Poslanecká sněmovna ve středu 21. října rychle a snadno schválila návrh, aby se ze dne, kdy byl podle křesťanské tradice ukřižován Ježíš Kristus, tedy Velkého pátku stal státní svátek. Z přítomných 147 poslanců jich pro návrh hlasovalo 117 a osm bylo proti a zbytek se zdržel hlasování. Zákonnou normu ještě musí schválit Senát a podepsat prezident.
Na první pohled jde o logické vyústění situace – politici z celého politického spektra se totiž v uplynulých měsících zaštiťovali křesťanskými hodnotami. Mohlo by se tedy zdát, že schválení tohoto státního svátku je jen dalším příznakem obratu ke kořenům naší civilizace – Velký pátek je vskutku velkým dnem hodným připomínání a rozjímání nad jeho smyslem.
Je však většina české společnosti opravdu křesťanštější?
Náboženství a víra
„Čím méně křesťanství, tím více křesťanských svátků,“ lakonicky poznamenal k hlasování Poslanecké sněmovny o Velkém pátku Jan Kozlík, bývalý mluvčí Charty 77 a kurátor farního sboru Českobratrské církve evangelické. A má pravdu. Hlasování poslanců sice vyvolává dojem, že v Česku ožívá křesťanská víra, ale je to jen dojem. Neožívá totiž víra (obsah), ale pouze náboženství (institučně symbolický rámec), které pozvolna – byť stále těsněji – splývá se státní mocí.
Jak jinak než jako desakralizaci však lze rozhodnutí zákonodárců interpretovat, když pro uznání Velkého pátku jako státního svátku hlasovalo dokonce sedm ateistů takříkajíc z povolání – komunistů. |
Podle filozofa Václava Bělohradského se Česko tímto krokem řadí mezi země, v nichž je katolická církev tradičně propojena se státem: „Považuji to za ústupek KDU-ČSL, symbolické přihlášení se k ultrakatolickému Rakousku a třeba i Bavorsku. V katolických zemích, jakou je Itálie, Velký pátek svátkem není. V Československu byl ostatně tento svátek jakýmsi zbytkem po roli církve v rakouské říši.“ (Velký pátek byl státním svátkem do roku 1951 – pozn. red.)
Formálně tedy sice lze hovořit o resakralizaci, obnově posvátného, a posilování křesťanské víry ve veřejném prostoru, ale fakticky jde o desakralizaci, o zprofanování posvátného, o jeho znesvěcení postátněním. Mimochodem, už starozákonní proroci neúnavně (a často bez výsledku) prohlašovali, že Bůh pohrdá ceremoniemi nebo oběťmi a jen žádá, aby v Něho lidé věřili a žili v pravdě a spravedlnosti...
Jak jinak než jako desakralizaci však lze rozhodnutí zákonodárců interpretovat, když pro uznání Velkého pátku jako státního svátku hlasovalo dokonce sedm ateistů takříkajíc z povolání – komunistů? Jen tři z nich byli proti, zbytek se hlasování zdržel – asi z důvodu tolerance k věřícím spoluobčanům...
Křesťanství a Lenin
Neexistuje reprezentativní výzkum veřejného mínění některé ze známých agentur, který by zkoumal, jak lidé rozumí obsahu jednotlivých svátků. A asi by výsledky takového šetření vyvolaly údiv, a to nikoli jen v případě svátku svatého Václava coby dne státnosti 28. září nebo Cyrila a Metoděje 5. července, ale i odpovědi na otázku, proč je Velký pátek „velkým“ a jaký tato událost měla smysl.
Jinak řečeno, křesťanství je pro velkou část společnosti jen mlhavou metaforou pro něco, o čem příliš nepřemýšlí ani to dobře nezná, a co proto mohou politicky dobře využívat a prodávat představitelé státu jako „křesťanství“, přičemž toto rozlišení je důležité a nemělo by zaniknout. V případě uprchlíků je pak třeba přesně rozlišovat mezi islamobijským politickým zneužíváním křesťanství a úctyhodným křesťanstvím – mnoho charitativních organizací i jednotlivců se snaží pomáhat migrantům v nouzi.
V případě uprchlíků je třeba přesně rozlišovat mezi islamobijským politickým zneužíváním křesťanství a úctyhodným křesťanstvím – mnoho charitativních organizací i jednotlivců se snaží pomáhat migrantům v nouzi. |
Pro někoho možná překvapivě, ale jednou z nejlepších analogií s politicky zneužívaným křesťanstvím je případ těžce nemocného a později nabalzamovaného sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Ještě před jeho smrtí v roce 1923 se totiž politbyro usneslo, že jen ono ho bude moci interpretovat – určovat, co Lenin „opravdu“ řekl a jak to „opravdu“ myslel, a že ani dosud živý (byť těžce nemocný) Lenin nebude moci bez souhlasu politbyra cokoli měnit ve svých textech ani k nim cokoli přidávat.
Politbyro tím převzalo kontrolu nad Leninem, čímž vznikla dualita, rozštěpení – Lenin z masa a kostí a Lenin (možná lépe „leninismus“), který měl sloužit ideologickým a mocenským účelům. „Fyzický“ Lenin se proměnil v majetek sovětského státu, který s ním pod vedením Josifa Vissarionoviče Stalina nakládal dle libosti.
Poté, co „fyzický“ Lenin na začátku roku 1924 zemřel, bylo rozhodnuto, že bude nabalzamován, uchován pro příští generace a že současně, což tvoří jádro analogie, bude komunistický lídr zachován tak, že tělo, které dodnes leží v moskevském mauzoleu, musí „vypadat“ (být „anatomickým obrazem“ či „živou sochou“) jako stoprocentní Lenin, ale nikoli jim „být“ stoprocentně biologicky. A také bylo rozhodnuto, že nebude nabalzamován jednou provždy, ale že bude balzamován kontinuálně i v budoucnu, a v důsledku toho vznikla zvláštní instituce složená z mnoha vědeckých pracovníků.
Dnes lze proto vidět v mauzoleu prezentaci / věrný obraz Lenina, nikoli však biologického Lenina – mumie vypadá jako Lenin, ale není to Lenin. Uvádí se, že lze zhlédnout zhruba 23 procent nabalzamovaného Lenina...
Manipulace
S politickým zneužíváním křesťanství je to v naší společnosti (a zřejmě nejen v ní) podobné jako s Leninem, přičemž srovnání křesťanství s komunismem je užito jen kvůli analogii. Politici všech českých parlamentních stran snad s výjimkou části TOP 09 mluví o „křesťanství“, jež se však stejně jako leninismus vůči Leninovi jen tváří jako křesťanství. Jde však vskutku o křesťanství Ježíšovo, křesťanství lásky a milosrdenství?
Existuje řada známých katolických i protestantských křesťanů, například Tomáš Halík, Jan Kozlík či Václav Malý – a mnohem víc neznámých –, kteří jsou slušní a skvělí a již se budou neustále snažit křesťanství očistit a mluvit o „původním“ Ježíšově křesťanství. Tím se však podobají – jen metaforicky, nikoli fakticky – reformním komunistům vyzývajícím při každé vhodné příležitosti k návratu k původnímu Leninovi z masa a kostí, čímž byli v opozici proti „leninismu“, jejž moc pokaždé jinak deformovala, institucionalizovala a vymáhala.
To, že se z Velkého pátku stane státní svátek, skutečným křesťanům rozhodně nijak nepomáhá. Spíše naopak. |
Tito slušní křesťané – podobně jako reformní komunisté – však budou mít malou šanci prosadit se proti manipulaci a politickým projevům „ve jménu křesťanství a křesťanských hodnot“. Například nedávný nápad přijmout jen křesťanské uprchlíky je politickou manipulací s křesťanstvím, kterou však vedle nevědomosti, co křesťanství je, umožnilo to, že se podstatná část církevní hierarchie stále méně zpěčuje propojení se státní mocí. To, že se z Velkého pátku stane státní svátek, skutečným křesťanům rozhodně nijak nepomáhá. Spíše naopak.
(I v diskusi o zacházení s Leninem existovali „věrní“, ale byli v menšině. Například Stalinovi oponenti Lev Davidovič Trockij nebo Nikolaj Bucharin Leninovo nabalzamování odmítali, protože podle nich bylo pro „pravé“ komunisty nemyslitelné lidské tělo v podstatě nábožensky uctívat. A Stalin tyto své oponenty zničil.)
Snadné politické body
Tím se dostáváme ke každodenní politice. Velký pátek jako státní svátek de facto nikoho nepohorší. Volný den, který lze strávit s rodinou, se přece každému hodí. Většina českých obyvatel svátky považuje za dny volna, za další sobotu či neděli, což potvrzují průzkumy veřejného mínění.
Podle průzkumu agentury CVVM z roku 2007 v širším nebo úzkém rodinném kruhu slaví například svátek svatého Václava 28. září jen devět procent obyvatel, upálení mistra Jana Husa osm procent, věrozvěsty Cyrila a Metoděje třináct procent, konec druhé světové války 8. května dvanáct procent a 17. listopad – Den boje za svobodu a demokracii – sedm procent. Výjimku tvoří Vánoce a Velikonoční pondělí, jež slaví skoro všichni. (Otázkou je, jak je slaví.)
Schválení téměř jakéhokoli státního svátku přinese všem politikům snadné body. V tomto smyslu je třeba „číst“ i paradoxní neochotu komunistů hlasovat proti. |
Schválení téměř jakéhokoli státního svátku tedy přinese všem politikům snadné body. V tomto smyslu je třeba „číst“ i paradoxní neochotu komunistů hlasovat proti původně lidoveckému návrhu učinit z Velkého pátku státní svátek. Cynicky řečeno, komunisté si nechtějí znepřátelit své voliče – i oni stejně jako ti lidovečtí a vlastně všichni voliči chtějí den volna navíc.
Velký pátek jako státní svátek přinese snadné politické body ještě v jednom smyslu – v době, kdy je kvůli uprchlíkům boj téměř celého politického spektra s podporou velké části veřejnosti za zachování naší křesťanské civilizace a dovolávání se křesťanských hodnot společensky populární, je prosazení Velkého pátku, tedy ukřižování Ježíše Krista, za státní svátek politicky výhodné, protože se tím posiluje naše „křesťanskost“. Politici si tím proti sobě nepopudí dokonce ani obchodníky – ani supermarkety totiž nezavřou, protože jak vyplývá z průzkumů, svátky „opravdově“ už příliš lidí nesvětí...
Za dané společenské situace má možná pravdu Miroslav Kalousek, který v rozpravě v Poslanecké sněmovně argumentoval, že si má člověk vzít v práci volno, pokud je pro něj Velký pátek natolik důležitý. Kalousek vlastně jen dobře pochopil lid.
Náboženské cítění občanů
Nemá však schválení Velkého pátku jako státního svátku hlubší příčinu? Není toto politické rozhodnutí jednou z poněkud neurotických reakcí na pocit duchovního prázdna, na rozpad hodnot, tedy na proces, který zažíváme a jejž si nyní v důsledku uprchlíků začínáme i uvědomovat? Nechceme opět získat jistotu, nějaký bezpečný a nezpochybnitelný pevný bod, který by našim životům dával smysl a řád? Psychiatr Radkin Honzák si to nemyslí: „Pochybuji, že je to reflexe hodnotové krize, to byste od politiků čekal víc, než na co mají.“
Není toto politické rozhodnutí jednou z poněkud neurotických reakcí na pocit duchovního prázdna, na rozpad hodnot, tedy na proces, který zažíváme a jejž si nyní v důsledku uprchlíků začínáme i uvědomovat? |
Ze všeho uvedeného by však nemělo vyplývat, že by Velký pátek neměl či nemohl být státním svátkem. Podle politologa Milana Znoje „náboženská tolerance, ke které se politicky hlásíme, neznamená náboženskou lhostejnost – ta stejně jako náboženská nesnášenlivost škodí demokracii. I sekulární stát má mít v úctě náboženské cítění svých občanů, a proto může za státní svátek vyhlásit náboženský svátek, jakým je pro křesťany smrt a vzkříšení Ježíše. Úcta k náboženství ovšem nezakládá právo na indoktrinaci.“
Politolog Znoj má zřejmě pravdu. Jen by situace, za které je Velký pátek za státní svátek přijímán, mohla a měla být poněkud jiná. Snad by nemusela být natolik farizejsky „křesťanská“ – ve skutečnosti nesnášenlivá a islamofobní –, ale jen trochu obyčejně, lidsky křesťanská.
(Mimochodem, vezme-li se zcela vážně, že na Velký pátek byl ukřižován Ježíš, nebude nakonec naše moderní společnost, v níž forma vítězí nad obsahem a jen málo lidí ví, co křesťanství představuje, slavit jen tuto formu? Nechtěli nám zákonodárci vlastně naznačit, že máme slavit smrt Boha?)
