Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Do každodenního života je třeba vrátit náboženství a etiku

  11:26
Měli bychom nově promyslet náboženskou a etickou neutralitu jak ve veřejném prostoru, tak ve vzdělávání a humanitních vědách. Současně je třeba začít nově přemýšlet o člověku z etického a náboženského hlediska. Lidé by měli vědět, že existují křesťanské, židovské, buddhistické i sekulární tradice.

Ježíš vytvořený z dobrovolníků. foto: Reuters

V Evropě je náboženství – zřejmě v důsledku například náboženských válek v 17. století, vynucených konverzí či potlačování vědeckého bádání církvemi – často považováno za politickou rozbušku. To vedlo k úvahám, jak ji „ochočit“. Nakonec se prosadila koncepce, která náboženství odsunula z veřejné do privátní sféry.

Náboženské vyznání má být osobní záležitostí a stát, veřejná sféra i další instituce střeží svou náboženskou „neutralitu“, sekulární charakter. Náboženství tím bylo vytlačeno z veřejné sféry a privatizováno. Nutnost veřejně se hlásit k danému vyznání byla nahrazena privátní náboženskou svobodou. Společně s náboženstvím byly do soukromí odsunuty i další oblasti lidského života, zejména etika. Stejně jako náboženství je prý totiž i ona „subjektivní“.

Tyran ve jménu sekularizace

Tento způsob společenské organizace má klady, mezi něž zejména patří oddělení náboženství a moci. To osvobozuje jednak občany, kterým nadále nikdo nediktuje, čemu mají věřit, jednak církve, jež jsou zbavením moci do určité míry zbaveny i zpupnosti a zkorumpovanosti. Mohou se tak věnovat svému náboženskému poslání, aniž by byly pokoušeny řešit, koho je z politických důvodů třeba odposlouchávat, očerňovat, manipulovat či odstraňovat.

Sekulární stát by si měl dát pozor na hranice, za kterými se stává tyranem ve jménu sekularizace

To je hlavní přínos „sekularizace“ – přesun náboženství a etiky ze státní do privátní sféry –, který však má své stíny. Prvním je, že samotná sekularizace se někdy ukazuje tvrdou a nábožensky nesnášenlivou. To ukazuje zejména militantnost sekulárního státu ve Francii, ale ve sporu o nošení hidžábu ve školách už problém dorazil i k nám.

Hidžáb není nic jiného než šátek – zahaluje vlasy a krk. Zakazuje snad někdo křesťanským řádovým sestrám, aby při výuce nosily závoje zahalující vlasy? Zakazoval snad někdo prvorepublikovým prababičkám nosit šátek? Navíc ženy na venkově dodnes nosí šátek v některých balkánských zemích, například Bulharska, jež je členem Evropské unie. Sekulární stát by si měl dát pozor na hranice, za kterými se stává tyranem ve jménu sekularizace.

Nepropojování víry a vědění

To neznamená, že si náboženská vyznání mohou ve veřejném prostoru dělat, co chtějí. V diskusích o oblečení muslimských žen se objevila burka, která zakrývá celé tělo včetně obličeje, což je neslučitelné se západní tradicí. Obličej pro Západ symbolizuje jedinečnost a důstojnost člověka, jehož práva tvoří základ politického uspořádání západních zemí. Také proto vytvořil francouzský filozof Emmanuel Lévinas (1905–1996) etickou teorii, jejímž základem je, že bezbrannost tváře volá „nezabiješ“.

Vědci kvůli nepropojování víry a vědění předpokládají, že Bůh neexistuje, a proto odmítají ve vědeckých výzkumech zohledňovat etiku. Z oddělení moci a náboženství však nevyplývá, že je vždy smysluplně oddělovat myšlení o člověku a náboženství a etiku.

Neexistují rozumné důvody, proč zakazovat muslimským ženám nosit šátek, ani proč povolovat, aby v českých veřejných institucích pracovaly či studovaly „ženy se železnou maskou“. Sekulární západní instituce ale čelí problému nejen nepotlačování náboženské svobody v oblékání, ale i „vědění“. Věda se totiž po vzoru sekulárního státu stala do velké míry „objektivní“ v náboženství a etice, což je obhajováno jako „metodologický ateismus“ či etická „neutralita“.

Vědci kvůli nepropojování víry a vědění předpokládají, že Bůh neexistuje, a proto odmítají ve vědeckých výzkumech zohledňovat etiku. Z oddělení moci a náboženství však nevyplývá, že je vždy smysluplně oddělovat myšlení o člověku a náboženství a etiku. Toto oddělení se ukazuje problematické zejména v humanitních vědách, přičemž jeho důsledkem je odklon od zakladatelů společenských věd.

Například od skotského zakladatele ekonomie Adama Smithe (1723–1790) se čte zejména dílo Bohatství národů, které lze „osvobodit“ od etického kontextu, přičemž jeho pojednání Teorie mravních citů, jež zdůrazňuje etiku, je opomíjeno. Francouzský zakladatel sociologie August Comte (1798–1857), který jako vědec odmítal teologii a subjektivní spekulace, ale současně založil nové náboženství, je „rozpůlen“ podobně jako Smith v ekonomii. Přijatelná je jen jeho nenáboženská a neetická rovina.

Omezení veřejné diskuse

Militantní a naprosto převládající metodologický ateismus a etická „neutralita“ v humanitních vědách neopomíjejí jen komplexní myšlení zakladatelů společenských věd, ale i některé způsoby myšlení. V ekonomii je například nepředstavitelný teistický předpoklad a kdo jej poruší, toho tato „věda“ eliminuje.

S odsunem náboženství a etiky z veřejné do privátní sféry téměř zmizela veřejná diskuse o náboženském a etickém obsahu, protože jsou spojené s vírou, která je záležitostí osobního, nikoli rozumového rozhodnutí

Jediný rozdíl oproti eliminaci některých způsobů myšlení církví v minulosti spočívá v tom, že dnes se už nepopravuje, ale jen nezveřejní studie nebo neudělí grant. Důsledkem je uniformita v přemýšlení o člověku. S oběma zmíněnými nevýhodami náboženství a etiky jako pouze soukromé záležitosti je spojen třetí, nejpodstatnější nedostatek – rozšíření „hlouposti všedního dne“.

S odsunem náboženství a etiky z veřejné do privátní sféry téměř zmizela veřejná diskuse o náboženském a etickém obsahu, protože jsou spojené s vírou, která je záležitostí osobního, nikoli rozumového rozhodnutí. Zásada „čí život, toho víra“ předpokládá, že náboženská víra je iracionální. Nejen proto, že je politicky nebezpečná, ale i proto, že je prý protikladem rozumu.

Tento předpoklad je jen o trochu víc než sebenaplňujícím proroctví. Náboženské tradice obsahují mnoho racionálních prvků, přestože racionalitu přesahují. Do racionality patří například „spiritualita“, kterou lze sekulárně popsat jako „moudrost všedního dne“. Jde o návody, jak žít běžný život – například jak interpretovat touhy a sklony, jak si členit čas či jak stanovovat cíle.

Nástup iracionality

Moudrost všedního dne není sama od sebe. Člověk se dovednostem musí na rozdíl od zvířat učit – hoďte psa do vody a bude plavat instinktivně, ale člověk se pravděpodobně utopí. Proto se musí učit moudrosti každodenního života stejně jako plavání. Dnes jsme ale pouze „hozeni do vody“, aniž by nás kdokoli čemukoli učil – náboženství a etika jsou totiž soukromou záležitostí. Nejenže se musíme sami učit, ale i objevovat způsoby, jimiž tuto moudrost zvládneme.

V etice, náboženství a spiritualitě ovládla veřejný prostor iracionalita

V etice, náboženství a spiritualitě ovládla veřejný prostor iracionalita. V knihkupectvích jsou oddělení „ezoterik“, kde si lze koupit knihy od guru, kteří poradí, co máme dělat a čemu věřit. Nevíme však, jak rozpoznat brak od hodnotných děl. V literatuře tomu je jinak – každý ví, že Dostojevskij nebo Goethe byli velikáni, zatímco E. L. Jamesová je brak. Poznali bychom to sami, kdyby nás to ve škole nenaučili?

V případě fyzického zdraví každý ví, že bude-li jíst pouze hamburgery a zapíjet je Coca-Colou, pravděpodobně mu to neprospěje. Nikomu proto není divné jíst zdravě a občas sportovat, ani nikoho nenapadne, že „čí tělo, toho zdraví“, a tudíž je třeba zachovávat neutralitu.

Lidská psyché

S psychickým zdravím je to jinak. Předpokládá se, že existuje „zdraví“, kterým člověk disponuje sám od sebe. Odtud „psychoterapie“, která má v západní společnosti pečovat o duši: lidská psyché jako by sama od sebe disponovala „normalitou“, „zdravím“ nebo rovnováhou, které je třeba se věnovat, jen když je narušena, a pak teprve „psyché“ podrobit „terapii“.

Lidská psyché není automaticky zdravá a funguje jako lidské tělo. Rozvíjí se, jen když má „zdravou stravu“, dostatek „pohybu“ a odpočinku, nepotřebuje terapii, ale stálou péči

Lidská psyché není automaticky zdravá a funguje jako lidské tělo. Rozvíjí se, jen když má „zdravou stravu“, dostatek „pohybu“ a odpočinku, nepotřebuje terapii, ale stálou péči. Proto by o ni neměla pečovat „psychoterapie“, ale všeobecně přístupná „psychohygiena“ nebo „psychická cvičení“ rozvíjená v rámci náboženské či sekulární etiky ve smyslu „moudrosti všedního dne“.

Ve fyzickém i psychickém zdraví existují principy, na nichž se může shodnout prakticky každý bez ohledu na náboženské vyznání. Například na tom, že si člověk má vyčleňovat volný čas, aby v klidu reflektoval a strukturoval své činy a postoje, se shodne žid, křesťan, muslim, buddhista, agnostik i ateista. To, že si populace, jejíž velkou část ovlivňuje televize a internet, tento princip neuvědomuje, je selháním institucí. Každý ví, že si má mýt tělo ve vodě, ale že je stejně důležité si „mýt“ psýché v tichu, málokdo.

Pasivní školství

Vytěsnění náboženství z veřejné sféry s sebou nese i vyprázdnění veřejného prostoru od moudrosti všedního dne. Toto vyprázdnění se však nestává mytickou „neutralitou“, po níž touží západní sekulární instituce, ale spíše umožňuje šíření bludů a hloupostí, což se děje pasivně a aktivně. Pasivními šiřiteli jsou vzdělávací instituce, v nichž se dodnes nevyučuje nejen náboženství a etika, ale ani psychohygiena, a to ani, když se šíří nábožensky motivovaný terorismus a rychle roste spotřeba antidepresiv.

Školy nevzdělávají mladé lidi v náboženství ani v etice, čímž připravují prostředí pro předsudky, bludy a pověry. Školství není „nábožensky neutrální“, ale spíše svou pasivitou šiří nevědomí o náboženství a etice.

Školy nevzdělávají mladé lidi v náboženství ani v etice, čímž připravují prostředí pro předsudky, bludy a pověry. Školství není „nábožensky neutrální“, ale spíše svou pasivitou šiří nevědomí o náboženství a etice – aspoň, že aktivně nešíří žádnou protináboženskou či protietickou propagandu. V náboženství a etice se projevuje negativně zejména tím, že je zcela zanedbává.

Existují ale instituce, které mají zájem obsadit uvolněný prostor bludy a pověrami. Hlavním šiřitelem bludů jsou v tržní ekonomice instituce, které chtějí na lidech vydělat, což je něco zcela jiného než jim zprostředkovat „moudrost všedního dne“ nebo jen „psychohygienu“. Především v lifestylových časopisech a reklamě se objevuje propaganda, jež se snaží přesvědčit, že jen po koupi daného produktu nebo služby budeme šťastní,

To je nesmysl, a důsledkem každé psychohygieny je, že nákupem toho či onoho se štěstí nezíská. Toto zjištění přitom není za hranicí racionality, a není tudíž soukromou věcí, jak by mohli tvrdit obhájci náboženské neutrality veřejného prostoru. A dostane se každému, kdo někdy reflektoval vlastní nákup.

Šíření bludů

Bylo obrovským úspěchem, když tento blud jako první český ekonom pojmenoval. Tomáš Sedláček – v knize Ekonomie dobra a zla napsal, že „chodíme do práce, kterou nesnášíme, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme“. Ekonomie, která opustila etické myšlení svého zakladatele Adama Smithe, toto pojmenování bludu totiž nejen neumožňuje, ale vyvoláváním dojmu, že jde pouze o ekonomický růst, i posiluje. Tím se skutečně stala smutnou vědou, za niž ji označil skotský historik Thomas Carlyle (1795–1881).

Naše společnost, jež je zřejmě historicky nejvzdělanější, paradoxně poskytuje obrovský prostor šíření bludů o životu, etice a náboženství, což je obhajováno státní, vzdělávací či vědecké „neutralitou“

Naše společnost, jež je zřejmě historicky nejvzdělanější (více než 50 procent populace může studovat od šesti do zhruba 25 let), tak paradoxně poskytuje obrovský prostor šíření bludů o životu, etice a náboženství, což je obhajováno státní, vzdělávací či vědecké „neutralitou“. Proto bychom měli nově promyslet náboženskou a etickou neutralitu jak ve veřejném prostoru, tak ve vzdělávání a humanitních vědách, přičemž by měly být zachovány výhody současného systému, jako je náboženská svoboda a oddělení náboženské a světské moci.

Současně je třeba začít nově přemýšlet o člověku z etického a náboženského hlediska a zavést toto zjištění do vzdělávání. Mimořádné důležité je pak „vedení dobrého života“ ve smyslu moudrosti všedního dne. Lidé by se totiž neměli zajímat o své psychické zdraví, až onemocní, ale vědět, že existují úctyhodné tradice křesťanské, židovské, buddhistické i sekulární. Pokud budeme stejně jako dosud prosazovat neutralitu, pak budeme nadále „neutrálně“ sledovat všudypřítomné bludy a pověry.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!