Lidovky.cz

Do politiky je třeba vrátit etiku

Vladimír Putin

  8:30
Možnost svobodně se ztotožnit s liberálními ideály je zřejmě jedním z největších privilegií moderní demokracie. V liberální demokracii máme možnost volby, zda tolerovat či kritizovat politickou aroganci a korupci, porušování lidských práv nebo náboženský fundamentalismus. Tyto principy však letos nejméně tři národní lídři zpochybnili.

Vladimir Putin a Václav Havel foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Letos, kdy si připomínáme 25 let od pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě, paradoxně několik události z poslední doby nutí vážně se zamyslet nad hodnotami, které reprezentuje liberální demokracie.

A také nad tím, čím se liší od „demokratických“ modelů, jež nabízejí političtí lídři, jako je Viktor Orbán, Recep Tayyip Erdogan či Vladimir Putin.

Vymezování vůči liberalismu

V první řadě je to červencový projev maďarského premiéra Viktora Orbána, v němž vyslovil tezi, že liberální demokracie již neslouží národním zájmům, a dokonce takový zájem zpochybnila, protože neochránila veřejný majetek nezbytný k zachování národa, zemi ani jednotlivce před zadlužením. Liberalismus proto musí nahradit „specificky národní přístup“, kvalitativně odlišná národní demokracie.

Ruský prezident Vladimir Putin se razantně vymezuje proti zdánlivě slabému, liberalismem rozpolcenému Západu

Za druhé jde o nedávné vítězství „důvěrníka slabých a společníka chudých“, tureckého expremiéra Recepa Tayyipa Erdogana, v prezidentských volbách i díky předvolebním slibům, že zruší vše, co brání „rychlému výkonu národní vůle“. Válcuje politické protivníky nejen konfrontačním stylem, zmanipulovanými procesy s politickými odpůrci, ale zejména islámským populismem rezonujícím na venkově a u městské chudiny. Tím vzdaluje Turecko liberálním hodnotám i tradičně sekulárnímu charakteru země.

Třetím mužem z pomyslné „silné trojky“, která slovy i činy odmítá liberální hodnoty Západu, je ruský prezident Vladimír Putin. Jeho sympatie patří ideji výlučnosti ruského „eurasijského zájmu“, který v obrovském prostoru mezi Evropou a Asií formuje nejen ruskou duši, ale i náboženskou, morální a politickou identitu národa.

V praxi je to pak koncepce „řízené demokracie“ založená na kontrole klíčových médií, vyloučení opozice z politického procesu a na voluntaristickém přístupu k mezinárodním závazkům. Putin se razantně vymezuje proti zdánlivě slabému, liberalismem rozpolcenému Západu. Již velký obdivovatel rodící se americké společnosti Alexis de Tocqueville (1805–1859) však geniálně postřehl, že demokracie vypadají navenek slabší, působí zmateně, ale mají mnoho vnitřních sil.

Absurdní Orbánův příběh

Ať již zmíněné modely, které připouštějí tržní ekonomiku, označujeme za neliberální demokracii (Fareed Zakaria) či autoritářský kapitalismus (Michael Ignatieff), je nepopiratelné, že popularita jejich představitelů roste a jejich styl má řadu obdivovatelů i v západních demokraciích.

Orbánův příběh svou absurditou připomíná hrdiny kritiky podceňované, ale originalitou politického postřehu zajímavé Havlovy hry Spiklenci

Politické osobnosti typu Putina, inženýra ruských duší, Erdogana, člověka z lidu, či Orbána, zpočátku aktivního bojovníka proti totalitě, prošly v různé intenzitě „liberálním“ obdobím, jakmile však upevnily svou moc, staly se autoritáři, neboť hrozba její ztráty se ukázala bolestnější než opuštění liberálních principů.

Zejména Orbánův příběh proměny prodemokratického aktivisty v suveréna toužícího po neomezené vládě svou absurditou připomíná hrdiny kritiky podceňované, ale originalitou politického postřehu zajímavé Havlovy hry Spiklenci, kde ti, kdo chtějí zachovat demokracii, ji nakonec pohřbívají.

Ukazuje se, že neomezená moc má nejen půvab, ale vždy i snahu zachovat sama sebe, což potvrzuje pravdivost bonmotu lorda Actona (1834–1902), že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Ochrana menšin

Autoritářské režimy mají zpravidla společný vypjatý nacionalismus, který je semknutější a politicky průbojnější než zdánlivě mírné liberální ideje, jako je individualismus či respekt ke svobodě a důstojnosti člověka. Jeden z největších teoretiků nacionalismu 20. století Ernest Gellner (1925–1995) jej definoval jako „politický princip, který z kulturní podobnosti činí fundamentální sociální pouto“.

Již zakladatel moderní teorie národa Johann Gottfried Herder (1744–1803) tvrdil, že hodnota lidstva a lidských bytostí netkví v tom, co mají společné, ale v tom, čím se odlišují – v národní a kulturní specifičnosti. Tradici nelze podceňovat.

Představa společnosti založené na ochraně národnostních, náboženských a sexuálních menšin je obtížně slučitelná s autoritářským režimem. Tento politický komfort může nabídnout a zajistit pouze liberální demokracie.

Původ zmíněných politických trendů můžeme pozorovat v politické realitě 19. a počátku 20. století při srovnání absolutistického Ruska či Osmanské říše s relativně liberálním Německem a Rakouskem-Uherskem, zejména jeho rakouskou částí, neboť tu uherskou výrazně definoval nacionalistický princip. Zatímco v roce 1815 na Vídeňském kongresu myšlenka národního státu nehrála významnou roli, o sto let později v kontextu první světové války byla určující.

Oproti tomu liberalismus upřednostňoval univerzální hodnoty – společné před tím, co je „jen“ nacionálně a kulturně podmíněné. Martha Nussbaumová, vlivná americká filozofka a představitelka liberálního kosmopolitismu, dospívá k názoru, že národnost je „morálně irelevantní“, že přednost musejí mít lidské hodnoty. Tato teze je možná radikální, vyrůstá však z ní liberální pojetí národa T. G. Masaryka, že národ je univerzální „osobností mravní“.

Toto pojetí je charakteristické pro liberální nacionalismus a definuje se nejen úctou ke svým příslušníkům jako lidským bytostem, ale i respektem k jiným národům, jiným kulturním a náboženským představám. Právě představa společnosti založené na ochraně národnostních, náboženských a sexuálních menšin je obtížně slučitelná s autoritářským režimem. Tento politický komfort může nabídnout a zajistit pouze liberální demokracie.

Morální přesah

Liberalismus má mnoho poloh, ve kterých se zpravidla vymezuje vůči idejím a režimům snažícím se sjednotit společnost pod jeden společný jmenovatel – jednu mocenskou autoritu. Otcové liberalismu ovlivnění osvícenstvím doufali v etický řád bez náboženské autority, bez transcendence. S nejoriginálnější a nejvlivnější koncepcí této „nové etiky“ přišel Immanuel Kant (1724–1804) se svým učením o kategorickém imperativu a morální autonomii.

Kategorický imperativ je nástrojem, jímž si jednotlivec ukládá principy chování, které by měl ctít s vědomím, že tyto maximy jednání by měly mít jak povahu morálního závazku, tak charakter obecného zákona. To však předpokládá morální autonomii, odstup od skutečnosti, schopnost posoudit, co je morální jednání a jaké jsou jeho důsledky. Autonomní lidská bytost je nejen sama sobě účelem, ale i schopná transformovat teoretický rozum v praktický.

Nabízí se myšlenka, že nejen veřejný, ale i soukromý život člověka mají nadčasový význam jen v případě morálního přesahu

Pro Kanta svoboda spočívá v morálním jednání, Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) morálku etatizuje, stát je pro něho skutečností mravní ideje, pro Masaryka veškerá politika i „stát má smysl duchovní, smysl mravní“, Havel chápe politiku jako „praktikovanou mravnost“. Jakkoli se tito myslitelé v mnohém liší, shodují se ve zdůraznění vazby etiky a politiky.

Liberalismus vyrůstá z principu individualismu, politická moc, autorita má podobu legitimní politické praxe, pokud připouští morální autonomii. Politická rozhodnutí jsou lokální, ale morálka univerzální, a proto demokratická politika musí být založena hodnotově a vyrůstat z etiky. Nabízí se myšlenka, že nejen veřejný, ale i soukromý život člověka mají nadčasový význam jen v případě morálního přesahu.

Překročení politického realismu

Tím se dostáváme k velkému tématu politického myšlení, které ho štěpí od jeho vzniku – vztahu politického moralismu a politického realismu. Politický moralismus klade v platónsko-aristotelské tradici důraz na hodnotový charakter politiky jako pokračování etiky, politiky jako nástroje k prosazování ctností ve veřejném prostoru.

Demokracie vyrůstá ze společenské smlouvy, ze suverenity lidu založené na lidských hodnotách, a to vyžaduje překročení úzkého profilu politického realismu

Silná skupina odpůrců tohoto pojetí, reprezentantů politického realismu, tvrdí, že političtí aktéři i státy nemají morální motivy, ale sledují jen vlastní zájmy. Tato tradice nezačíná až s Machiavellim (1469–1527), pro něhož je politika hereckým uměním a jejím oživujícím principem sláva – vzpomeňme na Thrasymacha z Platónovy Ústavy či dialog Athéňanů s Mélskými u Thukydida. Právo silnějšího či politická chytrost jsou prioritní.

Často slýcháváme námitku, že zastánci moralismu stojí mimo politiku, ale krize liberální demokracie spočívá právě v opuštění etického obsahu politiky. Demokracie vyrůstá ze společenské smlouvy, ze suverenity lidu založené na lidských hodnotách, a to vyžaduje překročení úzkého profilu politického realismu, mocenské „realpolitik“. Ve světle těchto úvah bych vymezil liberální demokracii jako trvalé úsilí o návrat etiky do politiky.

Princip „omezené vlády“

Politická doktrína liberalismu nachází institucionální vyjádření a praxi v liberální demokracii, v systému, v němž svoboda může být omezena, pouze pokud omezuje svobodu někoho jiného, parafrázujeme-li princip britského liberála Johna Stuarta Milla (1806–1873).

Největší americký politický klasik James Madison (1751–1836) byl přesvědčen, že vláda reflektuje lidskou povahu. Kdyby byli lidé andělé, žádná vláda by nebyla nutná. Největší problém viděl v tom, že „nejdříve je nutné vládě umožnit, aby ovládala ovládané, a pak ji zavázat, aby kontrolovala sama sebe“.

Klíčový liberální princip „omezené vlády“ respektuje jak soukromí, tak názory svých občanů. Je to vláda v souladu s vůlí informované většiny, která má přístup ke vzdělání založenému na výuce kritického myšlení.

Vyjádřil tím klíčový liberální princip „omezené vlády“, která respektuje jak soukromí, tak názory svých občanů. Je to vláda v souladu s vůlí informované většiny, která má přístup ke vzdělání založenému na výuce kritického myšlení. Může též čerpat informace z nezávislých médií, která nejenže nepodléhají cenzuře, ale kriticky reflektují a v investigativní roli odhalují morální selhání politiků jako reprezentantů veřejného zájmu.

Svobodná výměna názorů tvoří základ liberální demokracie. Chybou je přeceňovat standardní politické mechanismy, jako jsou volby, a podceňovat zdravý rozvoj občanské společnosti, neboť vyrůstá z mravního řádu, a proto je primárním zdrojem politické autenticity.

Mainstreamová teorie

I moralista Kant si uvědomoval rozdíly mezi etikou a politikou. O řešení dilematu mezi morálkou a pragmatickým realismem v politice a o moderní manifestaci Kantova přístupu se pokoušeli mnozí. Nejúspěšněji zřejmě nejvýznamnější politický filozof 20. století John Rawls (1921–2002), jehož liberální legalismus reflektuje, že demokracie je založená na zákonných garancích lidských a občanských práv.

Rawlsův rovnostářský liberalismus tvoří ve spojení s teorií svobody Isaiaha Berlina mainstreamovou teorii liberální demokracie

Mnohdy může vznikat falešný dojem, že se toto legalistické pojetí obejde bez politiky. Bez ní však nelze dosáhnout společenský kompromis, jehož výrazem je Rawlsův liberální „překrývající se konsenzus“, jenž umožňuje koexistenci různých hodnot i jedinců na principu spravedlnosti. Jeho teorie spravedlnosti zdůrazňuje ohled na nejméně privilegované příslušníky společnosti ve snaze poskytnout jim rovnost příležitostí jako jednu z klíčových vymožeností.

Rawlsův rovnostářský liberalismus tvoří ve spojení s teorií svobody Isaiaha Berlina (1909–1997) – zejména s jeho vymezením pozitivní svobody jako svobodné aktivity a negativní svobody jako „absence vměšování“ a nedotknutelnosti osobní sféry – mainstreamovou teorii liberální demokracie. Jejím jádrem je rovnost příležitostí v kombinaci se svobodou jedince, které lze sladit na bázi racionálního konsenzu a filozoficko-politického konceptu spravedlnosti.

Konflikt svobod

Ani maximální snaha o konsenzus však někdy nestačí, neboť svobody se mohou dostávat do konfliktu – například úplná svoboda náboženského vyznání pro fundamentalistu se může vylučovat s respektem k jiné víře. Liberalismus jako nejlepší životní způsob ve smyslu zděděného ideálu tolerance musí být doplněn o liberalismus umožňující různé, těžko slučitelné životní způsoby.

Svobody se mohou dostávat do konfliktu – například úplná svoboda náboženského vyznání pro fundamentalistu se může vylučovat s respektem k jiné víře

Máme-li různé hodnoty, pak také morální dilemata, ale v liberální demokracii máme i možnost volby, zda tolerovat, či kritizovat politickou aroganci a korupci, porušování lidských práv nebo náboženský fundamentalismus. Právě v takových momentech, v morálně autonomních rozhodnutích, získáváme politickou identitu. Politika, politično, je sférou rozhodování, každý se může rozhodnout pro sympatie k neliberálním postojům. V takovém případě však jeho politická identita ztrácí liberální povahu.

Politik, představitel liberálního režimu, který neodsoudí agresi na území suverénního státu a zavírá oči nad potlačováním svobody, pozbývá nejen liberální identitu, ale i morální a politickou legitimitu, neboť vyrůstají z občanského společenství, z havlovské emancipace bezmocných. Oproti tomu autoritářské představy o vládě jsou popřením těchto principů.

Svobodná liberální identita

Politická identita je důležitý fenomén. Na rozdíl od národní a kulturní, které se formují pod vlivem kolektivní tradice, je podmíněna spíše individuálními, morálními a sociálními preferencemi. Je to hluboké a zpravidla dlouhodobé ztotožnění s určitými postoji ve veřejném prostoru.

Naše politické názory, preference a nároky na veřejný život se vyvíjejí a mění. A měnit se může i politická identita. Konzistentnost jí dodává morální autonomie, její vazba na lidský hodnotový základ, na ideál humanitní, ale i kritický odstup od pohlcující reality. Právě autonomie a odstup by měly být morálním kompasem jednání, jádrem fundamentální úvahy o vlastní politické identitě, ke které je čtvrt století od sametové revoluce ideální příležitostí.

Svobodnou liberální identitu měl zřejmě na mysli i Jan Patočka, když zdůrazňoval, že jsou věci, pro které stojí za to trpět, a dospěl k názoru, že jsou to ty, pro něž stojí za to žít

Liberální politická identita, možnost svobodně se ztotožnit s liberálními ideály, je zřejmě jedním z největších privilegií moderní demokracie. Nesmíme ji považovat za samozřejmost, ale vážit si jí stejně jako naši předchůdci, zejména ti, kteří přinesli větší oběti než my, neboť nebudeme-li o ni pečovat a chránit ji, můžeme o ni přijít.

Svobodnou liberální identitu měl zřejmě na mysli i Jan Patočka (1907–1977), když zdůrazňoval, že jsou věci, pro které stojí za to trpět, a dospěl k názoru, že jsou to ty, pro něž stojí za to žít. 

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.