Od sedmdesátých let 20. století klesá ve vyspělých zemích tempo růstu produktivity práce. V poslední době se pohybuje na historických minimech. Vyčerpal se snad technologický pokrok? A kde jsou výsledky masivních investic do informačních technologií?
Ve Francii, Německu a v Japonsku průměrné tempo růstu produktivity práce kleslo ze čtyř procent v první polovině sedmdesátých let na jedno procento po roce 2010, v Británii a Itálii ze tří procent na nulu, v USA se pohybovalo mezi jedním a dvěma procenty, ale na konci tohoto období spadlo pod jedno procento.
Otázkou je, proč navzdory rychlým změnám díky moderním technologiím roste produktivita práce tak pomalu a proč má stále více lidí dojem, že se jich hospodářský pokrok netýká, cítí se ohrožení a ztrácejí víru v budoucnost, což se v celé Evropě projevuje poklesem popularity tradičních politických stran.
Omezení konceptu produktivity
Růst produktivity, schopnost vyprodukovat více služeb či hmotných statků s využitím méně zdrojů, tvoří základ udržitelného rozvoje společnosti. Digitální ekonomika přináší jak staré problémy s měřením produktivity, tak zcela nové, na které se teprve hledá odpověď. Hrubý domácí produkt je stále nejlepším indikátorem ekonomiky, ale HDP, tržní ocenění služeb a zboží vyrobených v dané zemi (obvykle za rok) a zakoupených koncovým spotřebitelem, není ani měřítkem bohatství, ani kvality života, i když je s nimi v korelaci.
Produktivita odráží schopnost produkce HDP na jednotku práce, a proto je třeba se zamyslet nad omezením konceptu HDP, a tudíž i produktivity. A to nejen z hlediska dlouhodobé schopnosti zachycovat vývoj ekonomiky, ale i nových výzev digitalizace. |
A jelikož produktivita odráží schopnost produkce HDP na jednotku práce, je třeba se zamyslet nad omezením konceptu HDP, a tudíž i produktivity. A to nejen z hlediska dlouhodobé schopnosti zachycovat vývoj ekonomiky, ale i nových výzev digitalizace. Rychlé změny sice svědčí o technologickém pokroku, ale pokles tempa růstu produktivity práce o opaku. Proto je centrem debat hypotéza, že současnými statistickými metodami nedokážeme správně měřit dlouhodobé změny v produktivitě. Paradoxně největší omezení je historické.
Zatímco dnes uvažujeme o měření HDP a produktivity práce na základě nového poznání, historická data byla nějak definována a zpracována, a nové statistické údaje z minulosti nezískáme. Historické růsty produktivity asi byly menší, než se počítalo. Pokud třeba v minulosti data nadhodnocovala HDP (tedy i produktivitu), protože chybně přiřazovala část tvorby přidané hodnoty domácímu výrobci jako technologický pokrok, zatímco ve skutečnosti šlo o výnosy z mezinárodního obchodu, pak zpětně nejsme schopni data změnit – lze jen nepřímo odhadovat, jak velká tato chyba byla.
Dnešní odhady i minulého „chybného“ měření jsou založeny na cenové korekci, tedy již počítají s offshoringem. Zatím ovšem data nesledují přidanou hodnotu v celém řetězci. Proto se výměna subdodavatele za jiného s nižší cenou při stejném objemu dovozu komponent projeví jako růst domácí produktivity, ačkoliv nejde o její skutečnou změnu. Proto dnes nastupuje třetí generace statistik, která eliminuje i tyto problémy. I když po těchto korekcích není pokles růstu produktivity tak velký, stále existuje.
Otázka zadarmo
Digitální ekonomika nepřináší do měření HDP požadavek zásadní konceptuální změny, jen nás nutí znovu zkoumat známá omezení. Především je třeba si uvědomit, že HDP není měřítkem bohatství ani užitku. To, že hotel neobjednáváme přes cestovní kancelář, ale sami na webu, se projeví poklesem HDP. Navzdory to považujeme za pokrok a lepší službu.
Pokud je služba hrazena jinak než „zadarmo“, pak je zachycena v HDP. Pokud však je skutečně zadarmo, tedy její cena nulová, pak nula krát cokoliv je pořád nula, což neovlivňuje HDP, přestože se zvyšuje individuální užitek z uspokojení potřeby „tržním“ způsobem. |
Namísto placené služby, tedy poplatku za prostředkování, která byla součástí HDP, totiž investujeme svou (neměřenou) práci – jednak ušetříme, jednak, a především, mámě větší výběr i svobodu rozhodování, tedy vyšší užitek i nižší cenu (pokud nemáme fobii z rozhodování při velkém množství téměř stejných alternativ).
Dnes je mnoho služeb „zadarmo“. Pokud je služba hrazena jinak než „zadarmo“, pak je zachycena v HDP. Pokud však je skutečně zadarmo, tedy její cena nulová, pak nula krát cokoliv je pořád nula, což neovlivňuje HDP, přestože se zvyšuje individuální užitek z uspokojení potřeby „tržním“ způsobem.
Investice do privátního času dnes charakterizuje řadu aktivit. Internetové bankovnictví – vedle komfortu domácího prostředí a dostupnosti 24 hodin denně – také přenáší část nákladů na platební příkaz na klienta. V minulosti existoval pracovník banky, který příkaz do bankovního systému zadal na základě požadavku klienta – a jelikož byl bankou, potažmo klienty placen, jeho služba byla součástí HDP. Po přechodu na samoobslužné mechanismy tato část HDP zmizela, přestože práce (zadání příkazu) je stále vykonávána.
Neznámé ocenění
Zatímco firmy lze statisticky dobře podchytit, domácnosti a domácí práci nikoliv. Jde o starý problém hranice zachytitelnosti domácností jako tvůrce tržních hodnot, jako spotřebitele a výrobce v jednom, kde hranice byla vždy nejasná. Digitalizace tuto nejasnou hranici posunuje ve vyspělých zemích do oblastí dříve jasně daných, dnes „domácnosti“ zadarmo poskytují třeba encyklopedie (Wikipedia) či operační systémy (Linux).
Některé komerční aplikace jsou poskytovány výrobci zadarmo, navzdory tomu zvyšují užitek pro zákazníky, přičemž mohou být financované reklamou, což je podchyceno, ale často i osobními daty. Ekonomická cena takové implicitní transakce s daty asi není nula, jen nevíme, jak ji ocenit. |
Některé komerční aplikace jsou poskytovány výrobci zadarmo, navzdory tomu zvyšují užitek pro zákazníky, přičemž mohou být financované reklamou, což je podchyceno, ale často i osobními daty. Ponechme stranou politický rozměr; ekonomická cena takové implicitní transakce s daty asi není nula, jen nevíme, jak ji ocenit. Proto ani nevíme, jde-li o problém okrajový, nebo významné opomenutí.
Zprostředkovatelské služby existovaly vždy, jen se mění jejich podstata. Nejde však jen o to, že se mění prostřední z přímo placené agentury na jinak financovanou platformu, ale i o jiné využití kapitálu domácnostmi. Pokud je příležitostný příjem deklarován jako třeba u krátkodobých ubytovacích služeb v soukromí, kdy platforma zprostředkování pronájmu poskytuje údaje místním úřadům pro placení pobytové taxy, nemění se HDP (služba již byla zaznamenána), ale produktivita ekonomiky a chápání dlouhodobého investičního zboží domácností.
Digitální ekonomika proto na jedné straně usnadňuje přechod činností do šedé sféry, což je paradoxně typické pro méně rozvinuté ekonomiky, kdy je řada legálních služeb poskytována mimo oficiální sféru zdanění a statistiky ho musí odhadovat, na druhé dává nástroje, jak tyto činnosti lépe podchytit v oficiální sféře přes bezhotovostní finanční transakce. Technologické změny neovlivňují jen výpočet HDP, ale přinášejí změnu celé společnosti.
Dnešní motivace
Z hlediska dopadů na trh práce existují dva fenomény, které se projevují stejným propadem méně kvalifikované práce, ale mají různé příčiny. Předpokládejme dva extrémní scénáře. V prvním se mezinárodní dělba práce nemění, firmy neprovádějí její offshoring, a technologický pokrok je vychýlen k náhradě (domácí) nekvalifikované práce novými technologiemi a kapitálem.
Pokladní v samoobsluze mohou nahradit samoobslužné čtečky, programátory na jejich údržbu nikoli. Důsledkem je nižší poptávka po nekvalifikované práci a relativní pokles nekvalifikovaných mezd. Kvalifikovaná pracovní síla si relativně polepší.
Kvalifikovaná síla natolik profituje z technologického pokroku, že negativní efekt zahraniční konkurence zcela eliminuje a vychází nakonec vítězně. V tomto nerovnoměrném dopadu změn lze hledat dnešní motivace a nové dělení společnosti, a to jak z hlediska mezinárodních vazeb, tak sektorového uspořádání ekonomiky. |
Ve druhém extrémním scénáři není technologický pokrok, ale firmy provádějí offshoring práce do levnějšího zahraničí, například výroba komponent se přesunuje do Asie. V takovém případě opět klesá poptávka po nekvalifikované práci a též mzdy za ni. Příčina je však jiná a offshoring se může týkat i některých kvalifikovaných činností.
V reálném světě se odehrávají oba scénáře současně. Jenže těm nekvalifikovaným, kteří jsou zasaženi oběma efekty – offshoringem i technologickou změnou –, je příčina ukradená a jen si uvědomují svůj relativní pokles. Kvalifikovaná síla natolik profituje z technologického pokroku, že negativní efekt zahraniční konkurence zcela eliminuje a vychází nakonec vítězně.
V tomto nerovnoměrném dopadu změn lze hledat dnešní motivace a nové dělení společnosti, a to jak z hlediska mezinárodních vazeb, tak sektorového uspořádání ekonomiky.
Rychlá komunikace
Řada publikací se věnuje vizionářským či reálným dopadům nových technologií na poptávku po práci a jejím proměnám a novému uspořádání výroby pod pojmem čtvrtá průmyslová revoluce. Neméně důležité však jsou dopady nového uspořádání na spotřebitele, uživatele či běžného člověka z hlediska paradigmat klasické ekonomie. Tímto směrem se zatím úvahy ekonomů příliš neubíraly, přičemž jde o zásadní změnu.
Moderní technologie propojují dříve nemyslitelné a umožňují rychlou komunikaci na úrovni jednotlivců, to vše při klesajících nákladech na činnosti, čímž se snižují takzvané transakční náklady – nejen finanční, ale i časové, informační a nepřímé – na uzavření a naplnění kontraktu mezi dvěma subjekty, tedy na všechny ekonomické aktivity.
Moderní technologie propojují dříve nemyslitelné a umožňují rychlou komunikaci na úrovni jednotlivců, to vše při klesajících nákladech na činnosti, čímž se snižují takzvané transakční náklady – nejen finanční, ale i časové, informační a nepřímé – na uzavření a naplnění kontraktu mezi dvěma subjekty, tedy na všechny ekonomické aktivity |
Podle Coasova teorému při dostatečně nízkých transakčních nákladech je výsledkem obchodování s externalitou Pareto-optimální alokace (každé jiné uspořádání způsobí, že alespoň jeden účastník pocítí její změnu jako zhoršení) bez ohledu na prvotní distribuci vlastnictví.
Přitom externalita jsou náklady či přínosy, které naše chování má pro nezúčastněné aktéry. Například emise škodlivin – sousedův kouřící komín „škodí“ čistému vzduchu, přičemž tuto „škodu“ vám nikdo nenahradí, a proto vznikaly regulace v oblastech označovaných jako „tržní selhání“, tedy i tam, kde právě transakční náklady neumožňovaly jiné řešení.
Technologický pokrok však snižuje řadu transakčních nákladů, například informační, rešeršní či komunikační, čímž však zvyšuje konkurenci. Už nemusíme chodit do obchodů, ale řadu produktů si můžeme objednat prakticky kdekoliv. Limitem je jen třeba fyzické dodání.
Drahá historická regulace
Neoklasická mikroekonomie bývá kritizována za přílišné zjednodušování. Ekonomiky s transakčními náklady jsou nepochybně blíž realitě. Co však nastane, pokud transakční náklady klesají… a pokles je trvalý? Nové technologie, díky nimž transakční náklady klesají, nás proto posunují k onomu kritizovanému, zjednodušujícímu a libertariánskému pojetí volného trhu jako modelu společenského optima.
Uspořádání a regulace například ubytovacích či taxikářských služeb byly nastaveny na relativně vysoké transakční náklady. Regulace byla správná volba, protože snižovala společenské náklady. Moderní technologie však vedou k tomu, že se historická regulace stává drahou a společensky nákladnou metodou namísto nového levného tržního mechanismu. Odtud pramení obavy, naděje – a spory.
Moderní technologie vedou k tomu, že se historická regulace stává drahou a společensky nákladnou metodou namísto nového levného tržního mechanismu. Odtud pramení obavy, naděje – a spory. |
Společenské uspořádání a právní systém byly založeny na situaci, kdy transakční náklady představují významnou položku v kalkulacích. Jsme však na prahu nového paradigmatu, kdy se reálný svět bude v mnoha oblastech přibližovat idealizované neoklasické mikroekonomii, v níž trh může začít dominovat v odvětvích, jež dnes vycházejí z jiného způsobu fungování.
Na jedné straně to ohrožuje postavení a obchodní modely těch, kteří z nedokonalostí trhu těží, na druhé vzbuzuje často neoprávněné obavy slabých, že více trhu je ještě více oslabí, protože dopady globalizace, tržní uspořádání v mezinárodním obchodu a v dělbě práce byly nerovnoměrné i ve vyspělém světě.
Oproti tomu řadu změn díky moderním technologiím zákazníci využívají, protože snižují ceny i subjektivně zvyšují kvalitu. Tato pozitiva však také přinášejí vyšší konkurenci jak na domácím, tak na globálním trhu i nerovnoměrné dopady na různé skupiny obyvatel. Důsledkem je chybné hledání nové definice politického rozdělení místo mizícího pravo-levého.
