Lidovky.cz

Dějiny zacházení s psychicky nemocnými varují

  9:43
Dezintegrace není opakem integrace, neboť do hry vstupuje tvůrčí sklon organismu k nastolení porušené rovnováhy, jež způsobuje, že chorobná osobnost není jen kopií její starší verze, ale je originální. Kromě dimenze vývoje proto psychoanalýza musí brát v úvahu i individuální historii se všemi jejími traumaty a obrannými mechanismy.

Šílenství ve 4000 m.n.m. - Karakol foto: IbaDvaja

Teoretičtí fyzici už nějakou dobu řeší problém. Nedaří se jim spojit kvantovou mechaniku a obecnou relativitu do jednotného modelu. Předpovědi obou disciplín se skvěle shodují s experimentálními pozorováními. Ale nedaří se formulovat konzistentní kvantovou teorii zahrnující všechny síly, včetně gravitace. Velmi podobný problém neslučitelnosti makrosvěta a mikrosvěta přitom řešily po druhé světové válce také humanitní vědy.

Takzvaná Frankfurtská škola v Německu proto usilovala o spojení psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856–1939) a historického materialismu Karla Marxe (1818–1883) do ucelené teorie freudo-marxismu. Ve Francii se pak především filozof Jean-Paul Sartre (1905–1980) snažil teoreticky rozpracovat velmi podobnou tezi, že „existencialismus je marxismus“. Jenže když Sartre v roce 1960 vydal svou Critique de la raison dialectique (Kritiku dialektického rozumu), která očekávanou syntézu mikrosvěta a makrosvěta přinesla, velký rozruch už nevyvolala.

Kritické reportáže z poválečného Sovětského svazu a potlačené povstání v Maďarsku v roce 1956 způsobily, že marxismus už tolik západní intelektuály nevábil. A vědy o člověku se z ničeho nic ocitly pod palbou tehdy 35letého historika věd Michela Foucaulta (1926–1984), který vydal v roce 1961 knihu Dějiny šílenství v době osvícenství.

Exkomunikace nerozumu

Její temný titul skrýval ještě temnější a mrazivější tezi, že osvícenský rozum se ustavil na základě toho, že vyloučil, internoval a umlčel ve všeobecných špitálech všechny formy nerozumu, tedy šílence, zhýralce, marnotratníky, pobudy, žebráky, sebevrahy, libertiny, veneriky, sodomity a homosexuály. Veden snahou nalézt pravdu člověka v tom, co ho spojuje se šílencem, obvinil Foucault karteziánský rozum z nelidské krutosti. Základní jistota celého osvícenského projektu moderny se tím zachvěla v základech a otázka jednotné racionální teorie se náhle jevila jako ten nejmenší problém.

Foucaultovy Dějiny šílenství ukázaly, že konstitutivní je gesto oddělení šílenství, a nikoli věda, která se ustavila v klidu nastoleném po oddělení. Nerozum se stal předmětem psychiatrického poznání, až když se stal předmětem exkomunikace.

Foucaultovy Dějiny šílenství totiž ukázaly, že konstitutivní je gesto oddělení šílenství, a nikoli věda, která se ustavila v klidu nastoleném po oddělení. Nerozum se stal předmětem psychiatrického poznání, až když se stal předmětem exkomunikace. O prvních psychiatrech, Philippu Pinelovi (1745–1826) ve Francii a Williamu Tukeovi (1732–1822) v USA se vypráví osvícenský mýtus, že bláznům sejmuli řetězy, vytvořili pro ně útulky a ze šílenství udělali duševní nemoc. Jenže už své pacienty našli internované a nechali je tam.

Do útulků navíc nezanesli vědu, ale disciplínu a velmi přísnou morálku, kdy léčebné procedury pojímali hlavně jako trest a cestou k uzdravení bylo, že si šílenec uvědomí svoji vinu. Foucaultova práce nepoznamenala jen celkovou intelektuální atmosféru, ale měla zásadní dopad i na psychiatrický obor – vyšla jen dvanáct let poté, co byl Nobelovou cenou za lékařství a fyziologii ověnčen portugalský neurolog António Egas Moniz (1874–1955).

Význačné ocenění přitom získal za metodu prefrontální lobotomie. S ní začal ve třicátých letech, první operace spočívaly v navrtání otvorů do lebeční kosti, jimiž se do čelních mozkových laloků vstřikoval alkohol, který ničil mozkovou tkáň. Až později se začal využívat malý nůž, kterým se části mozkových laloků odřezávaly.

Zpět do domovů

List Washington Evening Star v té době své čtenáře informoval, že lobotomie je „pravděpodobně jedním z největších chirurgických objevů této generace… Zdá se neuvěřitelné, že nezvladatelné utrpení lze vrtákem a nožem proměnit v obyčejnou rezignaci.“ Lobotomie se rozšířila nejvíce v USA, kde se jejím apoštolem stal neurolog Walter Freeman (1895–1972). Aby mohl operovat co nejvíce pacientů, začal praktikovat takzvanou transorbitální lobotomii. Pacientovi pod oční víčko zavedl sekáček na led, s pomocí gumové palice prorazil oční důlek, a pronikl tak k čelním lalokům, kde oddělil mozkovou tkáň.

Za odpoledne dokázal odoperovat tucet pacientů. Mezi nimi byla třeba i sestra budoucího amerického prezidenta Johna Kennedyho (1917–1963). Šlo totiž o trochu bujaré děvče. Od puberty ji provázely skandály, které si ambiciózní a mocná rodina nemohla dovolit. Jenže operace dopadla tragicky. Z usměvavé a prostořeké Rosemary (1918–2005), která ráda hrála tenis, udělala nemohoucí trosku na mentální úrovni dvouletého dítěte.

Díky Foucaultovi i Formanovi se lobotomie a elektrošoky staly opovrhovanými metodami léčby šílenství a proměnil se i vztah civilizovaného světa k internaci bláznů. Chodby psychiatrických nemocnic se na Západě vylidnily, péče o duševně nemocné pacienty se přesunula zpátky do jejich domovů. Tato reforma nyní se značným zpožděním přichází i do Česka.

Nezapomínejme, že až v roce 1962 vyjde román Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, o desetiletí později zpopularizovaný režisérem Milošem Formanem ve snímku Přelet nad kukaččím hnízdem. V něm je Jack Nicholson jako Randle P. McMurphy trestán za narušování chodu blázince elektrošoky a nakonec podstoupí lobotomii, která ho má především donutit k poslušnosti. Až pak se veřejné mínění obrátí proti psychiatrické zvůli.

Díky Foucaultovi i Formanovi se lobotomie a elektrošoky staly opovrhovanými metodami léčby šílenství a proměnil se i vztah civilizovaného světa k internaci bláznů. Chodby psychiatrických nemocnic se na Západě vylidnily, péče o duševně nemocné pacienty se přesunula zpátky do jejich domovů. Tato reforma nyní se značným zpožděním přichází i do Česka. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že situace v Česku stále připomíná kontext, ve kterém Foucaultova kniha vznikla.

Potvrzují to i letos zveřejněné osobní příběhy lidí z pavilonu 27 pro neklidné pacienty Psychiatrické nemocnice Bohnice, takzvaného Neklidu. Popisují v nich stále rozšířené praktiky, jako je předávkování léky, přivazování k posteli, nedobrovolné elektrošoky, pobyty na samotce, fyzické i sexuální zneužívání. Výsledkem je pak spíše potlačení psychické nemoci než její léčba.

Rovina významů

Jak jsme již řekli, reforma má především přinést, že se péče o nemocné přesune z léčeben do jejich domovů. Na základě zkušeností ze západních zemí už ale zároveň tušíme výsledek, který nejspíše přinese. Líčí nám jej jiná kniha, Šílenství a civilizace. Kulturní historie duševních chorob od bible po Freuda a od blázince k moderní medicíně.

Přední americký historik psychiatrie Andrew Scull v ní sleduje dějiny šílenství nejen hlouběji do historie než Foucault, ale zejména i blíže do současnosti. Vydal ji až v roce 2015, česky vyšla letos. Její poslední kapitola Psychiatrická revoluce? zahrnuje události, které se odehrály od šedesátých let do současnosti. Minulé století nejprve přineslo rozkvět psychoanalýzy, podle níž má absurdita chorobného světa v sobě logiku, kterou musíme umět vyčíst.

Velká většina psychiatrických souputníků zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda ještě považovala nepříčetnost, poruchy vnímání a nezvladatelné emoce za pouhé symptomy porušení mozku, kterým není třeba věnovat pozornost. Právě Freud a jeho následníci však ukázali, že mají svůj význam a že se s nimi musí také zacházet na rovině významu. Odhalovaly totiž, co se psýcha s nesmírnou energií snažila pohřbít v nevědomí. Jenže psychoanalytická terapie nedosahovala výsledků, jež bylo možné očekávat.

Velká většina psychiatrických souputníků zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda ještě považovala nepříčetnost, poruchy vnímání a nezvladatelné emoce za pouhé symptomy porušení mozku, kterým není třeba věnovat pozornost. Právě Freud a jeho následníci však ukázali, že mají svůj význam a že se s nimi musí také zacházet na rovině významu. Odhalovaly totiž, co se psýcha s nesmírnou energií snažila pohřbít v nevědomí. Jenže psychoanalytická terapie nedosahovala výsledků, jež bylo možné očekávat.

Mimo jiné i proto, že patologická regrese není jen obyčejným návratem k dřívější osobnosti primitiva anebo dítěte. Dezintegracenení opakem integrace, protože do hry vstupuje tvůrčí tendence organismu k nastolení porušené rovnováhy, jež způsobuje, že chorobná osobnost není jen kopií starší verze osobnosti, ale je ve všech ohledech originální. Kromě dimenze vývoje proto psychoanalýza musí brát v úvahu i individuální historii se všemi jejími traumaty a obrannými mechanismy. Tím se terapie stává velmi obtížnou a časově i finančně náročnou, přičemž státy nemají pochopení, že by ji měly také platit.

Značný úspěch zaznamenala psychofarmaka. Antipsychotika a antidepresiva se dnes pravidelně řadí k nejvýdělečnějším lékům na světě. Vždyť právě ony se staly ústředním momentem expanze a zisků farmaceutického průmyslu. A to nikoli proto, že by se objevil nějaký lék na duševní nemoc, právě naopak. Většina těchto léků je nanejvýš paliativních, nikoli léčících. Pro byznys jsou totiž ideální nemoci, které lze zklidnit, ale nikoli vyléčit. „Chronický stav je chronicky výnosný,“ poznamenává ve své knize jízlivě Scull.

Nástup psychofarmak

Revoluci způsobila už první generace antipsychotik v padesátých letech. Zatímco psychochirurgie poškodila pověst psychiatrie stejně jako propagace eugeniky psychiatry za druhé světové války, díky předepisování léků si zase mohli psychiatři začít nárokovat kulturní autoritu, která patří na Západě medicíně, přestože Thorazine (V Evropě Largactil) léčil přinejlepším jen psychiatrické symptomy, nikoli nemoc samotnou. Později se navíc ukázalo, že první generace antipsychotik, která se dosud používají, má často silné a mrzačící účinky.

Velkou část dlouhodobě léčených pacientů totiž časem postihne „tardivní dyskineze“ neboli pozdní porucha motoriky. Projevuje se pohyby úst a mlaskáním, kolébáním a neovladatelným hýbáním končetin. Jen o něco později než antipsychotika se na trhu objevila antidepresiva, jejichž příchod na scénu vyprovokoval natolik masivní nárůst pacientů s touto diagnózou, že se z ní stalo něco jako psychiatrická rýma.

Nástup psychofarmak koreloval s vylidněním psychiatrických nemocnic. Zda tuto proměnu zvládne i Česko, o tom lze pochybovat. Stačí se podívat, jak se ve zdravotnictví stále sypou peníze do nemocnic, zatímco domácí péče je popelkou. Předpoklad, že komunitní péče nebude také stát v koutě, vyžaduje hodně optimismu. Bude to především větší zátěž pro rodiny a znamenat opět návrat duševně nemocných do věznic, kam byli masově zavíráni už na začátku osvícenství.

Přišla i antipsychotika druhé generace, která pomalu pronikají i na český trh. Jenže i ta už redakce renomovaného medicínského časopisu Lancet stihla označit před deseti lety za falešný objev: „Jako skupina léků nejsou účinnější, nezlepší specifické symptomy, jejich vedlejší účinky se nijak zvlášť neodlišují od těch, jaké mají antipsychotika první generace, a nejsou ani méně nákladné.“

Nástup psychofarmak koreloval s vylidněním psychiatrických nemocnic. Zda tuto proměnu zvládne i Česko, o tom lze pochybovat. Stačí se podívat, jak se ve zdravotnictví stále sypou peníze do nemocnic, zatímco domácí péče je popelkou. Předpoklad, že komunitní péče nebude také stát v koutě, vyžaduje hodně optimismu. Bude to především větší zátěž pro rodiny a znamenat opět návrat duševně nemocných do věznic, kam byli masově zavíráni už na začátku osvícenství. Vždyť v USA dle odhadů z roku 2006 splňuje každý čtvrtý vězeň „kritéria psychotické poruchy“.

Je tedy pochopitelné, že ani Scullova kniha, stejně jako ta Foucaultova, nekončí na veselou notu. V jejím epilogu totiž čteme toto pochmurné prohlášení: „Bez ohledu na moderní psychiatrii a její elixíry prozrazuje střízlivý pohled na vážná duševní onemocnění v 21. století, že ti, kdo jimi trpí, nejenže v průměru umírají v mladším věku než my ostatní (až o 25 let dříve), ale že i výskyt vážných nemocí a úmrtnost této části populace v posledních desetiletích akcelerují. Pokud jde o toto kritérium, jež je ze všech nejpodstatnější, může to vypadat, že směřujeme spíše zpět.“

Oslovil umělce, psychiatry podráždil

Foucaultova kniha Dějiny šílenství se nezrodila z akademických programů anebo věčných otázek filozofie. Proto také více rezonovala v nefilozofických kruzích než v akademické obci, říká v rozhovoru slovenský filozof Miroslav Marcelli.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste se s Michelem Foucaultem a jeho dílem seznámil?

MARCELLI: Měl jsem to štěstí, že jsem začátkem osmdesátých let poslouchal Foucaultovy přednášky na Collége de France. Měl v sobě velký magnetismus a uměl zaujmout, ale po konci každé přednášky jsem odcházel domů s takovým nutkavým pocitem polemizovat s ním.

LIDOVÉ NOVINY: Pak jste ho začal překládat, že?

MARCELLI: První překlad vyšel ještě za socialismu. Z mé strany to nebyl žádný heroický čin, spíše nakladatelství se vystavovalo riziku. Abych pravdu řekl, stále jsem tehdy měl noční můry, že by si někdo mohl všimnout, že jde o stejného Foucaulta, který se setkával s polským předákem Solidarity Lechem Wałęsou a podporoval ho. Naštěstí se to ale nestalo. Když pak kniha vyšla, dostával jsem dopisy od mnoha lidí, dokonce i z českých psychiatrických klinik. Někteří v tom viděli to, co tam ani nemohlo být, totiž že už se režim pomalu láme.

LIDOVÉ NOVINY: A později?

MARCELLI: Po roce 1989 byla Foucaultova reakce taková dvojaká, protože v první chvíli tehdejší společenský pohyb až s euforickým nasazením přijímal slogan svobody a pravdy, což je všechno, co Foucault zpochybňuje. Takže v první fázi šel Foucault trochu do ústraní. Ale to se pak změnilo a opět jsem byl, někdy mi to lichotilo, jindy otravovalo, až příliš asociovaný s Foucaultem. Takže jsem jednu dobu dokonce odmítal o Foucaultovi mluvit.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký význam měly ve své době jeho Dějiny šílenství?

MARCELLI: Ta kniha, když ji Foucault napsal, rezonovala víc v nefilozofických kruzích než v akademické obci. Ostatně nevznikla ani na univerzitě, což bylo ve prospěch toho textu. Rezonovala u lidí, jako byl kritik Roland Barthes, anebo u literátů a divadelníků. Není ani náhoda, že některé psychiatry podráždila. Dokonce se konala konference, kde se proti ní mnozí z nich ohradili. Je přitom ale třeba upozornit, že Foucault studoval psychologii, takže problém znal důkladně.

LIDOVÉ NOVINY: Proč oslovovala spíše umělce?

MARCELLI: To, že rezonovala mimo akademickou oblast, není náhoda, protože pozoruhodně korespondovala s díly, která tehdy vycházela. Třeba se slavnou divadelní hrou Petera Weisse, kterou potom Peter Brook inscenoval jako film Marat/Sade. Odehrává se v psychiatrické klinice, a když chcete nějakou vizualizaci či ztělesnění procesu, který Foucault popsal, podívejte se na některé jeho scény, zejména závěrečnou.

Protože tam se ukazuje, co je pořádek, který má psychiatrická klinika nastolit, co je proces normalizace, který se tam odehrává. Odpovědí je brutální výbuch násilí, anarchie, šílenství v nejčistším výrazu spojeném s násilím. Nebo připomeňme knihu Kena Keseye a pak slavný Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem. Foucaultova úvaha není ta, která by se zrodila z akademických programů, nebo věčných otázek ve filozofii.

LIDOVÉ NOVINY: Měl Foucault významné následovníky?

MARCELLI: Ve francouzské společnosti byla už od Voltaira velká tradice mistrů myšlení. Ve střední Evropě, v Česku ani na Slovensku, taková tradice není. Mistr myšlení je ten, kdo myslí, ale není spojený s nějakou institucí, nereprezentuje nějaké hnutí, pochopitelně ne politické, ale ani žádné jiné, vyjadřuje se k věcem veřejným a lidé ho poslouchají a jsou zvědaví na jeho názor, i když se mýlí. To je třeba Jean-Paul Sartre. To byl velký mistr myšlení, ale často se mýlil. Navzdory tomu lidé vždy chtěli vědět, co řekl. Foucault pak byl jedním z posledních mistrů myšlení, ne-li úplně poslední.

LIDOVÉ NOVINY: Napsal jste o něm knihu Michel Foucault alebo Stať se iným. Co pro vás stát se jiným znamená?

MARCELLI: Pro někoho to je banalita, pro jiného něco nepředstavitelného. Pro mě to byla především výzva problematizovat vlastní identitu. Nepřijímat ji jako něco samozřejmého, daného a fixovaného v základních dokumentech. Identitou teď nemyslím něco velmi hlubokého a duchovního, ale identitu, která je nám připsaná a která začíná jménem, příjmením pohlavím, adresou a národností.

LIDOVÉ NOVINY: Jak je důležité problematizovat vlastní identitu?

MARCELLI: Samozřejmě reakce permanentního zpochybňování identity byla podmíněná dobou, kdy to vznikalo. Tato otázka byla tehdy mnohem naléhavější než dnes, kdy nejsme nadšení, že jsou naše údaje zachycené v mnoha databázích, ale víceméně to přijímáme jako nevyhnutelnost. Ale tehdy někteří lidé odmítali přijmout identitu, která je svazuje, fixuje, a dokonce přišpendlí k jisté pozici ve společnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Lze si to nějak představit?

MARCELLI: Velmi rád v této souvislosti zmiňuji slavný film Bernarda Bertolucciho Poslední tango v Paříži, kde se setkávají dva lidé, muž a žena, velmi rychle mezi nimi dojde k sexuálnímu styku, který udržují, ale neznají svá jména. V jedné situaci se žena toho muže, kterého hrál nezapomenutelný Marlon Brando, zeptá, jak se jmenuje. A on odpoví: Žádná jména mezi námi, no names. A to je velmi symptomatické pro situaci, kdy vzniká permanentní zpochybňování vlastní identity.

V tom filmu je už i jistá nostalgie, určité vystřízlivění, skepse a beznaděj ohledně toho, že bychom mohli vlastní identitu sami vytvářet. Hlavní představitel má už za sebou revoluční angažmá, byl v Latinské Americe a teď žije znechucený, odsunutý a izolovaný. Ale toto v něm zůstalo, tento impetus. Ať už ho v nás inspiruje Foucault, nebo umění, pokládám to za jedno z poslání filozofie. Toto bychom měli v lidech probouzet.

LIDOVÉ NOVINY: Platí to i dnes?

MARCELLI: Dnešní doba není až tak citlivá na tyto věci. Přijímáme kamery, které nás sledují, vypisujeme skoro každý den nějaké formuláře, ať už na papíře, nebo na internetu. Zachovat si odstup, nebo aspoň odchylku či zrnko pochybností, jestli jsme to skutečně já, kdo je tady napsaný, anebo jestli mi zde nevnucují postavení, ke kterému mě zde chtějí přišpendlit. Mezi námi, taky sám vypisuji často tyto formuláře, ale zachovat si aspoň stín pochybností, znepokojení ve vztahu k vlastní identitě, to je jeden z filozofických úkolů.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.