Devizové intervence České národní banky (ČNB) rozdělují laickou i odbornou veřejnost. Jedním z jejich možných, pravděpodobných a zároveň asi nejvíce akcentovaných dopadů je totiž růst spotřebitelských cen u dováženého zboží, a ostatně i u zboží vyráběného v tuzemsku. Výrobcům totiž zdraží některé vstupy, například pohonné hmoty, což by se mělo promítnout do cen pro koncové spotřebitele. Proto je možné, že se ČNB u veřejnosti stane podobně populární jako vláda Petra Nečase poté, co dostala nápad kvůli penzijní reformě zvýšit DPH.
Není však zcela jednoznačné, že to skutečně nastane. Pro firmy z hlediska strategického plánování totiž není rozhodující jen okamžitá výše tržeb, ale i udržení podílu na konkrétním trhu. Devizové intervence jsou z podstaty věci uměle vyvolané oslabení měny, tudíž lze očekávat, že nebudou trvat věčně. Pokud se většina firem rozhodne, že dočasně sníží marže, aby neztratily tržní podíl pro další období, kdy se kurz koruny vrátí do normálu, nemusí výraznější nárůst spotřebitelských cen nastat.
Zdroje jsou...
Cílem ČNB je dodržení inflačního cíle dvě procenta ročně. Sotva se však podaří jej splnit, pokud se firmy rozhodnou postupovat popsaným způsobem. V takovém případě by zřejmě centrální banka sáhla k dalším devizovým intervencím, neboť úrokové sazby již nemá kam snižovat. Kdo z tohoto „boje“ vyjde vítězně, těžko říct, ale jelikož ČNB má z titulu svého postavení na nákup cizí měny neomezené zdroje, dá se čekat, že vítězem bude ona.
V souvislosti s intervencemi je na místě zmínit ekonomický subjekt, který na inflaci zcela jistě prodělat nemůže – státní pokladna
Pak je zde otázka, která možná až tolik netrápí laickou veřejnost, protože zpravidla netuší, o čem je řeč, ale zato zajímá ekonomy – věčný spor inflace versus deflace versus nezasahovat do toho. Rozseknout se jej zcela jistě nepodaří v tomto ani v žádném jiném komentáři. Ekonomika je komplexní záležitost a monetární politika centrálních bank je jen jedním z nespočtu vlivů, které na ni působí. Přesná kvantifikace vlivu toho či onoho faktoru na ekonomiku je prakticky vyloučená. Jinak je ale čísel dost, tudíž je jisté, že ve změti statistik znepřátelené tábory bezpochyby najdou dost munice, aby se vzájemně přesvědčovaly o své pravdě. Což už koneckonců nespočet let činí.
Nicméně v souvislosti s intervencemi je na místě zmínit ekonomický subjekt, který na inflaci zcela jistě prodělat nemůže – státní pokladna. Je vcelku obecně známé, že inflace je příjemným jevem pro dlužníky, neboť hodnotu jejich dluhu v čase doslova požírá. A stát hraje mezi dlužníky první housle. Jakmile se hodnota inflace dostane nad úroky ze státních dluhopisů, nastává kuriózní jev, kdy úspory investované do dluhopisů ztrácejí na hodnotě, což by se s jistou nadsázkou dalo klasifikovat tak, že lidé platí státu za to, že mu mohli půjčit.
Past na důchodce
V rovině státních financí pak existuje další poměrně snadno popsatelný jev, který je ovšem málokdy zmiňován – vliv na penzijní systém. Pravidla pro valorizaci důchodů se v uplynulých letech několikrát měnila, ale vždy se nějakým způsobem ve výpočtu objevoval právě růst spotřebitelských cen. Co si však už každý neuvědomuje, je časový posun. Důchody pro aktuální rok se počítají na základě inflace roku minulého. A to je právě kámen úrazu. Tedy přesněji řečeno – kámen úrazu pro životní situaci důchodců, státní pokladna může naopak jásat.
Zatímco důchodci dostávají přidáno na základě cen roku minulého, stát vybírá pojistné vyměřované z mezd letošních
Hlavním příjmem penzijního systému je v současnosti pojistné na důchodové pojištění. A kromě toho ještě malá část výnosu DPH. Je ale dobré si uvědomit, že zatímco důchodci dostávají přidáno na základě cen roku minulého, stát vybírá pojistné vyměřované z mezd letošních. Cena práce, tedy výše mezd, je bezpochyby méně pohyblivá než kupříkladu cena potravin, ale inflace ji pochopitelně ovlivňuje směrem vzhůru.
Koneckonců, u velkých zaměstnavatelů, kde bývá každoroční výše mezd předmětem jednání zaměstnavatele s odborovou organizací, hraje inflace vždy roli coby argument odborů pro zvýšení mezd. Pokud tedy vzrostou mzdy, roste i základna pro výpočet pojistného. U DPH je situace jasná – růst spotřebitelských cen se pozitivně projeví na inkasu DPH, tudíž i na té části výnosu, která jde na penze.
Kolik máme inflací?
Odhadnout, kolik stát tímto způsobem ušetří, je složité. Zejména proto, že není zcela zřejmé, které faktory jsou za změnami výše mezd. Výhodnost popsaného mechanismu pro stát je však zcela nezpochybnitelná. Stejně jako nevýhodnost pro důchodce, kteří na dnešní ceny mají prakticky loňský příjem.
Situace důchodců je v tomto kontextu obzvlášť nevýhodná. Podle dřívějších průzkumů pochází zhruba 95 procent jejich příjmů přímo ze státní pokladny, čímž jsou vydáni na milost a nemilost nápadům vlády a také centrální banky. Aby byla jejich situace kompenzována mimořádnou valorizací, musely by podle dnešního zákona spotřebitelské ceny růst alespoň pětiprocentním tempem. Inflační cíl ČNB však činí dvě procenta, a proto nelze takový růst očekávat.
Sociální stát důmyslným mechanismem obírá důchodce – skupinu, jejíž ochranou se neustále zaštiťují prakticky všechny politické strany
A existuje ještě jedna potíž. Růst spotřebitelských cen se sice jeví jako něco nesmírně exaktního, ale prakticky je to jen průměr všemožných průměrů. Výsledné číslo je vážený průměr změn cen zboží a služeb ve spotřebním koši. Následkem toho může být „osobní inflace“ jednotlivce značně odlišná od celostátního průměru, pokud se jeho spotřeba liší. Při valorizaci penzí se na tento „detail“ pochopitelně důchodců nikdo neptá.
Je sice pravda, že ve spotřebním koši mají zásadní váhu potraviny a náklady na bydlení, což je pro většinu důchodců primární otázka, ale to pochopitelně nevylučuje výjimky. Nicméně ve srovnání s popsaným valorizačním mechanismem je to spíše marginálie. Důležité je, že sociální stát tímto důmyslným mechanismem fakticky obírá důchodce – skupinu, jejíž ochranou se neustále zaštiťují prakticky všechny politické strany.
Související články: