Lidovky.cz

Diego Fuchs: První český obchodník se zvukem

  9:33
Zakladatel gramofonového průmyslu v ČSR Diego Fuchs, zavražděný před 75 lety 7. listopadu v Terezíně, byl zřejmě prvním obchodním cestujícím s hracími a „mluvicími“ stroji v českých zemích. Jeho podnikatelská odvaha a inovace mohou inspirovat i současníky věnující se „novým technologiím“.

Továrna Diega Fuchse (uprostřed spodní řady) zhruba v roce 1907. foto: Archiv Gabriel Gössel.

Okresní hejtman v Roudnici nad Labem vydal 10. listopadu 1941 povolení k převozu zemřelého Diego Fuchse, aby jeho ostatky mohly být přepraveny z věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti na Nový židovský hřbitov v pražských Strašnicích. Podle oficiální nacistické dokumentace zemřel Diego Fuchs v pátek 7. listopadu 1941 na srdeční selhání. Obdobná „srdeční slabost“ potkala o osm dní později na Malé pevnosti i jeho syna Josefa.

Až při poválečném soudu s velitelem věznice Heinrichem Jöckelem bylo zaznamenáno svědectví, že „zabil vlastní rukou vězně Fuchse a jeho syna ranami pěstí do hlavy“. Jöckel a jeho někteří podřízení, mezi nimiž je dnes asi nejznámější Anton Mallot (odsouzen za své činy až v roce 2001), se vyžívali v extrémně surovém zacházení se židovskými vězni. Ti se do věznice gestapa dostávali za odbojovou činnost či porušení protižidovských nařízení.

Informace o dění v roce 1941 jsou sice kusé, protože jen málokdo přečkal dlouhý kriminál, ale je popisováno surové mlácení vězňů, jejich vynucené kutálení se před jedoucím autem, zahrabávání do sněhu. Následky těchto „hrátek“ byly často smrtelné. Podle jiných svědectví měl sadistický Jöckel na vlastnoruční vraždění vězňů svou metodu. Srazil člověka na zem úderem do zátylku, aby mu pak šlápl na vaz nebo mu skokem prorazil hrudník.

Zapomnění

Jen pár dní před tím, než je z Prahy do Terezína vypraven první transport, cestuje tělo Diega Fuchse ve dvojité rakvi opačným směrem, aby bylo pochováno do hrobu rodičů. O průběhu pohřbu neexistují žádné informace, ale je zaznamenán v pohřební knize.

Diego Fuchs v roce 1929.

Prvního českého obchodníka se zvukem, který významně přispěl k rozvoji nahrávacího průmyslu v českých zemích, tak dnes připomínají jen drobná písmena jeho jména připsaná na spodek náhrobku Vojtěcha a Eleonory Fuchsových. Zná ho jen úzký kroužek sběratelů starých šelakových desek, gramofonů či orchestrionů.

Jedním z důvodů tohoto zapomnění, je skutečnost, že během několika měsíců byla nacisty vyvražděna celá mužská populace podnikatelského rodu. Diego a Josef byli ubiti na Malé pevnosti, syn Otakar byl zastřelen 5. ledna 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Manželka Štěpánka Fuchsová zemřela z „přirozených příčin“ doma dne 11. prosince 1941, ale s ohledem na její nízký věk, zahájení transportů, úmrtí a uvěznění členů rodiny tak v jejím odchodu pravděpodobně nebylo nic přirozeného.

O tom, proč byl Diego Fuchs a jeho synové zatčen gestapem, je možné jen spekulovat. Nabízí se sice možnost, že bývalý majitel firmy, která prodávala i rádiové součástky, mohl být napojen či spojován s odbojem. Jinou možností je jeho předválečná činnost ve Svazu Čechů židů, který kritizoval nacistické Německo. Podle příbuzných byl důvodem uvěznění majetek. Gestapákům se mohl hodit byt, v němž Fuchsovi bydleli, který byl jen pár korků od pražské Pečkárny.

Zcela nový obor

České hospodářství v mnohém ještě dnes těží z toho, jak se podnikání v českých zemích rozvíjelo od druhé poloviny 19. století. Často se připomínají velké podnikatelské příběhy Tomáše Bati, Jaroslava Preisse nebo Ignaze Petscheka, ale pro hospodářské úspěchy meziválečného Československa byli stejně jako dnes velmi důležití i malí a střední podnikatelé, kteří svým kreativním přístupem dokázali hledat trhy pro nové vynálezy a technologie.

Fuchs na počátku 20. století vstoupil do zcela nového oboru „hudebních strojů“, kde se dokázal prosadit i díky svéráznému marketingu. Uměl sledovat technologické inovace a držet s nimi krok.

Podnikatelská odvaha a zavádění inovací Diego Fuchsem před více než sto lety může proto být inspirativní i pro současníky, kteří se dnes věnují „novým technologiím“. Fuchsův „pokračovatel“ by se možná v dnešní době věnoval vývoji aplikací pro mobily a tablety. Podnikatelé nejsou kladné pohádkové bytosti s nadpřirozenými schopnostmi, spíše je lze přirovnat k cestovatelům, kteří jdou za svým cílem s velkým zápalem, ochotou riskovat, schopností obstát ve střetech a štěstím rozpoznat obchodní příležitost.

Fuchs na počátku 20. století vstoupil do zcela nového oboru „hudebních strojů“, kde se dokázal prosadit i díky svéráznému marketingu. Uměl sledovat technologické inovace a držet s nimi krok. Podle vzpomínek podřízených byl prchlivý. Z jeho textů je patrné sebevědomí, bez něhož se úspěšný podnikatel neobejde, ale i schopnost sebeironie, když říká, že mu studia nešla, proto se rozhodl pro to nejpohodlnější zaměstnání „cesťáka“.

Česko-židovské hnutí

V posledních desetiletích 19. století se v Čechách začalo utvářet česko-židovské hnutí, které prosazovalo sebevnímání židovské identity jako součásti českého národa. Tento směr podporoval české národní ambice v rámci rakousko-uherské monarchie a razantně se vymezovala v rámci židovské komunity především proti německé asimilaci. Jeho podporovateli byli většinou mimopražští drobní obchodníci a intelektuálové, kteří byli přirozenou součástí českého prostředí, z něhož pak pocházeli i jejich obchodní partneři a zákazníci.

K příznivcům česko-židovského hnutí patřil i Fuchs. V programové publikaci Svazu Čechů židů z roku 1937 je veden jako člen předsednictva této organizace.

Z dobové korespondence a inzerátů z počátku 20. století, kterou jsou v češtině, je zřejmé, žek příznivcům tohoto hnutí patřil i Fuchs. V programové publikaci Svazu Čechů židů z roku 1937, ve kterém se konstatovalo, že židé narození na půdě československého státu a vychovaní v československých školách jsou neoddělitelnou složkou československého národa, jež se liší od ostatních jen svým náboženstvím, je Diego Fuchs veden jako člen předsednictva této organizace.

Fuchsovi konkurenti si mohli myslet, že jeho exoticky znějící jméno, které by slušelo i kdejakému iluzionistovi, není pravé, a je součástí jeho promyšlené sebeprezentace. Diego však bylo skutečně jeho rodné jméno, zapsané v matrice židovské obce v Hořicích, kde se 1. května 1876 narodil. O jeho životě v tomto městě na půl cesty mezi Jičínem a Hradcem Králové není nic známo.

Podle vlastních slov „absolvoval trápení se svými učiteli na různých školách v tuzemsku i za hranicemi“, aby se nakonec stal obchodním cestujícím. Na této nejnižší příčce v podnikatelské hierarchii působil v oblasti Podkrkonoší, které znal. Byl pravděpodobně prvním obchodním cestujícím s hracími a „mluvicími“ stroji v českých zemích,díky jehož rozhledu a odvaze investovat do nejistých projektů se nám dodnes zachovaly vzácné nahrávky význačných osobností české kulturní scény.

Obyčejné dílny a kolny

V prvních letech 20. století se začíná prosazovat v Praze, kde se v roce 1903 žení se Štěpánkou Egererovou. Nechává toulavého života a otvírá si obchod na Václavském náměstí, které tehdy bylo důležitým komerčním centrem, z něhož se za první republiky stalo hlavní „nákupní centrum“ Prahy.

Svatba Diega Fuchse se Štěpánkou Egerovou v roce 1903.

Při prohlížení Fuchsových inzerátů je zřejmé, že se snažil být přesvědčivý při popisu jedinečnosti svých produktů a pochopil sílu inzerce. Pokudnám přijde normální, že první osobní počítač Apple I byl v roce 1976 vyroben v garáži Steva Jobse, pak se nesmíme divit, že různé velkozávody na hrací stroje na počátku 20. století byly obyčejné dílny a kolny. Obchod pak mohl být i jednopokojovým mládeneckým bytem, jak vzpomínal Fuchs na své počátky.

Pokud nám přijde normální, že první osobní počítač Apple I byl v roce 1976 vyroben v garáži Steva Jobse, pak se nesmíme divit, že různé velkozávody na hrací stroje na počátku 20. století byly obyčejné dílny a kolny

Diego Fuchs tiskne od roku 1902 reklamu na Specielní velkoobchod hudebními automaty, Václavské náměstí čís. 13, Hotel „u zlaté husy“, kde nabízel k prodeji „samohrací hudebni stroje“ všeho druhu – především hřebíčkové a válcové, mechanická piana a orchestriony, které dovážel od velké firmy Hupfeld.

V inzerci zdůrazňoval jejich přednosti velice vzletnými slovy – za 875 zlatých například nabízel zlatý hřeb svého sortimentu, a to „nedostižně dokonalý automatický orkestrion piano-mandolinový ORFEON (Žádný motor! Žádný akkumulator! Žádné nebezpečí zlomení péra! Žádné výlohy s pohonem!), nejvelkolepější automatický orkestrion bez soutěže, vyluzuje nádhernou, svěží a příjemnou hudbu klavírní s průvodem hry zvonkové, bubnů a talířů, zvučně a přece ne hřmotně, takže se výborně hodí jak k hudbě pro tanec, tak i pro koncerty do kaváren, hotelů, výletních míst atd. Malé odchylky soustav neb okras se vyhražují!“

Sortiment firmy

Sortiment jeho firmy zahrnoval jako novinku i gramodesky, fonoválečky, gramofony a fonografy. První gramodesky, které nabízel, byly plechové, po jedné straně opatřené vrstvou tvrzené gumy se záznamem, a měly značku Polyphon. Vyráběla je právě zmíněná německá firma Hupfeld, která tak nejspíš likvidovala přebytečné zásoby plechových desek používaných původně v jejích hřebíčkových hracích strojích značky Polyphon, které přestávaly s nástupem gramofonů jít na odbyt.

Fonováleček Electra, který Diego Fuchs vyráběl.

Od roku 1904 se lišák u gramofonu – Fuchsova obchodní značka, doplněná názvem Praecisonocord a sloganem Mé pole jest celý svět – začal objevovat na obalech fonoválečků české pobočky německé firmy Electra. Ve stejné době se na Fuchsových inzerátech objevuje i První pražská továrna hudebních strojů a orchestrionů ve Vysočanech u Prahy. Ta měla ve své nabídce samočinná piána a orchestriony pod značkou „Patria“. Existuje názor, že doposud funkční orchestrion v hostinci ve Veselíčku u Žďáru nad Sázavou je z této tovární produkce.

Sortiment Fuchsovy firmy zahrnoval jako novinku i gramodesky, fonoválečky, gramofony a fonografy. První gramodesky, které nabízel, byly plechové, po jedné straně opatřené vrstvou tvrzené gumy se záznamem, a měly značku Polyphon.

Později byl První pražskou patentován i orchestrion se zabudovaným gramofonem, který se jmenoval Gramonella. V roce 1905 Fuchs nabízel mezi svými „nejznamenitějšími novinkami v oboru hudebních automatů, koncertních a mluvících strojů“ také záhadný přístroj Edisonofon („nejlevnější a nejdokonalejší mluvící a koncertní stroj. Zřízen jest též na gramofonové plotny“).

Tento aparát ovšem existoval nejspíš jen v jeho fantazii, neboť na připojeném obrázku vidíme běžný dobový gramofon s plechovým trychtýřem, na němž se skví nápis Edisonofon. Jako poslední novinku pro tento aparát nabízel Fuchs mimo běžných gramodesek i „Odeon plotny na obou stranách nahrané, jež hrají na každé straně jiný kus“.

Obchodní značka

V roce 1906 se Diego Fuchs stal generálním zástupcem pro české země britské firmy The Gramophone Company, která byla mateřskou společností německé Deutsche Grammophon. Její obchodní značkou byl obrázek psa Nippera, namalovaný britským malířem Francisem Barraudem, poslouchajícího his master’ voice – „hlas svého pána“. Od roku 1910 pak prodával ještě gramodesky značky Janus a krátce na to i tituly Arena, Elite a Patria. Český program pro tyto značky nahrával v Praze na zařízení zapůjčeném firmou Polyphon.

Reklama na výrobky Diega Fuchse zveřejněná v časopise Svět zvířat.

U etikety vlastních gramodesek Patria Fuchs umístil v různých variantách svoji zmíněnou obchodní značku, tedy obrázek lišáka před gramofonem s troubou. Reakce firmy Deutsche Grammophon jako výhradního vlastníka ochranné známky pejska před gramofonem na sebe nedala dlouho čekat. Byl na světě právní spor s mocným koncernem, který Fuchse zažaloval za nekalou soutěž.

U etikety vlastních gramodesek Patria Fuchs umístil v různých variantách svoji zmíněnou obchodní značku, tedy obrázek lišáka před gramofonem s troubou

Fuchs se ale nevzdával a opakovaně uváděl na trh nové varianty své oblíbené značky. Místo jednoho gramofonu umístil na etiketu gramofony dva a značku přejmenoval na Fox. Stále přitom argumentoval skutečností, že jde jen o obrazové vyjádření jeho příjmení. Všechny spory však prohrál a v roce 1913 musel od vydávání značek Patria a Fox definitivně odstoupit.

Tento rok byl kritický i pro jeho První pražskou továrnu hudebních strojů a orchestrionů, která byla kvůli klesající poptávce a nedodrženým bankovním splátkám poslána do konkurzu. Fuchs jako podnikatel přežil a nadále se věnoval obchodu s gramofony a deskami.

Populární a vážná hudba

Po první světové válce zažil gramofonový průmysl velký rozkvět. Vše úzce souviselo s rozvojem filmu, rozhlasového vysílání a především rostoucí oblibou různých „šlágrů“. Na československé scéně však chyběly silné produkční skupiny a držitelé patentů, a proto byl trh rozdělen mezi silné zahraniční skupiny, které často spolupracovaly s domácími firmami. V roce 1923 byl založen Svaz průmyslu a obchodu s gramofony, hudebními stroji a jich příslušenstvím, který sdružoval gramofonové společnosti působící na domácím trhu.

Díky Fuchsovi vznikl především pod značkou Parlophon rozsáhlý český program populární a vážné hudby

U nás i ve světě produkce gramofonového průmyslu vrcholila v krizovém roce 1929. Zatímco před první světovou válkou bylo na území Československa asi 150 obchodníků s gramofony, v roce 1929 jich jen v Praze bylo 165 a na území celé republiky asi čtyři tisíce. Hospodářská krize však razantně snížila i poptávku po gramofonech a gramodeskách. Zavedení vysokých dovozních cel donutilo zahraniční koncerny přemístit výrobu do Československa a v boji o zákazníka se více projevovala i domácí tvorba pod zahraničními značkami.

Rok před hospodářskou krizí se Diego Fuchs spojuje s velkým německo-švédským koncernem Carl Lindström AG. a jeho firma Novitas se sídlem a prodejnou v reprezentačních prostorách pasáže domu na Václavském náměstí 23 se stává generálním zástupcem koncernu v ČSR. Uvádí na domácí trh gramodesky značek Odeon, Parlophon a Homocord.

Právě díky Fuchsovi vznikl především pod značkou Parlophon rozsáhlý český program populární a vážné hudby. V roce 1929 se Fuchs stává dlouholetým předsedou Svazu průmyslu a obchodu gramofony. Vedle vydávání vlastního časopisu Gramotechnika se svaz věnoval společné cenové politice a kontrole jejího plnění u výrobců, distributorů i maloobchodníků.

Osobnosti české kultury

Diego Fuchs se nesmazatelně zapsal do historie zvukového průmyslu v českých zemích především proto, že dokázal přivést do nahrávacích studií řadu populárních a významných osobností české kultury. Jeho zásluhou byly v letech před první světovou válkou na gramodesky zaznamenány hlasy význačných českých umělců pražského Národního divadla i Divadla na Královských Vinohradech: Otakara Mařáka, Olgy Valouškové, Málky Bobkové, Anny Slavíkové, Richarda Menšíka, Marie Durasové a řady dalších.

Gramodeska z dílny Diega Fuchse.

Koncem dvacátých let pak pro něho nahrávala mimo význačné operní pěvce také řada známých zpěváků populáru a komiků: Jindřich Plachta, Anny Ondráková, Karel Lamač, Josef Rovenský, Fanda Mrázek, Jára Kohout, Ztracenkáři, Olga Scheinpflugová a další. Své první desky nahráli pro značku Parlophon také Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek.

Diego Fuchs se nesmazatelně zapsal do historie zvukového průmyslu v českých zemích především proto, že dokázal přivést do nahrávacích studií řadu populárních a významných osobností české kultury

Zajímavou vzpomínku na Diego Fuchse měli bratři Ronkové, kteří počátkem třicátých let nazpívali na gramodesky značky Parlophon jako 20letá dvojčata řadu populárních písni. Protože veškeré snímky s doprovodem orchestru se tehdy natáčely v Berlíně, Diego Fuchs je večer odvedl na Wilsonovo nádraží a posadil i s notami, které měli přes noc nastudovat, do rychlíku směr Berlín.

Tam si je ráno vyzvedl kapelník Otto Dobrindt, s jehož orchestrem pak přes den nahrávali. Neuměli ani slovo německy, kapelník ani slovo česky. Podle toho také nahrávky dopadaly. Večer pan kapelník Dobrindt naše dvojčata zase posadil do rychlíku na Prahu, kde je pak druhý den ráno vyzvedl Diego Fuchs, dal každému z nich stokorunu a zavezl je svým vozem domů.

Doba znárodňování

Lindströmův koncern se v roce 1936 stáhl z československého trhu a Fuchs se věnoval svému obchodu na Václavském náměstí do roku 1938, kdy svou firmu přepsal na syny. Prodejna na Václavském náměstí ve vchodu do pasáže Republika (později Práce) nějaký čas ještě fungovala za protektorátu, než byla jako židovský podnik konfiskována. Následovalo zatčení Fuchse a jeho synů gestapem a jejich brutální vraždy.

Válku jako jediná z rodiny přežila dcera Eliška, která včas uprchla s manželem Rudolfem Klepetářem do Palestiny. Po roce 1945 se snažila na podnikání svého otce navázat, ale přišla doba znárodňování.

Válku jako jediná z rodiny přežila dcera Eliška, která včas uprchla s manželem Rudolfem Klepetářem do Palestiny. Po roce 1945 se snažila na podnikání svého otce navázat, ale přišla doba znárodňování. Na obchod a další majetek po Fuchsovi měl zálusk národní podnik Gramofonové závody. Klepetář byl dokonce zatčen. Jeho propuštění záviselo na tom, zda se Eliška „dobrovolně“ vzdá vily v Loučni.

Toto rodinné sídlo si její rodiče pořídili v roce 1923. Za války byl objekt zdevastován, když byl nejprve využíván německou armádou, Hitlerjugend a nakonec i Rudou armádou. Gramofonové závody se ve vynucené darovací smlouvě zavázaly, že na dům umístí „vhodnou věnovací desku, že tento dům je věnován památce Diego Fuchse, zakladatele gramofonového průmyslu v ČSR“. K tomu však nikdy nedošlo.

Přestože Eliška Klepetářová se nikdy nedočkala náhrady za žádnou část majetku, kterou jí po nacistech zkonfiskovali i komunistický režimem, na obor, jehož byl její otec u nás průkopníkem, nezanevřela. Až do 70. let minulého století byla zaměstnána v prodejně gramodesek Supraphon na rohu pražské Zlatnické ulice, kam za ní chodili sběratelé starých zvukových záznamů, aby si občas odnesli nějakou trofej ze starých zásob.

Nenahraditelná škoda

Diego Fuchs dokázal před první světovou válkou vytušit vznikající trh pro „nová média“. Byl jedním z prvních, kteří u nás nabízeli své služby, ale s nastupující konkurencí ztrácel své postavení. Je možné jen spekulovat, co bylo příčinou, že neuměl dát dohromady kapitál a technické inovace, aby své podnikání rozvíjel.

Je nenahraditelná škoda, že podnikatelské příběhy lidí, jako byl Diego Fuchs, nenávratně zmizely

Měl však dlouholeté cenné znalosti a zkušenosti, které ho ve zralém věku učinily zajímavým strategickým partnerem pro velkého zahraničního hráče, jehož zájmy hájil. Je nenahraditelná škoda, že podnikatelské příběhy lidí, jako byl Diego Fuchs, nenávratně zmizely, protože by v mnohém napověděly, jak skutečně funguje svět podnikání z hlediska jedné malé evropské země.

Diego Fuchs

  • Narodil se 1. května 1876 v Hořicích.
  • Česko-židovský podnikatel v oboru hudebních strojů a významná osobnost československého zvukového průmyslu.
  • Dlouholetý předseda Svazu průmyslu a obchodu gramofony.
  • Majitel První pražské továrny hudebních strojů a orchestrionů ve Vysočanech u Prahy a společnosti Novitas.
  • Uváděl vlastní nahrávky pod značkami Patria a Fox. Pro zahraniční společnosti zajišťoval českou produkci.
  • Dokázal do nahrávacích studií přivést řadu populárních a významných osobností české kultury, například Jiřího Plachtu, Anny Ondrákovou, Karla Lamače, Olgu Scheinpflugovou, Jiřího Voskovce, Jana Wericha či Jaroslava Ježka.
  • Člen předsednictva Svazu Čechů židů.
  • Manželka Štěpánka, děti Josef, Eliška, Otakar.
  • Zavražděn 7. listopadu 1941 ve věznici gestapa na Malé pevnosti v Terezíně.

Jak jsem se stal obchodníkem gramofony

Vyprávění Diego Fuchse pro časopis Gramotechnika, 1929

Vyhovuje rád přání několika svých kolegů, abych vylíčil, jak jsem se vlastně stal obchodníkem gramofony, dávám tímto veřejnosti příležitost k tomu, aby uvedla do oběhu několik anekdot o mé osobě. Ačkoliv nikdy není výhodné vyprávěti o svém vlastním já, chci se tomu podvolit a pravím: hra může začít.

Když jsem absolvoval trápení se svými učiteli na různých školách v tuzemsku i za hranicemi, vyvolil jsem si nejpohodlnější zaměstnání: cestování. Jel jsem velice elegantním kočárem se třemi ryzáky a jedním hnědoušem, tedy se čtyřspřežím. Jak to? Dva ryzáci byli zapřaženi, jeden ryzák (Fuchs) seděl ve voze a kočí se jmenoval Braun.

Bylo to v roce 1902, seděl jsem v pražské kavárně u takzvané partie prasečí (pruská), a naslouchal jsem vyprávění Vídeňáka, jenž oplýval chválou jakéhosi nového výrobku, jenž prý se setkal ve Vídni s ohromným úspěchem. Uprostřed jedné série jsem odložil tágo, řítil jsem se jako divý k onomu Vídeňákovi a dozvěděl jsem se od něho něco, po čem jsem se již dlouho pídil. A to: jistý Vídeňák uvedl, jak jsem se již z vyprávění dověděl, gramofon, skutečný gramofon na trh.

Naslouchal jsem, žasl jsem a pojal jsem ihned určitý plán. Mých tehdejších sedm švestek bylo brzy sbaleno, a já jsem vyrazil do Vídně. V malé mansardní světnici jsem nalezl továrníka s vyhrnutými rukávy. Vedle něho pracovali dva chlapci a jeden truhlář. Po krátkém uvítání jsem koupil bez dlouhého rozmýšlení celou řadu gramofonů, jež ani ještě nebyly hotovy, a čekal jsem jen, dokud pro mne rychle neupekli jeden gramofon jako vzor. Byla to vysoká skříňka, natřená černou, červenou a zelenou barvou, ale měla již zařízení pro vhození mince.

S tímto vzorkem jsem odjel do královéhradeckého kraje a prodal jsem tam bez přehánění právě tolik gramofonů na splátky za cenu 45 zlatých, kolik hostinských jsem navštívil. Jako zálohu jsem žádal 15 zlatých. Měl jsem tedy již mimo své úspory provozní kapitál. Ježto jsem nyní byl na výši, zajistil jsem i telegraficky další dodávky vídeňského výrobce.

Jako obyčejně, jel jsem i tentokrát v sobotu domů a nalezl jsem telegram tohoto znění: „Zboží hotovo k odeslání, poukažte telegraficky peníze k výplatě.“ Poněkud znepokojen odjel jsem znovu do Vídně a mohl jsem se skutečně přesvědčit o tom, že gramofony nemohly být zhotoveny, protože pan továrník· neměl v pokladně, jež mu vůbec chyběla, peníze na zpracování součástek.

Jako vždy, ukázala se i při této příležitosti pravdivost různých přísloví, jako například: „Za málo peněz málo muziky“ nebo „Že peníze světem vládnou, to je stará věc“ a jiných. Nuže, mohl jsem si tímto způsobem zahrát na pána a velitele. Zajistil jsem si smluvně všechny výrobky milého Vídeňáka a dal jsem mu vydatnou zálohu. Výzva k zaplacení přicházela pak pravidelně vždy v pátek, a v sobotu následovalo pak automaticky telegrafické poukázání peněz.

Za krátký čas vypátral jsem jiného, poněkud většího výrobce gramofonů, jenž měl mimo obývací pokoj také dílnu. Také u něho jsem si zajistil jeho celou výrobu, a nyní jsem se vložil do prodeje gramofonů ve velkém. Ve svém mládeneckém bytě – byl to jen jeden jediný pokoj – otevřel jsem obchod s gramofony. Zkonstruoval jsem na své posteli dřevěnou desku, na níž jsem uspořádal „výstavu“.

Již tehdy jsem soustavně inzeroval, a úspěch se také dostavil. Dostával jsem objednávky na gramofony, ale co jsem neměl, byly desky. V Praze existovala tehdy firma Deutsche Grammophon AG., jejíž zastoupení měl optik Rosenthal, jenž ve mně ovšem spatřoval konkurenta, takže jsem byl nucen prosit ho o každou desku téměř na kolenou.

V polovině roku 1902 konala se v Pardubicích výstava, a já jsem měl příležitost se na ni na jedné ze svých cest podívat. Těsně před vstupem zaslechl jsem zdaleka tehdy ještě chraptivý hlas gramofonu. Byl to pavilon hudebních podniků Ludwig Hupfeld AG., Vídeň, jež zastupoval pan Josef Pacovský, jehož jediným cílem bylo prodat mně desky firmy Hupfeld. O Vánocích téhož roku jsem se s cestováním rozloučil, zajistil jsem si v Praze na Václavském náměstí č. 45 v novostavbě krám.

Bylo to v roce 1903 a v měsíci dubnu. Ale nešlo o žádný aprílový vtip, ale o vážnou věc: musil jsem vplout do přístavu manželství. O dva roky později byla novostavba, v níž jsem si otevřel svůj krám, již hotova. Otevřel jsem první oficiální a speciální obchod gramofony v Praze.

Úspěch rostl ze dne ke dni a jednoho krásného srpnového odpoledne mne navštívil zástupce firmy DG, od něhož jsem koupil položku desek. Netrpěl jsem tedy nedostatkem zboží a obchod se vyvíjel sice zvolna, ale jistě.

Že mají příbuzní vždy jiné názory, osvědčilo se také v mé rodině, jež mně nepřestávala vyčítat, že jsem si nevyvolil zaměstnání podle přání mých příbuzných. Jak se však v lidském životě stává vždycky, vrátili se také tito moji příbuzní, záříce radostí, ke mně zpátky a prohlašovali mne za genia své rodiny, poněvadž se přesvědčili o tom, že jejich proroctví se nesplnila.

A můj obchod se vyvíjel stále lépe a lépe, a pobídnut rozmluvou s někdejším ředitelem panem Leo Kohnem (alias Leo Kurt, kdysi Electrola, nyní ve firmě Ultraphon), jenž tehdy byl ve firmě Deutsche Grammophon Aktiengesellschaft, jež měla zastoupení nebožtíka rakousko-uherské monarchie, rozhodl jsem se najmout obchodní místnosti obchodu hedvábím L. Ascher v nynějším paláci Koruna vedle někdejší vídeňské kavárny Spinka, ježto se firma Ascher stěhovala do novostavby v někdejší Ovocné ulici, nynější Ulici 28. října.

S velkým nákladem dal jsem je přestavět a opatřit jedním z nejkrásnějších portálů v Praze. Schodiště, vedoucí z obchodu do dalších místností, propůjčilo celku impozantní ráz, a tak se stal z vetchého domu v prvním a druhém poschodí komfortní obchod gramofony. Přestavba stála mne celých 16 000 rakouských zlatých korun.

Malý příspěvek – myslím, že to bylo 2600 rakouských zlatých korun – udělila mně firma DG a učinila mne při této příležitosti generálním zástupcem svých výrobků pro tehdejší země koruny České, Čechy, Moravu a Slezsko. Byl jsem tedy jediným grosistou v oboru gramofonů.

Na počátku roku 1904 přesídlil jsem do nových místností. Továrna uvedla v této době již velice pěkné modely na trh, tak např. jednu raritu – Tripplophon. Byl to gramofon, jenž byl vybaven třemi talíři, třemi deskami, třemi zvukovými rameny a třemi zvukovkami. Později se objevil také Auxetophon, jenž byl uveden na trh se zvukovkou na tlak vzduchu, takže byl předchůdcem dnešního radiového zesilovače.

Z prvního poschodí svého obchodu nechal jsem zvuky svého gramofonu řinout do ulic, a posluchači se shromažďovali v zástupech a naslouchali nábožně této hudbě. Často se dokonce stalo, že tramvaj nemohla pro tyto zástupy dále, a rameno spravedlnosti mělo plné ruce práce, aby dalo zase dopravu do pořádku.

Tak získalo jméno Diego Fuchs popularitu a slova „Diego Fuchs“ a „Gramo“ splynula v jeden jediný pojem. Tato lichotka mne uvedla na nápad použít svého jména jako značky, a proto jsem začal nyní používat tiskopisů, jež byly opatřeny obrazem lišky jako symbolu mého jména. Také můj dopisní papír byl opatřen touto značkou, a tak jsem korespondoval se svými dodavateli, firmou DGG, až do roku 1906.

Zůstane-li člověk ušetřen rodinných mrzutostí, zůstanou mrzutosti obchodní, jež ovšem nechybějí, ani kdyby chtěly. Dostal jsem se do rozporu s Deutsche Grammophongesellschaft, vypověděl jsem smlouvu s ní a uvedl jsem vlastní značku gramodesek se jménem „Patria-Record“ na trh. Byl to výrobek někdejší akciové společnosti Polyphon (nynější Deutsche Grammophon-Gesellschaft).

Tyto desky byly polepeny zelenou etiketou a vyzdobeny zlatým písmem. Toto zlato mělo naznačovat zlaté časy. Dále byl na etiketě před gramofonem pověstný lišák. Nyní se strhla bouře. Můj dřívější dodavatel spatřoval v tomto ubohém zvířeti silnou konkurenci, pravděpodobně proto, že její Foxlík měl jen kratičký ocásek, můj lišák naproti tomu nádherný dlouhý ocas.

Brzy byl proti mně zahájen proces a já jsem byl obžalován z porušení práva ochranné známky. Pokoušeli se také dokazovat, že můj lišák je vlastně pes. Když jsem se osobně dostavil, nechtěl soud tomuto názoru uvěřit a žádal důkazy. To by se ovšem mělo stát v líčení neveřejném, ale konečně lišák s dlouhým ocasem prohrál a já jsem se zavázal, že lišáka na deskách přelepím a že nové desky uvedu na trh jen s tímto chytrým zvířetem, bez gramofonu.

Krátce nato se objevila na trhu první oboustranná deska, a to výrobek Odeon, který pro rakousko-uherskou monarchii zastupoval pan Hermann Maassen ve Vídni (nyní továrna na gramofonové desky v Podmoklí). Musel jsem přesedlat: převzal jsem pro tehdejší země koruny České výhradní prodej prvních oboustranných desek a stal jsem se později, když výrobu těchto desek převzal Lindströmův koncern, Lindströmanem.

Jsem jím nyní až do dnešního dne ve firmě Novitas spol. s. r. o. a doufám, že po své třicetileté činnosti budu moci ještě dlouhá léta spolupracovat na vývoji průmyslu gramofonů. A teď, páni a dámy, víte o Fuchsovi všechno.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.