Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Dlouhý, Fischer, Franz ani Okamura na vlastní stranu nepomýšlejí. Zatím.

  19:57

Z odpovědí nestranických kandidátů na otázky ČESKÉ POZICE vyplývá, že berou kandidaturu vážně. Je to začátek nových politických kariér?

foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

Prezidentské volby nemusejí být pro mnohé z uchazečů na tento post konečnou stanicí jejich politického života. Naopak. ČESKÁ POZICE už napsala, že zejména pro některé nestranické kandidáty se otvírá prostor vyzkoušet si za relativně „velké“ peníze (kampaň totiž na něco přijde) svou přijatelnost u občanů. A následně směnit popularitu za úspěch „svého“ potenciálního a nového stranického subjektu ve volbách do Poslanecké sněmovny – třeba už v roce 2014.

Zvolme si proto jednoduchou a v budoucnu snadno ověřitelnou hypotézu. Vládní angažmá současné české pravice nebude nadále veřejnost přijímat pozitivně, a jak Občanské demokratické straně, tak TOP 09 budou preference spíš stagnovat a klesat než rapidně růst. Totéž bude platit i o LIDEM a Věcech veřejných, o stranách, které už v současnosti disponují zanedbatelnou podporou. Ani u nich by se nic zásadního v přízni voličů nezměnilo.

Hypotéza

Budeme mít sice mnoho pravicově uvažujících občanů, ale žádnou silnou pravicovou stranuNastane-li tato eventualita – považujme ji pro tuto chvíli minimálně za možnou –, stane se jednoduchá věc. V České republice budeme mít sice mnoho pravicově uvažujících občanů, ale žádnou silnou pravicovou stranu. U těchto pravicově orientovaných lidí nelze předpokládat, že by volili jen tak z plezíru levici.

Z pravičáka se nestane levičák, zklame-li ho pravicová politická strana. Pro jakéhokoli zkušeného politického marketéra to je skvělá příležitost oslovit v pravicovém rybníku zhruba 20 procent voličů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 získaly ODS, TOP 09 a VV celkem necelých 47 procent  hlasů, dnes mají tyto strany v souhrnu podporu nějakých 25 procent. Například dle průzkumu agentury STEM zveřejněného v listopadu ještě méně, ODS by získala patnáct a TOP 09 sedm procent.

Pravicově smýšlející občané proto:

  • buď nepůjdou vůbec volit (lidé budou, jak se říká, „znechucení“), což by typově odpovídalo například posledním slovenským volbám,
  • nebo se budou snažit pro sebe objevit neokoukanou stranu, která by povstala na hrobech stran zmarginalizovaných vládním angažmá.

Na levici prostor pro nové strany v nadcházejících parlamentních volbách ještě nebudeNa prezidenta kandidují osobnosti, pro něž by druhá varianta mohla být velice inspirativní, pokud by se na Hrad nedostaly. Jsou to ty z nich, jež více či méně oslovují městské liberální a konzervativní voliče a také lidi, kteří slyší na populistická „antipolitická“ témata (dnes především na slogan, jako je „všichni politici kradou, já budu přísný hospodář a korupci vymýtím“). V zásadě jde o elektorát nynější vládní koalice.

Současně však je nyní levice relativně stabilní, a to díky své opoziční roli. Levicové strany nemusejí řešit tolik skandálů jako ty vládnoucí a občan nemusí mít sklon k nim hledat alternativu. Lze se proto domnívat, že na levici prostor pro nové strany v nadcházejících parlamentních volbách ještě nebude. Různé typy levicových voličů si v klidu rozdělí ČSSD, KSČM a případně SPOZ.

Prezidentští kandidáti:

  • Miloš Zeman (SPOZ)
  • Zuzana Roithová (KDU-ČSL)
  • Jiří Dienstbier (ČSSD)
  • Jana Bobošíková (Suverenita)
  • Karel Schwarzenberg (TOP 09)
  • Přemysl Sobotka (ODS)
  • Jan Fischer
  • Vladimír Dlouhý
  • Vladimír Franz
  • Táňa Fischerová
  • Tomio Okamura
Začátek politické kariéry

ČESKÁ POZICE položila pěti nestranickým kandidátům na prezidenta – Táně Fischerové, Vladimíru Dlouhému, Janu Fischerovi, Vladimíru Franzovi a Tomiu Okamurovi (nestraníkům, hypoteticky oslovujícím popsaný okruh voličů) – dvě otázky:

  • V případě, že byste neuspěl/a v prezidentské volbě, uvažoval/a byste o vstupu do „klasického“ politického života?
  • Dokážete si představit, že byste si založil/a politickou stranu, s níž byste kandidoval/a do Poslanecké sněmovny ve volbách v roce 2014?

Odpovědělo nám všech pět oslovených kandidátů.

Nejvábněji zní zřejmě představa založit si vlastní stranu Tomiu Okamurovi. Ten pro ČESKOU POZICI uvedl, že poptávku veřejnosti po tomto kroku vnímá, nicméně to není „na pořadu dne“:

Mně to (založit si stranu – pozn. red.) říká denně spousta lidí, které potkávám na ulici. Dostávám k tomu i zprávy na Facebook. Mě to samozřejmě těší. Není to ale na pořadu dne. Nedokážu si to teď představit, protože k tomu nemám ani peníze, ani nedokážu domyslet, jak bych zkontroloval minulost stovek lidí v celé republice. Jeden jediný člověk, třeba na desátém místě regionální kandidátky, totiž může celou stranu, a tudíž také mě, zcela zdiskreditovat.

Ani Vladimír Dlouhý nic nechce předem vylučovat, byť o tom „zatím“ nepřemýšlí:

Cítím se stále jako kandidát na prezidenta ČR a snažím se plně soustředit na předvolební kampaň. Nevylučuji předem sice nic, ale o účasti na kandidátkách do dalších voleb či o zakládání strany zatím nepřemýšlím. Jedno ale platí: po patnácti letech se vracím na českou politickou scénu, a i když neuspěji, tak bych rád ,na trhu‘ osobností zůstal. Konkrétní formu určitě najdeme.

Vladimír Franz svou činnost v politice i po případném neúspěchu v prezidentských volbách připustil, nicméně cestou založení politické strany se vydat nechce:

Cítím kapitál jakéhosi občanského probuzení, který je se mnou spojován. Přemýšlím, jakou mu dát tvářnost, nicméně založení nové politické strany bych nepokládal za šťastné. Pokud se bavíme o formě, pak se zamýšlím nad podobou nějaké občanské iniciativy, případně nějaké nadace, ale nejdříve si to musím dobře promyslet.

Z reakce Táni Fischerové (odpovídala za ni Bára Seifertová, členka jejího volebního týmu) je zřejmé, že se může stát cokoli. U Fischerové je otázkou, zda by dokázala svým programem oslovit pravicového voliče:

Paní Fischerová je politicky aktivní již mnoho let, je spoluzakladatelkou politického hnutí Klíčové hnutí, které existuje od roku 2008. Co se týká vstupu do aktivní politiky, tak pokud bude vyzvána, tak svou úlohu odpovědně přijme, stejně jako odpovědně přijala kandidaturu na prezidenta na základě oslovení občanskými skupinami.

Jediným, kdo v intencích budoucího politického angažmá nepřemýšlí vůbec, je dle průzkumů největší favorit prezidentské volby Jan Fischer. ČESKÉ POZICI odpověděl jednoduše:

O ničem takovém neuvažuji.

Slova však jsou dvojsečnou zbraní. Nemůže se stát, že pokud Jan Fischer neuspěje v prezidentské volbě, „obrovská“ podpora od občanů pro něho bude hnacím motorem, proč se přece jen rozhodne o dané věci uvažovat? Uvidíme.

Začátek politické kariéry

Odpovědi prezidentských kandidátů si budeme moci poměrně brzy zkonfrontovat s realitou. Už nyní ale zaujme, do jak velké míry jsou odpovědi tří z nich na jejich budoucí politické působení vyhýbavé. S oblibou používají příslovce času, která dovolují elegantně „nyní“ cokoli popřít, zatímco „až“ se změní celková konstelace, může být všechno jinak. Stejně „cítí“ podporu lidí, kteří za nimi stojí.

Etablované strany mají určitě z těchto slov noční můruVladimír Dlouhý „zatím“ o tomto kroku nepřemýšlí, ale do politiky se vrátit chce. Vladimír Franz cítí za sebou „kapitál občanského probuzení“, přemýšlí ale o formě, v jaké jej ztělesnit. Tomia Okamuru na ulicích mnozí zastavují, píší mu na Facebook a vybízejí ho ke vstupu do stranické politiky, ale on si to „teď“ nedokáže představit, protože to s sebou přináší řadu rizik. Etablované strany mají určitě z těchto slov noční můru.

Už teď je tedy jasné, že nestraničtí kandidáti (i ti s minimální šancí uspět) myslí svou prezidentskou kampaň zcela vážně, byť pro některé z nich může kvůli rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo Ústavního soudu skončit dříve, než začala. Co je ale podstatnější – tato vážnost nevyplývá ani tolik z toho, že by kandidatura byla jejich definitivním cílem, ale že je spíše začátkem (v případě Dlouhého restartem) politických kariér.