Společnost je rozdělená. Anebo: Žijeme v bublinách. Z těchto vět se staly fráze. Co to ale znamená, že je společnost rozdělená, a co je důvodem jejího rozdělení? A nebyly společnosti vždy rozdělené? Na tyto otázky odpovídá v rozhovoru přední český psychiatr a čerstvý osmdesátník Radkin Honzák.
ČESKÁ POZICE: Dnes se často říká, že společnost je rozdělená. Je to pravda?
HONZÁK: Společnost se opravdu atomizovala. Nové technologie dovedly lidi k tomu, že komunikují přes sociální sítě, ale přestávají komunikovat spolu. Už jen málo lidí si dnes sedne a pokecá jako za starých časů. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, je výrok jako z diluvia.
Nové technologie dovedly lidi k tomu, že komunikují přes sociální sítě, ale přestávají komunikovat spolu. Už jen málo lidí si dnes sedne a pokecá jako za starých časů. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, je výrok jako z diluvia. |
Budeme teď tady spolu nějakou dobu hovořit a můžeme si třeba při našem povídání i vynadat do velkých blbců, ale důležité je, že naši komunikaci budeme moci v průběhu společně stráveného času vyladit, a staneme se nakonec, alespoň v to můžeme doufat, pro toho druhého o něco menšími blbci. To vyladění je mimořádně důležité. Pouhé psaní je mnohem náchylnější k dezinterpretaci. A vůbec nejdůležitější na přímé komunikaci je, že dostaneme od druhých zpětnou vazbu. Nemůžu se pak naparovat jako holub – nebo můžu, ale budu to mít o dost těžší.
ČESKÁ POZICE: Máte na jednom webu blog s ikonou označenou slovem „diskuse“…
HONZÁK: A tu už dávno nečtu.
ČESKÁ POZICE: Kdybyste ji ale četl, mohl byste o tom, co na svůj blog napíšete, dostat zpětnou vazbu docela rychle.
HONZÁK: Jenže o takovou zpětnou vazbu nestojím, navíc ji můžu snadno ignorovat, což také s radostí činím. V přímém kontaktu ale zpětnou vazbu ignorovat nemůžu, a pokud jsem alespoň trochu kritický, nemohu nikdy nakvést do narcismu, do nějž snadno nakvetu na sociální síti, protože tam se mé druhé já předvádí jako utržené z řetězu.
ČESKÁ POZICE: Společnost přece nerozdělují nové technologie, byly rozdělené vždy. Politici koneckonců potřebují nepřítele, aby mohli srotit své stoupence.
Pouhé psaní je mnohem náchylnější k dezinterpretaci. A vůbec nejdůležitější na přímé komunikaci je, že dostaneme od druhých zpětnou vazbu. Nemůžu se pak naparovat jako holub – nebo můžu, ale budu to mít o dost těžší. |
HONZÁK: Řekl bych to trochu jinak. Diktátorské tlupy, které máme v čele, potřebují společnost rozdělit a v rozdělení udržovat, aby ji mohly ovládat.
ČESKÁ POZICE: To není nic nového.
HONZÁK: Už Hitler měl své Židy, a tah s nimi mu mimochodem vyšel. Po válce nebylo možné Německo úplně denacifikovat, protože by skoro všechny Němce museli pozavírat. Dnes je to v principu stejné.
Třeba náš prezident je neuvěřitelně vynalézavý v tvorbě vylučovacích nálepek, které připevňuje těm, co ho nežerou, a jeho narcismus neadorují. Jednou je nazve pražskou kavárnou, podruhé lepšolidmi. Nic nového pod sluncem. A když už mluvíme o rozdělené společnosti a manipulačních technikách našich diktátorských tlup, připojil bych ještě jednu oblíbenou, navíc velice funkční manipulační techniku – modré lži.
ČESKÁ POZICE: Co jsou zač?
V přímém kontaktu zpětnou vazbu ignorovat nemůžu, a pokud jsem alespoň trochu kritický, nemohu nikdy nakvést do narcismu, do nějž snadno nakvetu na sociální síti, protože tam se mé druhé já předvádí jako utržené z řetězu |
HONZÁK: Máme takzvané bílé lži – to jsou ty dětí, které přijdou na to, že rodiče nejsou vševědoucí, a prostě to na ně zkusí. Řeknou třeba „To on si začal! nebo „To sežrala kočka!“ Pak máme černé lži. To jsou naše každodenní lži, jejichž pomocí se vylháváme z běžných problémů. A pak jsou modré lži. Název má původ v modrých uniformách policistů v meziválečných USA, kteří si dosvědčovali, že všechno, co udělali, bylo košer. Když třeba někoho brutálně umlátili, vůbec to nevadilo, protože si mezi sebou potvrdili, že nikoliv oni, ale on si začal!
ČESKÁ POZICE: A rány na zádech si způsobil sám…
HONZÁK: Když padal a zavadil o ústřední topení.
ČESKÁ POZICE: Uveďte nějaký příklad modré lži v současné politice.
HONZÁK: Třeba všechny ty Trumpovy kecy o Clintonové. Ne že by Clintonová byla o něco lepší než on, na tom teď nesejde. U těch jeho keců všichni – i ti, kdo ho adorují – moc dobře vědí, že je to blbost, ale stejně se k nim přihlásí.
ČESKÁ POZICE: Proč se k té modré lži lidé přihlásí, když vědí, že je to blbost?
Třeba náš prezident je neuvěřitelně vynalézavý v tvorbě vylučovacích nálepek, které připevňuje těm, co ho nežerou, a jeho narcismus neadorují. Jednou je nazve pražskou kavárnou, podruhé lepšolidmi. Nic nového pod sluncem. |
HONZÁK: Protože modrá lež tmelí skupinu.
ČESKÁ POZICE: Proč se lidé potřebují srocovat pod nějaký prapor?
HONZÁK: Protože dvě třetiny lidí potřebují vůdce.
ČESKÁ POZICE: Jsou to vždy dvě třetiny?
HONZÁK: Ano, tak to je. S tím neudělá nikdo nic. Dvě třetiny lidí neunesou svobodu.
ČESKÁ POZICE: Kde se ty dvě třetiny vzaly?
HONZÁK: To je z Milgramova pokusu, kdy se 66 procent lidí nechalo „autoritou“ laboranta z Yaleovy univerzity ukecat, aby do svých bližních napralo 450 voltů. A to se zopakovalo po celém světě; vyjma Německa, kde jich bylo 80 procent.
ČESKÁ POZICE: Nepotřebujeme všichni autoritu? Třeba napíšu, že o věci, kterou se právě zabývám, něco napsal už Michel Foucault. Zmíním ho přece proto, abych svou tezi zaštítil nezpochybnitelnou autoritou.
Zda může věda dělat všechno, co si usmyslí, je velký otazník. Zejména dnes, v čase, kdy tak nakvétá narcismus – ve světě za uplynulých 50 let přibyl o 40 procent – a kdy se začíná těžce nedostávat toho, čemu se kdysi říkalo křesťanská pokora. |
HONZÁK: Michel Foucault pro vás ale bude autoritou jen v jedné konkrétní oblasti, v níž se na něho odvoláte. U lidí, kteří neunesou svobodu, to funguje jinak. Potřebují autoritu vždy a všude – ve všech otázkách, které ve svých životech řeší. Jinak jsou ve světě, ve kterém si navzdory svému strachu ze svobody myslí, že mohou dělat všechno, úplně ztracení.
Nedávno jsme mimochodem měli konferenci, na niž jsem se bohužel nedostal a na které se debatovalo, zda může věda dělat všechno, co si usmyslí. To je velký otazník. Zejména dnes, v čase, kdy tak nakvétá narcismus – ve světě ho za uplynulých 50 let přibylo o 40 procent – a kdy se začíná těžce nedostávat toho, čemu se kdysi říkalo křesťanská pokora.
ČESKÁ POZICE: Vy jste se s ní v minulosti někde setkal?
HONZÁK: Nesetkal, ale přece jen byla nějaká mez, která tu teď už víceméně není. Všichni jsme nabubřelí a chceme, aby nám svět naši nabubřelost potvrzoval, protože narcismus, ale to neříkám nic nového, není nic jiného než vnitřní nejistota. Narcis moc dobře ví, že to, co prezentuje, není on, ale jeho přifouklý sebeobraz.
ČESKÁ POZICE: Myslím, že navzdory tomu, co říkáte, jsou vámi zmíněné modré lži pro fungování společnosti důležité.
Všichni jsme nabubřelí a chceme, aby nám svět naši nabubřelost potvrzoval, protože narcismus, ale to neříkám nic nového, není nic jiného než vnitřní nejistota. Narcis moc dobře ví, že to, co prezentuje, není on, ale jeho přifouklý sebeobraz. |
HONZÁK: Proč?
ČESKÁ POZICE: Právě proto, co jste řekl – tmelí společenství, dávají mu mytologii, ke které se mohou lidé upnout a získat jistotu.
HONZÁK: Jenže za cenu lži, což je nepoctivé, a v konečném důsledku to společnost destabilizuje, protože je to lživé. Chceme být společností občanů, nebo se chceme srotit za diktátorem? Nebo se snad s dnešní podobou politiky a politického systému chcete spokojit?
ČESKÁ POZICE: Když se sejdu s kamarády, jsme všichni v distanci vůči systému, problémem je, že víme, že si lžeme, protože všichni se v tom systému pohybujeme a pracujeme v něm. Sice si nalháváme, že jsme se od jeho břehů odrazili, ale na druhý břeh nějak ne a ne doplout, a ani příliš nevíme, kde jej hledat.
HONZÁK: V tom systému existovat musíme. Nejde to jinak. Dnes už není možné sbalit si svých pět švestek a odstěhovat se na Západ. Tak lehké to není.
ČESKÁ POZICE: Můžeme však být v systému více, nebo méně.
Chceme být společností občanů, nebo se chceme srotit za diktátorem? Nebo se snad s dnešní podobou politiky a politického systému chcete spokojit? |
HONZÁK: Mám pocit, že na mě jdete podobně jako farizejové na Ježíše. Přišli za ním s tím, jestli platí daně, když tak pěkně mluví k lidem. Ježíš jim ale odpověděl: A kdo je na té minci zobrazen? Císař. Tak to, co je císařovo, dejte císaři, co je božího, bohu. Tuto distanci si mohu stále zachovat i v této společnosti – co je císařovo, dám bez problémů císaři. A co má být? To mě nedělá horším.
Nejsme ještě v situaci, ve které jsme byli třeba před 30 lety, ale kdyby se něco takového stalo – a pamatujme, jak rychle se z první republiky stala druhá –, máme krásnou pasáž ze Škvoreckého Miráklu. Když jedna z postav v tomto románu přemýšlí, co dělat ve chvíli, kdy vstoupila „spřátelená“ vojska, zmiňuje, že byli dva druhy křesťanů – jedni se nechali sežrat lvy, zatímco druzí ve dne chodili do Jupiterova chrámu, ale v noci do katakomb, a křesťanství pronesli dál. Dilema, jak se chovat ve špatném prostředí, bylo vždy.
ČESKÁ POZICE: Proč řešit, jak funguje systém? Třeba stačí mít dobré kamarády.
HONZÁK: To jsme u Bradburyho a jeho 451 stupňů Fahrenheita. Těch, kteří zůstali věrni knihám, bylo jen pár, nosili je v hlavě a čekali, až to Bradburyho hasiči podělají natolik, že půjdou od válu, a knihy se vrátí. Nevím, je-li to cesta, ale v té knize je každopádně moc zajímavá pasáž, kdy kapitán Beaty vykládá, jak všechno vzniklo, protože hasiči dřív byli ve společnostech od toho, aby hasili požáry, a ne aby pálili knihy. A Beaty říká: Hele, ty knihy přece měly myšlenky. Nelíbí se bělochům Chaloupka strýčka Toma? Tak tu knihu spalte! Nelíbí se černochům černoušek Bimbo, tak to taky spalte!
ČESKÁ POZICE: To je tendence moci.
Máme krásnou pasáž ze Škvoreckého Miráklu. Když jedna z postav v tomto románu přemýšlí, co dělat ve chvíli, kdy vstoupila „spřátelená“ vojska, zmiňuje, že byli dva druhy křesťanů – jedni se nechali sežrat lvy, zatímco druzí ve dne chodili do Jupiterova chrámu, ale v noci do katakomb, a křesťanství pronesli dál. Dilema, jak se chovat ve špatném prostředí, bylo vždy. |
HONZÁK: A já bych dodal, že je to tendence moci, ať ji má kdokoli.
ČESKÁ POZICE: Čím tmelit společenství, když ne modrou lží?
HONZÁK: Modrými pravdami! Mělo by jich být vždy alespoň dvakrát tolik co modrých lží.
ČESKÁ POZICE: Lze něco dělat s dvěma třetinami společnosti, o kterých říkáte, že se bojí svobody? Jak je přesvědčit, aby si mysleli…
HONZÁK: Oni si nechtějí myslet vůbec nic! Dvě třetiny společnosti jsou lidé, kteří se chovají podle hesla „Třeba na jatka, ale hlavně že nás vedou“.
ČESKÁ POZICE: Proč potom chtít demokracii? Není nic jiného než zneužitím statistiky, jak říkával už Borges.
HONZÁK: Demokracie je pořád nejsvobodnější uspořádání, které máme.
ČESKÁ POZICE: Na celém světě se teď s využitím tohoto vašeho nejsvobodnějšího uspořádání, jež máme, dostávají k moci lidé, kteří ho chtějí významně omezit.
Ti, kteří přicházejí, nechtějí zničit demokracii. Lépe řečeno, nejsou o tom úplně přesvědčení a vlastně jim to je trochu jedno. Chtějí moc. Moc je nejlepší droga – je lepší než alkohol, sex i peníze. |
HONZÁK: Nesouhlasím. Ti, kteří přicházejí, nechtějí zničit demokracii. Lépe řečeno, nejsou o tom úplně přesvědčení a vlastně jim to je trochu jedno. Chtějí moc. Moc je nejlepší droga – je lepší než alkohol, sex i peníze.
Položme si jinou otázku, která dnes hraje zásadní význam: Co jsou základní psychosociální potřeby standardního člověka a jak jsou v současnosti naplňovány? Standardní člověk potřebuje za prvé jistou míru uznání, za druhé jistý počet podnětů a za třetí strukturu času, hodnot a vztahů. Uznání dnes dostane, v tom problém není. Podněty se také neustále stupňují. Srovnejme třeba filmy, které se točily před 30 lety, s filmy, které se točí dnes. Dnešní filmy mají trojnásobné tempo. Stručně řečeno, stimulů má člověk dost.
Problém nastává, když si člověk v tom současném úžasném ekonomickém boomu poplete přání s realitou. Přání totiž nikdy nemohou být naplněna. Miska s nimi je příliš hluboká. Potřeby dnes můžeme sytit celkem pohodlně, přání to je jiná! To však mnoho lidí nedokáže pochopit. A to proto, že nemají strukturu hodnot. Ta se totiž rozpadá, a to je důvod, proč jsme na tom tak mizerně.
ČESKÁ POZICE: Jsou-li dvě třetiny lidí ovce, co se stane, jsou-li neustále konfrontováni s reklamami, které jim sdělují, že jejich přání může být splněno třeba jediným kliknutím? Tito lidé asi dnes nemají moc šancí být dobrými ovcemi. Budou to nejen pitomé, ale i škodlivé ovce.
Potřeby dnes můžeme sytit celkem pohodlně, přání to je jiná! To však mnoho lidí nedokáže pochopit. A proto, že nemají strukturu hodnot. Ta se totiž rozpadá, a to je důvod, proč jsme na tom tak mizerně. |
HONZÁK: Od toho, aby si neškodily příliš, máme zbylou třetinu, která na všechny ty reklamní kecy neskočí, a může je korigovat.
ČESKÁ POZICE: Jak je může korigovat? Ovce, je-li jich většina, budou volit tak, že menšina nebude mít šanci nic korigovat.
HONZÁK: Neměli bychom zapomínat, že existují kladní psychopati, a i ti se mohou dostat na vrchol.
ČESKÁ POZICE: Kladní psychopati jsou naše záchrana?
HONZÁK: Zní to divně, ale možná to tak je.
ČESKÁ POZICE: Není tedy nutné, aby na vrcholu seděl psychopatický gauner?
HONZÁK: Ne. Psychopat to v drtivé většině případů bude, ale gaunerem být nemusí.
ČESKÁ POZICE: Co rozhoduje, bude-li psychopat slušný, nebo neslušný? Výchova?
Neměli bychom zapomínat, že existují kladní psychopati, a i ti se mohou dostat na vrchol |
HONZÁK: Těžko říct. Třeba víme, že jistého psychopata, který se jmenuje Andy McNab, našli jako dvoudenní dítě na schodech kostela v igelitové tašce. Jeho život do 16 let naznačoval tradiční kariéru gaunera. Vypadalo to, že skončí v kriminále, jenže v 16 letech zatoužil létat. Dal se k armádě, a když ho už jako člena elitních britských SAS jednotek shodili za války v Perském zálivu někam do zázemí, dopadl na místo, poblíž kterého seděl nějaký pasáček koz.
Ti, které vysadili s ním, řekli: Podřízneme ho! Jenže McNab odpověděl: Jsme SAS, nejsme SS. Nikoho podřezávat nebudeme! Jak je možné, že se z psychopata Andy McNaba stal slušný člověk, nevíme. Je to záhada. Navíc do těch svých šestnácti žil v obrovské nuzotě a protloukal se, jak to šlo, a ne zrovna slušně. Nevíme proto, jestli platí, že nuzota z lidí lotry činí. Možná, že je tam někde na počátku spíš víc testosteronu, sadismu, agresivity…
ČESKÁ POZICE: Je psychopat geneticky zvýhodněn?
HONZÁK: Je. Když si vezmete tlupu makaků, má 45 členů, když si vezmete tlupu šimpanzů, má 65 členů, když si vezmete tlupu lidí, 96 členů a na ni připadá jeden psychopat. Psychopati jsou jedním procentem určeným k vládnutí nad tlupou.
ČESKÁ POZICE: Nejde nastavit systém, aby se do vedení psychopati nedostávali?
Jak je možné, že se z psychopata Andy McNaba stal slušný člověk, nevíme. Je to záhada. Navíc do svých šestnácti žil v obrovské nuzotě a protloukal se, jak to šlo, a ne zrovna slušně. Nevíme proto, jestli platí, že nuzota z lidí lotry činí. Možná, že je tam někde na počátku spíš víc testosteronu, sadismu, agresivity… |
HONZÁK: Ne.
ČESKÁ POZICE: Není divné řešit problém rozpadající se společnosti, když se máme materiálně nejlépe, jak jsme se kdy měli?
HONZÁK: To mi divné nepřijde ani trochu, protože materiálně jsme na tom dobře, ale duchovně v troskách.
ČESKÁ POZICE: Proč?
HONZÁK: Není tady žádný étos, není tu nic, co by nás sjednocovalo. Mám pocit, že poslední, co nás sjednotilo, bylo Nagano.
ČESKÁ POZICE: Kde dnes vzít něco jako étos?
HONZÁK: Nikde. Vyhrál konzum.
ČESKÁ POZICE: Není nanejvýš logické, že se lidé čelící chaosu bez jistoty, o kterou by se mohli opřít, upnou k někomu, kdo chaos odmítne a vyzve k řádu? Dnes všichni noví vůdci říkají v podstatě totéž: Pryč s chaosem! Vraťme se ke starým hodnotám, selskému rozumu či třeba k tomu, že muž je muž a žena je žena.
HONZÁK: Je tu vskutku prostor pro predátory, kteří teď vystupují jako konejšitelé. Vracejí lidem jistotu. Tváří se, že je starosti lidí zajímají a že naslouchají. Přitom chtějí jen poslušnost a moc. Teď jde jen o to, kolik je těch, kteří je poslouchat nechtějí.
ČESKÁ POZICE: Co mají dělat ti neposlušní?
Když si vezmete tlupu makaků, má 45 členů, když si vezmete tlupu šimpanzů, má 65 členů, když si vezmete tlupu lidí, 96 členů a na ni připadá jeden psychopat. Psychopati jsou jedním procentem určeným k vládnutí nad tlupou. |
HONZÁK: Pracovat bez ohledu na výsledek. Bude to znít jako klišé, ale musíme zapracovat na kritickém myšlení. Ono totiž i v člověku, který nerad přemýšlí, protože to bolí, lze rozvinout a udržet určitou metodu. Teď to bude znít, že mluvím úplně z cesty, ale není to tak.
Nedávno jsem zažil příšernou věc. Sedl jsem do vlaku na Brno a za mnou se ozval tón té debilní věci, mobilního telefonu, a nějaká dáma začala s kýmsi hovořit, že jí někdo právě teď ukradl peněženku a že tam měla i lístky. Že se na ni někdo mačkal při nástupu do vlaku a kdesi cosi. A teď se s tou osobou na druhém konci drátu dohadovala, má-li vystoupit, když nemá ty lístky. Pomalu z toho vylézalo, že tam měla i občanku a bankovní karty.
A já jsem si v duchu říkal: Ty krávo, prosím tě, už vylez, jdi za policistou a zablokuj si tu kartu! Jak se mohou lidé zachovat správně v těžších, pro společnost zásadních situacích, pokud nejsou schopní řešit takové banality? Profesor Rubeška, autor první učebnice pro báby porodní a pupkořezné, každému kladl zásadní otázku: Co nejdřív ze všeho udělá bába porodní a pupkořezná, když přijde do chaloupky k rozjíždějícímu se porodu? Co myslíte, k čemu profesor Rubeška radil?
ČESKÁ POZICE: Netuším, asi k uklidnění rodičky.
Není tady žádný étos, není tu nic, co by nás sjednocovalo. Mám pocit, že poslední, co nás sjednotilo, bylo Nagano. |
HONZÁK: Chyba! Profesor Rubeška trval na tom, že správná bába porodní a pupkořezná obrátí svou mysl k bohu. To je geniální nápad! Totální soustředění. Píšeme rok 1900, pánbůh ještě existoval a porodní báby na něho věřily, protože jim zatraceně pomáhal. Soustředění a zamyšlení se nad věcmi dnes absolutně chybí, a také to není třeba, protože dnes už se nepíše rok 1900, a máme miliony nesmyslných návodů a lákadel.
ČESKÁ POZICE: Jeden můj známý má náctileté děti a vyprávěl mi, jak se jim rozhodl pustit Kurosawova Rašomona. Dopadlo to fiaskem. Nedodívali se. Nešlo se na to podle nich dívat, protože se tam nic nedělo.
HONZÁK: Teď už se na takové filmy nekouká. Opravdu to chce zpátky si spolu sednout. Začít fungovat jako člověk s člověkem, ne že si budeme u stolu posílat SMS.
ČESKÁ POZICE: Jestli to není mluvení do mraků. Lidé jsou na nových přístrojích a technologiích docela závislí.
HONZÁK: Slovo závislost nemám rád. Svede se na ni totiž leccos. Nazval bych to zlozvykem. Jen se koukněte, kolik je závislostí, že je na tom člověk uvázán jak pes u boudy – a ono pak, když člověk chce, stačí čtrnáct dní absťáku, aby to prokousal, a vypadl z toho. Je ale pohodlnější zůstat v závislosti, zejména když ji nazveme, jak se to dnes běžně dělá, chorobou. To slovo z vás snímá vinu zlozvyku, protože jste nemocný člověk, tak jakýpak copak – léčte mě a mlčte!
ČESKÁ POZICE: Člověk ale musel do závislosti nějak vplout. Vina – minimálně počáteční – zůstává.
Je tu prostor pro predátory, kteří teď vystupují jako konejšitelé. Vracejí lidem jistotu. Tváří se, že je starosti lidí zajímají a že naslouchají. Přitom chtějí jen poslušnost a moc. Teď jde jen o to, kolik je těch, kteří je poslouchat nechtějí. |
HONZÁK: To ano, ale role nemocného vinu přes to všechno snímá. Dobře, játra sis sice prochlastal, ale teď už jsi jednou nemocný, a proto s tebou budeme zacházet jako s někým, kdo dostal nezaviněně žloutenku – vše rovno.
ČESKÁ POZICE: Pokud si prochlastal játra, pak bychom s ním asi měli jednat jako s někým, kdo dostal nezaviněně žloutenku, asi mu nemůžeme říct: Ty jsi pěkný blbec, můžeš si za to sám a teď si běž umřít domů, nebo si to zaplať!
HONZÁK: V těchto koncích je to opravdu o něčem jiném, tam už mu nemůžu s takovým klidem vynadat do blbečků. Ale i tak bych nerad závislost strkal mezi choroby. Závislost je špatné slovo pro daný jev. Nabízí výmluvu, a to je špatně.
ČESKÁ POZICE: Nejsem si jistý, zda to, co v našem rozhovoru říkáte, není spíše starým světem, který se už nikdy nevrátí.
HONZÁK: Nevím, možná, že to tak je. Někdo mi říkal, že se dnes už dokonce přepisují i verneovky do moderní podoby. Já ten přepis neviděl, ale pokud opravdu existuje, zajímalo by mě, jak vypadá. Jako dítě jsem totiž verneovky hltal, takže bych chtěl vědět, jestli ti přepisovatelé jen zmodernizovali jazyk, nebo verneovky i nějak urychlili, aby byli v dnešní době „čtivější“.
ČESKÁ POZICE: Blbneme?
Bude to znít jako klišé, ale musíme zapracovat na kritickém myšlení. Ono totiž i v člověku, který nerad přemýšlí, protože to bolí, lze rozvinout a udržet určitou metodu. |
HONZÁK: Strašně.
ČESKÁ POZICE: Ale optimistou zůstáváte?
HONZÁK: Ale ano, jsem optimista. Pořád je přece jenom lepší společnost rozdělená než jednotná. Tu bych vážně nechtěl. Pořád můžeme mluvit, i když s vrchností nesouhlasíme. Teď se ale začalo mluvit, že by urážka majestátu měla být trestná, a to už se mi nezdá. V takové společnosti bych žít nechtěl.
ČESKÁ POZICE: Jenže ten majestát byl zvolen lidem. V minulosti šlo majestátu vytknout demokratický deficit, teď už se o nic takového opřít nelze.
HONZÁK: Ale já se mám o co opřít! Vždyť ta současná garnitura se snaží popírat právo toho samého lidu, o kterém tak ráda mluví, sejít se na ulici a říct, že se mu něco nelíbí.
ČESKÁ POZICE: Mluvíte o dvou stranách rozdělené společnosti. Nemáte někdy pocit, že k rozdělenosti přispívají obě strany?
Pořád je lepší společnost rozdělená než jednotná. Tu bych vážně nechtěl. Pořád můžeme mluvit, i když s vrchností nesouhlasíme. Teď se ale začalo mluvit, že by urážka majestátu měla být trestná, to už se mi nezdá. V takové společnosti bych žít nechtěl. |
HONZÁK: Pochopitelně, že přispívají. Každý si trvá na svém. Tlak budí protitlak. Brněnský teatrolog Ivo Osolsobě vymyslel krásný neologismus – ostenze. To jsou případy, kdy se dvě figury na jevišti potkají a jedna té druhé něco ostentativně nabízí. Karkulka jde do lesa a ostentativně nabízí své panenství… A já se s tou vládní politikou dostávám do kontroverze, protože mi nabízí něco, co odmítám akceptovat. Tím ji štvu, takže na mě tlačí a já tlačím na ni. To je zákon setkávání.
Radkin Honzák (80)
|
