Lidovky.cz

Dědictví Huga Cháveze: Jaký osud čeká „socialismus 21. století“?

USA

  16:05

Bude příští venezuelský prezident stejně horlivým stoupencem myšlenky jednotné Latinské Ameriky za cenu dalších finančních nákladů?

Hugo Chávez na oknech sídla státní ropné společnosti PDVSA v Caracasu v únoru 2012 poté, co podstoupil další operaci v boji s rakovinou. foto: © ReutersČeská pozice

Krátce potom, co venezuelský viceprezident Nicolás Maduro oznámil uprostřed skupiny předních představitelů politického života země, ale také reprezentantů armády Chávezovu smrt (dle oficiálních informací zemřel 5. března v 16.25 hodin venezuelského času), objevily se první hodnotící hlasy novinářů a politiků. Většinou soudili, a nepochybně měli pravdu, že Chávez nebyl běžným politikem – někteří jej pak hned řadili mezi tak výrazné osobnosti moderní Latinské Ameriky, jako byl Che Guevara či Fidel Castro. Byli a jsou tací, kteří tvrdí, že Chávez změnil Venezuelu a celou Latinskou Ameriku natolik, že se už nemohou vrátit k „předchávezovskému“ stavu.

Hovořili a psali hlavně o socialismu 21. století a „bolívarovské“ Americe. Sám Chávez přitom poněkud paradoxně ani pojmy socialismus 21. století ani bolívarovskou Ameriku jednoznačně nedefinoval, a zejména první z nich se v Chávezově slovníku objevil až potom, co se stal bývalý parašutistický plukovník a neúspěšný pučista z roku 1992 vítězem prezidentských voleb v roce 1998. K Simónu Bolívarovi se Chávez hlásil už mnohem dřív a konstrukci bolívarovské Ameriky věnoval také v posledních letech svého života větší pozornost než budování socialismu 21. století ve Venezuele či exportu této myšlenky do zemí Latinské Ameriky, které mu byly politicky nejblíže.

Sjednocená Amerika. Bez USA.

Bolívarovská Amerika byla Chávezovi především Amerikou bez USA, které považoval za zdroj všech problémů nejen v Latinské Americe, ale v celém světě, a hledal proti nim spojence stejně tak v Číně, jako v Íránu či Rusku. Na Chávezových ambicích v oblasti vyloučení Spojených států z jeho Ameriky nic neměnil fakt, že na první panamerický kongres svolaný z Bolívarova podnětu byli nakonec pozváni v roce 1826 do Panamy i zástupci Washingtonu. Chávez po celou dobu svojí vlády usiloval o vznik organizace, v níž by neměly USA místo a která by se stala prvním krokem k politickému a ekonomickému sjednocení kontinentu.

Společenství sice bylo ustaveno, výsledek jednání však připomínal zmar Bolívarových nadějí z panamského kongresu v roce 1826Prvním pokusem o konstituování takového uskupení byla ALBA (Alternativa Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América, neboli Bolívarovská alternativa pro lid naší Ameriky), protiváha Spojenými státy navrhovaného ALCA (Área del Libre Comercio de Américas). Zatímco Spojené státy proklamovaly jako hlavní cíl ALCA vytvoření zóny volného obchodu na celém kontinentě, hovořili při založení ALBA v Havaně v roce 2004 Fidel Castro a Hugo Chávez o nutnosti boje proti chudobě, sociální vyloučenosti a negramotnosti ve všech členských státech. Do roku 2009 však tvořilo ALBA pouze osm států, z velké části těch, které vázaly k Venezuele dodávky levné ropy, popřípadě přímo finanční dotace (Kuba, Nikaragua, Bolívie, Honduras a některé karibské ostrovní státy).

ALBA tak nemohla Chávezovi postačovat, a usiloval o přetvoření Paktu z Ria, volného diskusního „klubu“ států Latinské Ameriky a Karibské oblasti, v pevnou organizaci s jasnou strukturou, sídlem a reprezentací, náhradu Organizace amerických států bez USA a Kanady. Ustavující shromáždění CELAC (Comunidad de los Estados de América Latina y del Caribe) se konalo v roce 2011 v Caracasu a přímá vazba na Cháveze je patrná i z přesunu data konání schůzky kvůli Chávezově nemoci.

Společenství sice bylo ustaveno, výsledek jednání však připomínal zmar Bolívarových nadějí z panamského kongresu v roce 1826. Nejvěrnější Chávezovi stoupenci Evo Morales (prezident Bolívie), Daniel Ortega (prezident Nikaraguy) či Rafael Correa (prezident Ekvádoru) sice prohlašovali Společenství za projev odporu Latinské Ameriky vůči Spojeným státům a hovořili o jeho ustavení jako o završení likvidace Organizace amerických států, nejvýznamnější politici kontinentu však tento způsob vyjadřování nepřevzali a někteří z nich koncepci Cháveze a jeho spojenců výslovně odmítli.

Nebylo rozhodnuto ani o stálém sídle CELAC, jeho statutu či orgánech, nestalo se tak ani v Santiagu de Chile, kde se konalo další zasedání a nestane se tak s největší pravděpodobností ani na Kubě, kde se sejdou reprezentaci třiatřiceti latinskoamerických a karibských států v roce 2014.

Jak to bude dál s venezuelsku štědrostí?

Před pořádající zemí příštího summitu CELAC pak vyvstala Chávezovou smrtí vážná otázka. Budou Chávezovi nástupci ve Venezuele stejně štědří při poskytování přímé i nepřímé pomoci Kubě, jako byl Chávez? V méně hrozivé podobě pak musejí zvažovat tento problém v dalších zemích Latinské Ameriky, kde Chávezova Venezuela pomáhala vládám prostřednictvím cen ropných výrobků, které jim prodávala pod světovou cenou.

Bude příští venezuelský prezident stejně horlivým stoupencem myšlenky jednotné Latinské Ameriky za cenu dalších finančních nákladů v době, kdy Venezuela bude muset rozhodnout o pokračování sociálních programů placených petrodolary státní ropné společnosti, která nutně potřebuje finance na modernizaci?

Ropa těžce deformovala venezuelskou ekonomiku, nestalo se tak ovšem jen během čtrnácti let Chávezovy vlády, ale už dávno předtímSocialismus 21. století, byť se obsah tohoto pojmu v čase výrazně proměňoval a vlastně nebyl nikdy přesně vymezen, chápala většina venezuelské společnosti jako odstraňování sociálních rozdílů, zajištění přístupu ke vzdělání i zdravotní péči, to vše za cenu masivního zasahování státu do všech oblastí života obyvatel země. Znárodněním soukromých podniků, zahraničních i domácích, ne ovšem ropy, která byla znárodněna už v sedmdesátých letech 20. století, usiloval Chavézův stát nejen o získání prostředků na svůj provoz a pomoc spřáteleným zemím, ale také přímý vliv na podobu pracovních a sociálních podmínek zaměstnanců ve znárodněných podnicích.

Obrovské ropné bohatství Venezuely a stoupající potřeby státní pokladny se pak staly kombinací, která zvýšila závislost Venezuely na těžbě a prodeji ropy, již Chávez kritizoval ve své první prezidentské kampani v devadesátých letech. Pokud ovšem v té době představoval podíl ropy a ropných výrobků na vývozu země kolem osmdesáti procent, dnes je to minimálně o deset procent více a každý pokles cen ropy na světovém trhu představuje vážné ohrožení finanční rovnováhy Venezuely.

Ropa těžce deformovala venezuelskou ekonomiku, nestalo se tak ovšem jen během čtrnácti let Chávezovy vlády, ale už dávno předtím, byť se ovšem právě v prvním desetiletí nového tisíciletí problém dále prohloubil. Země, která byla v historii exportérem zemědělských produktů, je dnes silně závislá na dovozu potravin, jejichž cena a její regulace působila v posledních letech Chávezově administrativě řadu potíží, stejně jako zápas s inflací postihující hlavně ty vrstvy obyvatelstva, k jejichž ochraně se Chávez programově hlásil.

Alarmující zločinnost

Problém přirozeně nevyřešila nedávná třicetiprocentní devalvace, jejíž důsledky budou muset zase řešit Chávezovi následovníci, ať už ve volbách zvítězí Chávezem predestinovaný současný viceprezident Maduro, nebo předák opozice Henrique Capriles.

Capriles se přitom již před loňskými říjnovými volbami hlásil k některým bodům Chávezovy sociální politiky, přičemž ovšem požadoval její větší adresnost. Získával stoupence i v těch nejchudších čtvrtích velkých měst slibem zvrátit nepříznivý vývoj čísel udávajících zločinnost v zemi, která dosáhla v posledních letech alarmujících rozměrů, přiznávaných i představiteli Chávezova režimu. Počet násilných úmrtí dosáhl ve Venzeule téměř padesáti na sto tisíc obyvatel, což je víc než dvojnásobek Mexika druhé poloviny prvního desetiletí třetího tisíciletí v době války proti narkomafiím. V samotném Caracasu pak dosáhl počet násilných smrtí na sto tisíc obyvatel více než 250, což je jedno z nejhorších čísel v celém světě.

Chávezův socialismus 21. století tak nepřinesl pouze snížení počtu lidí žijících ve Venezuele pod hranicí chudoby, zlepšení přístupu ke zdravotním zařízením a ke vzdělání, ale také narůstání problémů – zejména ekonomických a sociálních, jejich řešení zanechal Chávez svým nástupcům.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.