Sympatický a charismatický šedesátník s moderními stylovými brýlemi si jen pomalu zvyká na své nové působiště. „Skoro dva měsíce mi trvalo, než jsem si pročetl všechny spisy, které mi na začátek přistály na stole,“ popisuje krušné začátky na Ústavním soudu (ÚS) jeho čerstvá posila David Uhlíř.
Soudcovská kariéra tohoto známého pražského advokáta by ale pravděpodobně nezačala, kdyby Senát loni v květnu neodmítl návrh na znovujmenování Jiřího Nykodýma ústavním soudcem. Respektovaný advokát a civilista totiž doplatil na jediné své hlasování v plénu – podpořil církevní restituce, což mu levicoví senátoři neodpustili.
Až dosud pocházeli nominanti prezidenta Miloše Zemana takřka výhradně z akademických a soudcovských vod. Po odmítnutí Jiřího Nykodýma se tedy hledal reprezentativní zástupce z řad advokátů. „Domnívám se, že právě advokát by měl s větší intenzitou hájit onu zásadu, nechť je slyšena i druhá strana,“ komentoval to prezident.
Dvě jména mu poradil Martin Vychopeň, předseda České advokátní komory (ČAK). „Mezi nimi jsem vybíral při rovnosti ostatních podmínek podle rozsahu publikační činnosti,“ uvedl Zeman při Uhlířově jmenování, proč se rozhodl právě pro něho.
„Davida Uhlíře znám jako výtečného advokáta a velmi dobrého právníka. Dlouhá léta jsem s ním spolupracoval nejen na poli stavovském, ale také na poli pedagogickém a vědeckém, včetně práce na komentáři k novému občanskému zákoníku. Je zárukou nestranného, objektivního a spravedlivého rozhodování,“ vysvětluje své doporučení Vychopeň.
Osobní selhání
Letos bude Davidu Uhlířovi 61 let, je ženatý a má tři dospělé děti. V advokacii působil takřka nepřetržitě od složení zkoušek v roce 1983. Původně se chtěl vzepřít tradici pražské právnické rodiny a začal studovat architekturu. „Po dvou letech na technice jsem ale zjistil, že se budu muset živit slovem, ne výkresem. Ke studiu práv mě tedy přivedla rodinná tradice – oba rodiče byli právníci, dědeček i pradědeček –, ale také zjevná neschopnost rýsovat tuší,“ popisuje Uhlíř.
Své členství v KSČ mám za osobní selhání, jsem kvůli tomu sám sobě podezřelý a ostražitě si hlídám své jednání a motivy, aby se mi nic podobného již nestalo, vysvětluje ústavní soudce David Uhlíř |
Za socialismu působil jako advokát v Praze a zabýval se především trestním právem. Vstoupil do komunistické strany, jejímž členem byl až do roku 1989. „Své členství v KSČ mám za osobní selhání, jsem kvůli tomu sám sobě podezřelý a ostražitě si hlídám své jednání a motivy, aby se mi nic podobného již nestalo,“ vysvětluje čerstvý ústavní soudce s tím, že v jeho generaci jsou takových normalizačních komunistů desítky tisíc. „Chybí mi veřejná reflexe této společenské skupiny,“ dodává.
Navzdory angažmá ve straně obhajoval a zastupoval i některé politicky perzekvované lidi, občas takové, které nestihl nebo nemohl hájit Otakar Motejl, několik klientů mu přivedla i Anna Šabatová. „Byl jsem moc rád, že jsem to mohl dělat,“ říká k těmto kauzám.
Nadhled
Krátce po revoluci pracoval jako tajemník pražského magistrátu za Občanské fórum, ale již v září 1991 se vrátil do advokacie. O tři roky později založili s Tomášem Homolou společnou advokátní kancelář, v níž působil až do svého odchodu na Ústavní soud.
„Oproti mně pochází David z tradiční právnické rodiny a myslím si, že i to je důležitý předpoklad pro správný a přirozený výkon advokacie. Nadhled nad věcí a přístup k řešení jednotlivých kauz s citem a zažitou zkušeností a znalostí nejenom zákona, ale i judikatury. To, co já kolikrát složitě hledám, David vysype z rukávu,“ popisuje Homola svého dlouholetého společníka. Právě nadhled považuje za jeho nejcennější vlastnost, kterou si s sebou Uhlíř přináší do Joštovy ulice. „Je to prostě pohodář,“ dodává Homola.
Nadhled je nejcennější vlastnost, kterou si s sebou David Uhlíř přináší do Joštovy ulice |
Ještě z dob socialistické advokacie zná Davida Uhlíře bývalý ústavní soudce Nykodým: „Je o deset let mladší než já a také ještě patří do staré gardy advokátů z doby před rokem 1989, kteří až na výjimky nebyli specializovaní. Po celou dobu jsme se setkávali profesně a vždy pro mě byl seriózním advokátem.“
Před několika lety se David Uhlíř začal angažovat ve vedení advokátní komory, před odchodem na ÚS byl jejím místopředsedou. Letos měl v čele ČAK vystřídat Martina Vychopně. „Má nominace tím samozřejmě zahýbala,“ říká Uhlíř.
Praktické obory
David Uhlíř se jako advokát specializoval na občanské a obchodní právo, působil také jako insolvenční správce. Tyto praktické obory jsou ale velmi vzdálené od teoretických úvah a diskusí, které se odehrávají na Ústavním soudu. Vzhledem k množství akademiků v „Zemanově“ plénu se navíc debaty velmi prodloužily, k některým věcem se soudci vracejí i mnoho týdnů po sobě.
Praktické obory, jimž se David Uhlíř věnoval, jsou velmi vzdálené od teoretických úvah a diskusí, které se odehrávají na Ústavním soudu |
„Oni mi dělají z pléna Ústavního soudu vědecké semináře,“ postěžoval si nedávno předseda soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro ePravo.cz. Tuto atmosféru by měl odlehčit právě příchod ostříleného praktika s přirozeným nadhledem. Podle Martina Vychopně dovede advokát mnohem lépe zohlednit praktické dopady soudního rozhodnutí.
Podobně hovoří i Tomáš Homola: „Skutečných praktiků mezi ústavními soudci mnoho nebylo. Myslím si, že zkušených advokátů by tam mělo být více, protože by přinesli výrazně jiný pohled na řešení jednotlivých kauz. Nepochybně by to byl pohled méně formalistický.“
Výhody profesní minulosti
David Uhlíř výhody své profesní minulosti vidí v tom, že lépe rozumí tomu, co se schovává za spisem – co z něj třeba akademik nevyčte. „Někdy je s podivem, s jakými stížnostmi se lidé obracejí na Ústavní soud, já ale tuším, že je občas pro advokáta jednodušší klientovi vyhovět, než mu jeho nápady rozmlouvat,“ říká. Údajné akademické atmosféry třetího pléna se ale Uhlíř neobává: „Ty debaty zas tak dlouhé nejsou. Mně navíc otevírají zcela nové pohledy na věc, není to nějaký právnický lartpourlartismus.“
David Uhlíř výhody své profesní minulosti vidí v tom, že lépe rozumí tomu, co se schovává za spisem – co z něj třeba akademik nevyčte |
Pro advokáta ale není přechod na vrcholný soud jednoduchý – je to úplně jiná práce. „Největší šok jsem měl z toho, jak se kolem mě náhle rozhostilo ticho. Hlavně ztichly telefony. Přestanete být svobodným člověkem. Na stole vám přistane několik desítek spisů, v mém případě to bylo zhruba 170 většinou starých nevyřízených věcí, bez možnosti nějaké bez práce odmítnout. Advokát má tu výhodu, že si může případy vybrat a to co mu zrovna odborně nesedí, může odmítnout, prostě odmítne převzít zastoupení,“ vzpomíná Jiří Nykodým na své začátky v Joštově ulici.
A také upozorňuje, že zatímco advokáti se dnes obvykle specializují na úzké výseky právního řádu, ústavní soudce se musí rychle zorientovat v každé kauze, ať už pochází z kteréhokoli právního odvětví. „Jedině tak totiž se může dobrat k závěru, zda došlo či nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv,“ vysvětluje bývalý ústavní soudce.
Právo a morálka
Specializace na soukromé právo může být i na Ústavním soudu velmi užitečná. „I znalost soukromého práva se v této práci uplatní, byť převažuje právo veřejné. Ale tím, že se hlásíme k určité specializaci, neříkáme, že ostatní obory práva jsou pro nás neznámou veličinou,“ popisuje Nykodým s tím, že ústavní soudce si každou kauzou nesmírně rozšiřuje odborný rozhled.
V souvislosti s rekodifikací soukromého práva jistě vznikne řada právních otázek, z nichž mnohé budou mít i ústavněprávní rozměr. Právě v tom může být odborník na občanské či obchodní právo cenný, a to zejména v oblastech, kam „nedosáhne“ judikatura Nejvyššího soudu.
Podle Davida Uhlíře má Ústavní soud chránit ústavnost a bránit porušování lidských práv, nikoli rozhodovat místo Nejvyššího soudu. Obecně vidí úlohu ústavních soudců „ve výkladu problémů na hranici práva a morálky“. |
„Jde o věci, kde procesní právo nepřipouští dovolání, a lidé se proto jako na poslední instanci obracejí na Ústavní soud. Jeho nálezy jsou klíčové pro úpravu styku rodičů s nezletilými dětmi, střídavé péče či náhrady nákladů řízení a bagatelních sporů,“ popisuje Uhlíř oblasti, kde jeho soud sehraje významnou roli při zavádění nového soukromého práva do praxe.
„To ale není správně a je to systémová chyba,“ dodává s tím, že ÚS má chránit ústavnost a bránit porušování lidských práv, nikoli rozhodovat místo Nejvyššího soudu. Obecně vidí úlohu ústavních soudců „ve výkladu problémů na hranici práva a morálky“, například vyjasnění ustanovení, které hovoří o „použití právního předpisu vedoucím k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ či hledání hranice mezi relativní a absolutní neplatností právního jednání.
„Bohužel se budeme též excesivně zabývat rodinným právem obsaženým v druhé části občanského zákoníku, protože tyto věci končí na úrovni krajských soudů a dovolání není přípustné,“ říká Uhlíř. Za klíčovou považuje novopečený soudce otázku ochrany soukromí a dat, ale budoucnost vidí spíše pesimisticky: „Technický vývoj nás o soukromí připraví navzdory všem zákonným snahám. Nebude to nic nového, anonymita velkoměsta zajišťující soukromí je plodem 19. století, v 21. století se vracíme do vesnice, kde každý vidí sousedovi do talíře.“
Vstup do dějin
Ústavní soud je vedle soudního institutu ochrany ústavnosti též významným politickým aktérem. „Do politiky zasahuje, protože je to jeho ústavní poslání, s tím nejde nic dělat,“ konstatuje Uhlíř a zmiňuje kauzu soudcovských platů jako možnou politickou rozbušku v blízké době (pokud se před ústavní soudce vůbec dostane). „Soudce si musí být ustavičně vědom nutnosti sebeomezení, protože ho kromě toho neomezuje skoro nic,“ varuje před přílišným soudcovským aktivismem.
O tom, zda se před ústavní soudce dostanou palčivé politické otázky, rozhodují především politici. Velké kauzy uplynulého desetiletí – například poplatky ve zdravotnictví nebo církevní restituce – vždy rozpoutalo podání opozičních poslanců či senátorů. Jak se David Uhlíř vidí politicky?
Kde jinde lze vstoupit do historie než na Ústavním soudu, kde se rozhoduje o těch největších otázkách a naslouchá mu celá právnická obec? Je to nejkrásnější práce, kterou právník může dělat, říká ústavní soudce David Uhlíř. |
„V tomto ohledu trpím jakýmsi politickým rozštěpem osobnosti, některé moje postoje patří nalevo, jiné napravo. Jsem proti trestu smrti, pro kontrolu osobních zbraní, proti hazardu, pro adopce dětí homosexuály, pro domácí porody, pro legalizaci náhradního mateřství i lehkých drog, takže spíš nalevo. Ale jsem také proti politické korektnosti, eutanazii, pro církevní i jiné restituce, pro soukromé podnikání, pro podporu tradiční rodiny a státní suverenity, pro povinné očkování, v tom zase spíš napravo,“ popisuje Uhlíř své názory.
Kauzu zdravotnických poplatků chápe jako symbol politického boje a dodává: „Žádný systém veřejné zdravotní péče nemůže ekonomicky úspěšně fungovat bez spoluúčasti pacientů.“ Jako zpravodaj zatím žádnou třaskavou politickou kauzu na stůl nedostal. Na plénum půjde s návrhem rozhodnutí ve věci zrušení ustanovení občanského soudního řádu týkajícího se exekuce majetku ve společném jmění manželů a s přezkumem senátních voleb na Praze 10.
„Se svou právnickou životní dráhou jsem spokojený, vždy jsem ale záviděl lidem, po kterých zůstává něco hmatatelného – dům, most, obraz, uzdravený pacient. Po mně zbydou jen spisy v archivu,“ glosuje svou kariéru Uhlíř. Kde jinde lze vstoupit do historie než na Ústavním soudu, kde se rozhoduje o těch největších otázkách a naslouchá mu celá právnická obec? „Je to nejkrásnější práce, kterou právník může dělat,“ říká nováček v taláru ústavního soudce David Uhlíř.