Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Detektivní pátrání, co se při narození Ježíše mohlo odehrát na obloze

  13:10
Nevíme, zda se příběh o narození Ježíška skutečně odehrál, nebo je jen legendou, motiv hvězdy betlémské, která mudrcům z východu oznámila příchod spasitele, však stále zaměstnává. Astronomové se snaží najít historický nebeský úkaz, který by hvězdě betlémské odpovídal.

Giotto di Bondone: Klanění tří králů. Freska v kapli Scrovegniů, Padova, 1305 foto: Wikipedia

Příběh o narození Ježíška se měl odehrát před dvěma tisíciletími. Navzdory tomu je i letos aktuální, a nejen díky tomu, že se jako každoročně připomíná v podobě vánočních svátků. Nevíme s jistotou, zda se tento příběh skutečně odehrál, nebo je jen legendou, nicméně ústřední motiv hvězdy betlémské, která mudrcům z východu oznámila příchod spasitele, nás stále zaměstnává. Astronomové se od nepaměti snaží najít historický nebeský úkaz, který by hvězdě betlémské odpovídal.

Matoušovo evangelium začíná rodokmenem Ježíše Krista a následuje klanění mudrců. Citujme z českého ekumenického překladu Nového zákona: Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“

Co se stalo potom, můžeme dnešním jazykem popsat jako rychlá šeptanda a panika krále Heroda. Ten byl historickou postavou, vládl v letech 37 až 4 před naším letopočtem. Herodes s nekalým úmyslem povolal mudrce k sobě a pod falešnou záminkou, že se chce dítěti také poklonit, vyslal je do Betléma, aby pátrali po spasiteli, jenž se měl právě narodit. Matouš pak pokračuje: Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.

Giotto di Bondone

Pro křesťany je nepodstatné, zda je příběh pravdivý. Důležitější je symbolika. A jako symbol Vánoc má dnes hvězda betlémská nejčastěji podobu komety. S jistotou ale můžeme říct, že kometa hvězdou, kterou viděli mudrci na východě, nebyla. Proto se pusťme do detektivního pátrání, co se tehdy na obloze mohlo odehrát. Je třeba také říct, že slovem hvězda se tehdy rozuměly všechny svítící objekty na obloze.

„Pachatelem“, který propašoval kometu do vánočního příběhu, je italský malíř Giotto di Bondone (1267–1337). Tento motiv převzala řada jeho následovníků a časem se kometa zabydlela v lidové tradici coby hvězda betlémská. Je to tradice trvající více než sedm století, dnes nemá smysl kometu jako vánoční symbol odmítat. Ale tou správnou „hvězdou“ být nemohla.

Rozlišovaly se na stálice – hvězdy, jež tvoří prakticky neměnná souhvězdí – a „hvězdy bludice“ neboli planety, které se mezi stálicemi pohybují. Mezi planety v tomto smyslu patřil také Měsíc a Slunce. Naopak komety nebyly před dvěma tisíciletími považované za nebeská tělesa, starořecký filozof Aristotelés (384–322 před naším letopočtem) je ve svém díle Meteorologica (nauka o povětří) popsal jako příležitostná vzplanutí horkých suchých plynů vysoko v ovzduší a toto vysvětlení bylo v té době všeobecně přijímané.

Pokud v představách lidí byly komety nebeskými znameními, věštily zkázy a neštěstí, nikoli příchod mesiáše. Dnes víme, kdo je„pachatelem“, který propašoval kometu do vánočního příběhu. Místo hvězdy žehnající svými paprsky právě narozenému Ježíškovi namaloval kometu nad scénu klanění tří králů na prahu renesance italský malíř Giotto di Bondone (1267–1337), a to do fresky v kapli rodiny Scrovegniů v Padově.

Bylo to okolo roku 1305, zřejmě pod dojmem pozorovatelského zážitku jasné komety. Je možné, že kometou, která Giotta inspirovala, byla nejslavnější ze všech vlasatic, později pojmenovaná Halleyova. Giotto ji mohl vidět v roce 1301. Podstatné je, že tento motiv převzala řada jeho následovníků a časem se kometa zabydlela v lidové tradici coby hvězda betlémská. Je to tradice trvající více než sedm století, dnes nemá smysl kometu jako vánoční symbol odmítat. Ale tou správnou „hvězdou“ být nemohla.

Dvě astrologie jako jedna

Stálice můžeme také vyloučit. Souhvězdí se střídají na obloze v průběhu ročních období, vždy se vynoří nejprve na východě, postupně se stávají viditelnými po celou noc, aby se pak na večerní obloze klonily k západu a mizely v záři Slunce. Tento cyklus má však pravidelnou periodu, takže žádná z hvězd, byť sebejasnější, nemůže být výjimečným znamením. Musíme hledat něco, co se na obloze vyskytuje vzácně, ale je to dostatečně nápadné.

Astronomové vyloučili i zatmění Slunce či Měsíce. Ani tyto jevy nevěstily nic dobrého. Trochu věrohodnější hvězdou betlémskou by byla supernova. Dnes víme, že je to proces, při němž zaniká velká hvězda, a některé supernovy vzplanou natolik jasně, že mohou být pozorovatelné i ve dne. Starověcí hvězdáři ostatních kultur, například Číňané, kteří dění na obloze sledovali velmi pečlivě, však nic takového v době okolo počátku našeho letopočtu nezaznamenali (je však možné, že se záznamy jen nedochovaly).

Nemá smysl zkoumat nebo dokonce chtít překlenout dnešní hlubokou propast mezi astrologií jako věšteckým oborem a astronomií coby přírodovědnou disciplínou, před dvěma tisíci let však splývaly v jeden celek. A konjunkce patřily k událostem prvotřídního významu.

Nadějnou stopou jsou konjunkce planet. Tímto slovem se označuje setkání nebeských objektů, Měsíce s planetami či hvězdami, planet navzájem a podobně. V astrologii, která přišla z východu (je vidět, že stopa začíná být horká), to znamená spojení „sil“ nebo vlivů planet na lidi a dění ve společnosti. Nemá smysl zkoumat nebo dokonce chtít překlenout dnešní hlubokou propast mezi astrologií jako věšteckým oborem a astronomií coby přírodovědnou disciplínou, před dvěma tisíci let však splývaly v jeden celek.

A konjunkce patřily k událostem prvotřídního významu. Také je důležité si uvědomit, že počátek našeho letopočtu byl stanoven zpětně až v 6. století. Nemusíme se tudíž upínat k událostem, které se na obloze staly těsně před rokem 1 (letopočty v kalendářích vždy začínají rokem 1, nikoli 0 – ten používají jen astronomové, aby jim běh času při počítání dění na obloze „neškytl“ při přechodu z roku 1 před naším letopočtem do roku 1 našeho letopočtu).

V podezření byla planeta Venuše jako třetí nejjasnější těleso na obloze po Slunci a Měsíci či její konjunkce s jinou planetou. Například v roce 2 před naším letopočtem se odehrálo velmi těsné setkání Venuše a Jupiteru, což je úkaz dostatečně vzácný a současně natolik nápadný, že by mohl být znamením, které mudrci viděli.

Výjimečná situace

Správné řešení, zdá se, našel už před čtyřmi stoletími Johannes Kepler (1571–1630). Podle něho šlo o trojnásobnou konjunkci Jupiteru se Saturnem, a to v roce 7 před naším letopočtem. Tehdy nastaly tři konjunkce v jediném roce – 29. května, 30. září a 5. prosince. Tři konjunkce v krátké době po sobě byly možné díky tomu, že planety na obloze „kličkují“ – když jsou na obloze naproti Slunci, se vnější planety (Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) pohybují jistou dobu zpětně a poté se znovu vydají mezi stálicemi kupředu.

V roce 7 před naším letopočtem se náhodou stalo, že Jupiter prováděl svou kličku v těsné blízkosti Saturnu. Kličku dělaly obě planety, ale protože Saturn je dvakrát dál od Slunce a jeho klička menší, na obloze to vypadalo, jako by Jupiter nad Saturnem vykreslil svatozář. Někdy se hovoří o korunovaci. A to byla výjimečná situace. Navíc Jupiter představoval královskou planetu, Saturn planetu Židů (židovského krále) a všechny tři konjunkce nastaly v souhvězdí Ryb, které pro Židy symbolizovalo jejich zemi.

V roce 7 před naším letopočtem se náhodou stalo, že Jupiter prováděl svou kličku v těsné blízkosti Saturnu. Kličku dělaly obě planety, ale protože Saturn je dvakrát dál od Slunce a jeho klička menší, na obloze to vypadalo, jako by Jupiter nad Saturnem vykreslil svatozář. Někdy se hovoří o korunovaci. A to byla výjimečná situace.

Natolik nápadný a astrologicky (nikoli astronomicky) významný úkaz byl hvězdou betlémskou téměř s jistotou. Vraťme se k citátu z Matoušova evangelia: Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Obsahuje totiž zdánlivý rozpor – mudrci viděli znamení na východě, ale hledat Ježíška se vydali na západ. Jak je „hvězda“ mohla vést k místu, kde se narodil spasitel? Odhlédněme od jednoduchých úvah, že se Matouš spletl.

Namístě je úvaha, že Matoušovo tvrzení neznamená, že znamení bylo nad východním obzorem, ale že je mudrci pozorovali „tam na východě“, odkud přišli. Keplerem nalezená trojitá konjunkce vysvětluje i tento problém. Při prvním setkání v květnu se obě planety v souhvězdí Ryb nejprve začaly objevovat v červáncích ráno nad východním obzorem. To bylo první znamení – na Matoušem zmiňovaném východě. Planety v konjunkci byly vidět jen krátce ráno, brzy vyšlo Slunce a planety se na denní obloze ztratily.

Je to dáno zmíněným pravidelným ročním cyklem střídání souhvězdí viditelných nad obzorem. Druhá konjunkce v září nastala, když souhvězdí Ryb a planety byly vidět celou noc, vrcholily nad jihem a posouvaly se k západu. Toto znamení říkalo, že je to vážné. A v prosinci při třetí konjunkci byly planety po setmění nad jihem a směřovaly k západu, kde v průběhu pozdního večera zmizely pod obzor. Ukazovaly směr, jímž se vydat. Mudrci dle dvojice planet mohli dnešními slovy „udržovat azimut“ – přesný směr k místu narození mesiáše.

Až v roce 2080

Zaspekulujme si, že už druhá konjunkce mudrce donutila vydat se po nezbytných přípravách na cestu. Byli to astrologové, a pokud znali kličkování planet, což je možné (i když ne jisté – dochoval se až Ptolemaiův popis z 2. století našeho letopočtu), nelze vyloučit, že už věděli, že přijde třetí konjunkce. Každovečerní západ Jupiteru se Saturnem, místo, kde se hvězda zastavila, jim pak ukazoval cestu. Matouš se tedy nespletl, možná ve zkratce precizně popsal dění na obloze.

Protože Jupiter oběhne Slunce jednou za 12 roků a Saturn na to potřebuje téměř 30 let, odehraje se další konjunkce těchto dvou obrů za 20 let. Takové těsné setkání jako letos však bude znovu pozorovatelné až v roce 2080.

Je paradoxní, že v situaci, kdy je úhlová vzdálenost mezi objekty na obloze hodně malá, označujeme takovou konjunkci jako velkou. Myslí se tím, že jde o velkou a významnou událost. A v takové velké konjunkci se teď nacházely Jupiter se Saturnem. Velké finále nastalo v pondělí 21. prosince, kdy se k sobě planety přiblížily na pouhou pětinu zdánlivého rozměru Měsíce v úplňku. Jupiter a Saturn lze společně pozorovat v dalekohledu i s detaily, jako jsou měsíce a prstence.

Protože Jupiter oběhne Slunce jednou za 12 roků a Saturn na to potřebuje téměř 30 let, odehraje se další konjunkce těchto dvou obrů za 20 let. Takové těsné setkání jako letos však bude znovu pozorovatelné až v roce 2080.O to víc stálo za to se letos před Vánoci zadívat na oblohu, na opravdovou hvězdu betlémskou.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!