Demokratický právní stát: Pán, jenž trestá, káže a protežuje

Každý institut, který se nazývá smlouvou, by měl obsahovat souhlasné svobodné projevy vůle smluvních stran, jež si jsou z hlediska práva rovné. Existence a stabilita státu – nejvyšší organizované společenské struktury – je podmíněna státní mocí, suverenitou na teritoriálním a personálním principu.

Stát vznikl hraničením, první společenskou činností člověka. Dnešní euratlantický demokratický právní stát se však chová jako divoká řeka – podemílá své břehy, rozlévá se do šířky mnohomluvnými sociálně inženýrskými regulacemi, zanáší své kdysi funkční koryto bahnem prohibicí a politických korektností, stává se pánem s rozmařilými choutkami, který libovolně trestá, káže a protežuje. To, že se dosud nerozložil, je téměř zázrak.

Produkt Rádia Jerevan

Klíčovým faktorem, který stál u vzniku státu a rozhodující měrou ovlivňuje jeho existenci i dnes, není žádný nadpřirozený jev, ale krystalický výron přirozeného základu lidské společnosti – společenská smlouva. Ani ta není žádným úradkem božím. Vypadá jako produkt Rádia Jerevan, jehož záře pohasla ve srovnání s dnešním arsenálem hoaxů, faků, mediálních a sociálních bublin, tedy s postpravdou současného světa.

Označujeme ji jako smlouvu, ale postrádá základní smluvní princip rovnosti stran, dobrovolnosti a smluvní autonomie. Není tudíž smlouvou. Abychom jí rozuměli, musíme přijmout základní koncept mocenské dohody, na jejímž základě stát vznikl přerodem v závěru prvního politického cyklu společnosti z „předstátu“. Hnacím motorem tohoto procesu byla, objektivně vzato, nutnost, subjektivně síla.

K tomu, aby člověk dokázal naplňovat své potřeby, plodit nové generace, chránit život svůj a nejbližších, doplňovat zásoby, udržovat vlastní existenci, neměl jinou možnost než se spojovat s dalšími jedinci a vytvářet společenství. V tom spočívala prvotní nutnost. Prvotní síla nutná k prosazení respektu byla nepochybně silou paží či klacku. Čím větší celek však bylo třeba organizovat, tím více začaly převažovat jiné schopnosti, které siláky mdlejšího rozumu odsouvaly do méně výhodných pozic.

Zatímco prvotní primitivní charakter nutnosti a síly byl překonán, nutnost a síla jako rozhodující faktory zůstaly, ba jejich význam trvale narůstá. Vrcholným projevem je politická nutnost a politická síla. Protože se však i ten nejsilnější subjekt musí pohybovat v kooperativním prostředí, nemá-li vyčerpávající společenskou moc nést jen na svých bedrech, nenachází jinou cestu než uzavřít dohodu.

Smluvní strany

Tato smlouva ovšem není kontraktem rovných, nýbrž vynuceným paktem nerovných. Nelze si tedy jako její základní rys představovat projekci principu rovnosti, neboť ten je z podstaty vyloučen. První smluvní stranou je politická pozice (držitel moci), druhou politická opozice. Základem takto pojímané společenské smlouvy je vždy diktát poziční moci korigovaný odporem opozice.

Dnes se brodíme tekutými písky moderní společnosti, které neoznačují jen relativismus postpravdového světa, ale přinášejí i efekt písečné bouře – oslepují. Plazíme se informačním chaosem a entropií nekonečných televizních seriálů, zpravodajských pořadů, které postrádají zprávy, zato mají jako otvírák reportáž, že si bába Dymáková koupila už třetí sadu nerezového nádobí a přišel na ni exekutor.

Místo vědění nastupuje víra, nikoli však v ušlechtilé ideály pravdy, spravedlnosti, rovnosti, svobody, rozumu a citu, nýbrž v postideály. Jako by v Braunově lapidáriu na Kuksu někdo zaměnil popisky soch Ctností a Neřestí. Pravdou přestává být, co odpovídá realitě, a stává se jí to, co za pravdu prohlásí vítěz – třeba na perutích bombardérů při humanitárních náletech. Spravedlnost se školí v žonglérství a klade si otázky, zda lump má dostatečná práva proti poctivému občanu.

Rovnost stojí vysmívaná v koutě se svou naivní představou, že podobenství o posledních, kteří se stanou prvními, nemělo vyjadřovat, že se schopní stanou outsidery. Svoboda je interpretována jako solipsistická anarchie, v níž hranice určená svobodou druhého nemá místo. Rozum se rozpouští v politické korektnosti, která – smyslu nemajíc – postrádá tlumočníky, zato plodí nekonečný proud zavilých kazatelů. A cit, masarykovský etický korektor racionality, je nahrazován kvótami sociálního inženýrství.

Ušlechtilé ideály, které tisíciletí umožňovaly lidstvu přijímat vynucený, ale přirozený pakt nerovných, jsou vytlačovány syntetickými postideály, jež společenskou smlouvu ohrožují.

Proměnlivost v čase a prostoru

Problém společenské smlouvy je mimořádně komplikovaný. Postrádá totiž nejen základní smluvní principy rovnosti, dobrovolnosti a smluvní autonomie, ale navíc neobsahuje ustanovení o ukončení dohodou stran či výpovědí. Není uzavřena na dobu určitou ani neurčitou. I v tomto směru je podobným institutem jako bůh, který není, ani nemůže být lidský, což však neznamená, že musí být nelidský.

Nelze si představovat, že každý uzavírá svou společenskou smlouvu sám za sebe, natož jako spotřebitel, jemuž soud nebo normotvůrce, až se to bude hodit, odpustí závazky, protože byly zapsány příliš drobným písmem, a my jsme si při podpisu zapomněli brýle. Tak jednoduché to není. Jde, jak už jsem poznamenal, o vynucenou dohodu nerovných, danou politickou vůlí mocenské pozice a relevantní korekční silou opozice.

Každý je součástí jedné či druhé entity. Z tohoto vztahu se nelze vymanit, leda by zanikla organizovaná společnost a lidstvo se – v optimističtějším případě – vrátilo do předstátního stadia, nebo se – v případě horším – rozplynulo v nicotu jako stáda mamutů, případně se vyvoleným podařilo hawkingovsky „frnknout do vesmíru“.

Tato vize se zdá fatalistická, ale je pragmatická. Má-li společenská smlouva zajišťovat, aby lidský rod nezahynul v chaosu a anarchii, dodržována být musí. Respekt k ní ovšem nelze donekonečna vynucovat státem. Stejně jako je společenská smlouva přirozeným plodem hraničení, je i respekt k ní přirozeným společenským instinktem.

Důležité také je, že přirozená povaha společenské smlouvy umožňuje, ba přímo vyžaduje její vnitřní dynamičnost, proměnlivost v čase a prostoru. Ta je dána organickou proměnlivostí subjektů společenské smlouvy i jejího obsahu.

Široká škála možností

Společenskou smlouvu tedy nelze vnímat jako banální smlouvu soukromého práva. Obsah „ustanovení“ společenské smlouvy, který je určován politicky relevantními zájmy a názory politické (mocenské) pozice a opozice, se mění stejně jako jejich povaha a složení.

Je-li například přirozeným zájmem mocenské pozice v daném stadiu vývoje společnosti vlastnit co nejvíce zemědělsky využitelné půdy, jde v příslušném „ustanovení“ společenské smlouvy o dohodu podmínek, za nichž lze toto pozemkové vlastnictví ochránit a zaměstnat přitom maximum těch, kteří budou půdu obdělávat. Součástí tohoto vymezení, jehož úspěšnost závisí na výsledku střetu zájmu pozemkových vlastníků a nevlastníků, je stanovení formy přímusu uplatňovaného vůči pracujícím na polích.

Dějiny ukazují širokou škálu možností – v některých politických cyklech (a zdaleka nejen v dávné minulosti) mocenská pozice preferuje otrockou formu práce opřenou o hůl v ruce dozorce, v jiných vítězí metody tržní, Evropská unie předvádí jako možnost mlácení prázdné slámy cepy diskriminačních zemědělských kvót.

Na určitou dobu sjednaná „ustanovení“ společenské smlouvy tedy lze a zároveň je nutné průběžně modifikovat, vždy však musejí odpovídat přirozeným principům tohoto jedinečného a trvalého institutu organizovaného lidstva. To není umělý zákon, ale objektivní zákonitost.

Extrémní střet

Nastane-li konflikt časově a obsahově omezeného „ustanovení“ s přirozeným principem, následuje kratší či delší proces, v němž se „ustanovení“ musí přizpůsobit principu. Typickým příkladem je prohibice. Její podstatou je vytvoření umělého problému a poté násilné prosazení jeho řešení v rozporu s přirozenými poměry.

Mocenská pozice zde absurdně neprosazuje svůj skutečný zájem, nýbrž – z důvodů mocenské svévole, falešných představ o možnosti zatlačení opozice zdánlivými ústupky nebo z upřímného nepochopení situace – pouze uskutečňuje heslo „teď vám ukážu, kdo je tu pánem!“

Každá prohibice má dobrý konec a dva špatné důsledky. Dobrý konec v tom, že je dříve či později odsouzena k zániku; špatným důsledkem pro mocenskou pozici je její oslabení, špatným důsledkem pro celou společnost jsou mnohdy nevratné škody, jež prohibice způsobí.

Vypjatým konfliktem společenské smlouvy je extrémní individuální či kolektivní střet – usmrcení jiného, válka, teror. Problém je v tom, že taková jednání sice na první pohled zatracujeme, ale ve skutečnosti je vnímáme názorově. Atentát na tyrana posuzujeme pozitivně.

Některým válkám přisuzujeme přívlastek „spravedlivá“. To, co část světa odsuzuje jako teror, jiná slaví. S racionalitou, morálkou a spravedlností souzní pouze situace, kdy má člověk vlastní, dobrovolně a přirozeně utvořený názor v souladu se společenskou smlouvou.

Otázka relevantního interpreta

Věc ovšem komplikuje, že nemluvíme jen o názoru jedince, nýbrž hledáme názor většinový. Jak vzniká? Jde o eukleidovsky zjištěnou většinu? Nebo musíme hledat medián, „centrální“ hodnotu? Teorie statistiky upozorňuje, že medián má smysl definovat jen pro jednoduché, jednorozměrné reálné veličiny. Jsme tedy schopní v daném okamžiku stanovit, jaký je například medián výšky pětiletých dětí narozených v daném období.

Jenže s názory je to mnohem komplikovanější. Názor si obtížně poznamenáte čárkou na rámu dveří do kuchyně, i když to mnozí nerozlišují. Výsledkem potom je například fatálně chybný odhad, jak se zachovají voliči. Je většinový názor totéž, co veřejné mínění?

Odpověď nutno hledat v úvaze, zda většinový názor reprezentuje součet převažujících identických či velmi podobných názorů teoreticky izolovaných jednotlivců, nebo se tvoří mnohovrstevnatou názorovou škálou, v níž silněji zaznívají hlasy zájmových skupin, odborníků, médií, konzultantů, poradců, aktivistů, lobbistů či dokonce (přímo a cíleně) politických sil.

Zda se reprezentace politické pozice a politické opozice dělí o vyhrazený prostor k vyjádření názoru stejnou, či rozdílnou měrou. Jinými slovy – jestli se veřejné mínění formuje podle toho, co se říká, nebo spíš podle toho, kdo to říká. Veřejné mínění není jen souhrnem názorů příslušníků veřejnosti, nýbrž subjektivní interpretací představ, které relevantní interpret považuje za reprezentativní. Nezáleží na názorech příslušníků společnosti, ale na tom, které z nich relevantní interpret jako reprezentativní vybere.

Souhrn hodnotících postojů

Italský filozof Umberto Eco (1932–2016) ve svém komentáři v roce 2011 napsal: „Naše děti či vnuci nikdy neviděli vepře, krávu, slepici (ostatně už před 30 lety z jednoho amerického průzkumu vyplynulo, že většina dětí v New Yorku věří, že mléko, které znají jen zabalené ze supermarketu, je stejně umělý výrobek jako Coca Cola). Nové lidské bytosti už nejsou zvyklé žít v přírodě a znají jen město…

Vyrostly ve světě médií řízených dospělými, kteří zredukovali trvání obrazu na sedm vteřin a čas k odpovědi na otázky na 15 vteřin. Žijí v prostoru mimo realitu, kde už mezi blízkostí či vzdáleností není žádný rozdíl.“

Jak může vypadat veřejné mínění ve vztahu k objektivní realitě, jsou-li jeho interpreti zasaženi natolik obrovským zakřivením zrcadel, do nichž nahlížejí stále více zejména proto, že o reálném světě nemají ani potuchy? Většinový názor v mnoha ohledech následuje veřejné mínění. Není to však „slepá poslušnost“, neboť většinový názor je souborem statisticky převažujících stejných nebo podobných názorů jednotlivců.

To, co by mělo být jako většinový názor chápáno, tedy není „kolektivním dílem“, nýbrž souhrnem hodnotících postojů členů společnosti. Vazba těchto názorů k veřejnému mínění je silná, tím silnější, čím razantnější jsou politické, ideologické, náboženské, právní a další tlaky ve společnosti, zároveň je však korigována individualitou každého jednotlivce – nositele názoru.

Vůle všech a obecná vůle

Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) vychází z představy, že „obecná vůle je vždy správná a směřuje k obecnému užitku, ale nevyplývá z toho, že uvažování lidu je vždy stejně správné. Chceme vždy své blaho, ale vždy je nevidíme; nikdy se lid nepodplatí, ale často se klame, a jen tehdy se zdá, že chce to, co je špatné. Je často veliký rozdíl mezi vůlí všech a vůlí obecnou; obecná vůle přihlíží jen k zájmu společnému; vůle všech přihlíží k zájmu soukromému a je jen souhrnem jednotlivých vůlí.

Ale odečtěme od těchto vůlí plus a minus, které se vzájemně ruší, a zůstane jako úhrn rozdílů vůle obecná. Soulad všech zájmů se tvoří protikladem k zájmu každého jednotlivce. Kdyby nebylo rozličných zájmů, sotva by se pociťoval zájem společný, který by se nikdy nesetkával s překážkami; vše by šlo samo sebou a politika by přestala být uměním.“

Racionalista Rousseau, velký mistr učení o společenské smlouvě, mimoděk odkrývá její významnou slabinu – střet veřejného a individuálního zájmu, relevantní politické vůle na straně jedné a soukromého názoru jednotlivce na druhé. Antický dramatik Publius Terentius Afer (185–159 před naším letopočtem) lakonicky mínil, že počet názorů se zhruba rovná počtu lidí. Vyslovujeme názory a navíc je i měníme. V zásadě na tom není nic špatného.

Slavný pediatr Josef Švejcar (1897–1997) mi řekl, že názorově byl celý život na cestě, nikoliv na místě. Proslavil se tvrdým marketingem náhrady mateřského mléka a v bídě po druhé světové válce vypracoval systém umělé výživy kojenců. O pár let později, když se výživa matek zlepšila, názor změnil a začal propagovat návrat k přirozenému kojení. Jen hlupák nemění názory, i když se to u nás dnes prakticky nesmí říkat.

Neutrální prostředí

Představme si, že většinová politická vůle určitým způsobem organizuje základní obecnou vůli a provádí správu věcí veřejných, vyjádřenou politicky relevantními subjekty, tedy politickou pozicí korigovanou politickou opozicí. Rousseau upozorňuje, že obecná vůle nemusí být vůlí všech, nemusí být (a v demokracii ani nebývá) jednomyslná. Podotýká však, že je nutné započítat všechny názory „pro“ i „proti“, neboť vylučování některých z nich porušuje princip všeobecnosti.

To se denně děje v naší adorované postpravdové liberální demokracii. Technicky vzato, nejde o neřešitelný problém a společnost mu dávno přišla na kloub, když vymyslela demokratické politické hlasovací mechanismy. Tento způsob řešení dokonce umožňuje vytvořit zdánlivě neutrální prostředí, neboť nepřipouští k volebnímu aktu pouze politickou pozici, ale všechny příslušníky společnosti, kteří splňují normativně stanovené podmínky. To samo o sobě je klíčová podmínka demokratičnosti státu.

Demokracie je v tomto smyslu vždy více či méně omezená, protože z různých důvodů vnitropolitických (například volební právo mají pouze svobodní členové obyvatelstva), mezinárodněpolitických (například volební právo přísluší pouze takzvanému státnímu obyvatelstvu, nikoliv cizincům), ekonomických (například volební právo je spjato s majetkovým nebo daňovým cenzem), v užším smyslu právních (například existují osoby, jimž je odebráno volební právo jako součást sankce za protiprávní jednání), věkových (dolní hranice pro aktivní a pasivní volební právo) a dalších považuje daná společnost v konkrétním stadiu politického cyklu za potřebné stanovit okruh těch, jejichž názory jsou brány v úvahu při tvorbě relevantní politické vůle. Nelze tedy zaměňovat většinový názor a rozhodující politickou vůli.

Trest smrti

Přijmeme-li tuto představu, zdá se, že mechanismus je provozuschopný. Metodologicky ano. Oddělíme názory členů společnosti, kteří názor relevantně vyslovit nemohou, oprávněné voliče vyzveme k zaujmutí názoru k dané otázce veřejného zájmu (což, zjednodušeně řečeno, může být otázka věcná, jde-li o akt demokracie přímé, nebo i procedurální, jde-li o demokracii zastupitelskou), stanovíme způsob, formu, místo a čas k vyjádření názoru, sečteme hlasy a získáme výsledek.

Všimněme si ale na zprofanovaném příkladu, nakolik diametrálně se liší nastolený právní stav od veřejného mínění a většinového názoru. Přibližně dvě třetiny populace tohoto státu s poměrně stabilizovanou demokratickou formou dlouhodobě zastávají názor, že by trest smrti měl být součástí právního pořádku. Jde tedy o názor většinový. Uznáme-li shodu veřejného mínění a většinového názoru, je situace jasná.

Politická moc však prosadila zrušení tohoto trestu, tedy postupovala v rozporu s většinovým názorem, a postupně připojila další pojistku ve formě akceptace mezinárodních závazků, které znovupřijetí trestu smrti nedovolují. Lze konstatovat, že zejména v evropských státech převažuje politická vůle zabraňující zavedení tohoto absolutního trestu.

S notnou dávkou spekulativnosti lze říct, že kdyby dnes lid této země rozhodoval, zda má být trest smrti součástí právního pořádku, asi by byl pro. Jenže lid jako nositel většinového názoru nerozhoduje, rozhoduje relevantní politická vůle.

Nezájem drtivé většiny

Pravda je prostá – čím větší je relevance politické vůle většiny, tím vyššího stupně demokracie dosahuje a tím lépe jsou naplňovány principy společenské smlouvy. Přitom je však nutné pečlivě a v každém vývojovém stadiu politického cyklu společnosti sledovat, v čem spočívá demokratický deficit.

Za prvé, společnost není schopná normativně definovat veřejný zájem, neboť není vysledovatelný jako většinový názor. Rousseau v této souvislosti odkazuje na politiku, která by v opačném případě „přestala být uměním“ – kdyby nebylo rozdílných zájmů, neexistoval by ani věčný boj o moc. Muselo by nastat absolutně a nekonečně statické období lidstva, byl by vyloučen pokrok i regres, společenské poměry by se v „ideálním gardu“ musely zakonzervovat, což je vyloučené.

Za druhé, nikdy nelze docílit stavu, kdy každý člen společnosti bude v otázkách veřejného zájmu nositelem vlastního názoru. Drtivá část lidstva se totiž naprosto převažujícím okruhem veřejných zájmů nezabývá, a to jak z důvodů subjektivních, tak především objektivních.

Někdy se v této souvislosti hovoří o mlčící většině. Člověk odkázaný na život v primitivních podmínkách a řešící základní existenční problémy může jen omezeně věnovat (či vůbec nevěnuje) energii veřejným zájmům společnosti organizované ve státu, byť by byl jeho příslušníkem.

Zde je i jeden z podstatných důvodů pohybu milionů lidí, kteří jsou právě na pochodu naší planetou. Sotva lze předpokládat, že tato část mlčící většiny, která se objektivně nachází mimo demokratický prostor (i když třeba formálně patří k obyvatelstvu zemí, jež se z hlediska formy řadí k demokraciím), bude schopna uvědomělého podílu na rozhodování o veřejném zájmu, dokud zůstane pod okovanou botou enormní chudoby, vysílena, opuštěna a ponechána svému osudu.

Demokracie, právo a politika

Prakticky jediným způsobem, jak se může – více méně instinktivně – z tohoto postavení vymanit, je dát se na pochod. Pokud se z tohoto instinktivního pohybu jednotlivců a skupin za „lepším“ světem stane masivní stěhování národů, což je etapa, na jejímž počátku se nacházíme, přesouvá se tato část mlčící většiny lidstva do polohy dějetvorné.

Oproti tomu člen vyspělé společnosti, který o své vůli zachovává politicky mlčenlivou pozici, se z demokratického prostoru vyděluje. Problém tkví v tom, že postpravdová společnost vedle naprosto správné solidarity s těmi, kdo jsou vyděleni z demokratického rozhodování objektivními podmínkami, uměle vrací na scénu ty, kteří se z něj dobrovolně vyčleňují. S tím se daleko dospět nedá.

Za třetí, žádná společnost dosud nebyla schopná vytvořit alespoň relativně objektivizovaný institucionální mechanismus pro koncentraci a kategorizaci názorů svých členů na veřejný zájem s výjimkou voleb a jiných organizovaných forem hlasování. Přímo hrozivým problémem v této souvislosti je státní přímus, který by zajistil absolutní zákaz spojovat s jakýmkoliv projeveným názorem tohoto typu jakoukoliv sankci.

Nejde přitom o nedostatek státního přímusu, nýbrž o jeho nadužívání či dokonce zneužívání. Vládne kriminalizace. Ale demokracii nelze budovat tak, že brány politiky budou otevřeny těžkotonážním bitevním prostředkům práva, jak je bohužel stále zřetelnější tendencí v dnešním světě. Právo musí být odkázáno k použití pouze tam, kde je (politické) jednání s ním v rozporu. Jakmile je uplatňováno (ve vztahu k politice) účelově, lze se nadít nejhorších následků.

Státní moc

Za čtvrté, neexistuje dobré procedurální řečiště, jímž budou zjištěné názory závazně přenášeny do příslušných struktur státní moci. Technicky vzato, kanalizace existuje, ale narůstající spleť potrubí, jímž pulsují každým okamžikem miliardy sdělení, signalizuje nemožnost dokonalého fungování.

Náklonnost postpravdové společnosti k přesnosti připomíná zednickou zásadu: „centimetr žádná míra“. Jenže když se o centimetr netrefíte se zdí, pořád máte zeď (a prakticky nikdo to nepozná). Když se o milimetr netrefíte do pravdy, máte nepravdu (což ovšem také zpravidla nikdo nepozná).

Za páté, státní moc je natolik odtržena od společnosti, že ji nelze plně zavázat, aby se řídila většinovým názorem. Podrobuje se názoru politické pozice, který je korigován silou politické opozice. Míra relevance obecné politické vůle většiny nemá proto význam absolutní (mnohdy se této hodnotě ani nepřibližuje), nýbrž pouze relativní. Jak bylo řečeno, každý institut, který se nazývá smlouvou, by měl obsahovat souhlasné projevy vůle smluvních stran. Jak to učinit, když poznání obecné vůle je natolik složité?

To, co označujeme za společenskou smlouvu, je evidentně vynuceným paktem nerovných. Navzdory tomu ji nelze vypovědět ani zrušit, ale jen organicky proměňovat. Zároveň však musí zůstat stále toutéž smlouvou. Žádná jiná neexistuje. Výpověď by znamenala zánik státu, organizované lidské společnosti.