Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dilema elektronické doby: Bezpečí, nebo soukromí

  8:35
Technologický vývoj a digitalizace přinášejí více zásahů do soukromí člověka. Navíc návrhů na jeho omezení bude v důsledku růstu hrozby teroristických útoků přibývat. Je tedy třeba se zamyslet nad hranicí, kdy by soukromí vůči státu přestalo existovat, a zda jeho postupné obětování je vyváženo větším bezpečím.

Ohrožené soukromí. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

S rychlým vývojem technologií a s digitalizací každodenních činností přibývá i možných zásahů do soukromí člověka, což není varování ani povzdechnutí, ale fakt. Bylo by však bláhové se kvůli tomu obávat nových technologických vymožeností, či se jim dokonce vyhýbat – například nepoužívat platební karty ani mobilní telefony či se snažit platit v hotovosti.

Je však třeba si uvědomovat možnost zásahů do našeho soukromí, jeho monitorování, které umožňuje technologický vývoj. S řadou dnes běžných elektronických „výdobytků“ jsou totiž tato rizika spojená. Být si vědom přitom neznamená odmítat a zavrhovat, jak ukazují sousední země Německo a Rakousko, kde se ochrana soukromí v médiích často diskutuje, nejvíce v důsledku návrhů zákonů.

Nedostatečně atraktivní zásahy státu

Zásadní je, že se v těchto dvou zemích diskutuje, přičemž není podstatné, zda v jednotlivých případech převažují argumenty bojovníků za ochranu soukromí, nebo zastánců názoru, že kdo nic špatného nepáchá, nemá se čeho obávat, i kdyby stát sledoval každý jeho krok. V porovnání s touto německou či rakouskou diskusí v médiích není v České republice soukromí člověka, jeho postupné plíživé omezování a zásahy státu či státních orgánů do něj, zatím bohužel mediálně dostatečně atraktivní.

V porovnání s německou či rakouskou diskusí v médiích není v České republice soukromí člověka, jeho postupné plíživé omezování a zásahy státu či státních orgánů do něj, zatím bohužel mediálně dostatečně atraktivní

Podle nejnovějších údajů zveřejněných loni Sdružením pro bankovní kartyjejich počet používaných obyvateli ČR opět narostl, byť již nikoli stejným tempem jako dříve – o „pouhá“ 3,5 procenta, aktuálně na celkových téměř 11,5 milionu. Za uplynulých deset let počet vydaných karet narostl o více než polovinu a celkem 95 procent českých obyvatel má alespoň jednu bankovní kartu (kreditní či debetní) a 17 procent podle vlastního tvrzení za své nákupy platí výhradně kartou.

Ještě zajímavější je, že peněžní objem karetních transakcí se za stejné období téměř zčtyřnásobil – na současných více než 400 miliard korun, a to bez stále se rozvíjejících mobilních plateb. Také meziroční nárůst počtu transakcí je úctyhodný – o 69 procent na současných téměř 790 milionů. Lze tedy předpokládat, že transakcí hrazených v hotovosti úměrně tomu ubývá, přestože přesné údaje k dispozici nejsou.

Postrkování vývoje

V tom spočívá zásadní rozdíl mezi hotovostními a karetními transakcemi. Zatímco počet a objem hotovostních transakcí a plateb lze pouze odhadovat, u těch bezhotovostních je lze zmapovat přesně – o každé existují podrobné záznamy, včetně identifikace stran transakce, místa a také času jejího uskutečnění i výše částky. Všechny tyto údaje lze – v mezích zákona – také porovnávat, zkoumat vývojové trendy či v neposlední řadě v případě potřeby analyzovat transakce danou kartou, a tedy pravděpodobně i konkrétní osobou.

Počet a objem hotovostních plateb neklesá jen dobrovolně v důsledku technického vývoje, nových možností či pohodlnosti uživatelů. Vlády řady zemí se často snaží tento vývoj trochu „postrčit“ různými zákazy, příkazy, omezeními a dalšími regulacemi.

To jsou oprávněné pouze příslušné státní orgány, které si výsledná data mohou i propojovat s dalšími dostupnými údaji o této osobě, a vytvářet si tak představu nejen o transakcích konkrétního člověka, ale i o tom, kde se vyskytoval a za co utrácel – usuzovat o jeho denním režimu, zvyklostech a mnoha dalších rysech jeho soukromí. Člověk–občan se pro stát stává stále transparentnějším, přičemž tento vývoj je nezvratný a nevyhnutelný – pro většinu z nás je pohodlnější platit kartou než bankovkami.

Počet a objem hotovostních plateb však neklesá jen dobrovolně v důsledku technického vývoje, nových možností či pohodlnosti uživatelů. Vlády řady zemí se často snaží tento vývoj trochu „postrčit“ různými zákazy, příkazy, omezeními a dalšími regulacemi. Jedním z takových opatření je zákonné omezení hotovostních plateb, tedy nad danou částku.

Nutná prevence

Takový zákaz je logický a pochopitelný – jeho cílem je prevence před praním špinavých peněz, korupcí, daňovými úniky či dalšími negativními a většinou protiprávními činnostmi, nemluvě o financování terorismu. Jsou-li peněžní transakce místo v hotovosti placeny bezhotovostně, je nevyhnutelně negativní stranou možnost státního dohledu nad nimi.

Když byly v Česku v roce 2004 zákonem zakázány platby v hotovosti nad 270 tisíc korun, nevyvolal tento zákaz v podstatě žádnou větší diskusi ani veřejnosti, ani v médiích. Každý chápal, že jde o nutnou prevenci před kriminalitou a šedou ekonomikou, a málokdo cítil, že ho něco takového ohrožuje.

Když byly v Česku před třinácti lety, v roce 2004, zákonem zakázány platby v hotovosti nad 270 tisíc korun (v době přijetí šlo o 15 tisíc eur), nevyvolal tento zákaz v podstatě žádnou větší diskusi ani veřejnosti, ani v médiích. Každý chápal, že jde o nutnou prevenci před kriminalitou a šedou ekonomikou, a málokdo cítil, že ho něco takového ohrožuje. Opačný názor by znamenal, že se jeho nositel chystá páchat nekalosti, prát špinavé peníze či někoho korumpovat a obává se, že po této zákonné změně na něho bude vidět.

V sousedním Německu či Rakousku podobné zákonné omezení zatím neexistuje. Úvahy o omezení hotovostních plateb nad určitou hranici se v nich sice občas objevily již dříve, dosud však nebyly zákonně prosazeny. Seriózněji se návrh zákazu hotovostních plateb nad pět tisíc eur začal diskutovat loni jak v Německu a Rakousku, tak na úrovni ministrů financí Evropské unie. A prakticky okamžitě vyvolal obrovské mediální diskuse.

Ochrana hotovostí

Na titulních stránkách listů, jako je německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt, Handelsblatt či rakouský Kurier, Der Standard a Die Presse, vycházely články, jež považovaly toto omezení za hrozbu pro soukromí. Zaznívalo v nich, že jde o konec svobody či o neomezenou možnost sledování občanů, přičemž byl mimo jiné uváděn ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij, který již v 19. století řekl, že „peníze jsou ražená svoboda“.

Ve světě, ve kterém vše, co si člověk koupí, může být sledováno, už neexistuje žádné soukromí. Proto je v současném digitálním světě hotovost tím, co může před neomezeným sledováním ochránit.

Nejen komentátoři, ale i mnoho odborníků o tomto opatření veřejně prohlásilo, že kromě negativ v podobě omezení občanů nepřinese v praxi vůbec nic, protože kriminálníci si najdou cesty, jak zákaz obejít. Patřil mezi ně například rakouský ministr financíHans Jörg Schelling, bývalý prezident německého Spolkového ústavního soudu Hans-Jürgen Papier, podle něhož je omezení plateb v hotovosti protiústavní, či Peter Schneiderhan, člen prezídia Svazu německých soudců.

Holger Steltzner v redakčním komentáři deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung varoval, že ve světě, ve kterém vše, co si člověk koupí, může být sledováno, už neexistuje žádné soukromí. Proto je v současném digitálním světě hotovost tím, co může před neomezeným sledováním ochránit.

Otázka hranice „poručnictví“

Podle Steltznera jde v „polním tažení“ proti hotovosti o mnohem více než jen o platby, protože uvažovaný zákaz vezme občanům možnost svobodně se rozhodnout, jak budou v budoucnu platit. A současně je otázkou, zda takové „poručnictví“ bude mít hranice, kde se zastaví, přičemž uvádí několik extrémních příkladů do budoucna – zakázat obézním platby kartou za kalorické bomby, zablokovat alkoholikům koupit si alkohol či ve „vegetariánský den“ zamezit všem zaplatit kartou maso.

V „polním tažení“ proti hotovosti jde o mnohem více než jen o platby, protože uvažovaný zákaz vezme občanům možnost svobodně se rozhodnout, jak budou v budoucnu platit. A současně je otázkou, zda takové „poručnictví“ bude mít hranice, kde se zastaví.

Deník Bild dokonce zveřejnil protestní dopis německému ministrovi financí, stačilo doplnit datum, podpis a odeslat. Reakce se neomezily pouze na články a komentáře v médiích, k návrhu se vyjadřovali i politici. V Německu jej odsoudila řada z nich z celého politického spektra – od Zelených přes Svobodnou demokratickou stranu (FDP) až po Alternativu pro Německo (AfD).

V rakouském parlamentu připravil poslanecký klub Rakouské lidové strany (ÖVP) dokonce návrh zákona, který by právo na hotovost zakotvil v Ústavě jako jedno ze základních práv. Podle předsedy klubu ÖVP Reinholda Lopatky by omezení hotovostních plateb představovalo zásah do svobody člověka, který není ničím ospravedlnitelný.

Odlišné názory

Oproti tomu v českých médiích se podobné diskuse v podstatě nevedou. Na omezení hotovostních plateb si čeští občané zvykli, ostatně platí již téměř třináct let. Informace o vývoji v sousedních zemích Německu a Rakousku v této oblasti se většinou omezují na poznámky na okrajových stránkách médií, přičemž názory v nich jsou poměrně jednotné a dost odlišné od německých či rakouských.

Informace o vývoji v sousedních zemích Německu a Rakousku v oblasti omezení hotovostních plateb se většinou omezují na poznámky na okrajových stránkách českých médií, přičemž názory v nich jsou poměrně jednotné a dost odlišné od německých či rakouských

Když před časem bývalý prezident Václav Klaus prohlásil, že Evropě hrozí postupný zákaz hotovostních plateb, odsoudila média tento jeho názor například komentářem, že „oslovení ekonomové nad těmito slovy kroutí hlavou“, „podobný scénář považují za vysoce nepravděpodobný“ a něco takového v ČR nenastane ani v roce 2100.

V německých médiích se však podobně vyjádřil třeba generální ředitel Deutsche Bank John Cryan, podle něhož do deseti let nebudou papírové peníze existovat. Dnes je v Německu 79 procent transakcí v hotovosti, přičemž odborníci upozorňují, že povinné elektronické platby by výrazně usnadnily zavedení v poslední době často diskutovaných negativních úrokových sazeb – na rozdíl od peněz v hotovosti se elektronické dost špatně ukrývají.

Zrušení nejvyšší eurobankovky

Se stejně negativními reakcemi jako omezení plateb v hotovosti se v německých či rakouských médiích setkal i loňský návrh šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho na zrušení 500eurové bankovky. Prezident Bundesbanky Jens Weidmann hovořil o ztrátě osobní ekonomické svobody občanů.

Návrh na zrušení nejvyšší eurobankovky vyvolal v českých médiích pouze malou odezvu. Nepochybně je jedním z důvodů skutečnost, že se nás toto omezení týká jen málo – naší měnou je česká koruna, a proto nejde o prvořadé téma.

Podle odborníků, jež uvedla rakouská i německá média, zrušení 500eurové bankovky ani zákaz hotovostních plateb nad pět tisíc eur hrozbu financování terorismu či dalších kriminálních činů výrazně nesníží – podsvětí si najde jiné cesty. Výsledkem politických diskusí byl nakonec kompromis. Loni v květnu Evropská centrální banka rozhodla, že bankovku v hodnotě pěti set eur nebude dále tisknout, veškeré dosavadní exempláře však zůstanou v oběhu a budou nadále platit.

Zřejmě nepřekvapí, že návrh na zrušení nejvyšší eurobankovky vyvolal v českých médiích pouze malou odezvu. Nepochybně je jedním z důvodů skutečnost, že se nás toto omezení týká jen málo – naší měnou je česká koruna, a proto nejde o prvořadé téma. To však v tomto případě není jediný rozdíl mezi českými a zahraničními médii – našich několik ohlasů mělo opět dost odlišný úhel pohledu.

Je třeba se zamyslet

Česká média již několik let referují především o tom, že o 500eurové bankovky stojí především podsvětí či že její zrušení by pomohlo ekonomice, případně zveřejňovala výsledky studií, podle nichž bankovky s vysokou hodnotou postrádají smysl a měly by se zrušit. Právě proto je třeba podobně jako v případě omezení hotovostních plateb srovnávat reakce našich a zahraničních médií i veřejnosti.

Není zřejmě na místě generalizovat a dovozovat, že si některý národ váží svého soukromí více než jiný. Je však třeba si uvědomit odlišnosti a zamyslet se nad nimi.

Málokdo podezírá zmíněné renomované německé či rakouské deníky, že zastupují kriminální podsvětí, případně z toho, že jejich redaktoři nevědí, o čem píší. Není však zřejmě ani na místě tento příklad generalizovat a dovozovat, že si některý národ váží svého soukromí více než jiný. Je však třeba si uvědomit uvedené odlišnosti a zamyslet se nad nimi.

V současnosti, kdy narůstá hrozba teroristických útoků, a tudíž návrhů na omezení soukromí, často nepochybně prospívajících naší bezpečnosti, bude přibývat, je vhodné se zamyslet nad hranicí, kdy by naše soukromí ve vztahu ke státu přestalo existovat, a zda postupné obětování soukromí je vyváženo větším pocitem bezpečí.