Pád Říše římské v roce 395, kdy se rozdělila na Západořímskou a Východořímskou, patří mezi témata, která budou neustále fascinovat. A vždy se najdou lidé, kteří se budou snažit dokázat, že existují paralely mezi tímto zánikem a dobou, v níž žijí. Jejich současnými argumenty jsou přebujelý sociální stát, vysoké daně, neochota rodit děti, změkčilost, která brání mužům chopit se zbraně a bojovat za svou zemi, a úpadek mravů.
Mezi dobou, kdy zanikala Římská říše, a současností by bylo možné najít více paralel, což však nedává důvod k obavám, že je naše civilizace ohrožena. Na pozadí úpadku Říma se odehrával důležitější proces – končilo otrokářství a nastupoval feudalismus. Ekonomika přestávala stát na práci otroků. Antický svět vzal za své a centra civilizačního rozvoje se posunula na sever. Hegemonem se stala Francká říše a později se velmocí stal dokonce natolik zapadlý kout světa, jako byla v antické době Británie.
Vznik nové epochy je spojen s technologickým pokrokem a výraznými změnami ve fungování společnosti, a v důsledku toho i se změnou ideologie. Společnost zavrhuje „stará božstva“ a přijímá „moderní“. |
Srovnejme současnost jednak s koncem antiky, jednak s děním v době Velké francouzské revoluce a nastupujícího kapitalismu. Vznik nové epochy je spojen s technologickým pokrokem a výraznými změnami ve fungování společnosti, a v důsledku toho i se změnou ideologie. Společnost zavrhuje „stará božstva“ a přijímá „moderní“.
Změny ale zároveň přinášejí pocit nejistoty a obavy z budoucnosti. Mnoho opakujících se příznaků proměny jedné epochy v druhou je způsobeno snahou se s nejistotou vyrovnat a najít záchytný bod. Právě to se odehrává nyní, kdy díky rozvoji informačních technologií každý z nás prožije stáří v úplně jiném světě, než do nějž se narodil. Změna našeho způsobu života je impozantní – a může působit děsivě.
„Neokoukané“ ideologie
Antický Řím několik staletí před svým zánikem – v roce 27 před naším letopočtem – změnil republikánské zřízení ve vládu císařů. Do té doby dominující polyteismus začal zastarávat. Římský Pantheon s Jupiterem, Junem a dalšími božstvy, která Římané uctívali a v jejichž pomoc doufali, bledl. Židovský pastevecký národ dráždil jediným univerzálním Bohem panujícím všem národům. Monoteistické křesťanství opanovává Evropu a víra Evropanů utrpí vážné trhliny až v 18. století.
Vznik nových, „neokoukaných“ ideologií vede ke vzniku radikálních skupin, které vnímají názorové odpůrce jako „nepřátele dobra“. V době antického Říma mezi ně patřili paraboláni – fanatičtí křesťané toužící zemřít mučednickou smrtí. V době francouzské revoluce jakobíni prosazovali své ideály čepelí gilotiny. V současnosti vyvíjejí jurodivou snahu šířit „dobro“ za každou cenu zastánci sociální spravedlnosti a politické korektnosti. |
Na jeho konci vznikají ve Francii pojmy levice a pravice jako označení pro politické frakce. V současnosti prožíváme zborcení tohoto pravolevého dělení, což bývá přisuzováno chybám tradičních politických stran. Jenže i ty jsou ve vleku změn a sotva mohou ovlivnit jejich průběh.
Vznik nových, „neokoukaných“ ideologií vede ke vzniku radikálních skupin, které vnímají názorové odpůrce jako „nepřátele dobra“. V době antického Říma mezi ně patřili paraboláni – fanatičtí křesťané toužící zemřít mučednickou smrtí. V době francouzské revoluce jakobíni prosazovali své ideály čepelí gilotiny.
V současnosti vyvíjejí jurodivou snahu šířit „dobro“ za každou cenu zastánci sociální spravedlnosti a politické korektnosti (hanlivě bývají přezdíváni social justice warriors, válečníci sociální spravedlnosti). I oni vidí svět plný „zla“. Například filmový kritik Luke Buckmaster, když loni vzpomínal na úspěšnou australskou komedii v článku Krokodýl Dundee byl sexistický, rasistický a homofobní v britském deníku The Guardian.
Hledání znevýhodněných skupin
Motorem společenských změn bývá pocit nespravedlnosti sdílený dostatečně velkou části obyvatelstva. Ve změně poměrů obvykle vycítí šanci ti na nejnižších příčkách společenskému žebříčku. Rané křesťanství bylo zpočátku posměšně nazýváno „náboženstvím otroků“. Nová víra sloužila jako útočiště i zdroj vědomí vlastní hodnoty těm, jimiž římská společnost opovrhovala. I Ježíš se zachoval vlídně k celníkovi, tedy příslušníkovi jednoho z tehdy nejméně oblíbených povolání.
Mezi snahy současných pokrokářů (progresivistů) patří hledání skupin, kterým bylo v minulosti ublíženo, či byly znevýhodněny. Sem patří ženy, sexuální menšiny, příslušníci jiných ras a potomci domorodých obyvatel. |
Francouzská revoluce přinesla emancipaci třetím stavům, vrstvě obyvatel, která na rozdíl od šlechty a duchovenstva musela platit daně, a zároveň disponovala nejmenším množstvím práv. O malý, ale významný krok se posunula i práva žen. Osvícenecké nadšení přineslo v roce 1891 zveřejněnou Deklaraci práv ženy a občanky. Mnohé z jejich požadavků zůstalo nevyslyšeno a její autorka Olympe de Gougesová (1748–1793) popravena, ale rodinné právo začalo být ženám více nakloněno a otcové přišli o neomezenou moc nad rodinami.
Mezi snahy současných pokrokářů (progresivistů) patří hledání skupin, kterým bylo v minulosti ublíženo, či byly znevýhodněny. Sem patří ženy, sexuální menšiny, příslušníci jiných ras a potomci domorodých obyvatel. Již v roce 1979 se americkému antropologovi Williamu Arensovi podařilo dohnat tuto snahu do nechtěné karikatury, když zveřejnil knihu The Man-Eating Myth (Mýtus kanibalismu), ve které se snažil dokázat, že domorodý kanibalismus je jen výmyslem záludných bělochů.
Oslabování střední třídy
Na druhou stranu se nelze divit, že v uplynulých letech rostl pocit nespravedlnosti. Příjmové nůžky se nejen v mnoha zemích, zejména v USA, ale i celosvětově otvírají, čímž oslabuje střední třída. A důsledkem je „vzpoura znevýhodněných“. V dobách, kdy rozvaha a chladné uvažování ustupují do pozadí, je jednou z nejvyšších hodnot konformismus, a vědecké poznání ztrácí autoritu.
Příjmové nůžky se nejen v mnoha zemích, zejména v USA, ale i celosvětově otvírají, čímž oslabuje střední třída. A důsledkem je „vzpoura znevýhodněných“. V dobách, kdy rozvaha a chladné uvažování ustupují do pozadí, je jednou z nejvyšších hodnot konformismus, a vědecké poznání ztrácí autoritu. |
Na vlastní kůži to v 5. století pocítila matematička Hypatia z Alexandrie (350–415), kterou dav zmíněných parabolánů zaživa rozdrásal ostrými střešními taškami. Mezi oběti francouzské revoluce, které skončily pod gilotinou, patří chemik Antoine Lavoisier (1743–1794), což však s jeho vědeckou prací pravděpodobně nesouviselo. Současné běsnění nedávno zrozené ideologie politické korektnosti naštěstí nepřipravuje vědce o život, ale „pouze“ o kariéru.
Objevitel struktury DNA James Watson přišel o post, protože tvrdil, že průměrná inteligence ras není totožná. Lawrence H. Summers byl donucen v roce 2006 rezignovat na post rektora Harvardovy univerzity kvůli úvahám o příčině nižšího zastoupení žen v exaktních vědách – podle něho jsou ženy v průměru stejně chytré jako muži, ale je mezi nimi méně extrémně podprůměrných a nadprůměrných.
Jen #MeToo
Ideologická čistota vyžaduje čistotou mravní. Lidé vzhlížející k vyšším ideálům se snaží dokázat oddanost ovládnutím svých pudů. Raní křesťané nastavili pro pohlavní život přísná pravidla. Například enkratité a gnostici hlásali naprostou pohlavní zdrženlivost, a někteří jejich členové se dobrovolně vykastrovali. Ke stejnému činu se údajně odhodlal i teolog Órigenés (185–253). V jeho případě to bylo spíše k zlosti, protože měl ambici stát se knězem, jenže coby kastrát nemohl být vysvěcen.
Francouzská revoluce i další události spojené s přechodem ke kapitalismu se obešly bez puritánských výstřelků. Počátečnímu rozvoji kapitalistické ekonomiky nicméně pomáhala protestantská morálka zdůrazňující asketismus, pracovitost a šetrnost. V extrémním asketismu a zavrhování čehokoli příjemného si liboval kalvinismus, naopak puritáni se navzdory své pověsti nesnažili přehnaně regulovat sexuální chování.
O užitečnost kampaně #MeToo není pochyb. Pro naši dobu je ovšem příznačné, že takovou popularitu získala kampaň proti sexuálnímu násilí, zatímco třeba domácí násilí, školní šikana, bezohledné chování k seniorům a další nesčetné formy násilného jednání zůstávají stranou. |
V současnosti zažíváme mohutný vzestup volání po větší kontrole sexuality. Mezi jeho projevy patří zákaz používání služeb prostitutek, který byl prosazen ve Švédsku v roce 1999 coby v prvním evropském státě, Norsku (2009), Severním Irsku (2015) a Francii (2016) a na Islandu (2009), kde je od roku 2010 zakázán i striptýz. Příslušné zákony bývají schvalované s velkou podporou veřejnosti, například ve Švédsku podporovaly zákaz čtyři pětiny dotazovaných žen a mužů.
O užitečnost kampaně #MeToo není pochyb. Pro naši dobu je ovšem příznačné, že takovou popularitu získala kampaň proti sexuálnímu násilí, zatímco třeba domácí násilí, školní šikana, bezohledné chování k seniorům a další nesčetné formy násilného jednání zůstávají stranou. Mezi znaky doby patří zákaz přítomnosti dívek nazývaných grid girls při dojezdu závodů formule 1 a ukončení promenády v plavkách při volbě Miss USA.
Regulaci sexuálního chování požadují jak pokrokáři, tak zastánci staré doby. Liší se jen v cílech útoku. Druhá skupina se zaměřuje proti právům homosexuálů a lidí se změněným pohlavím.
Návrat ke kořenům
Faktorem, který významně zesiluje sdílenou kolektivní úzkost, je vnější tlak. Na Římany doléhal prakticky během celé doby existence republiky a později říše. S vpády germánských vojsk si na rozdíl od předchozích vojenských pokusů nedokázali poradit a Řím jim podlehl. Mladá francouzská republika musela krátce po svém vzniku čelit vojenské intervenci zemí snažících se obnovit monarchii. Zatímco Římané čelili tlaku ze severu a Francouzi z podobné zeměpisné šířky, dnešní vyspělý svět je konfrontován s migranty z jihu.
Nejistota a potíže orientovat se v měnícím se světě spolu se strachem z možné invaze vedou ke snaze najít někoho, kdo dokáže vše zpřehlednit a skýtá naději, že ochrání staré pořádky. Nastává regres – významná část společnost má sklon vrátit se „ke kořenům“. |
Nejistota a potíže orientovat se v měnícím se světě spolu se strachem z možné invaze vedou ke snaze najít někoho, kdo dokáže vše zpřehlednit a skýtá naději, že ochrání staré pořádky. Nastává regres – významná část společnost má sklon vrátit se „ke kořenům“. Reakcí na přemíru změn je probuzení prastarých instinktů a nárůst skupinového myšlení. Proto se během zlomových období dostávají ke slovu vůdci s dobyvačnými, pokud ne světovládnými ambicemi.
V době, kdy polyteismus začal ustupovat, vyráží na své výpravy Gaius Julius Caesar (100–44 před naším letopočtem) a dobývá pro Řím značná území. Po francouzské revoluci se chopí šance další adept na světovládu – Napoleon Bonaparte (1769–1821). V 19. století se technologický rozvoj zrychloval a křesťanství ztratilo výsadní postavení. Když se k tomu v první polovině 20. století připojila ekonomická krize, cesta pro nástup nejbrutálnějších diktátorů byla volná.
Náhrada politického dělení
Dosavadní politické dělení je nahrazováno bojem idealistů, kteří změny vítají, a těch, kdo z nich mají strach. Nejradikálnější část první skupiny se zaštiťuje sociální spravedlností a v jejím jménu prosazuje kolektivní vinu a kolektivní privilegia takzvaně utiskovaných menšin. Ti druzí se uchylují k uctívání alfa samců, kterým umožňují akumulovat moc.
Dosavadní politické dělení je nahrazováno bojem idealistů, kteří změny vítají, a těch, kdo z nich mají strach. Nejradikálnější část první skupiny se zaštiťuje sociální spravedlností a v jejím jménu prosazuje kolektivní vinu a kolektivní privilegia takzvaně utiskovaných menšin. Ti druzí se uchylují k uctívání alfa samců, kterým umožňují akumulovat moc. |
Nejvýraznějším příkladem je Si Ťi-pching, nejmocnější čínský vůdce od dob Mao Ce-tunga. Ani po 18 letech vládnutí neztratil nic ze svého charismatu pro ruský národ Vladimír Putin. Donaldu Trumpovi brání v rozletu americký ústavní systém, ale i on patří do této skupiny. V Evropě stojí v čele trendu Maďarsko, kde Viktor Orbán vládne s osmiletou přestávkou od roku 1998. Vzhledem k popsaným okolnostem všichni z nich mají reálnou šanci uspět i v dalším volebním období.
Donald Trump, ani jeho česká obdoba Miloš Zeman se na rozdíl od pokrokářů neohánějí vyššímu ideály, jako je svoboda, lid, mír či spravedlnost. Nemluví příliš o míru, spravedlnosti, svobodě ani o prosperitě. Stačí jim upevňování obav, které v jejich příznivcích vyvolávají političtí odpůrci a migranti. Bagr, který mezi oběma skupinami hloubí příkop, první táhnou svými ideály, druzí svým strachem.
Omezené choutky
Všechna tři období – pádu Říše římské, francouzské revoluce a současnosti – spojuje řada paralel, například razantní technologické změny a s nimi spojené přeskupení ekonomických vazeb a společenských vztahů, hrozba invaze, vzestup puritánství, nárůst majetkové nerovností či zrod nové ideologie vytlačující tradiční světonázor.
Pravděpodobnost katastrofy roste s mírou nekritického uctívání současných držitelů moci. Nezbývá než doufat, že toto uctívání bude mít tentokrát hranice, nebo že choutky hlavních světových lídrů zůstanou omezené. |
Je možné, že zažíváme zrod nové epochy, a nelze vyloučit, že jde o kontinuální proces. I když obsahuje potenciální rizika, můžeme se těm nejhorším vyhnout. Pravděpodobnost katastrofy roste s mírou nekritického uctívání současných držitelů moci. Nezbývá než doufat, že toto uctívání bude mít tentokrát hranice, nebo že choutky hlavních světových lídrů zůstanou omezené.
Sami bychom pak neměli démonizovat lidi ze svého okolí s opačným názorem. Nemá smysl bojovat ve jménu „dobra“, ale usilovat o dohodu.
