie, které pravidla porušily a porušovaly.

A dále: dosaženo toho bude snad ve dvou až tříletém horizontu. Všude. Snad i v PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko). Jak realistické! Španělský premiér Zapatero to již minulý týden při telefonování mezi dnešními protagonisty za svoji zemi slíbil. Šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet to před zmíněným telefonováním sdělil prezidentovi Nicolasi Sarkozymu...

Aby toto naoktrojované řešení skutečně fungovalo, bylo ujednáno, že přece „jenom“ bude ustavena nějaké evropská kolektivní vláda na mlhavě naznačeném půdoryse. Bude se scházet dvakrát do roka, ostatek činnosti zaplní jistě masivní nový personál. (Ponechme pro tentokrát stranou, že u vlády, která chce být vládou a vládnout, je mnohdy i jednou týdně málo.)

Předsedou této „vlády“ bude dosavadní evropský prezident Herman van Rompuy. Pan van Rompuy je mediálně viděn jako evidentně takzvaný „hodný a slušný člověk“. Takoví bývají v podobných situacích nominováni a z obou jejich zmíněných vlastností jde strach. Aby byl kýžený úmysl uvěřitelný, potřebuje totiž „řezníka“. A to naštěstí pan van Rompuy není.

Tohle je třeba zapsat!

Fiskálně se budou tedy eurounijní země sbližovat a nynější rozdíly se budou zohledňovat. Ne tedy, že by francouzská vyšší korporátní daňová sazba byla zavedena v Německu a naopak, tak to zas ne. Do života budou aplikována další zatím nespecifikovaná opatření, aby se země EMU, a EU vůbec, aby se celých 300 milionů obyvatel členských zemí sbližovalo, mělo se více rádo a mělo se vůbec dobře, nejlépe na světě.

Velkým pravdivým výrokem a nově vzniklým citátem je však konstatování: „Na světě dosud nebyla uskutečněna větší a efektivnější akce, než je Evropská unie, pro vytvoření a zabezpečení míru.“ Bez ironie. To je třeba zapsat. Tedy hned po Pax Romana.

Budou následovat další a další smlouvy. Národní suverenity budou snad nakonec úspěšně překonány.

Pro lepší přesvědčivost byla rozvedena diskuse o přechodnosti poklesu francouzské a německé výkonnosti ve druhém čtvrtletí letošního roku. Přílišná bagatelizace skutečnosti a také odkaz na krizi, která vznikla již před rokem 2008, stejně jako odvádění pozornosti od souvislostí s eurem jsou trochu na překážku úplnému věření. Docela pikantní byl dotaz deníku Handelsblatt, „zdali navrhovaná kolektivní vláda, daně a hospodářské politiky se nebudou trochu tlouci s Lisabonskou smlouvou ve smyslu její stále ještě velkého trvání na udržení zbytkových atributů národní suverenity členských zemí“. Odpověď kupodivu nezněla, že to Lisabonská smlouva trochu přepískala, že je nereálná a vede k popírání národních států.

Takže naopak. Lisabonská smlouva není posledním dokumentem v tomto směru. Budou následovat další a další smlouvy. Národní suverenity budou snad nakonec úspěšně překonány. Slyšeli jsme slovo politické.