KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Rozruch okolo policejní žádosti o vydání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě cizího majetku neustává. Naopak, v pořadu ČT Otázky Václava Moravce v neděli 24. června se situace mediálně, ale možná už i trestněprávně docela vyhrotila.
Ministr financí Miroslav Kalousek se v nich dopustil několika výroků, které nelze přejít mlčením. Vytváří umnou myšlenkovou konstrukci, která však má zajímavé a pro něho možná i nečekané konsekvence.
Spor o výklad zákona
Kalousek hovořil jako představitel ministerstva financí, které předkládalo návrhy zákonů o majetku státu a jeho oceňování. Toto ministerstvo jako gestor pak vydává odborná stanoviska, jimiž vytváří výkladovou praxi k těmto zákonům. A z této desetileté neměnné výkladové tradice Kalousek vyvodil, že pro případy podobné nákupu vojenských letadel Casa neexistuje explicitní zákonná povinnost, že by ministr obrany musel disponovat nezávislým posudkem, jímž by byla zjištěna „cena obvyklá“. (K tématu „posudek“ již ČESKÁ POZICE přinesla minulý týden článek Letadla Casa nejsou jako Pandury. Ví to Miroslav Kalousek? K právnímu rozboru této otázky se ostatně v nejbližších dnech ještě vrátíme - poznámka redakce.)
Ministr Kalousek zaměňuje vydávání odborných stanovisek vyplývající z gesční role ministerstva financí za výklad zákonaKalouska rozpálil do běla jiný, „menšinový“ názor policejního vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce. A prohlásil o něm, že je „nepravdivý“ a „vylhaný“. A že je nutno naopak vyšetřovat tyto trestněprávní orgány, co si to dovolily a jaké k tomu měly motivy! Kalousek tak usoudil, protože sám jako zástupce gesčního ministerstva prohlásil, že žádná taková povinnost ze zákona nevyplývá, a proto prostě neexistuje a basta.
Kalousek se snažil toto své soukromé, respektive resortní přesvědčení postavit na roveň zákona. Současně též nekonzistentně připouštěl, že k výkladu zákona je kompetentní pouze soud. Nicméně tvrdil, že by státní zastupitelství mělo vyšetřování zastavit, protože on autoritativně prohlašuje, že v případě nákupu letadel Casa prostě a jasně nemůže jít o žádnou trestnou činnost. A hodlá o tom iniciativně všechny přesvědčovat – včetně státního zastupitelství, což je aktivita přinejmenším pozoruhodná a jistě na hraně zákona. V lepším případě.
Obrana útokem
Pointa však spočívá v tom, že Kalousek zaměňuje vydávání odborných stanovisek vyplývající z gesční role ministerstva financí za výklad zákona. Ten však přísluší pouze soudu. Proto je Kalouskovo soukromé mínění, že se v případě Parkanové žádný trestný čin nestal a stát nemohl, naprosto irelevantní. Svědčí pouze o tom, do jaké ukrutné výše vyrostlo Kalouskovo sebevědomí. Někdo ovšem může též v Kalouskově chování shledávat cosi panického, jako by ztrácel pevnou půdu pod nohama a bránil se útokem.
Kalousek přímo osočil policii z „naprosto bezprecedentního útoku na demokratické rozhodovací mechanismy státu“. Zřejmě nepochopil, že demokratický stát stojí na třech pilířích – moci zákonodárné, výkonné a soudní –, a že ten třetí pilíř prostě ani jako poslanec, ani jako ministr nemá a nesmí mít „pod palcem“. Anebo to pochopil až příliš dobře a po „čunkovsku“ se všemi silami snaží, aby kauza nedospěla k soudu.
Dopustil se přitom dost brutálních výroků na adresu policejního vyšetřovatele, což je zajímavé, protože pánem trestního řízení je dozorující státní zástupce. O tom však Kalousek buď neví, anebo se bojí napadnout i státní zastupitelství a dělá ramena jen na policii. A to je docela zajímavá okolnost!
Desetiletá výkladová praxe ministerstva financí vůbec neznamená, že nutně odpovídala tomu, co zákon rozumí péčí řádného hospodáře
Nemyslím, že by Kalouskovi v této fázi hrozil nějaký úplatek (kickback), naopak. Kalouskovi hrozí, že ho ta kauza může nakopnout (kickback), jako to dělaly dvoutaktní motocykly při nožním startování. Někdy to „kopnutí“ mohlo být nejen bolestivé, ale i zraňující. O co by mohlo jít v tomto případě?
Dlouhodobá praxe
ČESKÁ POZICE napsala, že podle Nejvyššího soudu by si měl každý rozmyslet, než nějakou funkci přijme, jestli na ni sám stačí, anebo zda se v problematice dokáže orientovat alespoň natolik, že si vybere správné spolupracovníky a dokáže je řídit. A ČESKÁ POZICE také napsala, že podle Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) byl nákup letadel Casa předražený. I za této konstelace však existuje teoretická možnost, že by Vlasta Parkanová nebyla shledána trestně odpovědnou.
Mohla totiž teoreticky dostát zásadám péče „dobré hospodářky“, protože o nezávislé posouzení obvyklé kupní ceny letadel požádala ministerstvo financí. To ji odmítlo s odkazem na svá dlouhodobě aplikovaná výkladová pravidla ve věci zákonů o státním majetku a jeho oceňování. Ministerstvo ji navíc výslovně ubezpečilo, že žádný nezávislý posudek shánět nemusí. Je tedy možné, že by soud shledal tuto její snahu dostatečnou. (Zejména v případě, že by policie udělala Kalouskem avizovanou chybu a obvinila Parkanovou pouze z nevyžádání si nezávislé expertízy.)
Trestní odpovědnost by se však nevypařila jako ranní rosa, ač by si to mnozí určitě přáli. Soud by nemusel zůstat u svého závěru, že ministryně Parkanová dostála svým povinnostem. Mohl by se zajímat, jak je možné, že navzdory tomu nastala škoda. A začalo by být zjevné, že zakopaný pes je jinde. Přesně tam, kde ho lokalizoval Radim Bureš z Transparency International – právě v té dlouhodobé výkladové praxi ministerstva financí.
Začala-li výkladová praxe ministerstva financí již před nástupem Miroslava Kalouska, pak by mělo dojít i na jeho předchůdce Bohuslava Sobotku
Kalousek si však myslí a chce, aby si všichni včetně trestněprávních orgánů mysleli, že když se něco vykládá deset let stejně, že to musí být i správné. A teď si najednou policie a státní zástupce dovolí myslet něco jiného! A není divu!
Padni komu padni!
Při bližším pohledu se nelze zbavit podezření, že ministerstvo financí zcela v rozporu se smyslem své existence vlastními „odbornými stanovisky“ poskytovalo různým ministerstvům alibi pro neodpovědné nakládání s rozpočtovými prostředky. Tento právní názor může být leckomu nepříjemný, nicméně je nejen přípustný, ale v případě podezření je nutné jej prošetřit.
A pak se můžeme dostat k lokalizaci té kýžené trestní odpovědnosti. Ta by se totiž při soudním projednávání kauzy Parkanová mohla najednou objevit jinde. Ano, týkala by se přímo ministra financí. Desetiletá výkladová praxe totiž vůbec neznamená, že nutně odpovídala tomu, co zákon rozumí péčí řádného hospodáře. Nota bene, vezmeme-li v úvahu stav státní pokladny, kde jsou výsledky této dlouhodobé praxe tušeně k vysledování.
Takže, jak říká s oblibou premiér Petr Nečas, a doufejme, že přitom myslí i sám na sebe: Padni, komu padni! V tomto případě by došlo i na Kalouska. A navíc by přicházela v úvahu okamžitá vazba z koluzních důvodů, protože jeho agresivní působení na všechny účastníky trestního řízení, svědky nevyjímaje, je nesporné. Začala-li však ona výkladová praxe ministerstva financí již před nástupem Miroslava Kalouska, pak by mělo dojít i na jeho předchůdce Bohuslava Sobotku. Padni komu padni!